ECLI:CZ:NS:2005:25.CDO.729.2004.1
sp. zn. 25 Cdo 729/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně J. B., zastoupené advokátkou, proti žalovanému R. M., zastoupenému advokátem, o zdržení se stavebních úprav, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 6 C 104/95, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. dubna 2003, č. j. 62 Co 85/2003-276, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech dovolacího řízení částku 1.200,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od doručení tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 24. 9. 2002, č. j. 6 C 104/95-260, zamítl žalobu s návrhem, aby žalovanému bylo uloženo zdržet se úprav I. podzemního podlaží domu č. p. 851, na pozemku číslo parcely 662/6, katastrální území K., obec P., směřujících k vybudování autoopravárenské dílny pro podnikatelskou činnost, zdržet se provozování živnosti v uvedeném domě a na pozemku číslo parcely 662/4, katastrální území K., obec P., spočívající v provádění oprav silničních vozidel a oprav karosérií, a výkon této živnosti v uvedeném domě a na uvedeném pozemku neumožnit druhým osobám. Zároveň soud rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o návrhu žalobkyně jakožto vlastnice nemovitostí sousedících s nemovitostmi žalovaného, který hodlá ve své nemovitosti provádět autoopravárenskou činnost, čímž by rušil výkon vlastnických práv žalobkyně hlukem a prachem, a mohlo by dojít k vážnému poškození jejího zdraví a zdraví jejího manžela a ke snížení tržní ceny její nemovitosti, když navíc žalovaný nedodržel vzdálenost od hranic jejího pozemku a dotčené nemovitosti se nacházejí v chráněném území K. Soud vycházel ze zjištění, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí domu č. p. 728 s pozemky v katastrálním území K., žalovaný na svém sousedním pozemku dokončil v červnu 2000 novostavbu rodinného domu včetně vestavěné garáže a domácí dílny. Kolaudačním rozhodnutím stavebního úřadu Ú., č. j. Výst/1988/98, z 21. 6. 2000, které nabylo právní moci dne 26. 6. 2000, bylo povoleno užívání novostavby rodinného domu včetně vestavěné garáže a prostoru domácí dílny. Žalovanému byl vydán živnostenský list na opravy silničních vozidel Úřadem Městské části P. od 9. 12. 1992 na dobu neurčitou a od 8. 3. 2001 do 13. 2. 2003 bylo provozování této živnostenské činnosti přerušeno. Otázka vzdálenosti stavby žalovaného od hranic sousedního pozemku byla řešena ve správním řízení a rozhodnutím Magistrátu odboru výstavby z 25. 4. 2000, které nabylo právní moci dne 11. 5. 2000, bylo změněno rozhodnutí odboru výstavby Místního úřadu Ú. tak, že vzdálenost od sousedního rodinného domu byla povolena na vzdálenost 4,50 metru. Ze znaleckého posudku soud zjistil, že obvyklá tržní cena rodinného domu ve vlastnictví žalobkyně se odhaduje na 4 až 4,5 milionů korun a vzhledem k tomu, že nebyla dodržena minimální vzdálenost mezi nemovitostmi účastníků, lze předpokládat snížení této ceny ze 4,5 milionů korun na 4,2 miliony korun, a v případě provozování autoopravny v sousedním objektu další snížení na 4 miliony korun. Dále vzal soud za prokázané, že žalobkyně trpí astmatem středního stupně, je jí doporučeno omezit kontakt s alergeny (prach, pyly, roztoči), její manžel v r. 1991 prodělal mozkovou příhodu, vadí mu jakékoli stresové zátěže a byl u něj diagnostikován tumor močového měchýře. Soud věc posoudil podle ust. §415 a 417 obč. zák. a dospěl k závěru, že nelze žalovanému uložit povinnost zdržet se stavebních úprav v podzemním podlaží, neboť v době vydání rozsudku byla již tato stavební činnost ukončena a pravomocným kolaudačním rozhodnutím byla nemovitost žalovaného zkolaudována včetně prostoru dílny a garáže v podzemním podlaží. Pokud jde o zákaz provozování živnosti, bylo prokázáno, že v době rozhodování soudu má žalovaný opravárenskou živnost přerušenou až do r. 2003, od počátku roku 2001 žádnou opravárenskou činnost ve své nemovitosti neprovozuje a je zaměstnán jako technik stanice technické kontroly. Protože žalobkyně neprokázala, že by žalovaný provozoval činnost, kterou by vážně ohrozil její práva, a to v takovém rozsahu, že by jí v době rozhodování soudu hrozila škoda na majetku a na zdraví, není její žaloba důvodná.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 4. 2003, č. j. 62 Co 85/2003-276, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním posouzením. S poukazem na ust. §154 odst. 1 o. s. ř., podle kterého je pro rozsudek rozhodující stav v době jeho vyhlášení, odvolací soud dovodil, že za situace, kdy k dokončené stavbě podle původní stavební dokumentace bylo vydáno pravomocné kolaudační rozhodnutí, nelze o návrhu žalobkyně rozhodnout kladným způsobem. Ze způsobu uplatnění nároku žalobkyně, která jako vhodné a přiměřené opatření k odvrácení hrozící škody podle §417 obč. zák. požadovala uložení povinnosti žalovanému zdržet se úprav podzemního podlaží a provozování autoopravárenské živnosti v jeho nemovitosti, je podle názoru odvolacího soudu zřejmé, že podkladem nároku žalobkyně nemůže být ust. §417 obč. zák., podle něhož lze uložit povinnost něco konat či provést určité opatření, a nikoli se zdržet určitého rušení, ani ust. §415 obč. zák., který má význam pro posuzování nároku na náhradu škody, jenž nebyl předmětem tohoto řízení. Znění žalobního návrhu neodpovídá ani úpravě v ust. §127 obč. zák. a konkrétní obtěžování žalobkyně nad míru přiměřenou poměrům z důkazů provedených v řízení ani nevyplývá. Ostatně ani vyhověním řádně podané žalobě podle §417 odst. 2 obč. zák. by nebyla vyřešena opodstatněnost námitek žalobkyně ve stavebním řízení o povolení změny stavby před dokončením, spočívajících v nesouhlasu s vybudováním a především provozováním autodílny žalovaným. S ohledem na to, že žalovaný přestal živnost vykonávat, pozbyl opodstatnění i požadavek, aby mu byla uložena povinnost zdržet se provozování živnosti v předmětné nemovitosti.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a namítá nesprávné právní posouzení věci. Uvádí, že soud prvního stupně žalobu zamítl z důvodu, že žalovanému nelze zakázat stavební činnost, pokud již byla ukončena kolaudačním rozhodnutím, a namítá, že i když bylo vydáno kolaudační rozhodnutí, jímž bylo povoleno užívání suterénu jako domácí dílny, správní řízení o změně stavby před dokončením dosud ukončeno nebylo. Důvodem podání žaloby byla skutečnost, že zřízením autoopravárenské dílny na sousedním pozemku vznikne provozovna, jejíž provoz bude mít za následek poškození jejího majetku a zdraví i zdraví jejího manžela, což v řízení doložila výpověďmi svědků i znaleckými posudky, a v řízení naopak vyplynulo, že žalovaný hodlá ve svém domě autoopravnu zřídit, když návrh na změnu stavby před dokončením nevzal zpět. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že s odkazem na ust. §417 odst. 2 obč. zák. se nelze domáhat uložení povinnosti spočívající ve zdržení se určitého rušení za strany žalovaného, nýbrž jen opatření spočívajícího v povinnosti něco konat nebo provést. Namítá, že z tohoto ustanovení nevyplývá, že by soudem uložené opatření nemohlo mít formu povinnosti zdržet se určitého konání. Navíc podle tohoto ustanovení lze postupovat již v případě, že vznik škody teprve hrozí. Za nesprávný považuje závěr odvolacího soudu, že její žaloba, opírající se o §417 odst. 2 obč. zák., je nedůvodná, nehledě k tomu, že soud není vázán právním zdůvodněním nároku. Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání vyjádřil tak, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam. Poukazuje na to, že vždy musí jít o vážné ohrožení, což nebylo v průběhu řízení prokázáno, a to ani do budoucna, když on přestal živnost vykonávat, a hypotetický nárok žalobkyně tak pozbyl opodstatněnosti. Ztotožnil se se závěrem odvolacího soudu, že uplatněný nárok žalobkyně nemůže být opřen o ust. §415 a §417 obč. zák. a neodpovídá ani úpravě obsažené v ust. §127 obč. zák. Vzájemné souvislosti těchto ustanovení již byly judikaturou řešeny a nejedná se tak o otázku, která by měla mít po právní stránce zásadní význam. Navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl jako nepřípustné nebo zamítl jako nedůvodné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. §241 odst. 1 o. s. ř., věc posoudil a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že rozhodnutím odvolacího soudu bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně a nejedná se o případ, kdy by soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než ve svém dřívějším rozsudku, který byl odvolacím soudem zrušen, řídí se přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání nezakládají – srov. ust. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Právní otázkou, která má v dané věci zásadní význam ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) a §237 odst. 3 o. s. ř., může být pouze taková otázka, jejíž řešení má význam především pro věc samu, tedy jejíž řešení může přivodit změnu rozhodnutí ve věci samé.
V dané věci byl předmětem řízení požadavek žalobkyně na uložení povinnosti žalovanému zdržet se stavebních úprav svého domu, směřujících k vybudování dílny pro podnikání, a na uložení povinnosti zdržet se provozování určité živnosti v jeho domě a na jeho pozemku, odůvodněný hrozící značnou škodou v důsledku vlivu provozu autodílny na zdraví žalobkyně a jejího manžela, zejména hlukem a prachem, a na hodnotu jejího nemovitého majetku.
Tzv. negatorní žaloba (ukládající povinnost zdržet se určitého obtěžování nebo ohrožování práv souseda) je typickým požadavkem na splnění povinností sousedního vlastníka nemovitosti podle §127 obč. zák., které stanoví, že vlastník věci se musí zdržet všeho, čím by nad míru přiměřenou poměrům obtěžoval jiného nebo čím by vážně ohrožoval výkon jeho práv. Příkladmo je v tomto ustanovení uveden zákaz obtěžování hlukem, prachem, popílkem, kouřem, plyny, parami, pachy, pevnými a tekutými odpady, světlem, stíněním a vibracemi.
Naproti tomu podle §417 odst. 1, 2 obč. zák. platí, že ten, komu škoda hrozí, je povinen k jejímu odvrácení zakročit způsobem přiměřeným okolnostem ohrožení. Jde-li o vážné ohrožení, má ohrožený právo se domáhat, aby soud uložil provést vhodné a přiměřené opatření k odvrácení hrozící škody.
Ustanovení §417 odst. 2 obč. zák. je prostředkem poskytnutí ochrany proti hrozícímu vzniku škody, a to škody vážné. Předpokladem není vznik škody jakožto majetkové újmy a není nutné, aby vznik škody hrozil bezprostředně, nýbrž stačí, že se zatím jedná jen o vážné ohrožení. V rámci poskytnutí ochrany podle §417 odst. 2 obč. zák. lze uložit povinnost tomu, z jehož jednání ohrožení vzniklo, tj. tomu, kdo by za škodu, pokud by již vznikla, odpovídal.
V dané věci je jednoznačné, že samotné stavební úpravy v domě žalovaného neruší ani neobtěžují žalobkyni coby vlastníka sousední nemovitosti (§127 odst. 1 obč. zák.) a ani vážně neohrožují její zdraví a majetek (§417 odst. 2 obč. zák.). Totéž platí i o dosud neexistující podnikatelské činnosti žalovaného, spočívající v provádění oprav silničních vozidel a oprav karosérií v jeho nemovitosti. Návrh žalobkyně je skutkově odůvodněn obavou z vážného ohrožení hlukem, prachem a případnými dalšími důsledky podnikatelské činnosti žalovaného, která by v budoucnu mohla být zdrojem jak obtěžování sousedů nad míru přiměřenou poměrům, tak i ohrožení jejich zdraví či majetku. Ze skutkových tvrzení tedy vyplývá, že neoprávněným zásahem do výkonu vlastnického práva žalobkyně a příčinou budoucího ohrožení jejího zdraví a majetku má být nikoliv samotná stavební a podnikatelská činnost žalovaného v nemovitosti, nýbrž projevy či účinky jeho živnosti navenek a vliv tohoto budoucího provozu na okolí (tzv. imise). Na rozdíl od §127 odst. 1 obč. zák., které upravuje ochranu proti takovému již nastalému rušení, ust. §417 odst. 2 obč. zák. poskytuje ohroženému preventivní ochranu.
Především je třeba uvést, že posouzení souladu dokumentace zamýšlené stavby s obecnými požadavky na výstavbu (srov. vyhl. č. 137/1998 Sb.), zkoumání budoucích negativních účinků staveb a jejich zařízení na životní prostředí v okolí, jakož i preventivní ochrana proti budoucím imisím, je v pravomoci stavebního úřadu v řízení o změně stavby před dokončením. Návrh žalobkyně je však odůvodněn nejen tvrzením o budoucích možných imisích ale i o budoucím ohrožení jejího zdraví a snížení prodejní ceny její nemovitosti, a v tomto směru její požadavek překračuje rámec pravomoci stavebního úřadu.
Za otázku zásadního právního významu pro rozhodnutí v této věci však nelze považovat její hlavní námitku, že soudem uložené opatření podle §417 odst. 2 obč. zák. může mít formu povinnosti zdržet se určitého konání. I pokud by totiž soud za vhodné a přiměřené opatření k odvrácení hrozící škody považoval uložení povinnosti žalovanému zdržet se do budoucna určitého jednání, nemohl by z hlediska tvrzeného budoucího zásahu do vlastnického práva žalobkyně jejímu požadavku, formulovanému v žalobním petitu, vyhovět. Zdrojem budoucího ohrožení není totiž sama stavba ani případné provozování živnosti v ní, nýbrž – jak bylo již shora uvedeno - projevy tohoto provozu a jejich vliv na zdraví a majetek žalobkyně. Tedy tím, co je přímo škodlivé a žalobkyni ohrožující, mají být některé důsledky provozní činnosti žalovaného v autodílně, takže jen těch se může týkat jeho povinnost „zdržet se“. Proto ani v rámci opatření k odvrácení škody, jež hrozí z budoucích imisí, nelze podle §417 odst. 2 obč. zák. vlastníku nemovitosti uložit, aby se zdržel stavebních úprav ve svém domě a provozování živnosti v ní, nýbrž jen, aby se zdržel blíže konkretizovaných zásahů, jakými je vnikání prachu, hluku apod. do sousední nemovitosti (srov. např. Zprávu o zhodnocení rozhodování soudů ve věcech sousedských práv z 23. 6. 1987, Cpj 203/86, publikovanou pod č. 3 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1988, usnesení NS ČR ze dne 22. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2929/99, publikované v časopise Právní rozhledy 1/2002, str. 45, rozsudek NS ČR ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2824/2000, usnesení NS ČR ze dne 29. 4. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1956/2003, - Soubor rozhodnutí NS, sešit 30, C 2904).
Odvolacímu soudu nelze proto vytýkat nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže návrhu žalobkyně nevyhověl. Přestože s právním posouzením odvolacím soudem se nelze plně ztotožnit, jeho rozhodnutí je věcně správné.
Jak vyplývá z výše uvedeného, řešení dovolacímu přezkumu předložené právní otázky není významné pro rozhodnutí o důvodnosti uplatněného nároku a nemůže přivodit změnu rozhodnutí ve věci samé. Rozsudek odvolacího soudu nemá proto po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. a dovolání tedy směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně odmítl podle ust. §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s .ř., kdy žalobkyně je s ohledem na výsledek dovolacího řízení povinna uhradit žalovanému náklady dovolacího řízení sestávající z odměny advokáta za jeden úkon v dovolacím řízení v částce 1.125,- Kč (určené podle ust. §15, §14 odst. 1, §10 odst. 3 a §8 písm. a/ vyhlášky č. 484/2000 Sb. a snížené o polovinu podle ust. §18 odst. 1 této vyhlášky) a z náhrady hotových výdajů v paušální částce 75,- Kč podle ust. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. března 2005
JUDr. Marta Škárová,v.r.
předsedkyně senátu