ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.1050.2004.1
sp. zn. 26 Cdo 1050/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce města P., proti žalované V. H., zastoupené advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp.zn. 14 C 189/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. února 2004, č.j. 26 Co 21/2004-73, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. února 2004, č.j. 26 Co 21/2004-73, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Příbrami (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 14. 10. 2003, č.j. 14 C 189/2002-55 (poté, co jeho vyhovující rozsudek ze dne 20. 2. 2003, č.j. 14 C 189/2002-23, byl k odvolání žalované zrušen usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2003, č.j. 26 Co 251/2003-39, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení), zamítl žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu žalované k bytu č. 34, I. kategorie, sestávajícímu z jednoho pokoje s příslušenstvím ve 4. patře domu č.p. 189 v P. (dále „předmětný byt“ nebo „byt“) a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 18. 2. 2004, č.j. 26 Co 21/2004-73, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vzaly za prokázáno, že žalobce je vlastníkem domu, v němž se předmětný byt nachází, že žalovaná je nájemkyní bytu, který od roku 1991 užívá nepravidelně, neboť je zaměstnána v K. n. L., odkud do předmětného bytu nemůže denně dojíždět, že je starobní důchodkyní a pracuje, aby získala finanční prostředky na úhradu půjčky u Č. s. převyšující částku 70.000,- Kč, že předmětný byt přenechala bez souhlasu pronajímatele (žalobce) minimálně ve dvou případech do užívání jiným osobám, a to v březnu 1998 panu S. V., který v něm bydlel po dobu jednoho roku se svojí přítelkyní a za tuto dobu zaplatil žalované 24.000,- Kč, a poté (do jara roku 2001) manželům Š., kteří žalované platili 3.000,- Kč měsíčně. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že není dán ani výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. h) obč.zák., neboť žalovaná má vážný důvod k neužívání bytu, pracuje-li mimo obec, v níž se byt nachází, ani výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) obč.zák., neboť v dané věci se nejedná o podnájem, když šlo o přenechání bytu na krátkou dobu a za částku odpovídající nájemnému a zálohám na služby. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně o neexistenci výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. h) obč.zák., na rozdíl od něj však dovodil, že žalovaná svým jednáním naplnila výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) ve spojení s §719 odst. 1 obč.zák., když bez souhlasu pronajímatele opakovaně přenechala v období let 1998 až 2001 byt do užívání jiným osobám; okolnost, jaká byla výše dohodnuté úplaty, je nerozhodná. Přesto však odvolací soud žalobu na přivolení k výpovědi z posléze uvedeného výpovědního důvodu zamítl, neboť ji – s poukazem na ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. – shledal v rozporu s dobrými mravy. Zaujal názor, že výpovědní důvod opírající se o ustanovení §711 odst. 1 písm. d) obč.zák. má zřetelně sankční povahu, a proto musí být mezi porušením povinnosti nájemcem a udělením výpovědi časová souvislost, což dovodila i soudní praxe („například rozhodnutí C 207“). Jestliže v dané věci žalovaná přenechala naposledy byt do užívání manželům Š., kteří v něm bydleli do jara 2001, a žalobce přistoupil k podání výpovědi až v únoru roku 2002, „nelze vysledovat žádnou časovou souvislost mezi jednáním žalované a sankční povahou udělené výpovědi“; žalobci přitom nebránila žádná překážka v udělení výpovědi ihned poté, kdy se o přenechávání bytu do podnájmu dozvěděl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a v němž uplatnil dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Namítá, že nebylo postupováno v souladu s ustanovením §120 o.s.ř., nebyly zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci, soud se jimi nezabýval, přestože byly tvrzeny a k jejich prokázání byly nabídnuty důkazy, a že „soud provedl nesprávné právní posouzení při aplikaci práva na zjištěné skutkové zjištění“. Vyjadřuje nesouhlas s právním závěrem odvolacího soudu, na základě něhož byla žaloba zamítnuta, a poukazuje na to, že již dne 28. 2. 2001 podal u soudu prvního stupně žalobu na přivolení k výpovědi z týchž důvodů jako v dané věci, že však tuto žalobu (vedenou pod sp.zn. 7 C 26/2001) vzal zpět, neboť se mu nepodařilo doručit žalované výpověď a zjistit její pobyt, a že řízení bylo zastaveno. Rovněž tak poukazuje na to, že nájemníci ostatních bytů v domě zaslali na Městský úřad v P. stížnost, že žalovaná dává celá léta předmětný byt do podnájmu. Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém dovolacím vyjádření namítla, že dovolací důvody jsou uváděny pouze obecně a nekonkrétně, že žalobce uvádí v dovolání nové skutečnosti, zpochybnila jeho tvrzení o nemožnosti doručení výpovědi a navrhla, aby dovolání bylo v případě, bude-li shledáno přípustným, zamítnuto.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za něhož jedná osoba uvedená v §21b o.s.ř., která má právnické vzdělání (§241 odst. 3 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Jak vyplývá z usnesení Krajského soudu v Praze ze dne ze dne 30. 6. 2003, č.j. 26 Co 251/2003-39, odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 20. 2. 2003, č.j. 14 C 189/2002-23, z důvodu procesních vad a za účelem doplnění dokazování; nevyslovil žádný závazný právní názor na hmotněprávní posouzení věci. Přípustnost dovolání v dané věci proto nelze opřít o ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.
Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji dovozuje dovolatel.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právním závěru, že výpověď z nájmu bytu podle §711 odst. 1 písm. d) obč.zák. je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. Vzhledem k tomu, že odvolací soud se při posouzení této otázky odchýlil od ustálené judikatury, shledává dovolací soud v dané věci pro její řešení dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustným.
Soudní praxe je ustálena v názoru, že i v případě, kdy je naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) obč.zák., nemusí soud návrhu na přivolení k výpovědi z nájmu bytu vyhovět, a to s ohledem na ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 1999, sp.zn. 2 Cdon 1081/97, uveřejněný pod č. 68 v časopise Soudní judikatura č.7/1997, ze dne 9. 8. 1999, sp.zn. 26 Cdo 1979/98, ze dne 27. 10. 1999, sp.zn. 26 Cdo 457/98, a ze dne 17. 4. 2001, sp.zn. 26 Cdo 2135/2000).
Ustanovení §3 odst. 1 obč.zák., podle kterého výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy, patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2002, sp.zn. 21 Cdo 486/2002, uveřejněné pod č. 53 v časopise Soudní judikatura 4/2003). Pro použití korektivu „dobré mravy“ zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu.
Soudní praxe je rovněž ustálena v názoru, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení §3 odst. 1 obč.zák., je nutno – vzhledem k uvedenému charakteru tohoto ustanovení jako právní normy s relativně neurčitou hypotézou – učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu, tj. jak okolnosti, pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje nájemce, tak všechny okolnosti na straně toho, kdo se přivolení k výpovědi z nájmu domáhá, tedy pronajímatele. Odpovídající úsudek soudu tu musí být podložen konkrétními skutkovými zjištěními, jež dovolují závěr, že výkon práva dát výpověď z nájmu bytu konkrétnímu nájemci je s dobrými mravy skutečně v rozporu, a to i s přihlédnutím k okolnostem na straně pronajímatele bytu (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 36 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1996). Není-li právní posouzení důvodnosti aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. podloženo úvahou zabývající se všemi výše uvedenými okolnostmi, jde o posouzení neúplné a tedy nesprávné.
Při úvaze, zda výpověď z nájmu bytu je v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč.zák.), přihlíží soud též k době, která uplynula od porušení povinností zakládajících výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) obč.zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 1999, sp.zn. 20 Cdo 2058/98, uveřejněný pod č. 86 časopisu Soudní judikatura č. 9/1999).
V projednávané věci odvolací soud z uvedených závěrů odpovídajících konstantní judikatuře důsledně nevycházel. Při úvaze o použití ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. zohlednil toliko dobu, která měla uplynout od data, k němuž měla žalovaná ukončit své protiprávní jednání, k datu, kdy žalobce podal z tohoto důvodu výpověď, přičemž tuto okolnost přičetl k tíži žalobce. Nepřihlédl však k dalším právně relevantním okolnostem, jež vyšly v řízení najevo, jako je např. řízení o přivolení k předcházející výpovědi dané žalobcem žalované (viz usnesení na č.l. 8 spisu), ani k okolnostem na straně žalované – např. k době, po kterou předmětný byt pronajímala, že tak činila opakovaně, ani k tomu, že pronájem bytu inzerovala (viz výpověď svědka S. V. na č.l. 48). Právní posouzení věci odvolacím soudem z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. je tak neúplné a tudíž nesprávné.
Nejvyšší soud proto podle ustanovení §243b odst. 2 věty druhé za středníkem o.s.ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 věta první, §226 o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. února 2005
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu