ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.1143.2004.1
sp. zn. 26 Cdo 1143/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobců a) Ing. J. Ch. a b) MUDr. A. Ch., obou zastoupených advokátkou, proti žalovaným 1) I. V. a 2) E. Ch., oběma zastoupeným advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp.zn. 11 C 221/99, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2003, č.j. 25 Co 338/2003-144, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2003, č.j. 25 Co 338/2003-144, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 2. května 2003, č.j. 11 C 221/99-125, se zrušují a věc se vrací obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 17. 4. 2001, č.j. 11 C 221/99-68, uložil žalovaným vyklidit a vyklizený odevzdat žalobcům do 15 dnů od právní moci rozsudku byt 1+1 s příslušenstvím, 2. kategorie, ve 3. podlaží domu č.p. 1336/11 v P., N. (dále „předmětný byt“ nebo „byt“ a „předmětný dům“) a rozhodl o nákladech řízení. Své rozhodnutí založil na závěru, že žalované neprokázaly, že „by kdy žily ve společné domácnosti s původní nájemkyní bytu paní M. R. a tato že by posléze opustila společnou domácnost“, a že tudíž na ně nepřešlo právo nájmu bytu podle §708 obč.zák. Uvedený závěr učinil na základě zjištění čerpaných z výpovědí svědků, nájemců bytů v předmětném domě (E. M., M. Š., M. P., Bc. M. Š., D. L. a M. D.), jejichž výpovědi hodnotil jako věrohodné; naopak za účelové, vedené snahou pomoci žalovaným, označil výpovědi svědků A. K., A. M., J. K. a J. K.
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze (soud odvolací) usnesením ze dne 10. 12. 2002, č.j. 25 Co 207/2002-113, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud doplnil dokazování zprávou MUDr. I. S., ošetřující lékařky M. R., výslechem svědkyně D. K., dcery zemřelé nájemkyně a sestry 1. žalované, jakož i výslechem svědkyň J. Z., P. P. a K. Z. a dospěl k závěru, že „skutková zjištění soudu I. stupně, týkající se okolností založení, vedení a ukončení společné domácnosti paní R. a žalovaných neobstojí“. Ze zjištění učiněných z výpovědí svědkyň slyšených v odvolacím řízení, jakož i z listinných důkazů (zejména z evidenčního listu ze dne 15. 12. 1993 a z údajů o evidenci obyvatel) učinil závěr, že paní R. založila v předmětném bytě společnou domácnost se žalovanými (asi v roce 1991 nebo 1992), kterou v roce 1995 opustila a poté bydlela u svojí dcery D. K. Konstatoval, že skutkový závěr soudu prvního stupně učiněný z výpovědi svědků, nájemců z předmětného domu je v rozporu s uvedenými listinnými důkazy a také s „dalšími“ svědeckými výpověďmi. Odvolací soud vyjádřil právní názor, že podmínka vedení společné domácnosti ke dni opuštění společné domácnosti ve smyslu ustanovení §706 odst. 1 věty první ve spojení s §708 obč.zák., byla prokázána a uložil soudu prvního stupně, aby se zabýval tím, zda žalované měly v rozhodné době vlastní byt.
Rozsudkem ze dne 2. 5. 2003, č.j. 11 C 221/99-125, Obvodní soud pro Prahu 10 žalobu na vyklizení žalovaných z předmětného bytu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně s poukazem na právní názor odvolacího soudu vyslovený ve zrušujícím usnesení se v dalším řízení zabýval toliko posouzením druhé ze zákonných podmínek pro přechod nájmu bytu, tj. otázkou, zda žalované neměly vlastní byt. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že obě žalované v roce 1991 trvale opustily byt č. 15 v T. ulici v P., který byl v roce 1979 přidělen manželovi první žalované, a že v roce 1995 neměly již k tomuto bytu žádný právní vztah; na základě toho uzavřel, že ke dni opuštění společné domácnosti nájemkyní bytu neměly žalované vlastní byt a že na ně přešlo právo nájmu předmětného bytu, takže žaloba na vyklizení není důvodná.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 11. 2003, č.j. 25 Co 338/2003-144, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Shledal úplnými a správnými skutková zjištění soudu prvního stupně a konstatoval, že správně postupoval v souladu s právním názorem odvolacího soudu a s jeho pokynem vysloveným ve zrušujícím usnesení; ztotožnil se i se závěrem soudu prvního stupně, že na žalované přešlo právo nájmu předmětného bytu. K odvolací námitce žalobců, že v předchozím odvolacím řízení, vedeném pod sp.zn. 25 Cdo 207/2002, bylo provedeno rozsáhlé dokazování při čtyřech jednáních, a že byla jim vzata možnost vypořádat se s výpověďmi svědků, slyšených v tomto řízení, odvolací soud uvedl, že tento postup byl v souladu s §213 o.s.ř.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.; uplatněný dovolací důvod neoznačili odkazem na příslušené zákonné ustanovení. Namítají, že žalované, které v průběhu řízení před vynesením v pořadí prvního rozsudku soudu prvního stupně tvrdily, že právo nájmu předmětného bytu na ně přešlo smrtí nájemkyně, změnily v odvolání proti tomuto rozsudku své tvrzení tak, že k přechodu došlo v důsledku trvalého opuštění společné domácnosti nájemkyní. Za této podstatné změny – uvádí se v dovolání – měl odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Namísto toho však (v rozporu s ustanovením §205 odst. 1 písm. b/, §205a odst. 1 písm. b/, §211a a §213 odst. 3 o.s.ř.) provedl dokazování o zcela jiném právním důvodu přechodu práva nájmu bytu, provedené důkazy sám zhodnotil i po právní stránce a zavázal soud prvního stupně vysloveným právním názorem; v této souvislosti namítají, že odvolací soud uvěřil výpovědím svědkyň, které nebyly pravdivé a poukazují na rozpory v jejich výpovědích. Dovolatelé vyjadřují přesvědčení, že „odvolací soud nejednal správně, když jednal a prováděl důkazy sám“, a že jim tím vzal možnost obrany - jiného právního hodnocení prováděných důkazů; v důsledku toho, že vyjádřil právní názor na otázku vedení společné domácnosti žalovaných s nájemkyní bytu, se soud prvního stupně již nemohl zabývat věrohodností výpovědi žalovaných a dalších svědků. Na závěr dovolatelé upozorňují na článek, z něhož citují část, v níž jsou popisovány spekulativní přechody práva nájmu a jejich dopad na zájmy pronajímatelů, a uvádějí, že vyjadřuje i jejich názor. Vyslovují přesvědčení, že „soud II. stupně nesprávně právně zhodnotil situaci, resp. všechny skutečnosti, které jsou ve spise uvedeny“, a navrhují, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalované ve svém dovolacím vyjádření namítly, že dovolání bylo podáno opožděně, když rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 5. 1. 2004, přičemž dovolání bylo doručeno soudu prvního stupně teprve dne 9. 3. 1994, a „při předpokladu, že pošta doručuje následující den, je pravděpodobné, že dovolání nebylo podáno včas, když 5. 3. 2004 byl pátek“. Shledávají správným postup odvolacího soudu, který doplnil dokazování před vydáním svého zrušujícího usnesení a namítají, že to byli žalobci, kteří před vyhlášením tohoto usnesení změnili svá tvrzení, když uvedli, že žalované měly v rozhodné době jiný byt. Navrhly, aby dovolání bylo jako opožděné odmítnuto, resp. zamítnuto v případě, že by bylo shledáno včasným.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) konstatuje, že dovolání bylo podáno osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení a že bylo podáno včas (§240 odst. 1 o.s.ř.). Z obsahu spisu se podává, že napadený rozsudek odvolacího soudu byl doručen právní zástupkyni žalobců dne 5. 1. 2004 a že dovolání žalobců bylo dáno k poštovní přepravě dne 4. 3. 2004 (viz dodejku na č.l. 145 verte a otisk podacího razítka pošty na obálce na č.l. 153); za tohoto stavu bylo dovolání žalobců podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě. Vzhledem k tomu, že byla splněna zákonná podmínka advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a že dovolání je podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než ve svém dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, zabýval se dovolací soud posouzením důvodnosti dovolání.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. (jejich existence nebyla tvrzena a ze spisu se nepodává) a k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud je toho názoru, že posléze uvedenou vadou je řízení před odvolacím soudem postiženo.
Podle §213 odst. 1 o.s.ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně a může opakovat dokazování nebo je i doplnit, nejde-li o obsáhlejší dokazování a lze-li je provést bez průtahů (§213 odst. 2 věta první o.s.ř.). Zásada, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, neznamená (zejména s přihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti), že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně, zejména pokud bylo čerpáno z výpovědí, popř. přednesů účastníků a svědků. Má-li odvolací soud jiný názor než soud prvního stupně na věrohodnost výpovědi účastníka nebo svědka, nesmí z toho vyvodit jiný skutkový závěr než soud prvního stupně (ani závěr, že tyto výpovědi jsou z výsledků dokazování irelevantní), jestliže důkaz sám neopakoval. Možnost odvolacího soudu doplnit dokazování má své meze dané také tím, že základem odvolacího řízení je přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně; odvolací soud proto nemůže nahradit vlastním doplněním dokazování nedostatek rozhodujících (pro správné rozhodnutí zásadně významných) skutkových zjištění.
V projednávané věci soud prvního stupně ve svém v pořadí prvním rozsudku vyhověl žalobě na vyklizení žalovaných z předmětného bytu poté, co na základě provedeného dokazování – zejména výpovědí svědků, nájemců bytů v předmětném domě – dospěl k závěru, že žalované nežily v předmětném bytě s nájemkyní bytu ve společné domácnosti. Odvolací soud měl pochybnosti o správnosti skutkového závěru soudu prvního stupně a o hodnocení výpovědí svědků, avšak namísto toho, aby jejich výslechy zopakoval a opatřil si pro posouzení jejich věrohodnosti podklady, které by byly rovnocenné s podklady, z nichž vycházel soud prvního stupně, zhodnotil jejich výpovědi odlišně od soudu prvního stupně. V rozporu s ustanovením §213 odst. 2 věty první o.s.ř. doplnil dokazování (u tří odvolacích jednání) výslechem dalších svědkyň (dosud před soudem prvního stupně neslyšených) a na základě hodnocení jejich výpovědí (ve spojení s listinnými důkazy) dospěl ke zcela odlišným skutkovým zjištěním ohledně existence soužití žalovaných s nájemkyní bytu a ke skutkovému závěru, že nájemkyně bytu s nimi v předmětném bytě založila společnou domácnost (asi v roce 1991 nebo 1992), kterou v roce 1995 opustila. Z tohoto skutkového základu vycházel i v dovoláním napadeném rozsudku. Nebyla-li – jak vyplývá z výše uvedeného – skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel, získána procesně relevantním způsobem, je řízení před ním zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., a k níž dovolací soud musel přihlédnout, i kdyby nebyla v dovolání (dle obsahu - §41 odst. 2 o.s.ř.) uplatněna.
Se zřetelem k uvedenému Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že důvod, pro který bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně (vada, kterou zatížil řízení odvolací soud, se projevila i v rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzeném napadeným rozhodnutím), zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 část věty první za středníkem, §226 odst. 1 o.s.ř.).
V dalším řízení soud nepřehlédne, že podle ustálené judikatury (srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod č. 20 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2001, sp.zn. 26 Cdo 1740/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 431, svazek 5) soužití osoby, na níž má přejít právo nájmu bytu, s nájemcem bytu ve společné domácnosti, musí být trvalé povahy, tj. musí jít o příslušnost k domácnosti nájemce, vyznačující se souhlasným úmyslem nájemce a spolužijící osoby vytvořit trvalé, předem časově neomezené životní společenství. Soužití lze považovat za trvalé, jsou-li tu objektivně zjistitelné okolnosti, které svědčí o úmyslu vést takovéto společenství.
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud též o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243d odst 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. července 2005
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v.r.
předsedkyně senátu