ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.1464.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 1464/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně Ing. J. M., zastoupené advokátkou, proti žalovanému Ing. V. M., zastoupenému advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 19 C 229/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. prosince 2004, č. j. 21 Co 394/2003-80, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby žalovanému byla uložena povinnost vyklidit a vyklizený jí předat do patnácti dnů od právní moci rozsudku „pokoj o výměře 8,7 m2 s příslušenstvím (dále jen „pokoj s příslušenstvím“) v bytě č. 21, o velikosti 3+1, v 6. NP budovy č. p. 370 ve S., ul. O.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“).
Při jednání u Okresního soudu v Kladně (dále též jen „soud prvního stupně“) dne 28. června 2004 žalobu na vyklizení pokoje s příslušenstvím změnila tak, že nadále se domáhala přivolení k výpovědi z nájmu žalovaného k pokoji s příslušenstvím. Soud prvního stupně usnesením ze dne 28. června 2004 změnu žaloby připustil.
Poté soud prvního stupně rozsudkem ze dne 14. července 2004, č. j. 19 C 229/2003-61, změněné žalobě vyhověl a přivolil k výpovědi žalobkyně z nájmu žalovaného „k bytu jedné místnosti o výměře 8,7 m2 se spoluužíváním příslušenství“ (dále opět jen „pokoj s příslušenstvím“) v předmětném bytě, určil, že tříměsíční výpovědní lhůta počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, žalovanému uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený předat žalobkyni do patnácti dnů od poskytnutí přístřeší a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Soud prvního stupně vzal z provedených důkazů především za zjištěno, že účastníci (společní nájemci předmětného bytu) si dohodou ze dne 22. března 1999 (dále jen „dohoda ze dne 22. března 1999“) upravili ke dni rozvodu manželství užívání bytu tak, že žalovaný je oprávněn výhradně užívat místnost o velikosti 8,7 m2 a že společně budou užívat předsíň a sociální zařízení a že žalovaný bude hradit polovinu nájemného, polovinu úhrady za elektrickou energii, poplatků za rádio a televizi a částku 100,- Kč jako příspěvek na telefon. Dále zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 23. března 1999, č. j. 10 C 88/98-18, bylo manželství účastníků pravomocně rozvedeno ke dni 1. května 1999, že po rozvodu manželství se účastníci o dalším nájmu bytu nedohodli a ani o tom (na návrh jednoho z nich) nerozhodl soud, že na základě smlouvy o převodu vlastnictví k bytové jednotce ze dne 28. listopadu 2000 (dále jen „smlouva ze dne 28. listopadu 2000“) se žalobkyně s účinky vkladu vlastnického práva ke dni 10. ledna 2001 stala vlastnicí předmětného bytu, že žalovaný stále užívá k bydlení pokoj s příslušenstvím, že do dubna 2003 platil žalobkyni (z titulu užívání pokoje s příslušenstvím) dohodnutou částku 3.000,- Kč měsíčně a že dne 2. července 2004 mu byla doručena výpověď z nájmu bytu. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že převodem vlastnictví k bytové jednotce vstoupila (ve smyslu §680 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném ke dni převodu vlastnického práva k bytové jednotce – dále jen „obč. zák.“) žalobkyně namísto města S. do právního postavení pronajímatele předmětného bytu, že v důsledku toho pozbyla platnosti dohoda ze dne 22. března 1999 a že žalovaný byl i nadále v postavení nájemce. Poté rovněž dovodil, že vzhledem k učiněným skutkovým zjištěním je naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. (v podobě nezaplacení nájemného za dobu delší než tři měsíce); proto přivolil k výpovědi z nájmu „bytu jedné místnosti o výměře 8,7 m2 se spoluužíváním příslušenství“ a určil, ke kterému datu nájemní poměr skončí. Vyklizovací povinnost žalovaného vázal – ve smyslu §712 odst. 5 věty první obč. zák. – na poskytnutí přístřeší.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 8. prosince 2004, č. j. 21 Co 394/2003-80, změnil citovaný rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně a na jeho základě shodně se soudem prvního stupně dovodil, že účastníci byli společnými nájemci předmětného bytu. Poté rovněž dovodil, že pokud se po rozvodu manželství o dalším nájmu bytu nedohodli a ani o tom – na návrh jednoho z nich – nerozhodl soud, trvalo jejich právo společného nájmu bytu až do doby, kdy žalobkyně na základě smlouvy ze dne 28. listopadu 2000 nabyla vlastnické právo k bytu. Tímto okamžikem pozbyla účinnosti rovněž dohoda ze dne 22. března 1999, která byla mezi účastníky uzavřena v době trvání práva společného nájmu bytu a upravila užívání bytu účastníky jako společnými nájemci. Došlo-li tímto zvláštním způsobem k zániku práva společného nájmu bytu a bydlí-li v bytě jako jeho vlastnice žalobkyně (s třemi dětmi), je vyloučeno, aby žalobkyně ve smyslu §680 odst. 2 obč. zák. vstoupila do právního postavení pronajímatelky a aby žalovanému vzniklo právo nájmu bytu či právo nájmu k pokoji s příslušenstvím; naopak žalovaný podle názoru odvolacího soudu užívá pokoj s příslušenstvím bez právního důvodu. Nesvědčí-li žalovanému právo nájmu bytu, nelze ani přivolit k výpovědi z nájmu, a proto přichází v úvahu pouze žaloba na vyklizení podle §126 odst. 1 obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Namítla, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání především uvedla, že nesouhlasí s právními názory, že právo společného nájmu bytu účastníků zaniklo dnem, kdy se stala vlastnicí bytu, a že týmž dnem pozbyla účinnosti i dohoda ze dne 22. března 1999. Dále – s odkazem na ustanovení §680 odst. 2 obč. zák. – uvedla, že důsledkem změny vlastnictví k pronajaté věci byl její vstup jako nabyvatelky do právního postavení pronajímatelky a že mezi ní a žalovaným vznikl nájemní vztah, o jehož podstatných náležitostech byli již dohodnuti v dohodě ze dne 22. března 1999, a pokračovala, že takto vzniklý nájemní vztah vypověděla v souladu s ustanovením §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., neboť žalovaný byl v prodlení s placením nájemného po dobu delší než tři měsíce. Poté zdůraznila, že podá-li „novou žalobu na vyklizení bytu, je zde nebezpečí překážky věci zahájené“, neboť původně v této věci žalobu na vyklizení bytu podala a později – po sdělení právního názoru soudu prvního stupně – ji změnila na žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu bytu. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 8. prosince 2004, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky ve smyslu §241 odst. 1 a 4 o.s.ř. a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. (jejich existence nebyla tvrzena a ze spisu se nepodává) a k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Námitkou, že podá-li „novou žalobu na vyklizení bytu, je zde nebezpečí překážky věci zahájené“, neboť takovou žalobu (byť později změněnou na jinou žalobu) již v dané věci podala, dovolatelka ve skutečnosti odvolacímu soudu nevytýká vadu řízení ve smyslu §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., nýbrž nesouhlasí s právním závěrem, že v daném případě přichází v úvahu žaloba na vyklizení podle §126 odst. 1 obč. zák. Obsahově (§41 odst. 2 o.s.ř.) jsou tedy její dovolací námitky podřaditelné pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. půjde v dovolacím řízení o posouzení správnosti právních závěrů, že právo společného nájmu bytu účastníků zaniklo dnem, kdy se žalobkyně stala vlastnicí bytu, že týmž dnem pozbyla účinnosti i dohoda ze dne 22. března 1999, že – s ohledem na zvláštní způsob zániku práva společného nájmu bytu a také na to, že v bytě jako vlastnice bydlí (s třemi dětmi) – nemohla ve smyslu §680 odst. 2 obč. zák. vstoupit do právního postavení pronajímatelky, že žalovanému nevzniklo právo nájmu bytu či právo nájmu k pokoji s příslušenstvím a že naopak pokoj s příslušenstvím užívá bez právního důvodu.
Soudní praxe dovodila, že i v nájemních vztazích se uplatní obecný důvod zániku závazku splynutím podle §584 obč. zák. Již v rozhodnutí uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1972, pod pořadovým číslem 67 (citované rozhodnutí bylo uveřejněno též pod č. 44 v příloze sešitu č. 12 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura a dále pod č. 53 v publikaci „Přehled judikatury ve věcech nájmu bytu“ sestavené JUDr. Věrou Koreckou a vydaném nakladatelstvím ASPI Publishing, s. r. o., Praha, 2003), byl přijat právní názor, že právo osobního užívání bytu (nyní právo nájmu bytu) zanikne, nabude-li uživatel bytu (nyní nájemce) vlastnictví k domu, v němž byt je. Zánikem tohoto vlastnictví k domu se právo osobního užívání bytu (nyní právo nájmu bytu) neobnoví. K tomuto právnímu závěru se Nejvyšší soud České republiky přihlásil rovněž v usnesení ze dne 15. prosince 1999, sp. zn. 26 Cdo 1258/98, uveřejněném pod č. 54 v již citovaném „Přehledu judikatury ve věcech nájmu bytu“ (ústavní stížnost podaná proti citovanému usnesení byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 4. dubna 2000, sp. zn. II. ÚS 578/2000), a ze dne 10. února 2000, sp. zn. 26 Cdo 1155/99, a vyšel z něj i v rozsudku ze dne 27. března 1997, sp. zn. 2 Cdon 335/97, uveřejněném pod č. 26 v příloze sešitu č. 10 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura. V citovaných rozhodnutích Nejvyšší soud dovodil, že stala-li se osoba, jíž svědčilo právo osobního užívání bytu ve smyslu ustanovení §152 a násl. občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb., vlastníkem, resp. spoluvlastníkem, nemovitosti, v níž se byt nacházel, mělo to za následek zánik jejího práva osobního užívání bytu, neboť je pojmově vyloučeno, aby vlastník užíval byt v domě ve svém vlastnictví z jiného právního důvodu než z titulu vlastnického práva k domu, v němž se byt nachází; je tedy pojmově vyloučeno, aby byl současně zavázaným i oprávněným z užívacího vztahu. To platí i v případech spoluvlastnického vztahu k domu, neboť žádný ze spoluvlastníků nemůže být v užívacím vztahu k ostatním spoluvlastníkům; i v takovém případě může spoluvlastník užívat byt pouze z titulu svého (spolu)vlastnického práva k domu.
Uvedené právní závěry sdílí Nejvyšší soud i v projednávané věci. Vzhledem k okolnostem dané věci však zbývá dořešit, zda nabytím vlastnického práva – v daném případě přímo k bytu – jedním z bývalých manželů, zaniká právo společného nájmu bytu, které jim do té doby svědčilo.
Při řešení uvedené otázky nelze ztratit ze zřetele, že podstata práva společného nájmu bytu manžely spočívá v tom, že svědčí oběma manželům společně a nedílně. To se projevuje jak ve vztahu k výkonu tohoto práva tak také pokud jde o jeho zánik. V tomto směru je nedílnost práva společného nájmu bytu manžely výraznější než je tomu u společného nájmu bytu ve smyslu §700 obč. zák., neboť za trvání manželství nemůže zásadně zaniknout jen ohledně jednoho z manželů (výjimku tvoří případ upravený v §708 ve spojení s ustanovením §707 odst. 1 obč. zák.).
Vzhledem k řečenému (zejména pak s ohledem na nedílnost práva společného nájmu bytu manžely) zastává dovolací soud – ve shodě s odvolacím soudem – názor, že dosud nevypořádané právo společného nájmu bytu manžely jako takové zaniká i v případě, kdy se jeden z rozvedených manželů (společných nájemců) stane vlastníkem bytu, který měli do té doby ve společném nájmu.
Z uvedeného – logicky vzato – vyplývá, že zaniklo-li nabytím vlastnického práva k bytu jedním z rozvedených manželů právo společného nájmu bytu manžely, nemohou se vztahy rozvedených manželů k bytu nadále řídit dohodou, která byla mezi nimi uzavřena v době trvání práva společného nájmu bytu a upravila jejich užívání bytu jako společných nájemců (v daném případě dohodou ze dne 22. března 1999). Lze tedy souhlasit s názorem, že dohoda ze dne 22. března 1999 pozbyla účinnosti dnem, kdy žalobkyně na základě smlouvy ze dne 28. listopadu 2000 nabyla vlastnické právo k bytu a kdy zaniklo právo společného nájmu bytu manžely.
Podle §680 odst. 2 obč. zák. dojde-li ke změně vlastnictví k pronajaté věci, vstupuje nabyvatel do právního postavení pronajímatele a nájemce je oprávněn zprostit se svých závazků vůči dřívějšímu vlastníku, jakmile mu byla změna oznámena nebo nabyvatelem prokázána. Ustanovení §680 odst. 2 obč. zák. upravující přechod práv a povinností na nabyvatele pronajaté věci obsažené v rámci obecné úpravy nájemní smlouvy (část osmá, hlava sedmá, oddíl první až třetí obč. zák.) se uplatní i ve vztazích nájmu bytu, neboť zvláštní úprava tohoto nájemního vztahu (srov. §685 a násl. obč. zák.) použití uvedeného ustanovení nevylučuje a jeho aplikace není vyloučena ani povahou daného nájemního vztahu. Dojde-li tedy ke změně vlastnictví k pronajatému bytu (domu s byty v nájmu), vstupuje nabyvatel do právního postavení původního vlastníka – pronajímatele a přechází tak na něj práva a povinnosti pronajímatele vyplývající z nájemního vztahu k bytu s výjimkou těch práv a povinností, na něž se toto zvláštní právní nástupnictví nevztahuje (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 863/97, uveřejněného pod č. 84 v sešitě č. 11 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).
I když ustanovení §680 odst. 2 obč. zák. se vzhledem k uvedenému uplatní i v právních vztazích týkajících se nájmu bytu, zastává dovolací soud (stejně jako soud odvolací) názor, že v dané věci je – vzhledem k okolnostem případu – aplikace citovaného ustanovení na právní postavení žalobkyně vyloučena. Nelze totiž především přehlédnout, že ustanovení §680 odst. 2 obč. zák. míří na případy změny v osobě pronajímatele v existujícím nájemním vztahu, tj. v případě, kdy nájemní vztah existuje a v době jeho existence dojde ke změně v osobě pronajímatele. Jestliže v daném případě nájemní vztah (dosud nevypořádané právo společného nájmu účastníků k bytu) zanikl tím, že jeden z rozvedených manželů (společných nájemců) se stal vlastníkem bytu, nelze uvažovat o změně v osobě jednoho z účastníků existujícího nájemního vztahu, tedy v osobě pronajímatele ve smyslu §680 odst. 2 obč. zák.; jinak řečeno zaniklo-li dosavadní právo společného nájmu bytu manžely, neměla by žalobkyně – v důsledku neexistence nájemního vztahu – ani právní možnost vstoupit do původního nájemního vztahu se všemi jeho obsahovými atributy, jak to předpokládá již citované rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 2 Cdon 863/97 (toto rozhodnutí bylo uveřejněno rovněž pod č. 23 v příloze sešitu č. 10 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura). Navíc žalobkyně (dříve společná nájemkyně a nyní vlastnice) užívá byt pro uspokojení své potřeby bydlení, v důsledku čehož nemůže být (současně) jeho pronajímatelkou.
K další otázce předložené k dovolacímu přezkumu lze především uvést, že zaniklo-li právo společného nájmu bytu (okamžikem nabytí vlastnického práva žalobkyně k bytu), přestal být (společným) nájemcem bytu vedle žalobkyně rovněž žalovaný. To plyne i ze shora popsané nedílnosti práva společného nájmu bytu manžely. Přitom uzavření písemné nájemní smlouvy s žalovaným (v době po 10. lednu 2001, tj. po datu, kdy se žalobkyně stala vlastnicí bytu), na jejímž základě vzniká právo nájmu bytu (srov. §685 odst. 1 a §686 obč. zák.), nebylo ani tvrzeno, natož pak prokázáno; navíc užívá-li byt k bydlení samotná žalobkyně jako jeho vlastnice, nejde o byt právně volný, ohledně něhož by bylo lze uzavřít (písemnou) nájemní smlouvu. Dovodil-li tedy odvolací soud, že žalovanému právo nájmu bytu nesvědčí a že byt (pokoj s příslušenstvím) užívá bez právního důvodu, lze i v tomto ohledu pokládat jeho právní posouzení věci za správné.
Podle §83 odst. 1 o.s.ř. zahájení řízení brání tomu, aby o téže věci probíhalo u soudu jiné řízení.
Překážka věci zahájené (litispendence) patří k podmínkám řízení, jejichž nedostatek soudu znemožňuje, aby rozhodl ve věci samé. Překážka věci zahájené uvedená v ustanovení §83 odst. 1 o.s.ř. brání tomu, aby byla projednána a rozhodnuta věc, o níž již bylo dříve zahájeno jiné řízení. Nedostatek uvedené podmínky řízení nelze odstranit; jakmile vyjde najevo, je soud povinen řízení v kterékoliv jeho fázi zastavit (§104 odst. 1 o.s.ř.).
O překážku věci zahájené podle §83 odst. 1 o.s.ř. se jedná tehdy, jde-li v pozdějším řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo zahájeno jiné řízení, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem (údajem o tom, čeho se žalobce domáhá) vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (tj. ze stejného skutku). Řízení se týká týchž osob rovněž v případě, vystupují-li v novém (pozdějším) řízení právní nástupci původních účastníků řízení.
V daném případě je vyloučena úvaha o překážce litispendence (zahájeného řízení) ve vztahu k řízení, které by na základě v budoucnu podané žaloby mohlo být teprve zahájeno (řízení o vyklizení bytu) již proto, že řízení, navíc o změněné žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu, bylo již pravomocně skončeno (pravomocným rozsudkem odvolacího soudu, který byl napaden dovoláním). Kromě toho řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu nezakládá překážku věci zahájené (§83 odst. 1 o.s.ř.) pro spor o vyklizení téhož bytu; obdobně to platí pro překážku věci rozsouzené (§159 odst. 3 o.s.ř. – nyní §159a odst. 5 o.s.ř.) – srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 463/99, uveřejněné pod č. 60 v sešitě č. 9 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Jelikož se žalobkyni prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) – dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. a o skutečnost, že žalovanému nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolatelce právo.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. října 2005
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu