ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.1472.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 1472/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně městské části P., zastoupené advokátem, proti žalovanému V. B., zastoupenému advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 4 C 100/96, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. února 2004, č. j. 14 Co 588/2003-172, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) v pořadí čtvrtým rozsudkem ze dne 30. května 2002, č. j. 4 C 100/96-126, opětovně (tedy stejně jako v předchozích /zrušených/ rozsudcích) zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen vyklidit a vyklizený žalobkyni odevzdat do patnácti dnů od právní moci rozsudku „byt č. 20, o velikosti 1+1 s příslušenstvím, I. kategorie, ve 3. poschodí domu čp. 1120 v P.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 13. února 2003, č. j. 14 Co 14/2003-143, citovaný rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu – se závazným právním názorem – vrátil k dalšímu řízení; současně rozhodl, že soudce JUDr. V. H. je vyloučen z projednávání a rozhodování této věci a věc přikázal k dalšímu řízení jinému samosoudci Obvodního soudu pro Prahu 6.
Poté soud prvního stupně rozsudkem (v pořadí pátým) ze dne 27. července 2003, č. j. 4 C 100/96-152, žalobě vyhověl a uložil žalovanému povinnost, aby do patnácti dnů od právní moci rozsudku předmětný byt vyklidil a vyklizený žalobkyni odevzdal; současně žalobkyni nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem ze dne 6. února 2004, č. j. 14 Co 588/2003-172, citovaný (v pořadí pátý) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobkyni se nepřiznává právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud pokládal za správná skutková zjištění soudu prvního stupně, neshledal pochybení v hodnocení provedených důkazů a po opakování některých důkazů vzal za prokázáno, že v předmětném bytě žila jako jeho nájemkyně babička žalovaného M. S., která zemřela dne 31. srpna 1995, že žalovaný (tehdy čtrnáctiletý) byl po rozvodu manželství rodičů svěřen do výchovy matky, která jej v roce 1995 uplatňovala jako vyživovanou osobu pro daňové účely, že spolu s matkou se žalovaný o babičku staral a oba ji poskytovali rozsáhlou péči, že pobýval jak v bytě u babičky tak také v bytě u své matky, že časté návštěvy v bytě u babičky mu umožňovala také blízkost bydliště matky a že k trvalému pobytu byl hlášen na adrese matčina bytu. Odvolací soud – shodně se soudem prvního stupně – především dovodil, že pojmovým znakem institutu společné domácnosti (§706 odst. 1 věta první zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době úmrtí babičky žalovaného – dále jen „obč. zák.“) je spotřební společenství trvalé povahy a že trvalost takového vztahu je dána tehdy, jsou-li zde objektivně zjistitelné okolnosti svědčící o úmyslu vést takové společenství trvale a nikoli jen na přechodnou dobu. Zároveň – s odkazem na zjištěný skutkový stav – rovněž dovodil, že časté a současně nikoliv jen krátkodobé návštěvy žalovaného v předmětném bytě za účelem zajištění péče o babičku nelze považovat za vedení společné domácnosti, nebyly-li v řízení zjištěny žádné objektivní skutečnosti nasvědčující úmyslu žalovaného vést s babičkou společenství trvalého rázu. Poté – opět shodně se soudem prvního stupně – uzavřel, že na žalovaného právo nájmu bytu nepřešlo, neboť vzhledem ke zjištěným skutečnostem nebyl naplněn předpoklad žití s nájemkyní ve společné domácnosti v den její smrti, tj. jeden ze dvou předpokladů, za jejichž současného naplnění dochází k přechodu práva nájmu bytu podle §706 odst. 1 věty první obč. zák. Protože za této situace užívá žalovaný předmětný byt bez právního důvodu, vyhovující rozsudek soudu prvního stupně – s poukazem na ustanovení §126 obč. zák. – potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ a c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). V dovolání uvedl, že napadené rozhodnut spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Za otázku zásadního právního významu pokládal otázku, „zda nízký věk člověka může být zásadním důvodem pro negativní hodnocení společné domácnosti ve smyslu ust. §115 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v platném znění“; v této souvislosti uvedl, že věk člověka nemůže být limitujícím faktorem pro hodnocení existence společné domácnosti. Podle jeho názoru nemůže jít k jeho tíži jeho tehdejší nízký věk, neboť „členem společné domácnosti může být samozřejmě i dítě, které nemá vlastní zdroj příjmů a na chodu společné domácnosti se podílí právě tím, že např. pomáhá při domácích pracích a zajišťuje nákupy“. Dále poukázal na zjištěný skutkový stav a v této souvislosti uvedl, že soud nesprávně zhodnotil skutečnost, že jeho matka docházela za babičkou a přispívala jí i finančně; tento stav nelze podle jeho názoru hodnotit tak, jako by péči o babičku zajišťovala převážně jeho matka. Zdůraznil, že žil s babičkou ve společné domácnosti, že úměrně svému věku se podílel na chodu společné domácnosti, babičce pomáhal s domácími pracemi a obstarával nákupy, a upozornil na to, že babička zemřela v době letních prázdnin, kdy s ní pobýval na chatě. Navrhl, aby dovolací soud zrušil nejen napadený rozsudek odvolacího soudu, nýbrž i rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 6. února 2004, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.). Současně dovodil, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil (v pořadí páté) rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (ve svém čtvrtém – zamítavém – rozsudku) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Za této situace se již dovolací soud nezabýval otázkou přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., tj. podle ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání dovolatel rovněž opřel.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence zmíněných vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Dovolatel – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) –uplatnil vedle dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci, tj. dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř.
Podle §241a odst. 3 o.s.ř. je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (v projednávané věci je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (srov. Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání 2001, nakladatelství C. H. BECK, strana 1003 - 1004).
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
V daném případě se žalovaný mýlí, má-li za to, že soudy při posouzení věci vyšly ze skutkového závěru, že péči o babičku zajišťovala převážně jeho matka. Nelze totiž přehlédnout, že při posuzování naplněnosti předpokladu žití s nájemkyní v den její smrti ve společné domácnosti (§706 odst. 1 věta první obč. zák.) soudy nevyhodnotily péči matky žalovaného o babičku jako převážnou; vyšly (pouze) ze skutkového zjištění, že žalovaný se spolu s matkou o babičku staral a oba ji poskytovali rozsáhlou péči. Dovolací soud – s přihlédnutím k obsahu spisu – přitom shledal, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) vzal v tomto ohledu v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly a neopomenul ani žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Lze proto konstatovat, že uvedené skutkové zjištění odvolacího soudu je výsledkem logického postupu při hodnocení důkazů podle zásad uvedených v ustanovení §132 o.s.ř. (ve spojení s §211 o.s.ř.). Z toho vyplývá, že dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. nebyl užit opodstatněně.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v rámci citovaného dovolacího důvodu o odpověď na (předběžnou) otázku, zda ze zjištěných skutečností lze usoudit na naplněnost předpokladu žití s nájemkyní ve společné domácnosti v den její smrti (§706 odst. 1 věta první obč. zák.).
Podle §706 odst. 1 věty první obč. zák. jestliže nájemce zemře a nejde-li o byt ve společném nájmu manželů, stávají se nájemci (společnými nájemci) jeho děti, vnuci, rodiče, sourozenci, zeť a snacha, kteří s ním žili v den jeho smrti ve společné domácnosti a nemají vlastní byt.
Je-li žalovaný vnukem zemřelé nájemkyně předmětného bytu, mohlo by na něj právo nájmu bytu ve smyslu §706 odst. 1 věty první obč. zák. přejít tehdy, jestliže žil se svou babičkou (nájemkyní bytu) ve společné domácnosti v den její smrti a současně neměl vlastní byt.
S odvolacím soudem lze souhlasit v názoru, že ustálená soudní praxe dovodila, že i v případech přechodu nájmu bytu podle §706 odst. 1 věty první obč. zák. je třeba, aby soužití osob taxativně vyjmenovaných v citovaném ustanovení s nájemcem v bytě mělo charakter trvalosti. Přitom soužití se považuje za trvalé, jestliže tu jsou objektivně zjistitelné okolnosti svědčící o souhlasné vůli nájemce bytu a osoby žijící s ním v jeho bytě žít v trvalém životním společenství. Nestačí tedy, aby taková osoba nájemce jen občas navštěvovala, poskytovala mu přechodnou nebo příležitostnou pomoc v domácnosti nebo aby dokonce byla v nájemcově bytě pouze hlášena k trvalému pobytu (srov. R 34/1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, od něhož soudní praxe do současné doby nezaznamenala odklon, dále kupříkladu Občanský zákoník – Komentář, 2. vydání 1994, Nakladatelství C. H. Beck, Praha 1994, strana 501 – 502 a poté např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. ledna 2001, sp. zn. 26 Cdo 1867/2000 – viz rozhodnutí pod č. 37 publikace Přehled judikatury ve věcech nájmu bytu, nakladatelství ASPI Publishing s. r. o.). Byť doba soužití nájemce a osob vyjmenovaných v §706 odst. 1 větě první obč. zák. není co do délky v zákoně stanovena, musí jít o dobu natolik dlouhou, aby bylo možno – se zřetelem k dalším rozhodným okolnostem konkrétního případu – učinit závěr, že mělo jít o příslušnost (trvalé povahy) ke společné domácnosti nájemce. V soudní praxi nebyl zaznamenán odklon ani od právního názoru vyjádřeného rovněž v R 34/1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle něhož není vyloučeno, aby právo osobního užívání (nyní právo nájmu) bytu přešlo na nezletilé dítě. V uvedeném judikátu se dále uvádí, že v případech, v nichž jde o soužití nezletilého dítěte (vnuka, vnučky) s uživatelem bytu (s prarodičem), je třeba, aby dítě bydlelo s uživatelem bytu jako příslušník jeho domácnosti se souhlasem svých zákonných zástupců nebo na základě rozhodnutí příslušného orgánu. Také rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. např. jeho rozsudek ze dne 21. září 2000, sp. zn. 26 Cdo 503/2000, uveřejněný pod č. 119 v sešitě č. 10 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura) výslovně připustila přechod práva nájmu bytu na nezletilé dítě; současně dovodila, že práva a povinnosti vyplývající z nájmu bytu vykonává nezletilé dítě prostřednictvím svých zákonných zástupců (§26 obč. zák.) a v případě střetu zájmů prostřednictvím soudem ustanoveného zvláštního zástupce (§30 obč. zák.).
V projednávané věci odvolací soud – s ohledem na zjištěný skutkový stav, který se dovolateli prostřednictvím užitého dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř. zpochybnit nepodařilo – dovodil, že na dovolatele právo nájmu předmětného bytu nepřešlo, neboť nebyl prokázán jeho úmysl žít s babičkou v trvalém životním společenství, a tudíž nebyl naplněn předpoklad žití s nájemkyní bytu v den její smrti ve společné domácnosti ve smyslu §706 odst. 1 věty první obč. zák. Jeho rozhodnutí tedy nespočívá na právním názoru, že existence společné domácnosti mezi žalovaným a jeho babičkou je vyloučena s ohledem na jeho tehdejší nezletilost, jak se mylně žalovaný domnívá. Lze zároveň konstatovat, že ve světle toho, co je ohledně předpokladu žití s nájemkyní ve společné domácnosti v den její smrti (§706 odst. 1 věta první obč. zák.) uvedeno na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí, obstojí – s přihlédnutím ke zjištěnému skutkovému stavu věci – právní závěr, který odvolací soud v tomto směru učinil, tj. závěr, že uvedený předpoklad naplněn není. Lze uzavřít, že ani dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nebyl použit opodstatněně.
Jelikož se žalovanému prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) – dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobkyni nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolateli právo.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. října 2005
JUDr. Miroslav F e r á k
předseda senátu