ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.1878.2004.1
sp. zn. 26 Cdo 1878/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce Č. A., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) M. A., zastoupené advokátkou a 2) Bytovému družstvu S. 461, o určení členství v družstvu a o určení společným nájemcem bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 43 C 248/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. května 2003, č. j. 29 Co 144/2003-120, ve spojení s usnesením ze dne 16. září 2003, č. j. 29 Co 144/2003-127, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit první žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.175,- Kč k rukám advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
III. V poměru mezi žalobcem a druhým žalovaným nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
K odvolání první žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 6. srpna 2002, č. j. 29 Co 222/2002-88, zrušil v pořadí první (vyhovující) rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 (soudu prvního stupně) ze dne 4. října 2001, č. j. 43 C 248/2000-65, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Poté soud prvního stupně rozsudkem ze dne 3. prosince 2002, č. j. 43 C 248/2000-97, žalobě opětovně vyhověl a určil, že žalobce je členem Bytového družstva S. 461, a společným nájemcem (s první žalovanou) „družstevního bytu číslo 21 o velikosti 3+1, I. kat., nacházejícího se v 5. poschodí domu čp. 461, ulice S. 10, P.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“). V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání první žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 27. května 2003, č. j. 29 Co 144/2003-120, ve spojení s usnesením ze dne 16. září 2003, č. j. 29 Co 144/2003-127, změnil citovaný (v pořadí druhý) rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na požadovaném určení zamítl; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Odvolací soud především dovodil, že „naléhavý právní zájem na určení je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se stalo bez tohoto určení jeho právní postavení nejistým, přičemž určovací žaloba není zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na plnění.“ V posuzovaném případě podle názoru odvolacího soudu žalobci nic nebrání v tom, aby podal žalobu na zrušení práva společného nájmu družstevního bytu; v tomto řízení by se pak řešila jak otázka jeho členství v družstvu tak také otázka, zda je společným nájemcem předmětného bytu. Navíc podala-li již žalovaná proti žalobci žalobu na vyklizení z předmětného bytu, budou uvedené otázky jako otázky předběžné nepochybně řešeny v tomto řízení. Kromě toho rozhodnutí o určovací žalobě není způsobilé podle odvolacího soudu zabránit dalším sporům účastníků ohledně předmětného bytu. Proto – na rozdíl od soudu prvního stupně – odvolací soud uzavřel, že žalobce nemůže mít na požadovaném určení naléhavý právní zájem (ve smyslu §80 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění platném v době rozhodování odvolacího soudu – dále jen „o.s.ř.“). V důsledku absence naléhavého právního zájmu na žádaném určení se již meritem věci nezabýval.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. Uplatnil v něm dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Prostřednictvím užitého dovolacího důvodu zpochybnil správnost právního závěru, že nemůže mít naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu §80 písm. c/ o.s.ř. Má především za to, že určovací žaloba netvoří překážku věci zahájené pro řízení o žalobě na plnění. Dále uvedl, že žalobu podal poté, co byl žalovanou vyzván k vyklizení bytu, tj. v době, kdy chování žalovaných nasvědčovalo úmyslu porušit jeho právo či způsobit mu újmu na jeho právním postavení. Namítl také, že spor nehodlá řešit podáním žaloby na zrušení práva společného nájmu bytu, a pokračoval, že pokud by bylo jeho určovací žalobě vyhověno, jsou zde podle jeho názoru i jiné možnosti řešení, např. převod členských práv a povinností, výměna bytu za dva byty, odstupné poskytnuté jednou či druhou stranou, popřípadě druhým žalovaným žalobci i první žalované apod.; jako člen družstva má v případě zániku členství nárok na vypořádací podíl a na vyplacení případného podílu na zisku. Rozhodnutím o určovací žalobě lze podle žalobce předejít i případným dalším žalobám na plnění, např. žalobě na vypořádání společného jmění manželů, a dále také případným dědickým sporům. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
První žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s právním posouzením věci odvolacím soudem a uvedla, že zájmem žalobce je získat majetkový prospěch z bytu, o který se nezasloužil. Navrhla, aby dovolání bylo jako zjevně bezdůvodné odmítnuto či zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence zmíněných vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Dovolatel v dovolání uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. O nesprávné právní posouzení věci ve smyslu tohoto ustanovení jde obecně tehdy, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Se zřetelem k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu je předmětem dovolacího přezkumu posouzení správnosti právního názoru, že žalobce nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem.
Podle §80 písm. c/ o.s.ř. lze žalobou uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Existence naléhavého právního zájmu na žádaném určení podle §80 písm. c/ o.s.ř. (a proto i v konkrétním případě tvrdit a dokazovat skutečnosti, z nichž jeho existence vyplývá) je u určovací žaloby nezbytnou podmínkou její přípustnosti. Žalobce má právní zájem na žádaném určení, jestliže by bez tohoto určení bylo ohroženo jeho právo nebo právní vztah, na němž je zúčastněn, nebo jestliže by se jeho postavení bez tohoto určení stalo nejistým. Ke vzniku žalobcova právního zájmu na určení stačí takové chování žalovaného, které nasvědčuje jeho úmyslu porušit právo žalobce nebo způsobit mu újmu na jeho právním postavení. Určovací žaloba je tedy prostředkem umožňujícím poskytnutí ochrany právního postavení žalobce dříve, než toto jeho postavení bylo porušeno, takže jejím cílem je zásadně poskytnutí preventivní ochrany. Naopak podmínka naléhavého právního zájmu nebude splněna, jestliže požadované určení neodstraní stav ohrožení práva nebo nezjedná efektivně jistotu v dotčeném právním vztahu. Jestliže soud dospěje k závěru o nedostatku naléhavého právního zájmu na určení, zamítne žalobu, aniž by se současně zabýval meritem věci. Nedostatek doložení naléhavého právního zájmu je tedy samostatným a prvořadým důvodem, pro který nemůže určovací žaloba obstát a který sám o sobě bez dalšího vede k jejímu zamítnutí. Tyto teze mají oporu např. v rozsudku bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. února 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněném pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1972, dále v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. listopadu 1993, sp. zn. 7 Cdo 63/92, uveřejněném pod č. 11 v sešitu č. 3 z roku 1994 Bulletinu Vrchního soudu v Praze, či v rozsudcích Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. února 1997, sp. zn. 3 Cdon 1097/96, a ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněných pod č. 20 a 21 v sešitu č. 3 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura. Lze však dále poukázat rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. dubna 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99, uveřejněný pod č. 68 v sešitě č. 10 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či na nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95, uveřejněný pod č. 35 ve svazku 3, ročník 1995 – I. díl Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky. Uvedené závěry však neplatí bezvýhradně. Prokáže-li totiž žalobce, že má naléhavý právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní vztah, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou – při možnosti žaloby na plnění – lze určovací žalobu pokládat jen tam, kde neslouží potřebám praktického života, tudíž tam, kde spor mezi účastníky řízení neodstraňuje a naopak vede k dalšímu (zbytečnému) množení sporů mezi nimi. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo právo je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě o plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti podle §80 písm. b/ o.s.ř. (srov. např. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2001, sp. zn. 20 Cdo 450/2000, uveřejněný pod č. 51 v sešitě č. 3 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura). Má-li právní otázka, o níž má být rozhodnuto určovacím výrokem, povahu předběžné otázky ve vztahu k existenci práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení této předběžné otázky, lze-li žalovat přímo na určení existence práva nebo právního vztahu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. března 1996, sp. zn. II Odon 50/96, uveřejněný v časopisu Soudní rozhledy č. 5/1996 na straně 113).
Právní závěr o nedostatku naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení lze – s přihlédnutím k uvedené judikatuře – pokládat za správný.
Dovolací námitka, že určovací žaloba netvoří překážku věci zahájené pro řízení o žalobě na plnění, nemá žádný právní význam, nejde-li v dané věci o řízení o žalobě na plnění (jde o řízení o určovací žalobě). Nelze rovněž ztratit ze zřetele, že podala-li již žalovaná, jak vyplývá z obsahu spisu, proti žalobci žalobu na vyklizení bytu, je vyloučena úvaha o poskytnutí preventivní ochrany, a proto i z tohoto důvodu nemůže mít žalobce na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Navíc rozhodnutí, jímž se soud vyslovil o žalobě na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, nemůže být – jak vyplývá z jeho povahy – v exekučním řízení nuceně realizováno. Ani vyhovující rozhodnutí tak není způsobilé na současném právním postavení žalobce nic změnit (nemůže mu přivodit oproti současnému stavu příznivější postavení). Kromě toho i kdyby byl žalobce určen členem družstva a společným nájemcem (s první žalovanou) předmětného bytu, nejsou jím zamýšlené dispozice s předmětným bytem, resp. s členskými právy k němu, bez souhlasu první žalované realizovatelné. Dovolací soud se však zejména ztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že otázky členství žalobce v družstvu a společného nájmu družstevního bytu budou jako otázky předběžné řešeny v řízení o vyklizení bytu, a proto – jak vyplývá se shora uvedené judikatury – nemůže mít žalobce naléhavý právní zájem na určení těchto (předběžných) otázek. Spor mezi žalobcem a první žalovanou může proto vyřešit pouze žaloba na splnění povinnosti podle §80 písm. b/ o.s.ř.
Z vyložených důvodů vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizace správný ve smyslu §243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. Dovolací soud proto dovolání podle téhož ustanovení zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §149 odst. 1, §142 odst. 1, o.s.ř. Žalobce, který nebyl v dovolacím řízení úspěšný, zavázal k náhradě nákladů dovolacího řízení, které první žalované vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 3.100,- Kč (§2 odst. 1, §5 písm. c/ ve spojení s §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Procesně úspěšnému druhému žalovanému žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalobci právo, v dovolacím řízení nevznikly; tomu odpovídá výrok, že v poměru mezi těmito účastníky řízení nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 20. dubna 2005
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu