ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.1912.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 1912/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobců a) V. Š., b) D. Š., c) M. Š., a d) O. Š., zastoupených advokátem, proti žalované H. E., zastoupené advokátem, o zvýšení nájemného, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 9 C 449/2003, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. února 2005, č. j. 15 Co 421/2004-47, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalované se náhrada nákladů dovolacího řízení nepřiznává.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 17. června 2004, č. j. 9 C 449/2003-27, zamítl žalobu s návrhem, aby nájemné z bytu („bytu č. 12 ve třetím nadzemním podlaží v P. o výměře 43,20 m2“ – dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“) stanovené ve výši 1.210,- Kč měsíčně bylo od 1. června 2003 zvýšeno na částku 5.054,- Kč měsíčně se splatností do 25. dne předchozího měsíce na společný účet žalobců a aby takto stanovenou výši nájemného byli žalobci oprávněni každoročně vždy počínaje 1. červnem jednostranně zvyšovat o míru inflace v České republice vyhlašovanou Českým statistickým úřadem podle ukazatele indexu spotřebních cen podle klasifikace COICO5 domácnosti, kód 041. V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Soud prvního stupně vzal z provedených důkazů za zjištěno, že žalobci jsou spoluvlastníky předmětného domu, a to žalobci a) a b) k jedné třetině, kterou mají ve společném jmění manželů, a žalobci c) a d) ke dvěma třetinám, které mají rovněž ve společném jmění manželů, že dne 1. června 1997 uzavřeli městská část P. jako původní pronajímatelka předmětného bytu a manželé L. a H. E. jako nájemci smlouvu o nájmu předmětného bytu (dále jen „nájemní smlouva ze dne 1. června 1997“), že L. E. v mezidobí zemřel a v současné době v bytě bydlí pouze H. E. (žalovaná), že z titulu nájemného z bytu platí žalovaná částku 1.210,- Kč měsíčně, že podle znaleckého posudku znalce Ing. M. K. činí ekonomické nájemné z předmětného bytu 5.054,- Kč měsíčně a že dopisem ze dne 28. dubna 2003 odmítla žalovaná návrh žalobců na zvýšení nájemného ze dne 8. dubna 2003. Na tomto skutkovém základě dovodil, že ustanovení §671 odst. 1 obč. zák., které stanoví, že v případě nedostatku ujednání o výši nájemného je nájemce povinen platit nájemné obvyklé v době uzavření smlouvy s přihlédnutím k hodnotě pronajaté věci a způsobu jejího užívání, se uplatní pouze v rámci obecné úpravy nájemní smlouvy, nikoli smlouvy o nájmu bytu, pro kterou platí zvláštní úprava (§685 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“), že nájemné z bytu může být (podle §696 odst. 1 obč. zák.) jednostranně zvyšováno pouze za předpokladu, že tak stanoví zvláštní předpisy, jimiž byly vyhláška č. 60/1964 Sb. a později vyhláška č. 176/1993 Sb., že s ohledem na zrušení vyhlášky č. 176/1993 Sb. nálezem Ústavního soudu České republiky a neexistenci jiného zvláštního předpisu umožňujícího jednostranné zvýšení nájemného lze nájemní smlouvu ohledně výše sjednaného nájemného měnit pouze souhlasnou vůlí obou účastníků, a pokračoval, že nedošlo-li k dohodě o změně nájemní smlouvy ohledně výše nájemného a neexistuje-li předpis umožňující jednostranně zvýšit nájemné, nelze vyhovět žalobě, jíž se žalobci jako pronajímatelé domáhají placení tzv. ekonomického nájemného. Zde uvedl, že neexistuje ustanovení zákona umožňující změnu v právním vztahu nájmu bytu založeném nájemní smlouvou jinak než dohodou účastníků (jejich souhlasnou vůlí); proto nelze takovou změnu provést ani rozhodnutím soudu.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 8. února 2005, č. j. 15 Co 421/2004-47, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok II.).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně a za správné pokládal i jeho právní posouzení věci. V odůvodnění napadeného rozsudku zejména odkázal na ustanovení §696 odst. 1 obč. zák., uvedl, že v současné době neexistuje žádný zvláštní právní předpis, jehož existenci předpokládá citované ustanovení, zdůraznil, že ustanovení §671 odst. 1 obč. zák. nelze vzhledem ke speciální právní úpravě aplikovat na právní vztah nájmu bytu, a uzavřel, že nesouhlas žalované se zvýšením nájemného nelze vzhledem k absenci právní úpravy nahradit rozhodnutím soudu; v této souvislosti výslovně uvedl, že soud „není oprávněn nahradit nedostatek pozitivní právní úpravy svým rozhodnutím“. Dodal, že „neústavní právní stav v oblasti regulace nájemného není zapříčiněn existujícím ustanovením zákona, nýbrž absencí právního předpisu“, a proto nepřichází v úvahu předložení věci Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení, tj. postup podle čl. 95 odst. 2 Ústavy a §109 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.“). Uvedli, že napadené rozhodnutí musí být rozhodnutím zásadního právního významu již proto, že podle jejich poznatků byla daná problematika řešena pouze v jednom případě Městským soudem v Praze tak, že řízení bylo přerušeno a věc byla předložena – z důvodů citovaných v dovolání – Ústavnímu soudu České republiky s návrhem na zrušení části občanského zákoníku upravující nájem bytu, tj. části zahrnující ustanovení §685 až §716 obč. zák. Přitom za otázku zásadního právního významu pokládají otázku následujícího znění: „Je oprávněn se pronajímatel v případě, že účastníci nájemní smlouvy k bytu nedospějí k dohodě o výši nájemného a nájemce neplatí tzv. nájemné obvyklé ani nájemné tzv. ekonomické, tj. takové, které kryje náklady spojené s vlastnictvím předmětu nájmu, a při neexistenci pozitivní právní úpravy obrátit na soud a požadovat, aby tento soud určil, že nájemce je povinen platit nájemné v obvyklé výši nebo alespoň nájemné ekonomické ?“. Uplatněné dovolací námitky podřadili pod dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Prostřednictvím zmíněného dovolacího důvodu zpochybnili správnost právního závěru, že zákon neumožňuje soudu vydat v daném případě konstitutivní rozhodnutí, jímž by bylo určeno nájemné z bytu ve výši ekonomického nájemného. V této souvislosti zmínili ustanovení §696 odst. 1 a §671 odst. 1 obč. zák. a – s odkazem na nálezy Ústavního soudu České republiky uveřejněné pod č. 231/2000 Sb., č. 528/2002 Sb., 84/2003 Sb. a zcela aktuální nález sp. zn. IV. ÚS 524/04 (který byl uveřejněn v časopisu Soudní rozhledy č. 1/2005) – uvedli, že okolnost, že dosud nebyla přijata zákonná úprava nájemného, která by vedla k jeho deregulaci, nemůže jít k tíži pronajímatelů. Deformace trhu s byty, způsobená dlouhodobým neřešením problému nájemních bytů s tzv. regulovaným nájemným, nemůže být dále konzervována judikaturou soudů. Je v rozporu s ústavními principy, jestliže se uměle např. soudními rozhodnutími vytváří nerovnost subjektů soukromoprávních vztahů. Nelze stavět do nerovného postavení nájemce bytů s tzv. regulovaným nájemným a nájemce bytů s neregulovaným nájemným, stejně jako nelze do nerovného postavení stavět pronajimatele, kteří vlastní domy s byty s tzv. regulovaným nájemným, proti pronajimatelům, kteří vlastní domy s byty s neregulovaným nájemným. Proto dosáhne-li pronajimatel exekučního titulu na vyklizení bytu s tzv. regulovaným nájemným, má právo se domoci exekučního vyklizení za stejných podmínek jako pronajimatel, který dosáhl téhož u bytu s neregulovaným nájemným. Soudům dále vytkli, že nezkoumaly, za jakých okolností došlo k uzavření nájemní smlouvy ze dne 1. června 1997, že k osvětlení těchto okolností nevyslechly účastníky řízení a odepřely tak žalobcům provést navržený důkaz, čímž podle dovolatelů současně porušily zásadu ústnosti. Podle dovolatelů se také žádný ze soudů nezabýval tím, že jako pronajímatelé nepožadují obvyklé nájemné (v daném případě ve výši 7.776,- Kč měsíčně), nýbrž pouze ekonomické nájemné (v daném případě ve výši 5.054,- Kč měsíčně); zde odkázali na předložený znalecký posudek. Mají za to, že stát prostřednictvím moci soudní opět nutí pronajímatele hradit ze svého důsledky nečinnosti státu – tentokrát moci zákonodárné, která dlouhodobě není schopna přijmout ústavně konformní právní úpravu nájemného z bytu. Dovolatelé očekávali, že v tomto případě na sebe vezme soud odpovědnost a věc rozhodne a nikoli alibisticky zamítne. Nakonec uvedli, že – z důvodů v dovolání rovněž zmíněných – nesouhlasí ani s nákladovými výroky obsaženými v obou rozhodnutích. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s názorem, že neexistuje žádný právní předpis, který by soudu umožňoval stanovit výši nájemného z bytu, a uvedla, že jediným východiskem je vydání právního předpisu, který výši nájemného z bytu upraví a který přinese adekvátní úpravu také v oblasti státní sociální podpory; v této souvislosti dodala, že požadované nájemné by nebyla schopna platit a že pokud by soudy takovým žalobám vyhovovaly, velký počet nájemců by přišel o bydlení. Navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 8. února 2005, Nejvyšší soud České republiky dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o napadený nákladový výrok (výrok II. napadeného rozsudku), je zapotřebí zdůraznit, že rozhodnutí o nákladech řízení (a to i v případě, že je součástí výrokové části rozsudku) má, jde-li o jeho formu, povahu usnesení (§167 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s §211 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 o.s.ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a/ jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení), proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 1 písm. a/, b/ a c/ o.s.ř. nemůže být dovolání proti napadenému nákladovému výroku přípustné už proto, že výrok o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé. Pojem „věc sama” je totiž právní teorií i soudní praxí vykládán jednotně tak, že jde o předmět, ohledně něhož se řízení vede – tedy žalobou uplatněný nárok, o němž má být v řízení věcně rozhodnuto.
Přípustnost dovolání proti nákladovému výroku však nelze opřít ani o další ustanovení občanského soudního řádu upravující přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu (srov. §238 odst. 1, §238a odst. 1, §239 o.s.ř.). Z řečeného vyplývá, že dovolání proti usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinném od 1. ledna 2001 přípustné. Ostatně ke stejnému právnímu závěru dospěl dovolací soud již v usnesení ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněném pod č. 88 v sešitě č. 5 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. K jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci – k vadám podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., které dovolatelé rovněž v dovolání uplatnili v podobě námitek týkajících se provádění a hodnocení důkazů, jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1 , §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., dovolací soud přihlíží (i z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) nezakládají.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., tj. ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřeli dovolatelé, je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
Z odůvodnění napadeného rozsudku je patrno, že odvolací soud založil své potvrzující rozhodnutí na právním závěru, že obecný soud nemůže – z důvodů uvedených v napadeném rozsudku – vydat konstitutivní rozhodnutí ohledně výše nájemného z bytu. Dovolatelé správnost tohoto právního závěru v dovolání napadli, přičemž tuto otázku – s přihlédnutím k formulaci zásadně právně významné otázky v dovolání – pokládají za otázku zásadního právního významu. Napadené rozhodnutí by proto mohlo být rozhodnutím zásadního právního významu (ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ ve spojení s ustanovením §237 odst. 3 o.s.ř.). Z posléze uvedených důvodů však nelze pro posouzení uvedené otázky shledat rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným a tudíž ani dovolání přípustným.
Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 31. srpna 2005, sp. zn. 26 Cdo 867/2004, dovodil, že občanský zákoník (a ani jiný zákon) neumožňuje soudu do závazkového nájemního vztahu zasáhnout změnou některé z jeho obsahových složek, včetně výše nájemného, a že toto oprávnění přísluší moci zákonodárné a výkonné, do níž obecné soudy nejsou oprávněny se vměšovat, popřípadě ji suplovat (srov. čl. 2 odst. 1, 3 Ústavy). V citovaném rozsudku Nejvyšší soud dále mimo jiné uvedl, že vyhláškou č. 176/1993 Sb. (zrušenou ke dni 31. prosince 2001 nálezem Ústavního soudu č. 231/2000 Sb.) Ministerstvo financí stanovilo podle §20 odst. 1 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění účinném do 28. června 1994, způsob určení maximální výše nájemného z bytu a úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu a způsob sjednávání a placení nájemného a cen služeb mezi pronajímatelem a nájemcem. Smlouva o nájmu bytu je smlouvou úplatnou a dohoda o nájemném musí být její součástí (§686 odst. 2 obč. zák.). Pokud ustanovení §671 odst. 1 obč. zák. stanoví, že v případě nedostatku ujednání o výši nájemného je nájemce povinen platit nájemné obvyklé v době uzavření smlouvy s přihlédnutím k hodnotě pronajaté věci a způsobu jejího užívání, uplatní se toto ustanovení pouze v rámci obecné úpravy nájemní smlouvy, nikoli smlouvy o nájmu bytu, pro kterou platí zvláštní úprava (§685 a násl. obč žák.). Dohoda o nájemném nemůže být jednostranně měněna, pokud to zvláštní předpis nestanoví (viz §696 odst. 1 obč. zák.) nebo pokud se tak smluvní strany nedohodly. Taková dohoda musí obsahovat jasně stanovené podmínky, za kterých buď pronajímatel nebo nájemce mohou jednostranně výši nájemného změnit. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud shledal protiústavní vyhlášku č. 176/1993 Sb., která upravovala regulaci nájemného pouze s několika výjimkami, kde se mohlo uplatnit tržní nájemné, a z tohoto důvodu ji i zrušil, vzniká otázka, podle jakého právního předpisu (i po zrušení výměrů Ministerstva financí č. 01/2002 a č. 06/2002 a nařízení vlády č. 567/2002 Sb., o cenovém moratoriu, které měly situaci řešit po přechodnou dobu) se bude výše nájemného řídit, protože připravovaný zákon o nájemném zatím nebyl přijat. Jestliže byla po vzniku práva osobního užívání, popřípadě po jeho transformaci na nájem, cena nájmu a plnění poskytovaných s užíváním bytu regulována právními předpisy, je třeba z tohoto stavu vycházet, dokud nebude přijat příslušný speciální předpis, jehož existenci předpokládá §696 odst. 1 obč. zák. Ani skutečnost, že tyto právní předpisy byly později jako protiústavní zrušeny, na uvedeném závěru nemůže nic změnit (viz §71 odst. 3 zákon č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, podle něhož práva a povinnosti z právních vztahů vzniklých před zrušením právního předpisu zůstávají nedotčena). V citovaném rozhodnutí dovolací soud rovněž zdůraznil, že řešení současného konfliktu zájmů pronajímatelů a nájemců bytů způsobem, jejž zvolil žalobce, nepovažuje za možné též z toho důvodu, že by takovéto nahrazení činnosti moci zákonodárné a výkonné individuálním aktem moci soudní – bez současných dalších opatření řešících dopad do sféry uspokojování základní potřeby bydlení u ekonomicky slabších vrstev obyvatelstva – vedlo k nepřijatelným sociálním důsledkům. K uvedeným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil také v usnesení ze dne 15. září 2005, sp. zn. 26 Cdo 80/2005, a sdílí je i v projednávané věci.
Z řečeného vyplývá, že otázka předestřená dovolacímu přezkumu byla již dovolacím soudem vyřešena a že odvolací soud se při řešení uvedené otázky od tohoto řešení neodklonil.
Se zřetelem k uvedenému lze uzavřít, že dovolání proti napadenému potvrzujícímu rozsudku není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §150 o.s.ř. Důvody hodné zvláštního zřetele (§150 o.s.ř.), pro něž úspěšné žalované nepřiznal náhradu nákladů dovolacího řízení, spatřuje v okolnostech dané věci.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. října 2005
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu