ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.1974.2004.1
sp. zn. 26 Cdo 1974/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce Stavebního bytového družstva P., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) E. Š. a 2) L. Š., zastoupeným advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 6 C 572/99, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. března 2004, č. j. 25 Co 15/2004-146, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 jako soud prvního stupně (poté co jeho předchozí, žalobě vyhovující rozsudek ze dne 20. 9. 2000, č.j. 6 C 572/99-37, byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2001, č.j. 64 Co 94/2001-56, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení) uložil žalovaným povinnost vyklidit družstevní byt č. 15 o velikosti 4+1, I. kategorie, v 8. podlaží domu čp. 1948, v P., k. ú. S. (dále jen „předmětný byt“), a vyklizený jej předat žalobci do 15 dnů od zajištění náhradního ubytování a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně na základě provedených důkazů dospěl k závěru, že žalobce je vlastníkem domu a předmětného bytu, že vznikem členství žalované za trvání jejího manželství se žalovaným jim vzniklo dne 21. 4. 1993 právo společného nájmu předmětného bytu, jakož i společné členství v družstvu. Žalobce uplatněný nárok opřel o tvrzení, že žalovaným práva, na základě nichž užívali předmětný byt, zanikla vyloučením z družstva ve smyslu čl. 18 stanov žalobce, což bylo první žalované sděleno dopisem ze dne 20. 1. 1999 (doručeným jí dne 29. 1. 1999), proti kterému se první žalovaná neodvolala, a druhému žalovanému dopisem ze dne 7. 1. 2002 (doručeným mu dne 8. 1. 2002), jeho odvolání však bylo zamítnuto. Členství druhého žalovaného v družstvu však dle názoru soudu prvního stupně zaniklo ještě předtím v důsledku prohlášení konkursu na jeho majetek usnesením Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 8. 7. 1998, č. j. 99 K 93/97-26, podle §321 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“). Žalovaní dluh na nájemném a úhradách za služby, který byl důvodem jejich vyloučení, ani nepopírali. Soud prvního stupně na zjištěný skutkový stav aplikoval ustanovení §714 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), podle něhož zánikem členství v bytovém družstvu zanikne i nájem bytu a s poukazem na ustanovení §126 obč. zák. žalobě na vyklizení bytu z důvodu ochrany vlastnického práva žalobce vyhověl. Otázku bytové náhrady pak soud prvního stupně posoudil podle §712 odst. 5 obč. zák. tak, že se jedná o rodinu s nezletilým dítětem, kdy dluh na nájemném vznikl v důsledku tíživé životní situace, žalovaní se snažili dluh splatit a sám žalobce nakonec formu náhradního ubytování navrhoval.
Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 16. 3. 2004, č. j. 25 Co 15/2004-146, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, výrok o náhradě nákladů řízení změnil co do výše náhrady, dále rozhodl i o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem, že žaloba byla podána důvodně, pouze korigoval některé dílčí závěry soudu prvního stupně. Za rozhodující považoval, že ani jeden ze žalovaných nevyužil svého práva soudního přezkumu rozhodnutí představenstva o vyloučení z družstva pro jeho neplatnost, popřípadě rozpor s právními předpisy nebo stanovami. Zdůraznil, že v jiném řízení námitky, zda byly splněny podmínky pro vyloučení z bytového družstva, ani nelze projednat a rozhodnout o nich. Dále odvolací soud poukázal na to, že ustanovení §231 odst. 1 obch. zák. ve znění platném v době do 31. 12. 2000 neupravovalo zánik členství v družstvu prohlášením konkurzu na majetek člena družstva, proto i v případě druhého žalovaného došlo k zániku členství v družstvu pouze na základě vyloučení. V otázce přiznané formy bytové náhrady se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadli žalovaní dovoláním. Především zpochybňují závěr odvolacího soudu, že jim vznikl společný nájem i společné členství v družstvu. S poukazem na skutkové okolnosti případu a příslušná ustanovení občanského zákoníku dovozují, že vždy byla výlučnou členkou žalujícího družstva pouze první žalovaná a že u obou žalovaných existovalo společné právo nájmu bytu. Připouštějí, že prvé žalované bylo zrušeno členství v družstvu podle čl. 14 stanov žalobce, a to jeho rozhodnutím ze dne 20. 1. 1999, a že vyloučení druhého žalovaného bylo řešeno podle čl. 18 stanov. Druhý žalovaný se proti vyloučení odvolal a se žalobcem bylo dohodnuto, že pokud celý dluh uhradí, bude jeho odvolání vyhověno. Druhý žalovaný (za pomoci žalované a příbuzných) dne 17. 6. 2002 dluh doplatil (neuhradil v celém rozsahu poplatek z prodlení, který dosahuje značné částky asi 300.000,- Kč), přesto žalobce ústní dohodu nesplnil a dokonce ji ústy své právní zástupkyně popřel. Odvolání nebylo vyhověno pro „trvající dluh“ a shromáždění delegátů patrně o zaplacení dluhu nebylo informováno. Žalovaní se neobrátili na soud, aby se domáhali svých práv vůči žalobci, protože důvěřovali dohodě uzavřené se žalobcem. Žalovaní jsou si vědomi, že porušili své povinnosti, avšak nezaviněně, v důsledku problémů v podnikání druhého žalovaného a déletrvající nemoci prvé žalované. Žalovaní mají za to, že se ve věci vydaná rozhodnutí jeví jako velmi příkrá a odporující smyslu občanského práva a jeho základních zásad. Zdůrazňují, že v předmětném bytě s nimi žijí dvě děti, z toho jedno nezletilé, a že nemají jinou možnost bydlení. Přípustnost dovolání dovozují z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“).Vyjadřují přesvědčení, že závěr, že mají vyklidit předmětný byt, není správný a představuje „hodnocení zásadního významu“. Zároveň namítají, že „jde o takovou vadu právního posouzení věci, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé (ust. §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.)“ a že „s ohledem na skutečnost, která je ze spisu zřejmá a prokazatelná, tedy, že ke dni rozhodování o vyloučení druhého žalovaného z družstva, žalovaní ústně uzavřenou dohodu se žalobcem dodrželi a ničeho ke dni 30. 6. 2002 nedlužili, přesto dne následujícího rozhodl (?) žalobce jinak než jak bylo dohodnuto (ust. §241a odst. 3 o.s.ř.)“. Z těchto důvodů dovolatelé navrhují, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) posoudil dovolání podle §240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4 a §241a odst. 1 o.s.ř. a shledal, že bylo podáno oprávněnými osobami, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelé jsou zastoupeni advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno.
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm.b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm.c)].
Napadený rozsudek je rozsudkem potvrzujícím, takže v úvahu přichází přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Ze znění ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. vyplývá, že dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, je-li mezi novým rozsudkem soudu prvního stupně a právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil, příčinná souvislost potud, že právě právní názor odvolacího soudu byl jedině a výhradně určujícím pro nové rozhodnutí věci soudem prvního stupně. Tak tomu je u názoru na právní posouzení věci (u názoru na to, jaký právní předpis má být ve věci aplikován, popř. jak má být právní předpis vyložen). Právním názorem významným z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. nejsou pokyny odvolacího soudu k doplnění řízení, jestliže byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen pro neúplnost skutkových zjištění, pokyny k odstranění procesních vad, popřípadě jiné pokyny o tom, jak má soud prvního stupně dále postupovat po procesní stránce; takovýto právní názor totiž žádným způsobem neusměrňuje soud prvního stupně v tom, jak má věc v novém rozsudku rozhodnout.
Předpoklady přípustnosti dle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. v dané věci splněny nejsou, neboť pokud jde o povinnost vyklidit předmětný byt, rozhodl soud prvního stupně v obou rozsudcích shodně (žalobě vyhověl), pokud jde o zajištění bytové náhrady, rozhodl sice v druhém rozsudku odlišně (vázal vyklizení na zajištění náhradního ubytování), nikoli však v důsledku vázanosti právním názorem odvolacího soudu, který žádný závazný právní názor ohledně bytové náhrady ve svém zrušovacím usnesení ze dne 20. 9. 2000 nevyslovil.
Zbývá tedy posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (na nějž dovolatelé výslovně odkazují).
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z učiněných skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy učinil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Vady vyjmenované v ustanovení §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř., jež by řízení činily zmatečným, ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm c/ o.s.ř. nezakládají, i kdyby jimi bylo řízení postiženo, a dovolací soud k nim podle ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. přihlíží i z úřední povinnosti, jen jestliže je dovolání jinak – podle §237 odst. 1 písm. a/ nebo b/ o.s.ř. – přípustné.
Je však třeba dodat, že ačkoli dovolatelé poukazují na ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ a §241a odst. 3 o.s.ř., ve skutečnosti (z hlediska obsahové konkretizace dovolacích námitek) nenamítají ani existenci vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ani netvrdí, že skutková zjištění nemají podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, nýbrž vytýkají odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci.
Zbývá posoudit, zda napadené rozhodnutí (z hlediska v něm uplatněných námitek směřujících proti právnímu posouzení věci) spočívá na právních závěrech, které jsou v rozporu s hmotným právem či ustálenou judikaturou. Ani tento předpoklad přípustnosti dovolání však dovolací soud nepovažuje za splněný.
Soud prvního stupně, s jehož právním posouzením se ztotožnil i soud odvolací, aplikoval na danou věc ustanovení §714 obč. zák., dle něhož zánikem členství v bytovém družstvu zanikne i nájem bytu. V návaznosti na to pak shledal opodstatněným požadavek vyklizení předmětného bytu žalovanými, kteří užívají předmětný byt bez právního důvodu, a zasahují tak neoprávněně do výkonu vlastnického práva žalobce ve smyslu §126 odst. 1 obč. zák. Odvolací soud kromě toho dovodil, že splnění podmínek vyloučení z družstva může soud přezkoumávat pouze v rámci řízení dle §231 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Dovolatelé ani nenamítají, že by citovaná zákonná ustanovení na daný případ nedopadala, zpochybňují však způsob, jakým byla vyložena a na danou věc aplikována.
V rozsudku ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 26 Cdo 988/2000, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 12, pod C 828, jakož i v rozsudku ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. 26 Cdo 637/2004, byl vyjádřen právní názor (od něhož nemá dovolací soud důvod odchylovat se ani v této věci), že právo společného nájmu družstevního bytu manžely, kteří nebyli společnými členy bytového družstva, zaniká spolu se zánikem členství manžela – člena bytového družstva.
Vytýkají-li dovolatelé odvolacímu soudu závěr o tom, že druhý žalovaný byl rovněž členem družstva, a namítají-li, že výlučnou členkou bytového družstva byla vždy pouze první žalovaná a že u obou existovalo pouze právo společného nájmu, nelze tyto námitky považovat za právně významné pro rozhodnutí v této věci, neboť s přihlédnutím k citovanému právnímu názoru a za situace, že nebyl dovoláním zpochybněn závěr, že žalovaným svědčilo právo společného nájmu předmětného bytu, že žalovaná byla členkou žalujícího družstva a byla z družstva vyloučena, nemůže mít otázka, zda žalovaný byl též členem družstva a zda tedy mohl být z družstva též vyloučen, žádný vliv na výsledek řízení.
V soudní praxi lze považovat za ustálený též právní názor (dovozený výkladem ustanovení §231 odst. 3 obch. zák.), že v řízení o žalobě na vyklizení družstevního bytu nemůže soud přezkoumávat, zda bylo vyloučení z družstva platné (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2000, sp.zn. 29 Cdo 2259/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura 5/2001, pod č. 61, dále rozsudky ze dne 28. 8. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1328/2002, nebo ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. 26 Cdo 637/2004). Již proto nemohou obstát námitky žalovaných v tom směru, že žalobce rozhodl o vyloučení prvé žalované navzdory tomu, že dluh na nájemném byl na základě dohody ještě před vydáním rozhodnutí o odvolání druhého žalovaného proti rozhodnutí představenstva o vyloučení z družstva doplacen, a že shromáždění delegátů rozhodující o odvolání o tom nebylo informováno.
Konečně ustálená soudní praxe dovozuje, že žalobu na vyklizení osoby, která užívá byt bez právního důvodu, nelze zamítnout pro rozpor s dobrými mravy (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze 17. 12. 2003, sp. zn. 26 Cdo 2319/2003, z 3. 2. 2004, sp. zn. 26 Cdo 128/2003, z 18. 5. 2004, sp. zn. 26 Cdo 538/2003, a ze 17. 6. 2004, sp. zn. 26 Cdo 2686/2003). Ani poukaz na osobní poměry žalovaných a příslušníků jejich rodiny či důvody vzniku dluhu na nájemném, ani okolnost, že nájemné bylo doplaceno před rozhodnutím o odvolání druhého žalovaného proti rozhodnutí představenstva o vyloučení z družstva, nejsou tedy způsobilé zpochybnit správnost závěru o tom, že žalovaní jsou povinni předmětný byt vyklidit.
Lze uzavřít, že z pohledu uplatněných dovolacích námitek nelze dovodit, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo ve věci samé po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ ve spojení s §237 odst. 3 o.s.ř..
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud neshledal dovolání přípustným, a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Žalovaní z procesního hlediska zavinili, že jejich dovolání bylo odmítnuto, avšak žalobci nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalovaným právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. července 2005
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu