ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.2002.2004.1
sp. zn. 26 Cdo 2002/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně J. T., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) J. S., 2) PhDr. M. S. a 3) nezletilému M. S., zastoupenému zákonnými zástupci – rodiči Mgr. J. S. a PhDr. M. S., žalovaní 2) a 3) zastoupeni advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 26 C 24/2002, o dovolání žalovaných 2) a 3) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. ledna 2003, č. j. 17 Co 11/2003-69, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala proti žalované Mgr. J. S. (dále jen „žalovaná“) a „všem, kdo s ní bydlí,“ vyklizení „bytu č. 16 o velikosti 2+kk, I. kategorie, ve 2. podlaží domu č. p. 404 v P., V. 6“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“).
Obvodní soud pro Prahu 7 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 21. května 2002, č. j. 26 C 24/2002-38, žalobě vyhověl a uložil žalované a „všem, kdo s ní bydlí,“ povinnost vyklidit předmětný byt do patnácti dnů od právní moci rozsudku; současně rozhodl o nákladech řízení účastnic.
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 12. září 2002, č. j. 17 Co 337/2002-50, citovaný rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ve zrušujícím usnesení soudu prvního stupně mimo jiné uložil, aby postupem podle §43 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“), vyzval žalobkyni k opravě žaloby tak, aby obsahovala vykonatelný žalobní petit a aby jako účastníci řízení byly označeny všechny „subjekty, o jejichž právech má být v řízení rozhodováno“. Podle pokynu odvolacího soudu měl soud prvního stupně ohledně takto označených osob provést „veškeré procesní úkony související s řádným průběhem řízení včetně nového dokazování skutkového stavu týkajícího se těchto osob“.
Podáním doručeným soudu prvního stupně dne 18. října 2002 žalobkyně navrhla, aby do řízení jako další účastníci na straně žalované přistoupili PhDr. M. S. a nezletilý M. S.; současně změnila žalobu v tom smyslu, aby vyklizovací povinnost z bytu byla vedle žalované uložena také žalovaným PhDr. M. S. a nezletilému M. S.
Soud prvního stupně usnesením ze dne 14. listopadu 2002, č. j. 26 C 24/2002-56, připustil, aby do řízení jako účastníci řízení na straně žalované přistoupili PhDr. M. S. a nezletilý M. S.; současně připustil navrhovanou změnu žaloby. Připuštění přistoupení dalších účastníků do řízení odůvodnil odkazem na ustanovení §92 odst. 1 o.s.ř. a dále konstatováním, že souhlasu těch, kteří do řízení přistupovali jako účastníci řízení na straně žalované, nebylo zapotřebí.
K odvolání žalovaných 2) a 3) odvolací soud usnesením ze dne 23. ledna 2003, č. j. 17 Co 11/2003-69, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Uvedl, že v daném případě bylo zcela v dispozici žalobkyně, aby stanovila okruh žalovaných a aby – i v průběhu řízení – navrhla přistoupení dalších účastníků do řízení na straně žalované, a to poté, co si na základě zrušujícího usnesení odvolacího soudu uvědomila, že nejsou žalovány všechny osoby, které by mohly být v řízení o vyklizení předmětného bytu věcně pasivně legitimovány. Shodně se soudem prvního stupně uvedl, že souhlasu osob, které mají být účastníky řízení na straně žalované, není – vzhledem k ustanovení §92 odst. 1 věty druhé o.s.ř. – zapotřebí. Jde-li o namítanou možnost zkrácení nově přistoupivších účastníků na jejich procesních právech, konstatoval, že ohledně těchto účastníků „bude třeba provést všechny procesní úkony související s řádným průběhem sporného řízení včetně nového dokazování skutkového stavu týkajícího se těchto osob“, což v neposlední řadě znamená, že „novým žalovaným musí být poskytnut prostor nejen navrhnout důkazy a účastnit se jejich provedení, ale také možnost se k realizovaným důkazům vyjádřit“.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu (ve spojení s rozhodnutím soudu prvního stupně) podali žalovaní 2) a 3) dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §239 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. Uplatněné dovolací námitky podřadili dovolacím důvodům podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/, odst. 3 o.s.ř. Konkrétně odvolacímu soudu vytkli, že vybočil z rámce poučovací povinnosti podle §5 o.s.ř., poskytl-li ve zrušujícím usnesení – navíc vydaném v odvolacím řízení zahájeném k odvolání žalované (nikoli žalobkyně) – žalobkyni poučení, koho má správně žalovat, čímž byla porušena zásada rovnosti účastníků. V této souvislosti dále uvedli, že návrh na jejich přistoupení do řízení byl podán až v odvolacím řízení a že žalobkyni bylo – v rozporu s ustanovením §118b odst. 1 o.s.ř. – „umožněno, aby měnila své podání i po skončení prvního ústního jednání, a to dokonce co do okruhu žalovaných, a následně tedy uplatnění všech důkazů a návrhů proti nim výhradně po skončení prvního ústního jednání“, a pokračovali, že nebýt tohoto (nesprávného) postupu, musela by být žaloba zamítnuta. Dále uvedli, že „v případě druhého dovolatele bylo v odvolacím řízení povoleno připuštění osoby, která jako osoba nezletilá nemá způsobilost k právním úkonům“, a že usnesení o připuštění přistoupení nezletilého M. S. do řízení nebylo doručeno prvnímu dovolateli, ačkoliv nezletilý byl v řízení ze zákona (§34 odst. 1 a §36 zákona č. 94/1963 Sb., zákon o rodině, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon o rodině“) zastupován oběma rodiči, a tudíž nebylo „druhému dovolateli doručeno správně“. Konečně uvedli, že po připuštění přistoupení do řízení jim nebylo – v rozporu s odůvodněním napadeného usnesení – povoleno provedení důkazů, které nemohli uplatnit, protože jejich přistoupení do řízení bylo připuštěno až v průběhu odvolacího řízení. To podle dovolatelů platí zejména pro „opomenutí jimi navržených podstatných listinných důkazů a jejich odmítnutí bez věcného odůvodnění“, dále pro možnost uplatnění vzájemných návrhů a vyjádření se k rozhodnutí soudu ve věci samé bez účasti první žalované (pro zdravotní důvody), která měla fakticky zastupovat i dovolatele. V této souvislosti poukázali na řešení otázky provádění a hodnocení důkazů v civilním soudním procesu z hlediska ústavní zásady spravedlivého procesu v nálezech Ústavního soudu České republiky ve věcech sp. zn. III. ÚS 61/94 nebo III. ÚS 87/99. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil nejen napadené usnesení odvolacího soudu, nýbrž i rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 23. ledna 2003, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení, za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a že je přípustné podle §239 odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (nikoli tedy podle §239 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., jak míní dovolatelé), přezkoumal napadené usnesení podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Rozhodnutí odvolacího soudu lze – s výjimkou některých vad řízení (viz dále) – přezkoumat z podnětu přípustného dovolání jen z důvodů v něm uplatněných (§242 odst. 3 o.s.ř.). Dovolatelé uplatnili – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – jako dovolací důvody vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), a nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); je přitom nerozhodné, že formálně (tedy bez jakékoli obsahové konkretizace) odkázali také na dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř.
Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. (vady tohoto charakteru nebyly dovolateli namítány a z obsahu spisu nevyplynuly), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), jejichž existenci naopak dovolatelé namítli.
S názorem, že řízení je zatíženo vadou ve smyslu §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. spočívající v tom, že odvolací soud vybočil z rámce poučovací povinnosti podle §5 o.s.ř., se nelze ztotožnit.
Ve zrušujícím usnesení ze dne 12. září 2002, č. j. 17 Co 337/2002-50, (je přitom nerozhodné, že bylo vydáno k odvolání žalované) odvolací soud soudu prvního stupně mimo jiné uložil, aby postupem podle §43 o.s.ř. vyzval žalobkyni k opravě žaloby tak, aby obsahovala vykonatelný žalobní petit a aby jako účastníci řízení byly označeny všechny „subjekty, o jejichž právech má být v řízení rozhodováno“. Z toho vyplývá, že žalobkyni se – již ve zrušujícím usnesení odvolacího soudu – dostalo jen obecného poučení nepřekračujícího rámec poučovací povinnosti podle §5 o.s.ř.; nelze se proto ztotožnit s dovolací námitkou, že odvolací soud poskytl ve zrušujícím usnesení žalobkyni poučení, koho (tedy které konkrétní osoby) má správně žalovat.
Dovolací soud nesouhlasí ani s názorem, že nebýt tohoto (nesprávného) postupu, musela by být žaloba zamítnuta. Byla-li jako žalovaná v žalobě označena pouze Mgr. J. S. a nebylo-li ani z vylíčení rozhodujících skutečností v žalobě patrno, že v předmětném bytě bydlely vedle této žalované i další osoby, avšak v žalobním petitu bylo přes to požadováno vyklizení i „těch, kdo s žalovanou bydlí“, šlo o žalobu vnitřně rozpornou. Za této situace nemohl – a to i vzhledem k vylíčení rozhodujících skutečností v žalobě (§79 odst. 1 o.s.ř.) – obstát žalobní petit formulovaný tak, že vyklizovací povinnost z předmětného bytu se vedle žalované týká i „všech, kdo s ní bydlí“. Takto formulovanou, vnitřně rozpornou žalobu nelze bez dalšího zamítnout, jak míní dovolatelé, a proto bylo zcela na místě poučení žalobkyně ve smyslu §5 o.s.ř.; je přitom nerozhodné, že se jí tohoto poučení dostalo až ve zrušujícím rozhodnutí odvolacího soudu.
Pravdivá není ani dovolací námitka, že návrh na přistoupení do řízení byl (v rozporu s ustanovením §216 odst. 1 o.s.ř. /poznámka dovolacího soudu/) podán až v odvolacím řízení; návrh žalobkyně byl totiž podán u soudu prvního stupně – k výzvě tohoto soudu (srov. usnesení soudu prvního stupně ze dne 30. září 2002, č. j. 26 C 24/2002-52) – dne 18. října 2002, tj. poté, co odvolací řízení bylo ukončeno zrušujícím usnesením odvolacího soudu ze dne 12. září 2002, č. j. 17 Co 337/2002-50, a věc se (opět) nacházela ve stádiu řízení před soudem prvního stupně.
Jde-li v projednávané věci o řízení o vyklizení bytu a nejde tudíž o žádnou z věcí uvedených v ustanovení §118b odst. 1 o.s.ř. (a ani o případ stanovený zákonem), neuplatní se zde zásada koncentrace řízení zakotvená v citovaném ustanovení. Proto není zapotřebí zabývat se v dovolacím řízení námitkami, které dovolatelé učinili s odkazem na ustanovení §118b odst. 1 o.s.ř.
Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový omyl jde tehdy, jestliže soud posoudil věc podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice určil správně, ale nesprávně ji vyložil, popřípadě ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §92 odst. 1 o.s.ř. na návrh žalobce může soud připustit, aby do řízení přistoupil další účastník. Souhlasu toho, kdo má takto do řízení vstoupit, je třeba, jestliže má vystupovat na straně žalobce.
Dovolatelé namítli, že v daném případě bylo připuštěno, aby do řízení jako účastník řízení na straně žalované přistoupil druhý dovolatel přes to, že jako osoba nezletilá nemá způsobilost k právním úkonům. Protože námitku nedostatku způsobilosti k právním úkonům u druhého dovolatele uplatnili právě v souvislosti s jeho přistoupením do řízení jako účastníka řízení na straně žalované, měli tím zřejmě na mysli nedostatek jeho způsobilosti být účastníkem řízení, resp. nedostatek procesní způsobilosti.
Kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může jednat ve věci (podmínky řízení). Jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví (§103, §104 odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s §243c o.s.ř.).
K podmínkám řízení na straně účastníků patří rovněž způsobilost být účastníkem řízení (§19 o.s.ř.) a procesní způsobilost (§20 odst. 1 o.s.ř.).
Podle §19 o.s.ř. způsobilost být účastníkem řízení (způsobilost mít procesní práva a povinnosti, které zákon přiznává účastníkům) má ten, kdo má (podle hmotného práva) způsobilost mít práva a povinnosti; jinak jen ten, komu ji zákon přiznává. Způsobilost mít práva a povinnosti mají především fyzické osoby (§7 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v platném znění – dále jen „obč. zák.“) a vedle nich také právnické osoby (§18 odst. 1 obč. zák.) a stát (§21 obč. zák.). Způsobilost fyzické osoby mít práva a povinnosti vzniká narozením (§7 odst. 1 obč. zák.) a zaniká smrtí (§7 odst. 2 obč. zák.).
Vzniká-li způsobilost fyzické osoby mít práva a povinnosti narozením, je nepochybné, že druhý dovolatel (fyzická osoba) uvedenou způsobilost v době vstupu do řízení měl.
Každý může před soudem jako účastník řízení samostatně jednat (procesní způsobilost) v tom rozsahu, v jakém má způsobilost vlastními úkony nabývat práv a brát na sebe povinnosti (§20 odst. 1 o.s.ř.). Procesní způsobilostí se rozumí způsobilost vykonávat v řízení práva a povinnosti účastníka řízení samostatně nebo prostřednictvím svého zástupce.
Druhý dovolatel jako osoba nezletilá má způsobilost jen k takovým právním úkonům, které jsou povahou přiměřené rozumové a volní vyspělosti odpovídající jeho věku (§9 obč. zák.). V rozsahu takto vymezené způsobilosti k právním úkonům má rovněž (omezenou) procesní způsobilost ve smyslu §20 odst. 1 o.s.ř.
Z ustanovení §26 obč. zák. vyplývá, že nejsou-li fyzické osoby k právním úkonům způsobilé, jednají za ně jejich zákonní zástupci (§23 obč. zák.). Fyzické osoby, které nejsou (v plném rozsahu) způsobilé k právním úkonům a za které z tohoto důvodu jednají jejich zákonní zástupci, jsou mimo jiných rovněž nezletilé děti. Kdo je zákonným zástupcem nezletilého dítěte, upravuje zákon o rodině (§27 odst. 1 obč. zák.). Tímto zákonným zástupcem nezletilého dítěte jsou v první řadě jeho rodiče; přitom nezletilé dítě může zastupovat kterýkoli z rodičů, který je naživu, je způsobilý k právním úkonům v plném rozsahu, nebyl zbaven rodičovské zodpovědnosti a ani mu nebyl její výkon pozastaven (§31, §32, §34, §36 a §37a zákona o rodině).
V daném případě bylo v záhlaví napadeného usnesení uvedeno, že nezletilý M. S. je v řízení zastupován žalovanou, svou matkou Mgr. J. S. jako zákonnou zástupkyní. Toto usnesení bylo doručeno k rukám tehdejšího obecného zmocněnce jeho zákonné zástupkyně a současně také žalovanému PhDr. M. S. Za této situace nelze úspěšně vytýkat nedostatek způsobilosti k právním úkonům u druhého dovolatele a ani nedostatky v doručování napadeného rozhodnutí.
Právnímu posouzení věci odvolacím soudem při řešení otázky přistoupení dalších účastníků do řízení na straně žalované nelze tudíž nic vytknout. Odvolací soud použil správný právní předpis, správně jej vyložil a správně aplikoval na danou procesní situaci.
V napadeném usnesení odvolací soud konstatoval, že ohledně nově přistoupivších účastníků „bude třeba provést všechny procesní úkony související s řádným průběhem sporného řízení včetně nového dokazování skutkového stavu týkajícího se těchto osob“, což v neposlední řadě znamená, že „novým žalovaným musí být poskytnut prostor nejen navrhnout důkazy a účastnit se jejich provedení, ale také možnost se k realizovaným důkazům vyjádřit“. S uvedenými premisami se dovolací soud ztotožňuje; od právní moci rozhodnutí o vstupu do řízení se dovolatelé stali účastníky řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. března 2004, sp. zn. 29 Odo 227/2002, uveřejněné pod č. 48 v sešitě č. 3 z roku 2004 časopisu Soudní judikatura) se všemi právy (a povinnostmi) vyplývajícími pro účastníka řízení ze zákona. Současně dovolací soud dodává, že námitkou zkrácení těchto účastníků na jejich procesních právech v řízení následujícím po vydání napadeného usnesení se nelze – logicky vzato – zabývat při přezkumu rozhodnutí, které uvedenému dalšímu řízení předcházelo.
Použité dovolací důvody proto nebyly uplatněny opodstatněně. Protože rozhodnutí odvolacího soudu je v mezích otevřených dovolacímu přezkumu správné, dovolací soud dovolání podle §243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení (za situace, kdy již bylo, jak vyplývá z obsahu spisu, rozhodnuto ve věci samé) se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobkyni (a ani žalované Mgr. J. S.) nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolatelům právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. května 2005
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu