ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.2194.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 2194/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce P. f. České Republiky, zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) S. T. a 2) S. T., zastoupeným advokátkou, o zaplacení částky 26.511,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 10 C 18/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. ledna 2005, č. j. 12 Co 175/2001-94, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se jako pronajímatel bytu domáhal, aby mu žalovaní (společní nájemci bytu) uhradili částku 26.511,- Kč s příslušenstvím v podobě poplatku z prodlení jako dluh z titulu nezaplacených úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu od října 1995 do září 1999.
Okresní soud v Litoměřicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 11. ledna 2001, č. j. 10 C 18/2000-46, vyhověl žalobě a uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 26.511,- Kč s poplatky z prodlení do 22. listopadu 1999 v částce 12.987,- Kč a dále s poplatkem z prodlení od 23. listopadu 1999 do zaplacení ve výši 2,5 promile denně z částky 26.511,- Kč. Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozsudkem ze dne 19. ledna 2005, č. j. 12 Co 175/2001-94, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaným uložil povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 12.473,- s poplatkem z prodlení ve výši 2,5 promile denně nejméně však 25,- Kč za každý měsíc prodlení z částky 12.473,- Kč od 14. listopadu 2000 do zaplacení; ve zbývající části žalobu zamítl. Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Rozsudek odvolacího soudu ve všech jeho výrocích napadl žalobce dovoláním. Z důvodů v něm uvedených namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. – dále jen „o.s.ř“). Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 19. ledna 2005, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a že má formální i obsahové znaky uvedené v ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř.
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle §237 odst. 1 o.s.ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a/ jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení), proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (podle §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem).
Podle §237 odst. 2 písm. a/ o.s.ř. dovolání podle odstavce 1 není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V projednávané věci odvolací soud rozhodoval o odvolání žalovaných, jež směřovalo proti rozsudku, kterým jim byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 26.511,- Kč s tam uvedeným příslušenstvím. Rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaným uložil zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 12.473,- Kč s tam uvedeným poplatkem z prodlení a ve zbytku žalobu zamítl. Proti výroku týkajícímu se zaplacení částky 12.473,- Kč s příslušenstvím dovolání – s přihlédnutím k jeho obsahu (§41 odst. 2 o.s.ř.) – evidentně nesměřuje (navíc i kdyby tomu tak bylo, šlo by v tomto ohledu o dovolání především subjektivně nepřípustné). Z dovolání – opět s přihlédnutím k jeho obsahu – vyplývá, že ve skutečnosti směřuje výlučně proti té části rozsudku, jíž odvolací soud – v neprospěch žalobce – změnil rozsudek soudu prvního stupně v jeho vyhovujícím výroku tak, že žalobu ohledně částky 14.038,- Kč (s příslušenstvím) zamítl. Dovolání tedy směřuje proti té části napadeného rozsudku, jíž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč. Protože odvolací soud ohledně částky 14.038,- Kč s příslušenstvím změnil (nikoli potvrdil) rozsudek soudu prvního stupně (tak, že žalobu v této části zamítl), je už z tohoto důvodu vyloučeno uvažovat o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Jeho přípustnost však nelze opřít ani o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť bylo-li v tomto výroku rozhodnuto o částce 14.038,- Kč (s příslušenstvím), ustanovení §237 odst. 2 písm. a/ o.s.ř. to výslovně vylučuje.
Zbývá dodat, že okolnost, že napadený rozsudek odvolacího soudu byl – v rozporu s kogentními ustanoveními občanského soudního řádu – opatřen poučením, že dovolání podat lze, přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku založit nemůže. Podle již citovaného ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. je totiž možno pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu napadnout dovoláním pouze tehdy, pokud to zákon připouští. Není-li možnost podat dovolání stanovena v zákoně (§237 až §239 o.s.ř.), jde vždy – bez zřetele k tomu, jakého poučení se účastníkům řízení dostalo ze strany soudu – o dovolání nepřípustné (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2002, sp. zn. 26 Cdo 707/2002, ze dne 16. dubna 2003, sp. zn. 26 Cdo 293/2003).
Pro úplnost lze dodat, že dovolání proti výroku týkajícímu se náhrady nákladů řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné. Ostatně ke stejnému právnímu závěru dospěl dovolací soud již v usnesení ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněném pod č. 88 v sešitě č. 5 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti části rozhodnutí odvolacího soudu, proti níž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto dovolání podle §243b odst. 5 věty první ve spojení s §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalovaným nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli proti dovolateli právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. prosince 2005
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu