ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.2411.2004.1
sp. zn. 26 Cdo 2411/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké. CSc., ve věci žalobce města J., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) B. S., 2) E. S., zastoupeným advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 9 C 261/2003, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. února 2004, č.j. 11 Co 27/2004-31, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 1. 10. 2003, č.j. 9 C 261/2003-11, uložil žalovaným povinnost vyklidit byt 4. kategorie č. 1, situovaný v přízemí domu na ulici N. čp. 52 v J., sestávající z 1 pokoje a kuchyně (dále jen „předmětný byt“), a to do 15 dnů od právní moci rozsudku; dále rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vyhověl žalobě s odůvodněním, že se žalobce jako vlastník domu, v němž se nachází předmětný byt, domáhá důvodně ochrany svého vlastnického práva proti žalovaným, kteří tento byt užívají, aniž k tomu mají právní důvod, neboť ten jim vzhledem k nájemní smlouvě uzavřené na dobu určitou zanikl dne 4. 8. 2003. Žalobce v zákonem stanovené lhůtě 30 dnů (§676 odst. 2 občanského zákoníku, dále jen „obč. zák.“) podal žalobu na vyklizení bytu, proto se nájemní smlouva neobnovila. Soud prvního stupně žalovaným bytovou náhradu nepřiznal s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1737/98, podle kterého nelze vlastníka domáhajícího se ve smyslu §126 obč. zák. vyklizení svého domu užívaného žalovaným bez právního důvodu omezit za použití analogie (§853 a §712 obč. zák.) ani s poukazem na §3 odst. 1 obč. zák. tak, že žalovanému by bylo uloženo vyklidit dům až po zajištění bytové náhrady. Lhůtu k vyklizení a předání bytu pak soud prvního stupně vymezil v souladu s §160 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“).
Krajský soud v Ostravě (odvolací soud) rozsudkem ze dne 18. 2. 2004, č.j. 11 Co 27/2004-31, rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil, byť nesouhlasil s odkazem soudu prvního stupně na výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu, protože jej pro daný případ nepovažoval za přiléhavý. Dle odvolacího soudu totiž nelze vyloučit, aby i při zániku nájmu na dobu určitou soud v odůvodněných případech přiznal vyklizovaným osobám právo na bytovou náhradu, pokud by opačný výrok byl v rozporu s dobrými mravy dle §3 odst. 1 obč. zák. V projednávané věci však o takovou situaci nejde, neboť neplněním povinností nájemce si žalovaní sami způsobili, že žalobce s nimi neprodloužil nájemní smlouvu. Odvolací námitky žalovaných o špatném technickém stavu bytu nemají pro posouzení věci žádný právní význam, stejně jako tvrzené doplacení dlužného nájemného.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadli žalovaní dovoláním, jehož přípustnost dovozovali z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatnili dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Podle dovolatelů soudy obou stupňů věc nesprávně právně posoudily, když jim uložily povinnost byt vyklidit bez „přidělení“ náhradního bytu. Takové rozhodnutí považují za nespravedlivé a výkon práva žalobce za rozporný s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. Soudy obou stupňů měly dle názoru dovolatelů přihlédnout k jejich sociální situaci a k nemožnosti vlastními silami si obstarat náhradní bydlení. Proto navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) posoudil dovolání podle §240 odst. 1, §241 a §241a odst. 1 o.s.ř. a konstatoval, že dovolaní bylo podáno oprávněnými osobami, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelé jsou zastoupeni advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno.
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
Podle ustálené soudní praxe (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1990, sp. zn. 3 Cdon 51/96, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001, sešit 1, pod poř. č. 5), na základě ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. může být výjimečně povinnost k vyklizení bytu (nemovitosti užívané k bydlení) vázána na zajištění bytové náhrady, byť osobě, jež má byt vyklidit, nesvědčí právo na bytovou náhradu podle pozitivní právní úpravy a nevyplývá ani z její analogické aplikace. Z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 4. 1994, sp. zn. 2 Cdo 45/94, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1996, sešit 7, pod poř. č. 36, se podává, že úvaha soudu (v rovině §3 odst. 1 obč. zák.) musí být podložena konkrétními zjištěními, a to s přihlédnutím k rozhodným okolnostem na stranách obou účastníků sporu. Ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 26, pod C 2084). Nejvyšší soud opakovaně (srov. např. usnesení ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 3, pod C 308, nebo usnesení ze dne 18.11.2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003) zaujal právní názor, který sdílí i v projednávané věci, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu, s obecným dosahem pro soudní praxi.
V projednávané věci se odvolací soud posouzením z hlediska §3 odst. 1 obč. zák. zabýval, hypotézu právní normy vymezil způsobem, jenž nelze označit za zjevně neadekvátní či logicky neudržitelný, vzal v úvahu v řízení zjištěné skutečnosti, a to nejen ty, jež svědčily ve prospěch žalovaných, ale i ty, jež prospívaly žalobci. Dovoláním zpochybněné řešení právní otázky souladu výkonu práva žalobce s dobrými mravy se neodchyluje od závěrů výše citované judikatury. Otázka, jakou váhu odvolací soud přisoudil jednotlivým relevantním hlediskům a která z nich posoudil v jejich vzájemné souvislosti za převažující, zásadní právní význam nemá.
Se zřetelem k výše uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalovaných podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Žalovaní z procesního hlediska zavinili, že jejich dovolání bylo odmítnuto, avšak žalobci nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalovaným právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. července 2005
JUDr. Robert W a l t r , v.r.
předseda senátu