ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.2669.2004.1
sp. zn. 26 Cdo 2669/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce J. B., zastoupeného advokátem, proti žalovanému M. B., zastoupenému advokátem, o zpřístupnění nebytových prostor a odstranění stavby, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 28 C 182/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. června 2004, č.j. 17 Co 186/2004-68, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. června 2004, č.j. 17 Co 186/2004-68, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. února 2004, č.j. 28 C 182/2003-46, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 23. 2. 2004, č.j. 28 C 182/2003-46, ve výroku I. uložil žalovanému povinnost umožnit žalobci vstup a užívání prostoru označeného č. 2 v podkroví domu č.p. 471/61, P., sestávajícího ze tří místností o výměře 70 m2 (dále jen „předmětný prostor“), a to do doby než mu bude podle pravomocného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. 9. 2002, č.j. 16 C 205/2000-87 (dále jen „rozhodnutí o vyklizení“) zajištěn náhradní byt; dále soud prvního stupně výrokem II. zamítl žalobu v části, že žalovaný je povinen na vlastní náklady odstranit stavbu provedenou v předmětném prostoru, k jehož užívání je oprávněn žalobce, a tento prostor uvést do původního stavu tak, jak byl užíván žalobcem na základě nájemní smlouvy ze dne 5. 5. 1992, a to do 30 dnů od právní moci rozsudku; současně bylo výrokem III. rozhodnuto o nákladech řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že za situace, kdy soud svým pravomocným rozsudkem přiznal žalobci právo na bydlení v předmětném prostoru, nelze mu výkon tohoto práva odepřít, a to ani s ohledem na změny, které předmětný prostor doznal. Dovodil, že ustanovení §575 odst. 1 a 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) dopadá na následnou objektivní nemožnost plnění trvalého charakteru, která nastala až po vzniku závazku, tj. po právní moci rozhodnutí na vyklizení s bytovou náhradou. Tyto předpoklady v dané věci nepovažoval za splněné, neboť nejde o nemožnost následnou, objektivní (nezávislou na vůli dlužníka-žalovaného) ani trvalou. V této souvislosti uvedl, že rozhodnutí o vyklizení bylo vydáno v době, kdy předmětný prostor tak, jak byl vymezen původní nájemní smlouvou a označen ve výroku rozhodnutí o vyklizení, fakticky neexistoval. Nemožnost plnění je objektivní především tehdy, zanikl-li předmět plnění. Rozhodující dle názoru soudu je, že předmět plnění (vyklizovaný prostor) nezanikl, neboť podle kolaudačního stavu se ke dni vyhlášení rozsudku jednalo o „plochu podkroví bez využití“. Dle názoru soudu nemůže jít o nemožné plnění ani za situace, kdy plochu celého prostoru v současné době zaujímají nezkolaudované bytové jednotky, dosud ve vlastnictví žalovaného, tj. prostory v budoucnu určené k bydlení, které nikdo neobývá. Dále soud prvního stupně dospěl k závěru, že podle žádného ustanovení hmotného práva není žalobce oprávněn domáhat se uložení povinnosti odstranit stavbu, neboť předpokladem aplikace všech do úvahy přicházejících ustanovení, na jejichž základě by soud mohl tuto povinnost uložit (tj. §126, §135c obč. zák.), je existence vlastnického nebo jiného obdobného práva k věci. Protože vlastnické právo žalovaného k předmětnému prostoru je silnější než právo bydlení svědčící dočasně žalobci, nemohlo být žalobě v této části vyhověno.
K odvolání žalobce a žalovaného Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 22. 6. 2004, č.j. 17 Co 186/2004-68, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně, na jehož odůvodnění také odkázal. Protože výrok pravomocného rozhodnutí o vyklizení je závazný i pro všechny orgány [§159a odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“)], označil odvolací soud za logické, pokud z něj vycházel i soud prvního stupně. Z tohoto výroku vyplývá právo žalobce předmětný prostor užívat do zajištění bytové náhrady a povinnost žalovaného toto užívání strpět; nejde však o právo nájmu, proto argumentace žalobce odkazem na §695 obč. zák. (podle kterého je pronajímatel oprávněn provádět stavební úpravy bytu a jiné podstatné změny v bytě pouze se souhlasem nájemce) není na místě, a nebylo proto možné vyhovět žalobě v požadavku na odstranění stavby.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, aniž uvedl, z čeho dovozuje jeho přípustnost. Dovolací důvod podřazuje ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Namítá nesprávnost potvrzeného výroku I. rozsudku soudu prvního stupně, který je vzhledem k reálnému stavu věcí nejasný a nesrozumitelný. V době podání projednávané žaloby již neexistoval předmětný prostor tak, jak je vymezen v rozhodnutí o vyklizení, a tudíž není zřejmé, co má žalovaný plnit. Nové prostory byly zkolaudovány rozhodnutím Stavebního úřadu pro P. ze dne 18. 2. 2004 (přiloženým v kopii k dovolání), v prostoru dřívějšího podkroví se dnes nachází bytová jednotka o zcela jiných rozměrech, která je navíc užívána jiným nájemcem. Jde tedy o plnění nemožné a navíc v rozporu s dobrými mravy. Nesprávné právní posouzení podle dovolatele spočívá v tom, že „nelze přikázat k plnění neexistující skutečnost tak, jak bylo v řízení bezpečně prokázáno a vyplývá z pravomocného kolaudačního rozhodnutí“. Proto dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud nejdříve usnesením odložil vykonatelnost „rozhodnutí soudů“ a dále „změnil odst. I. výrokové části napadeného rozsudku soudu I. stupně dle §243 o.s.ř. zrušil napadený rozsudek Městského soudu a věc vrátil k novému jednání soudu I. stupně ohledně odst. I. výrokové části napadeného rozsudku soudu I. stupně“.
Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhl dovolání zamítnout, neboť je přesvědčen o správnosti napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) posoudil dovolání podle §240 odst. 1, §241 a §241a odst. 1 o.s.ř. a shledal, že dovolaní bylo podáno oprávněnou osobou včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno. Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž je řešena otázka, zda za situace, kdy předmětný prostor tak, jak byl vymezen v rozhodnutí, jímž bylo uloženo žalobci jej vyklidit po zajištění bytové náhrady, v důsledku provedených stavebních změn neexistuje, lze vyhovět žalobě na jeho zpřístupnění. Tato otázka nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, proto jí lze přiznat povahu otázky zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil.
Poukazuje-li dovolatel na kolaudační rozhodnutí ze dne 18. 2. 2004, jehož existence nebyla uplatněna v řízení před soudem prvního stupně ani v odvolacím řízení, nemohl k němu přihlédnout ani dovolací soud, neboť podle §241a odst. 4 o.s.ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé.
Nejvyšší soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska uplatněného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., přičemž vycházel z nezpochybnitelného skutkového stavu zjištěného soudy prvního a druhého stupně.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Právní vztah mezi osobou, které nikdy nesvědčilo právo nájmu bytu, je však podle pravomocného soudního rozhodnutí oprávněna v bytě bydlet do zajištění bytové náhrady, a vlastníkem bytu, je obdobný vztahu mezi bývalým pronajímatelem a bývalým nájemcem, který čeká na zajištění bytové náhrady (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2002, sp. zn. 33 Odo 438/2001, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 15, pod C 1112). Práva a povinnosti účastníků tohoto vztahu se tedy ve smyslu §853 a §712a obč. zák. řídí ustanoveními §687 až §699 a přiměřeně §700 až §702 odst. 1 obč. zák., tedy ustanoveními o právech a povinnostech z nájmu bytu. Tato ustanovení jsou ve vztahu speciality k obecné úpravě nájmu (§663 až §684 obč. zák.), která se podpůrně použije tehdy, pokud speciální úprava chybí. Jelikož zvláštní úprava nájmu bytu nemá ustanovení upravující důsledky zániku předmětu nájmu, je třeba použít obecné ustanovení §680 odst. 1 obč. zák., podle nějž zničením pronajaté věci nájemní smlouva zaniká.
Je-li předmětem nájmu, respektive právního vztahu obdobného, určitý prostor (část stavby), je třeba za jeho zničení ve smyslu §680 odst. 1 obč. zák. považovat nejen fyzický zánik stavby, v níž se prostor nachází, ale též takovou stavební úpravu této stavby, že se v ní uvedený prostor již nadále fakticky nenachází. Okolnost, zda si tento prostor zachoval své stavebnětechnické určení podle původního kolaudačního rozhodnutí, či zda byl rekolaudován, není již v tomto směru významná. Rozhodující je, zda takový prostor fyzicky existuje (obdobně jako je v právní praxi obecně uznávána teze, že i nezkolaudovaná, popřípadě nepovolená stavba existuje a je předmětem občanskoprávních vztahů, zejména předmětem vlastnictví).
Jestliže tedy soud prvního stupně (jehož závěry převzal i soud odvolací) považoval pro posouzení otázky, zda předmět plnění zanikl, za rozhodující kolaudovaný stav, a proto označil za významné pouze zjištění, že ke dni vyhlášení rozsudku existuje kolaudační stav „plocha podkroví bez využití“, na základě toho dospěl k závěru, že nelze dovozovat, že předmět plnění zanikl, a to ani za situace, kdy plochu celého prostoru v současné době zaujímají nezkolaudované bytové jednotky, dosud ve vlastnictví žalovaného, tj. prostory v budoucnu určené k bydlení, které nikdo neobývá, nelze takové právní posouzení věci považovat za správné. Na těchto závěrech nemůže nic změnit ani skutečnost, že ke změně stavby došlo z vůle žalovaného a před zajištěním bytové náhrady žalobci. Nelze přehlédnout, že vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu je z výše uvedených důvodů též materiálně nevykonatelný.
Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci byl uplatněn opodstatněně. Proto bez nařízení jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) zrušil (vzhledem k tomu, že důvody zrušení se vztahují i na rozhodnutí soudu prvního stupně) rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 druhá věta o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně i odvolací soud závazný (§243d odst. 1 věta první, §226 o.s.ř.).
Dovolací soud (již vzhledem k závěru o materiální nevykonatelnosti rozsudku soudu prvního stupně) neshledal důvodným návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a v souladu s ustálenou praxí o něm nerozhodoval samostatným usnesením.
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. září 2005
JUDr. Robert W a l t r , v. r.
předseda senátu