ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.28.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 28/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., v právní věci žalobců: a) J. T., zastoupený obecným zmocněncem, b) K. K., zastoupený advokátem, c) R. M., d) Z. M., e) M. M., f) S. K., g) J. Z., zastoupený advokátem, h) K. T., zastoupený advokátkou, ch) K. Š., zastoupená advokátkou, i) Z. Š., zastoupená advokátkou, j) P. B., zastoupený advokátkou, k) V. B., zastoupený advokátkou, l) J. M., zastoupený advokátkou, m) D. M., zastoupená advokátkou, n) L. B., zastoupený advokátkou, o) V. Š., zastoupená advokátkou, p) O. K., zastoupená advokátkou, q) M. V., zastoupená advokátkou, r) L. Z., zastoupený advokátkou, ř) J. V., zastoupená advokátkou, s) F. M., zastoupený advokátkou, š) S. K., proti žalované: Česká republika-Ministerstvo financí ČR, se sídlem Praha 1, Letenská 15, zastoupená advokátem, o náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.zn. 41 C 520/2002, o dovolání žalobců b) a g) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16.12.2003, čj. 16 Co 386, 387/2003-248, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou proti státu se žalobci domáhali náhrady škody z titulu odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu ust. §13 zákona č. 82/1998 Sb., spočívajícím v nedostatečném dozoru Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami nad činností I. Družstevní záložny (dále jen „I. DZ“) se sídlem v O., jejíž členy jsou žalobci a na niž byla pro závady v hospodaření uvalena nucená správa a následně byl na její majetek prohlášen konkurs. Žalobci tedy nemohou disponovat s prostředky uloženými v záložně a domáhají se proto náhrady škody ve výši vložených prostředků do družstevní záložny.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 12.12.2002, čj. 41 C 520/2002-18, žaloby všech žalobců, co do požadovaných částek zamítl a všem žalobcům nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobci jsou členy I. DZ, na jejíž majetek byl usnesením Krajského soudu v Ostravě sp.zn. 36 K 8/2000 ze dne 20.12. 2000 prohlášen konkurs, kterým byla nahrazena nucená správa. Soud dospěl k závěru, že v řízení dosud nebyla prokázána existence škody, jakožto konkrétní majetkové újmy žalobců a není tak splněn jeden z předpokladů odpovědnosti žalované za škodu, tj. vznik škody. I. DZ je i nadále zapsána v obchodním rejstříku, na její majetek je prohlášen konkurs a není najisto postaveno ani objektivně zjistitelné, s jakým výsledkem skončí konkursní řízení, případně likvidace záložny. Pokud žalobci presumují, že přijdou o všechny prostředky vložené do I. DZ, jde o tvrzení předčasné, neboť hodnota konkursní podstaty se ještě bude měnit a není zřejmé, kolik bude jednotlivým členům vyplaceno. Teprve poté, kdy budou vyčerpány možnosti jednotlivých členů záložny k uspokojení jejich nároků proti záložně, tj. po vyplacení jejich pohledávek, popř. jejich části v konkursním řízení, popřípadě v rámci likvidace bude postaveno najisto, zda a případně v jaké výši vznikla jednotlivým členům -žalobcům škoda. Soud proto žalobu pro předčasnost zamítl.
K odvolání žalobců a) až š) Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16.12.2003, čj. 16 Co 386, 387/2003-248, ve výroku I. rozsudek soudu prvního stupně v části týkající se žalobce a) J. T. ve věci samé potvrdil, zrušil jej ve výroku o nákladech řízení a věc v této části vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ve výroku II. odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobci b) K. K., g) J. Z., ch) K. Š., i) Z. Š., l) J. M., m) D. M., n) L. B., q) M. V. a š) S. K. a žalovanou potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. Ve výroku III. odvolací řízení ve vztahu mezi zbývajícími žalobci c) až f), h), j), k), o), p) r), ř) a s) a žalovanou zastavil, neboť tito vzali ještě před jednáním konaným u odvolacího soudu odvolání zpět. Výrok IV. se týkal usnesení soudu prvního stupně ze dne 12.12.2002, čj. 41 C 520/2002-25 a odvolací soud jej ve vztahu mezi žalobcem a) a žalovanou zrušil a věc (zaplacení příslušenství) vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, zároveň odmítl odvolání žalobce š) S. K. proti tomuto usnesení.
V odůvodnění výroku II. rozhodnutí vyšel odvolací soud ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho závěrem o předčasnosti žaloby. Rovněž souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že existence škody tedy majetkové újmy žalobců, nebyla přesně vyčíslitelná k okamžiku vyhlášení rozsudku a nebyla tak prokázána.
Odvolací soud dále v odůvodnění rozsudku uvedl, že odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem je zvláštní občanskoprávní odpovědností a stejně jako v jiných případech je mj. předpokladem jejího vzniku existence škody. Za škodu nelze považovat to, že žalobci nemohou disponovat svými vklady u I. DZ, protože nemožnost dispozice s nimi není majetkovou újmou a tedy škodou. Žalobci chybně ve svých žalobách presumují, že výsledek zákonných procesů (nucená správa, konkurs či likvidace) bude takový, že jednotliví členové přijdou o všechny své prostředky, které si v záložnách uložili, což je značně předčasné, neboť jak správce tak likvidátor mohou do majetku záložny vymoci řadu prostředků, výše aktiv a pasiv majetku záložny bude ještě značnou dobu pohyblivá, bude se měnit hodnota konkursní podstaty, likvidačního zůstatku a v současné době není vůbec zřejmé, kolik bude jednotlivým členům následně vyplaceno. Současný stav účtů jednotlivých žalobců není dokladem o výši případné škody a nemůže být až do skončení konkursního řízení podkladem pro rozhodnutí soudu o náhradě škody.
Odvolací soud proto rozhodl tak, jak bylo uvedeno shora.
Dovoláním ze dne 17.2.2004 žalobci b) – K. K. a g) – J. Z. – napadli výrok II. rozsudku Městského sodu v Praze ze dne 16.12.2003, čj. 16 Co 386,387/2003-248, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v zamítavém výroku o věci samé. Nesouhlasí se závěrem soudu o předčasnosti žaloby, neboť dle jejich názoru je škoda již k datu podání žaloby přesně vyčíslitelná v minimální výši. Výši škody je možno určit z ocenění majetku uvedeného v soupisu konkursní podstaty a ze seznamu pohledávek přihlášených do konkursu. Je tedy zjistitelná současná výše majetku úpadce a soud pochybil, když nepřipustil důkaz v tomto směru. Řízení je tak zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatelé navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací posoudil dovolání podle ust. §240 odst. 1, §241 a §241a odst. 1 o.s.ř. a konstatoval, že dovolání bylo podáno osobami k tomu oprávněnými, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelé jsou zastoupeni advokátem a jím bylo dovolání sepsáno.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o.s.ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (písm. a/), jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (písm. b/), jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (písm. c/).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
V posuzované věci mají dovolatelé za to, že v rozhodnutí odvolacího soudu řešená otázka předčasnosti žaloby na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem, na níž je rozhodnutí založeno, má po právní stránce zásadní význam.
V rozhodovací praxi dovolacího soudu byla uvedená otázka již vyřešena, o čemž svědčí řada rozhodnutí Nejvyššího soudu, viz např. rozsudek ze dne 30.6.2004, sp.zn. 25 Cdo 1536/2003, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 30, pod C 2822, usnesení ze dne 3.5.2005, sp.zn. 25 Cdo 1863/2004, apod., v nichž byl vysloven názor, že odpovědnost za vznik škody, spočívající v tom, že nárok člena družstevní záložny na vyplacení vkladu nebyl záložnou uspokojen, lze uplatňovat až poté, co tato újma z právního vztahu mezi záložnou a jejím členem vznikla, tedy jakmile právo žalobce na plnění nebylo a již nemůže být uspokojeno. Náhrady za plnění, k němuž je povinen přímý dlužník, se proto nelze úspěšně domáhat na dalších subjektech z titulu jejich odpovědnosti za škodu dříve, než vůbec majetková újma věřiteli vznikla.
Pokud odvolací soud v rozhodnutí vycházel z toho, že v době probíhajícího konkursního řízení na majetek družstevní záložny nevznikla žalobcům jako členům této záložny škoda spočívající v neuspokojení jejich nároků na výplatu vkladů, je tento názor správný, a za této situace je správný i jeho závěr o předčasnosti žalob.
Z uvedeného je tedy zřejmé, že dovolání není přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., neboť dovolateli označená otázka byla již dovolacím soudem vyřešena.
Pokud dovolatelé dále namítali, že soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť neprovedl žalobci navrhované důkazy k prokázání vzniku škody, uplatnili tím dovolací důvod podle ust. §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. Tento dovolací důvod však lze uplatnit pouze tehdy, je-li dovolání přípustné. Vzhledem k tomu, že dovolání nebylo shledáno přípustným podle ust. §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., nemohl se Nejvyšší soud touto námitkou zabývat.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, pro němuž není dovolání přípustné, a proto dovolací soud podle ust. §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. rozhodl tak, že jej odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, věta první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., když žalobci f) a j) nemají na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. prosince 2005
JUDr. Ing. Jan H u š e k , v. r.
předseda senátu