ECLI:CZ:NS:2005:25.CDO.1863.2004.1
sp. zn. 25 Cdo 1863/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Marty Škárové v právní věci žalobců A) J. K., B) Mgr. Z. M., C) L. H., D) V. L., E) J. M., F) H. S., G) M. S., H) B. S., CH) J. B., I) M. M., J) P. P., K) R. P., L) Ing. M. Š., M) Ing. E. P., N) I. P., O) K. K., P) Ing. H. P., Q) Š. Š., R) Ing. V. Š., Ř) Ing. M. H., S) Dr. J. R., Š) M. S., T) Ing. B. F., U) J. N., V) M. K., W) P. K., X) RSDr. V. J., Y) V. S. a Z) J. P. proti žalované České republice - Ministerstvu financí ČR, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, zastoupené advokátem, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 41 C 203/2001, o dovolání žalobce K) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2003, č. j. 20 Co 425/2003-56, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalované se nepřiznává právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se proti státu domáhali náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem ve smyslu ustanovení §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále též jen „zákon“, spočívajícím v nedostatečném dozoru Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami nad činností I. Družstevní záložny se sídlem v O. (dále též jen „I. DZ“), na kterou byla v důsledku neuspokojivé hospodářské situace uvalena nucená správa a následně byl na její majetek prohlášen konkurs. Žalobcům jako členům I. DZ tak vznikla škoda, která spočívá v nemožnosti disponovat peněžními prostředky vloženými do I. DZ, a to ve výši vkladů, k nimž přirůstá úrok z prodlení.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 19. 11. 2002, č. j. 41 C 203/2001-26, zamítl žalobu, jíž se domáhali žalobce A) zaplacení 259.912,20 Kč s příslušenstvím, žalobkyně B) 19.806,60 Kč s příslušenstvím, žalobkyně C) 329.075,60 Kč s příslušenstvím, žalobkyně D) 223.043,10 Kč s příslušenstvím, žalobkyně E) 117.984,70 Kč, žalobkyně F) 234.800,- Kč s příslušenstvím, žalobkyně G) 367.610,50 Kč s příslušenstvím, žalobce H) 375.185,60 Kč s příslušenstvím, žalobkyně CH) 207.428,- Kč s příslušenstvím, žalobkyně I) 191.281,10 Kč s příslušenstvím, žalobce J) 77.543,- Kč, žalobce K) 877.178,- Kč s příslušenstvím, žalobce L) 254.840,- Kč s příslušenstvím, žalobce M) 114.279,60 Kč s příslušenstvím, žalobkyně N) 76.503,- Kč, žalobce O) 180.518,60 Kč s příslušenstvím, žalobkyně P) 569.252,90 Kč s příslušenstvím, žalobkyně Q) 708.994,20 Kč s příslušenstvím, žalobce R) 488.883,90 Kč s příslušenstvím, žalobce Ř) 312.366,- Kč s příslušenstvím, žalobce S) 669.928,- Kč s příslušenstvím, žalobkyně Š) 131.064,- Kč s příslušenstvím, žalobkyně T) 103.317,80 Kč, žalobkyně U) 185.406,- Kč s příslušenstvím, žalobce V) 270.646,- Kč, žalobce W) 28.969,- Kč s příslušenstvím, žalobce X) 32.716,10 Kč s příslušenstvím, žalobce Y) 69.187,- Kč a žalobkyně Z) 143.502,- Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 12. 2000, sp. zn. 36 K 8/2000, byl na majetek I. DZ prohlášen konkurs, jímž byla plynule nahrazena nucená správa zavedená podle ustanovení §28b zákona č. 87/1995 Sb. v reakci na zjištěné závady v hospodaření záložny. Žalobci jsou členy I. DZ, která je i nadále zapsána v obchodním rejstříku, konkursní řízení stále trvá a jeho ukončení je podle soudu „v nedohlednu“. Soud věc posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb. a dospěl k závěru, že k okamžiku vyhlášení rozsudku není a ani nemůže být prokázána existence škody jako konkrétní újmy v majetkové sféře žalobců, jakož i v majetkové sféře ostatních členů družstevních záložen, kteří v podobné situaci podávají žaloby. Je proto nadbytečné zabývat se nyní tím, zda dosavadní činnost resp. nečinnost dozorujícího úřadu lze kvalifikovat jako nesprávný úřední postup. V současné době není a nemůže být postaveno najisto, s jakým výsledkem skončí konkursní řízení, případně likvidace záložny, a jaké prostředky budou jednotlivým členům záložny vyplaceny, jaká tedy bude výsledná újma v majetkové sféře jednotlivých členů, pokud k ní vůbec dojde. Tvrzení žalobců, že přijdou o všechny své prostředky, které do I. DZ vložili, je přitom podle soudu předčasné. Teprve poté, kdy budou vyčerpány všechny zákonné možnosti jednotlivých členů družstevních záložen k tomu, aby uspokojili nároky z jejich členství přímo proti I. DZ, budou se moci obrátit s nárokem na náhradu škody, jejíž výše bude až tehdy přesně vyčíslitelná, na stát; nenastal tedy ještě okamžik možnosti uplatnění práva na náhradu škody (actio nata). Není prozatím vůbec zřejmé, kdo a v jaké výši za případnou škodu odpovídá a nemohla ještě začít běžet ani promlčecí doba, proto soudu nezbylo než žalobu zamítnout pro její předčasnost.
K odvolání žalobců K), S) a T) Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 11. 2003, č. j. 20 Co 425/2003-56, rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k těmto žalobcům potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním závěrem o předčasnosti žaloby. I. DZ je dlužníkem žalobců z jejich právních vztahů založených smlouvami o vkladu a v prvé řadě je ona povinna se s nimi vypořádat. Za situace, kdy probíhá konkursní řízení o majetku I. DZ, jehož účelem je uspokojení věřitelů, a kdy žalobci své pohledávky z vkladů přihlásili k rozvrhu, nejsou podmínky pro zkoumání, zda a v jaké výši jim mohla vzniknout škoda, za níž by nesla žalovaná odpovědnost. Sama o sobě okolnost, že žalobci nemohou disponovat svými vklady, přitom újmou v majetkové sféře není; tato skutečnost by sice za určitých okolností mohla vést ke vzniku škody (jiného druhu, než žalobci uplatnili v tomto řízení), avšak i za ni by v rámci vkladového vztahu v prvé řadě odpovídala záložna, které žalobci peníze poskytli. Výsledek zpeněžení konkursní podstaty a rozhodnutí o rozvrhu nelze předjímat a proto je až do zrušení konkursu předčasné uvažovat o vzniku škody, jako majetkové újmy ve smyslu §420 obč. zák. věřitelům úpadce, a o tom, kdo za ni odpovídá. Podle odvolacího soudu se proto soud prvního stupně, za situace kdy není doložen samotný vznik škody, správně nezabýval otázkou případné odpovědnosti státu.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce K) dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a které odůvodňuje podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Nesouhlasí se závěrem soudů obou stupňů ohledně předčasnosti žaloby a namítá, že odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí zcela pominul otázku běhu promlčecí doby ve vztahu k možnosti domáhat se náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb. Dovolatel v žalobě tvrdil, že nečinností Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami došlo na jeho straně ke snížení majetku v podobě poskytnutí členského vkladu a dalších plnění na termínované vklady I. DZ a současně škodu vyčíslil ve výši, u níž ke dni podání žaloby bylo zřejmé, že právě o tuto částku došlo ke snížení hodnoty jeho majetku; dovozoval i příčinnou souvislost mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Dovolatel by souhlasil se zamítnutím žaloby v té části, kde byl jeho nárok uspokojen jiným způsobem, a to z prostředků Zajišťovacího fondu družstevních záložen. V této souvislosti pak zákonodárce pamatoval i na situaci, kdy na majetek družstevní záložny je prohlášen konkurs, když podle přechodných ustanovení zákona č. 212/2002 Sb., pokud byl na majetek družstevní záložny prohlášen konkurs a do dne účinnosti tohoto zákona nebylo doposud vydáno rozvrhové usnesení, vstupuje Zajišťovací fond družstevních záložen dnem účinnosti tohoto zákona do věřitelských práv oprávněné osoby v rozsahu odpovídajícímu právu této osoby na výplatu náhrady. Podle dovolatele je plně v jeho dispozici (jako žalobce domáhajícího se náhrady škody), aby svými dispozičními úkony rozsah škody rozšiřoval nebo zužoval v závislosti na tom, zda a jakým způsobem byl jeho nárok uspokojen. Otázkou tedy podle dovolatele zůstává, jakým způsobem by bylo s nárokem na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. nakládáno za situace, kdy oprávněná osoba nepřihlásí svůj nárok jako pohledávku do konkursu, příp. zda dovolatel je skutečně povinen strpět několikaleté čekání na výsledek konkursního řízení, v rámci jehož rozvrhového usnesení by případně byla jeho pohledávka uspokojena, a dále, zda v případě žalobce skutečně nepočala běžet promlčecí lhůta pro uplatnění nároku na náhradu škody z titulu odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci nesprávným úředním postupem, jak v odůvodnění naznačil soud prvního stupně. Dovolatel má také zato, že přinejmenším podle obsahu rozvrhového usnesení v konkursu bude zřejmé, v jakém rozsahu budou uspokojeny nároky věřitelů, a tedy i dovolatele, soud pak podle něj měl postupovat ve smyslu ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o.s.ř. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.
K dovolání podala vyjádření žalovaná, v němž namítá, že žalobce neuvedl, v čem spatřuje ve věci samé po právní stránce otázku zásadního významu. Ztotožňuje se s rozhodnutími soudů obou stupňů a odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 12. 2003, sp. zn. 25 Cdo 803/2003, kde byla řešena obdobná právní otázka. Podle žalované do skončení konkursního řízení není možné o vzniku škody a její výši uvažovat, neboť je možné, že pohledávka žalobce vůči družstevní záložně bude uspokojena z konkursní podstaty. Skutečnost, že žalobce je v současné době omezen v disponibilitě se svými prostředky, podle žalované neznamená, že byl této možnosti zbaven, navíc od okamžiku, kdy tyto prostředky vložil do záložny, mu svědčí za touto záložnou pohledávka. Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání, které bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a nejde ani o případ, že by v této věci bylo soudem prvního stupně rozhodováno poté, co by jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.]. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatel uplatňuje jako důvod dovolání [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl potvrzen zamítavý rozsudek soudu prvního stupně vychází ze závěru, že žaloba na náhradu škody je předčasná, neboť v době rozhodování soudu ještě nevznikla škoda, jejíž náhrady se žalobce K) jako člen I. Družstevní záložny domáhá na státu z titulu jeho odpovědnosti podle zákona č. 82/1998 Sb. Otázka vzniku škody byla tedy určující pro rozhodnutí ve věci a v jejím tvrzeném nesprávném posouzení spatřuje dovolatel zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Podle §13 odst. 1 věty první zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem.
Ustanovení §13 zákona zakládá objektivní odpovědnost státu (bez ohledu na zavinění), jíž se nelze zprostit a která předpokládá současné splnění tří podmínek: 1) nesprávný úřední postup, 2) vznik škody a 3) existenci příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Škoda, spočívající v tom, že nárok člena družstevní záložny na vyplacení vkladu nebyl v důsledku špatného hospodaření s členskými vklady plně uspokojen, nevzniká již v okamžiku, kdy družstevní záložna poruší své povinnosti vyplývající ze závazkového vztahu, nýbrž až okamžikem, kdy je zřejmé, že se právo člena záložny (věřitele) na plnění proti záložně (dlužníkovi) fakticky stalo nevymahatelným, a že je vyloučeno, aby vůbec bylo uspokojeno. Vznik škody na straně člena družstva tedy předpokládá, že jeho právo na výplatu vkladu není uspokojeno a že je již nelze na povinném subjektu vymáhat. Z tohoto hlediska není rozhodující, zda došlo k prodlení s výplatou peněžních vkladů, neboť příčinou vzniku škody, jejíž náhrada je na žalované požadována a jež má spočívat v neuspokojené pohledávce žalobce z vkladu v družstevní záložně, není samotné prodlení s tímto plněním. V případě probíhajícího konkursu na majetek družstva to znamená, že členům může škoda vzniknout až tehdy, pominou-li účinky prohlášeného konkursu, neboť teprve nebude-li jejich nárok uspokojen ani v rámci konkursu (popř. likvidace), vzniká jim majetková újma. Náhrady za plnění, k němuž je povinen přímý dlužník (mimozávazková odpovědnost za vznik uvedené újmy), se totiž nelze úspěšně domáhat na dalších subjektech z titulu jejich odpovědnosti za škodu dříve, než vůbec majetková újma věřiteli vznikla, tj. dříve než je zřejmé, že právo na vyplacení vkladu nebylo a již nemůže být záložnou uspokojeno (srov. obdobně rozsudek bývalého Nejvyššího soudu SR ze dne 16. 4. 1985, sp. zn. 4 Cz 110/84, Výběr 1985). Za této situace není namístě řešit otázku promlčení, jak se domáhá dovolatel, neboť nevznikla-li dosud škoda, nemohly začít běžet promlčecí doby.
Názor odvolacího soudu, z něhož vychází jeho rozhodnutí, že v době probíhajícího konkursního řízení na majetek družstevní záložny nevznikla žalobci jakožto členu této záložny škoda, spočívající v neuspokojení jeho nároků na výplatu vkladů, je správný stejně jako závěr o předčasnosti žaloby. Rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá tedy po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.), neboť právní otázku řeší v souladu s hmotným právem i s rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1536/2003, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 30, pod C 2822, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 10. 2004, sp. zn. 25 Cdo 100/2004, ze dne 7. 10. 2004, sp. zn. 25 Cdo 105/2004, a ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1404/2004, a obdobně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2003, sp. zn. 25 Cdo 803/2003, publikovaný v časopise Právní rozhledy 17/2004, str. 652, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 26. 2. 2004, sp. zn. 25 Cdo 953/2003, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 28, pod C 2288), a dovolání proti němu tak není přípustné. Nejvyšší soud ČR proto dovolání žalobce K) odmítl podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §150 o.s.ř.; důvody zvláštního zřetele hodné pro takový postup shledal dovolací soud v tom, že dovolatel má podstatnou část vkladu u I. DZ zablokovánu bez možnosti s ní nakládat, přičemž neúspěch dovolání se odvíjí především od předčasnosti žaloby, aniž by mohl uplatnit své výhrady ke správnosti úředního postupu orgánu státu. Za této situace by bylo přílišnou tvrdostí uložit mu povinnost k náhradě nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. května 2005
JUDr. Petr Vojtek,v.r.
předseda senátu