ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.438.2004.1
sp. zn. 26 Cdo 438/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce Bytového družstva nájemníků P., zastoupeného advokátkou, proti žalované V. R., zastoupené advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp.zn. 8 C 50/99, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. dubna 2003, č.j. 25 Co 478/2002-133, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.975,- Kč k rukám advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 26. 6. 2002, č.j. 8 C 50/99-103 (poté, co jeho zamítavý rozsudek ze dne 12. 6. 2000, č.j. 8 C 50/99-44, byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2001, č.j. 25 Co 728/2000-65, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení), opětovně zamítl žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu žalované k bytu č. 15, II. kategorie, o velikosti 1+1 ve 4. podlaží domu čp. 831 v P. (dále „předmětný byt“ nebo „byt“ a „předmětný dům“) a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 10. 4. 2003, č.j. 25 Co 478/2002-133, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že přivolil k výpovědi z nájmu žalované k předmětnému bytu, určil, že výpovědní lhůta je tříměsíční a uložil žalované byt vyklidit do 15 dnů po uplynutí výpovědní lhůty; současně rozhodl o nákladech řízení.
Soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, že žalující družstvo (dále též „družstvo“) nabylo na základě kupní smlouvy uzavřené s městskou částí Praha 10 vlastnické právo k předmětnému domu (s účinky vkladu vlastnického práva ke dni 18. 5. 1999), že předmětný byt byl přidělen žalované rozhodnutím ze dne 6. 8. 1979, na základě něhož byla dne 29. 8. 1979 uzavřena dohoda o odevzdání a převzetí bytu, že dne 18. 5. 1999 uzavřela žalovaná s družstvem smlouvu o nájmu družstevního bytu, opatřenou podpisy dvou členů představenstva družstva, že žalovaná pracovala od roku 1993 v SRN, kde se také provdala a posléze rozvedla, že do bytu pouze občas dojížděla, že v roce 1997 vážně onemocněla, jakož i ze zjištění, že v období od července roku 1993 do září 1998 neplatila nájemné (úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu), že ke dni podání žaloby (k 22. 1. 1999) činil její dluh částku 56.611,-Kč, kterou uhradila dne 8. 2. 1999, a že od této doby platí řádně běžné nájemné. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že žalovaná je nájemkyní předmětného bytu (nikoliv však na základě smlouvy ze dne 18. 5. 1999, která je absolutně neplatná pro nedostatek podpisu tří osob jednajících za družstvo, ale z titulu nájemního vztahu vzniklého transformací z práva osobního užívání bytu) a že uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) obč.zák. je dán, neboť žalovaná nezaplatila pronajímateli (právnímu předchůdci žalobce) nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce. Zatímco soud prvního stupně za použití ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu bytu zamítl (s poukazem na „tíživé osobní a sociální poměry žalované, do kterých se dostala nezaviněně, její vážný zdravotní stav, okolnosti neplacení nájemného, dobu úhrady dlužné částky, řádné hrazení nájemného a s tím spojených služeb od podaní žalobního návrhu, … a výpovědní důvod stanovený žalobcem“), odvolací soud, poté, co doplnil dokazování opakováním výslechu svědků J. K., R. A. a V. J. a výslechem svědkyně M. J., sestry žalované, dospěl k závěru, že v dané věci nejsou dány podmínky pro aplikaci uvedeného ustanovení. Konstatoval, že soud prvního stupně se dostatečně nezabýval „časovou návazností jednotlivých kroků žalované, které směřovaly k zaplacení dluhu na nájemném a službách v předmětném bytě“. Poukázal na to, že žalovaná, ačkoliv tvrdila, že její pobyt v Německu byl pouze přechodný, nepostarala se při svém pobytu v cizině o řádné plnění povinností nájemce bytu, o byt se nezajímala a neprojevila zájem o jeho udržení pro svůj návrat do republiky. Z listinných důkazů učinil závěr, že zájem žalované o byt se obnovil poté, kdy se dozvěděla, že dům má být privatizován a že byty mají být převedeny do vlastnictví družstva nájemců bytů, čemuž časově odpovídá její prohlášení o uznání dluhu na nájemném ze dne 2. 3. 1998 vůči městské části P., se závazkem dluh uhradit do 30. 9. 1998. V uvedeném termínu však dluh neuhradila a učinila tak až po podání žaloby, o níž se dozvěděla ze zápisu z členské schůze družstva konané dne 11. 2. 1999. Odvolací soud hodnotil chování žalované jako účelové, jehož cílem bylo získání značné majetkové hodnoty v podobě družstevního bytu; za „účelově přizpůsobené“ považoval i její tvrzení, že ji k návratu do České republiky přiměl rozvod jejího manželství v Německu, neboť se v bytě nezdržuje. Dovodil, že s přihlédnutím k délce neplacení nájemného bez závažných důvodů, nelze z pohledu ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. považovat za rozhodné onemocnění žalované, k němuž došlo až v roce 1997. Odvolací soud se dále zabýval okolností, zda žalovaná (případně její rodinní příslušníci) užívá předmětný byt k uspokojení své bytové potřeby, kterou soud v rámci aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. zvažoval. Z výsledků doplněného dokazování však učinil závěr, že žalovaná, ačkoliv se v letních měsících roku 2002 vrátila zpět do České republiky, byt ve skutečnosti neužívá, o čemž svědčí i to, že si na adrese bytu nevyzvedávala poštu. Její tvrzení, že byt je v důsledku špatného topení a nedostatku hygienického zázemí neobyvatelný, neshledal věrohodným, a to s poukazem na výpověď svědkyně J. K., která vypověděla, že byt lze užívat i v zimních měsících, mimo období silných mrazů. Neuvěřil dále tvrzení žalované, ani výpovědi její sestry M. J., že se žalovaná u ní zdržuje, a to s poukazem na jejich blízký příbuzenský vztah, jakož i na to, že žalovaná měla bydlet spolu se čtyřčlenou rodinou své sestry v jednopokojovém bytě o výměře 45 m2. Naproti tomu odvolací soud uvěřil výpovědi svědka R. A., nájemce bytu umístěného proti předmětnému bytu, který ve svých opakovaných výpovědích v řízení uváděl, že v posledních třech letech nezaznamenal v bytě pravidelnou přítomnost nějakých osob (s výjimkou období na přelomu roku 2000 a 2001, kdy se zde zdržovaly osoby tmavé pleti); vyšel i z výpovědi svědkyně V. J., nájemkyně bytu v předmětném domě, která uvedla, že žalovanou od léta roku 2002 v domě nepotkala. Odvolací soud uzavřel, že použitím ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. by došlo k nepřípustnému zásahu do vlastnických práv žalobce, a na základě toho žalobě vyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a v němž uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Namítá, že se „nemůže ztotožnit s tvrzením odvolacího soudu, že svým jednáním zasáhla nepřípustně do vlastnického práva žalobce“, vyjadřuje podiv nad tím, že odvolací soud uvádí, že „slovně deklarovala zájem o předmětný byt, přitom ho bezdůvodně opustila“, že ji „údajně dění a záležitosti tohoto bytu nezajímají“ a že „rozvod jejího manželství byl účelový“. Připouští, že se v bytě delší dobu nezdržovala, neboť se dohodla se svým bývalým (českým) manželem, že on bude v bytě bydlet a platit nájemné, což však nečinil, a proto došlo k dluhu na nájemném. Uvádí, že měla vždy v úmyslu se do České republiky vrátit, ať již se svým německým manželem nebo sama, že nemá jiný byt, že dluh na nájemném uhradila a že v době rozhodování soudů obou stupňů již ničeho nedlužila. Namítá, že v předmětném bytě bydlí, že je zde hlášena, že je členkou družstva, že „pokud bylo tvrzeno, že se v bytě po srpnu 2002 nezdržuje, toto je výmysl“, neboť pouze občas v některých mrazivých dnech přespala u kamarádky. Uvádí dále, že situace kolem jejího bytu vznikla „chybným sepisem tzv. delimitační smlouvy koncipované právní zástupkyní Bytového družstva Dr. S., kde pro případ, že by nebyla z tohoto bytu vystěhována, by musel každý z nájemníků … platit cca 17.000,-Kč, což vyvolalo nevoli a někteří z nich proti ni vypovídali u soudu“. Odvolacímu soudu vytýká, že neuvěřil výpovědím svědků, kteří vypovídali v její prospěch, a že dospěl k nesprávnému závěru, že se v bytě nezdržuje její syn, když je zde trvale hlášen a jiný byt nemá. Navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. V podání datovaném 10. 12. 2003 žalovaná (nezastoupena advokátem) obsáhle popisuje vývoj událostí týkajících se předmětného bytu, zpochybňuje závěry odvolacího soudu a přikládá listiny, jimiž svá tvrzení dokladuje.
Žalobce se ve svém dovolacím vyjádření ztotožnil s napadeným rozhodnutím, vyvracel skutkové námitky žalované a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), a že je podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. a k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Vady tohoto druhu namítány nebyly a z obsahu spisu se nepodávají.
Dovolatelka výslovně uplatňuje v dovolání dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Soudní praxe je ustálena v názoru, že i v případě, kdy je naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) obč.zák., nemusí soud návrhu na přivolení k výpovědi z nájmu bytu vyhovět, a to s ohledem na ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 1999, sp.zn. 2 Cdon 1081/97, uveřejněný pod č. 68 v časopise Soudní judikatura č.7/1997, ze dne 9. 8. 1999, sp.zn. 26 Cdo 1979/98, ze dne 27. 10. 1999, sp.zn. 26 Cdo 457/98, a ze dne 17. 4. 2001, sp.zn. 26 Cdo 2135/2000).
Ustanovení §3 odst. 1 obč.zák., podle kterého výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy, patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy se širokého, předem neomezeného okruhu okolností (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2002, sp.zn. 21 Cdo 486/2002, uveřejněné pod č. 53 v časopise Soudní judikatura 4/2003). Pro použití korektivu „dobré mravy“ zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu.
Soudní praxe je rovněž ustálena v názoru, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení §3 odst. 1 obč.zák., je nutno – vzhledem k uvedenému charakteru tohoto ustanovení jako právní normy s relativně neurčitou hypotézou – učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu, tj. jak okolnosti, pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje nájemce, tak všechny okolnosti na straně toho, kdo se přivolení k výpovědi z nájmu domáhá, tedy pronajímatele. Odpovídající úsudek soudu tu musí být podložen konkrétními skutkovými zjištěními, jež dovolují závěr, že výkon práva dát výpověď z nájmu bytu konkrétnímu nájemci je s dobrými mravy skutečně v rozporu, a to i s přihlédnutím k okolnostem na straně pronajímatele bytu (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 36 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1996). Není-li právní posouzení důvodnosti aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. podloženo úvahou zabývající se všemi výše uvedenými okolnostmi, jde o posouzení neúplné a tedy nesprávné.
Jak se podává z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.), dovolatelka nezpochybňuje toliko právní posouzení věci odvolacím soudem z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč.zák., ale též správnost (úplnost) skutkových zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel. Uplatňuje tak ve skutečnosti i dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování a dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze odvolacímu soudu vytýkat, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o.s.ř.), je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplývají ani jinak nevyšly v řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly v řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva.
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Právě v takové nepřípustné polemice se způsobem hodnocení důkazů spočívají dovolací námitky žalované, která nabízí vlastní verzi hodnocení důkazů a v závislosti na tom také vlastní verzi toho, co měl podle jejího názoru odvolací soud z provedených důkazů zjistit, tj. vlastní verzi skutkového stavu věci; uvádí, že v předmětném bytě bydlí, že „tvrzení, že se v bytě po srpnu 2002 nezdržuje, je výmysl“, že měla vždy v úmyslu se do bytu vrátit a že k dluhu na nájemném došlo proto, že ho neplatil její bývalý (český) manžel.
Dovolací soud – s přihlédnutím k obsahu spisu – shledal, že skutková zjištění odvolacího soudu jsou podložena důkazy, které byly v řízení provedeny a že vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly; přitom neopomenul žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a jím zjištěný skutkový stav věci (včetně učiněného skutkového závěru, že žalovaná neprojevila od roku 1993 o byt zájem, nepostarala se o řádné plnění povinností nájemce bytu, že se o byt začala zajímat až v souvislosti s privatizací předmětného domu a že byt od svého návratu v roce 2002 nepoužívá k uspokojení své bytové potřeby) je výsledkem logického postupu při hodnocení důkazů podle zásad uvedených v ustanovení §132 o.s.ř. (ve spojení s §211 o.s.ř.). Z toho vyplývá, že dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. nebyl užit opodstatněně.
Pokud jde o právní posouzení věci odvolacím soudem z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč.zák., je třeba poukázat na to, že soudní praxe (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1706/97, uveřejněné pod č. 43 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999) je ustálena v názoru, že skutečnost, že nájemce uhradil po doručení výpovědi dlužné nájemné, může mít význam při posouzení toho, zda přivolení k výpovědi z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy. V rozsudku ze dne 21. 4. 1998, sp.zn. 26 Cdo 471/98, uveřejněném v časopise Právní rozhledy č. 8/1998, str. 425, pak Nejvyšší soud rovněž dovodil, že nezaplatil-li nájemce bytu nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce (§711 odst. 1 písm. d/ obč.zák.) výlučně z důvodu objektivně existující tíživé sociální situace a byla mu proto dána výpověď z nájmu bytu, avšak v době soudního řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu dlužné nájemné uhradí a nadále nájemné řádně platí, není vyloučeno posoudit jednání pronajímatele, který nadále na výpovědi trvá, jako výkon práva, který je v rozporu s dobrými mravy. Objektivní existence tíživé sociální situace a příčinná souvislost této situace s neplacením nájemného však musí být postaveny najisto.
V projednávané věci odvolací soud v rámci posouzení, zda výkon práva pronajímatele dát žalované výpověď z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč.zák.) nepřehlédl, že žalovaná dlužné nájemné dne 8. 2. 1999 uhradila a že je od té doby řádně platí. Nicméně správně přihlédl i k tomu, že důvodem neplacení nájemného nebyla nepříznivá sociální (zdravotní) situace žalované, když tato onemocněla až v roce 1997, zatímco nájemné nebylo placeno od července 1993 do září 1998, tedy dlouhodobě, jakož i k tomu, že žalovaná řádně nezajistila, aby po tak dlouhou dobu byla plněna jedna z jejích základních povinností nájemce bytu a že se o byt začala zajímat až v souvislosti s privatizací předmětného domu. Jako právně relevantní zohlednil i okolnost, že žalovaná ani po svém návratu do České republiky nevyužívá předmětný byt k uspokojení své potřeby bydlení, jakož i oprávněný zájem pronajímatele (vlastníka) na řádném užívání předmětu jeho vlastnického práva.
S přihlédnutím k uvedenému lze pokládat právní posouzení věci odvolacím soudem za správné. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle §243b odst. 2 o.s.ř. zamítl.
Pro úplnost lze dodat, že k podání žalované ze dne 10. 12. 2003, učiněném po uplynutí dovolací lhůty (bez advokátního zastoupení) nemohl dovolací soud přihlédnout (§242 odst. 4 o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal procesně neúspěšnou žalovanou k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.900,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 1 x 75,-Kč, jež stojí vedle odměny (§2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 5. května 2005
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v. r.
předsedkyně senátu