ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.616.2004.1
sp. zn. 26 Cdo 616/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobkyně M. T., zastoupené advokátkou, proti žalované D. V., zastoupené advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp.zn. 5 C 88/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. září 2002, č.j. 19 Co 234/2002-100, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.025,-Kč, k rukám advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 11. 9. 2002, č.j. 19 Co 234/2002-100, potvrdil rozsudek ze dne 11. 4. 2001, č.j. 5 C 88/2000-47, jímž Obvodní soud pro Prahu 7 (soud prvního stupně) přivolil k výpovědi z nájmu žalované k bytu sestávajícímu z jednoho pokoje a kuchyně s příslušenstvím, ve druhém patře domu č.p. 1130, v P., určil, že tříměsíční výpovědní lhůta počne běžet prvým dnem následujícího měsíce poté, kdy rozsudek nabude právní moci, žalované uložil byt vyklidit a vyklizený žalobkyni odevzdat do patnácti dnů po uplynutí výpovědní lhůty a po zajištění náhradního ubytování a rozhodl o nákladech řízení; současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná (nezastoupena advokátem) blanketním dovoláním, které následně doplnila podáním sepsaným advokátem, v němž – aniž by uvedla, o jaké zákonné ustanovení opírá jeho přípustnost a důvodnost – namítla, že nesprávnost napadeného rozsudku (i rozsudku soudu prvního stupně) spatřuje v tom, že se „při právním hodnocení nezabýval skutečným stavem předmětného bytu a jeho způsobilostí k řádnému užívání“. Vyjádřila názor, že žalobkyně porušila svoji povinnost vyplývající z ustanovení §687 odst. 1 obč.zák. ještě před tím, než se žalovaná dostala do prodlení s placením nájemného a odkázala na „důkazy založené ve spise“.
Žalobkyně ve svém dovolacím vyjádření namítla, že dovolání je nutno projednat podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000, podle kterého postupoval i odvolací soud; v této souvislosti poukázala na ustanovení „bodu 17. hlavy první, části 12, zák. č. 30/2000 Sb.“ a „bodu 15. hlavy první, části 12, zák. č. 30/2000 Sb.“ Protože dovolání není v dané věci přípustné podle §237, §238 ani §239 občanského soudního řádu v uvedeném znění, navrhla, aby bylo odmítnuto.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále „zákon č. 30/2000 Sb.“), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001). Vzhledem k tomu, že v dané věci byl rozsudek soudu prvního stupně vydán dne 11. 4. 2001, dovolací soud (stejně jako soud odvolací) postupoval v dovolacím řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb., tj. ve znění účinném od 1. 1. 2001 (dále též „o.s.ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř. Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, jelikož rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., podle něhož je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
Jak je patrno z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.), právě takový nezpůsobilý dovolací důvod uplatňuje dovolatelka, namítá-li, že se soud nezabýval „skutečným stavem bytu“ a odkazuje-li na provedené důkazy. Z hlediska přípustnosti dovolání nelze považovat za relevantní ani námitku, že žalobkyně neplnila povinnosti pronajímatele bytu dříve, než žalovaná přestala platit nájemné, neboť podle ustálené judikatury (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2004, sp.zn. 26 Cdo 2325/2003, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 2683, svazek 29) nelze podmiňovat plnění jedné ze základních povinností nájemce bytu, tj. placení nájemného tím, zda pronajímatel plní svoji povinnost zajistit nájemci plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu.
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalované podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalovanou k náhradě nákladů odvolacího řízení, které žalobkyni vznikly v souvislosti s podáním vyjádření prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 950,-Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 15. dubna 2005
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v. r.
předsedkyně senátu