ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.685.2004.1
sp. zn. 26 Cdo 685/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce V. K., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) J. J. a 2) J. J., zastoupeným advokátem, o vyklizení místnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 5 C 104/2001, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2003, č. j. 17 Co 498/2003-106, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2003, č. j. 17 Co 498/2003-106, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 18. června 2003, č. j. 5 C 104/2001-80, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 7 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 7 (dále též jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 8. října 2001, č. j. 5 C 104/2001-18, zastavil mimo jiné řízení o vyklizení a předání „obytné místnosti situované ve III. patře, 4. nadzemním podlaží domu čp. 658 v P. proti vstupu z domovního schodiště“ (dále jen „předmětná místnost“, resp. „místnost“ a „předmětný dům“, resp. „dům“). Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků. Soud prvního stupně dovodil, že je zde dána překážka věci pravomocně rozhodnuté (ve smyslu §159 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o.s.ř.“), neboť v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu žalovaných vedeném pod sp. zn. 4 C 115/98 Obvodního soudu pro Prahu 7 byla žalovaným uložena povinnost vyklidit – po zajištění náhradního bytu – byt „2+1 s přísl., III. kategorie“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), jehož součástí je i předmětná místnost.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 27. února 2002, č. j. 20 Co 73/2002-25, zrušil usnesení soudu prvního stupně ve výroku o zastavení řízení ohledně nároku na vyklizení a předání předmětné místnosti a v nákladovém výroku a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení. V citovaném usnesení dovodil, že řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu nezakládá překážku věci pravomocně rozsouzené pro vyklizení předmětné místnosti, byť byla částí předmětného bytu (bytu, o jehož vyklizení bylo rozhodnuto v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu).
Následný zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ze dne 24. června 2002, č. j. 5 C 104/2001-48, byl k odvolání žalobce zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 7. dubna 2003, č. j. 17 Co 164/2003-62, a věc byla – se závazným právním názorem – vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Poté soud prvního stupně rozsudkem ze dne 18. června 2003, č. j. 5 C 104/2001-80, žalobě vyhověl a uložil žalovaným povinnost předmětnou místnost vyklidit do patnácti dnů od právní moci rozsudku. V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaných odvolací soud rozsudkem ze dne 4. listopadu 2003, č. j. 17 Co 498/2003-106, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku o věci samé jen tak, že ke splnění vyklizovací povinnosti stanovil žalovaným lhůtu čtyř měsíců od právní moci rozsudku; jinak jej v tomto výroku a také v nákladovém výroku potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – vzal z provedených důkazů především za zjištěno, že žalobce je vlastníkem předmětného domu, že rozhodnutím z roku 1973 byl žalované přidělen byt 1+0 se společným příslušenstvím po A. S., že rozhodnutím ze dne 15. listopadu 1979 získala žalovaná souhlas ke sloučení tohoto bytu s místností (a to předmětnou místností) po L. V., že rozhodnutím ze dne 16. září 1988 byl udělen souhlas ke sloučení všech těchto místností s bytem po P. M. a že s odkazem na rozhodnutí ze dne 16. září 1988 uzavřela žalovaná dne 21. září 1989 s právním předchůdcem žalobce dohodu o odevzdání a převzetí „bytu III. kategorie o 2 pokojích a 1 kuchyni“. Dále mimo jiné zjistil, že na návrh žalobce probíhalo proti žalovaným u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 4 C 114/98 (správně sp. zn. 4 C 115/98) řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu z důvodu podle §711 odst. 1 písm. e/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době dání výpovědi z nájmu bytu (dále jen „obč. zák.“), že byt, jehož se přivolení k výpovědi z nájmu týkalo, byl v tomto řízení označen jako „byt 2+1 s přísl., III. kategorie“, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 29. února 2000 bylo přivoleno k výpovědi z nájmu takto označeného bytu (dále opět jen „předmětný byt“, resp. „byt“), že žalovaným bylo uloženo byt vyklidit po zajištění náhradního bytu, že náhradní byt jim dosud nebyl zajištěn a že k bydlení proto užívají předmětný byt (tedy i předmětnou místnost). Na tomto skutkovém základě odvolací soud – s odkazem na R 60/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – shodně se soudem prvního stupně především dovodil, že zde není dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, neboť „v předchozím řízení šlo o řešení zcela jiného vztahu na základě zcela jiných skutkových žalobních tvrzení“. Dále rovněž dovodil, že dohoda o odevzdání a převzetí bytu ze dne 21. září 1989 je neplatným právním úkonem podle §39 obč. zák., neboť v rozporu se zákonem (ustanovením §154 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. prosince 1991) byla uzavřena bez předchozího rozhodnutí o přidělení bytu (rozhodnutí, jímž byl udělen souhlas ke sloučení bytů, nelze podle názoru odvolacího soudu pokládat za rozhodnutí o přidělení bytu). Podle odvolacího soudu nedošlo v daném případě ohledně předmětného bytu k uzavření nájemní smlouvy ani konkludentně; vystavil-li totiž žalobce evidenční list a předepisoval a přijímal platby nájemného, nečinil tak proto, že hodlal tímto způsobem (konkludentně) uzavřít se žalovanými nájemní smlouvu. Poté uzavřel, že za této situace užívají žalovaní předmětnou místnost bez právního důvodu, a proto žalobě – s odkazem na ustanovení §126 obč. zák. – vyhověl. Neshledal ani žádný důvod pro omezení „vlastnického práva žalobce tím, aby musel zajistit pro žalované náhradu za vyklizovanou místnost“. S přihlédnutím ke zdravotnímu stavu žalovaných a dále k tomu, že předmětnou místnost užívali v dobré víře od roku 1979, však stanovil – na rozdíl od soudu prvního stupně – delší (čtyřměsíční) lhůtu ke splnění vyklizovací povinnosti.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). V dovolání – s přihlédnutím k jeho obsahu (§41 odst. 2 o.s.ř.) – uplatnili dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. b/, odst. 3 o.s.ř. Především namítli, že v projednávané věci je dána překážka věci pravomocně rozsouzené, bylo-li ve věci sp. zn. 4 C 115/98 Obvodního soudu pro Prahu 7 v souvislosti s přivolením k výpovědi z nájmu bytu rozhodnuto i o podmínkách vyklizení předmětného bytu (a tudíž i předmětné místnosti). Ve vztahu ke kolaudačnímu stavu bytů v domě uvedli, že nelze vycházet pouze z mnoho let starého dokumentu, který se jako jediný dochoval, neboť v mezidobí mohlo dojít k rekolaudaci, ohledně níž se naopak žádné doklady nezachovaly; takový stav však nelze podle dovolatelů klást k jejich tíži a mělo být proto postupováno analogicky podle §104 odst. 1 stavebního zákona. Současně uvedli, že užívali-li předmětný byt k bydlení, pronajímatel s tím souhlasil, vystavoval evidenční listy na byt 2+1 a tyto jsou oběma stranami podepsány, nelze vyloučit, že v době od roku 1992 do roku 1995 došlo k uzavření nájemní smlouvy „ať již formou písemnou, ústní či konkludentní“. Podle dovolatelů nelze opomenout ani to, že mezi účastníky došlo ke zhoršení vztahů, že žalobce byl pro nesprávné jednání vůči nájemcům v domě dokonce pravomocně odsouzen, že protiprávním jednáním jim odňal možnost užívat sklep v předmětném domě a že se jim snaží ztížit i užívání bytu. Navrhli, aby dovolací soud zrušil nejen napadené rozhodnutí odvolacího soudu, nýbrž i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalobce ve vyjádření k dovolání polemizoval s dovolacími námitkami žalovaných a navrhl, aby dovolání bylo jako zjevně bezdůvodné odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo (ve výroku o uložení vyklizovací povinnosti žalovaným) potvrzeno rozhodnutí, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existence uvedených vad namítána nebyla a z obsahu spisu tyto vady zjištěny nebyly.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. půjde v dovolacím řízení především o odpověď na otázku, zda lze v současném řízení vyhovět žalobě na vyklizení předmětné místnosti, byla-li žalovaným v řízení ve věci sp. zn. 4 C 115/98 Obvodního soudu pro Prahu 7 v souvislosti s přivolením k výpovědi z nájmu bytu mimo jiné uložena povinnost vyklidit a vyklizený žalobkyni předat do patnácti dnů po zajištění náhradního bytu „byt o velikosti 2+1 třetí kategorie, sestávající se ze dvou pokojů, kuchyně a příslušenství, ve 4. nadzemním podlaží domu č. p. 658 v P.“, tj. byt, jehož částí je i předmětná místnost.
Dovolací soud se ztotožňuje s názorem vycházejícím z ustálené soudní praxe, že řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu (v projednávané věci řízení ve věci sp. zn. 4 C 115/98 Obvodního soudu pro Prahu 7) nezakládá překážku věci pravomocně rozsouzené podle §159a odst. 5 o.s.ř. pro řízení o vyklizení téhož bytu. Současně však zastává názor, že nelze vyhovět žalobě na vyklizení předmětné místnosti, byly-li již právní poměry účastníků týkající se vyklizení této místnosti (pravomocně) vyřešeny v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, jinak řečeno bylo-li o vyklizení předmětné místnosti jako části bytu označeného „2+1, třetí kategorie …“ již (pravomocně) rozhodnuto v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu ve věci sp. zn. 4 C 115/98 Obvodního soudu pro Prahu 7. Nelze totiž ztratit ze zřetele, že pravomocný rozsudek vydaný ve věci sp. zn. 4 C 115/98 Obvodního soudu pro Prahu 7 a ukládající žalovaným mimo jiné povinnost předmětný byt vyklidit po zajištění náhradního bytu je závazný pro účastníky a pro všechny orgány a je titulem pro soudní výkon rozhodnutí. Je přitom nerozhodné, že ve věci sp. zn. 4 C 115/98 přijal Obvodní soud pro Prahu 7 diametrálně odlišné právní závěry, tj. prostory užívané žalovanými v předmětném domě posoudil jako „byt 2+1 třetí kategorie“, dovodil, že žalovaným svědčí ve vztahu k takto označenému bytu právo nájmu, žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu vyhověl a žalovaným uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený předat žalobci do patnácti dnů od zajištění náhradního bytu. Zbývá připomenout, že k obsahově totožným závěrům dospěl Nejvyšší soud také v rozsudku ze dne 20. ledna 2004, sp. zn. 26 Cdo 2195/2003, uveřejněném pod C 2409 v sešitě č. 28 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu. Vzhledem k uvedeným závěrům nemůže být žalobce se svou žalobou úspěšný; proto – zejména z důvodu nadbytečnosti – se již dovolací soud nezabýval opodstatněností dalších dovolacích námitek.
Lze uzavřít, že v tomto ohledu byl dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. uplatněn opodstatněně. Dovolací soud proto podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo zrušeno i toto rozhodnutí a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. ledna 2005
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu