ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.723.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 723/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobců a) L. Š., b) B. Š., c) F. Š., a d) M. Š., zastoupených advokátkou, proti žalovanému S. Z., o žalobě na obnovu řízení, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 15 C 268/2004, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. prosince 2004, č. j. 19 Co 2731/2004-64, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací usnesením ze dne 16. prosince 2004, č. j. 19 Co 2731/2004-64, potvrdil usnesení ze dne 1. října 2004, č. j. 15 C 268/2004-41, jímž Okresní soud v Českých Budějovicích (dále též jen „soud prvního stupně“) zamítl žalobu žalovaného na obnovu řízení vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 15 C 160/2002 a současně rozhodl o nákladech řízení účastníků. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že v dané věci nejsou splněny předpoklady obnovy řízení ve smyslu ustanovení §228 odst. 1 písm. a/ a b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). K odvolací námitce, že „žalovaný v původním nalézacím řízení neměl procesní způsobilost pro řízení a nebyl s to se řádně hájit“, uvedl, že „tyto skutečnosti jsou důvodem pro podání žaloby pro zmatečnost (ve smyslu ustanovení §229 odst. 1 písm c/ o.s.ř.), nikoliv důvody ve smyslu ustanovení §228 odst.1 o.s.ř. pro obnovu řízení“.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný – v té době řádně zastoupen advokátem (tudíž za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele) – dovolání, jehož přípustnost výslovně opřel o ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. Odvolacímu soudu vytkl, že – stejně jako soud prvního stupně – nezjišťoval okolnosti rozhodné pro posouzení věci a nepřihlédl k jím navrženým důkazům, a to k lékařské zprávě ošetřujícího psychiatra MUDr. P. Ch. ze dne 19. března 2004 a k lékařské zprávě ošetřujícího neurologa MUDr. P. K. ze dne 19. března 2004. Poté se vyjádřil – z pohledu své nemoci – k otázce naplněnosti výpovědních důvodů uplatněných ve výpovědi z nájmu bytu ve věci sp. zn. 15 C 160/2002 Okresního soudu v Českých Budějovicích a současně podrobně zrekapituloval tvrzení, jimiž odůvodnil žalobu na obnovu řízení. Uvedl, že v dané věci je dán důvod žaloby na obnovu řízení proto, že „nemohl v nalézacím řízení označit či předložit důkazy o svém zdravotním stavu, které byly předloženy až 19. 3. 2004, neboť trpěl a trpí duševní poruchou, která mu znemožňovala takovýto důkaz navrhnout“. Zdůraznil, že „při absenci jakéhokoliv zastoupení žalovaného v nalézacím řízení je ... nesporné, že tyto důkazy nemohl předložit bez své viny“. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a že má formální i obsahové znaky uvedené v ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř.
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení §237 až §239 o.s.ř.
Ustanovení §238 odst. 1 písm. b/, 238a a §239 o.s.ř. nezakládají přípustnost dovolání proti napadenému usnesení proto, že toto rozhodnutí nelze podřadit žádnému z tam vyjmenovaných případů.
Podle §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. je dovolání přípustné též proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení. Ustanovení §237 o.s.ř. platí obdobně (§238 odst. 2 o.s.ř.).
Ustanovení §238 o.s.ř. tak vymezuje přípustnost dovolání proti usnesením vyjmenovaným v jeho odstavci 1 za podmínek, jež jsou uvedeny v §237 o.s.ř. (včetně omezení, jež plynou z ustanovení §237 odst. 2 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 o.s.ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a/ jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Z ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s dikcí §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. pak plyne, že pro účely přípustnosti dovolání je rozhodnutím ve věci samé též usnesení, jímž odvolací soud změnil nebo potvrdil usnesení soudu prvního stupně o povolení obnovy řízení nebo o zamítnutí žaloby na obnovu řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. září 2003, sp. zn. 29 Odo 270/2003, uveřejněné pod č. 172 v sešitě č. 10 z roku 2003 časopisu Soudní judikatura).
Dovolání není přípustné ani podle §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř., neboť napadené usnesení není usnesením měnícím a usnesení soudu prvního stupně potvrzené napadeným usnesením bylo prvním rozhodnutím o žalobě na obnovu řízení.
Konečně není splněna ani podmínka přípustnosti uvedená v ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., jelikož napadené rozhodnutí není rozhodnutím po právní stránce zásadního významu.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. platí, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Námitky dovolatele po obsahové stránce nesměřují k řešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, případně je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem řešena rozdílně. Soustřeďují se totiž toliko k prověření závěru, zda v konkrétním případě jsou nabízené důkazy – v intencích §228 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. – těmi, jež bez své viny nemohl použít v původním řízení, a jež mohou přivodit pro něj příznivější rozhodnutí ve věci; takové posouzení však potřebný judikatorní přesah (ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř.) nemá. Napadené rozhodnutí též neřeší právní otázku v rozporu s hmotným právem (jde v něm toliko o výklad procesního práva).
K tzv. zmatečnostním vadám uvedeným v §229 odst. 1 (tudíž také ke zmatečnostní vadě podle §229 odst. 1 písm. c/), §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o.s.ř.). Samy o sobě, i kdyby byly dány, však takové vady přípustnost dovolání nezakládají; jsou právně významné pouze z hlediska žaloby pro zmatečnost (§229 a násl. o.s.ř.).
Pokud snad dovolatel námitkou, že se oba soudy řádně nevypořádaly se skutkovým stavem, mínil uplatnit dovolací důvod spočívající v tom, že napadené rozhodnutí nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezbývá než upozornit, že tento dovolací důvod lze úspěšně použít jen tehdy, je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ nebo b/ o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu §238 a §238a o.s.ř. (viz §241a odst. 3 o.s.ř.).
Skutečnost, že odvolací soud účastníky (tedy i žalovaného) nepřesně poučil – nepoučil je o tom, že dovolání není přípustné, ledaže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu prvního stupně dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam – přípustnost dovolání nezakládá; měla (ve shodě s ustanovením §240 odst. 3 o.s.ř.) jen ten následek, že dovolateli uběhla lhůta pro podání dovolání až uplynutím čtyř měsíců od doručení rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. června 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné pod č. 51 v sešitě č. 6 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ze žádného v úvahu přicházejícího ustanovení občanského soudního řádu, a proto dovolání, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobcům nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli proti dovolateli právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. října 2005
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu