ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.855.2004.1
sp. zn. 26 Cdo 855/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobce Bytového družstva občanů P., družstva, zastoupeného advokátkou, proti žalované M. Ch., zastoupené advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu družstevního bytu, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 14 C 170/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2003, č. j. 26 Co 442/2003-72, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.025,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupkyně advokátky.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12. 11. 2003, č.j. 26 Co 442/2003-72, potvrdil rozsudek ze dne 12. 8. 2003, č.j. 14 C 170/2002-48, kterým Okresní soud v Příbrami (soud prvního stupně) přivolil k výpovědi z nájmu žalované k družstevnímu bytu č. 10 ve třetím podlaží domu č.p. 97 v P., sestávajícímu se z pokoje a příslušenství (dále též jen „předmětný byt“ nebo „byt“), určil, že tříměsíční výpovědní lhůta počíná běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, žalované uložil povinnost byt vyklidit a odevzdat žalobci ve lhůtě 15 dnů od zajištění náhradního ubytování a rozhodl o nákladech řízení; dále odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a ve shodě s ním dospěl k závěru, že žalovaná (nájemkyně předmětného družstevního bytu a členka žalujícího bytového družstva) nezaplatila žalobci (pronajímateli) nájemné za dobu delší než tři měsíce, a že tudíž uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) je naplněn. Neshledal, že by ze strany žalobce šlo o výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák., přičemž poukázal na to, že neplacení nájemného je závažným výpovědním důvodem, jehož oprávněné použití zpravidla nemůže být v rozporu s dobrými mravy; připustit výjimku lze jen ve zcela zvláštních případech, dle soudní praxe jde zejména o případ dodatečného zaplacení dlužného nájemného. V dané věci však žalovaná dluh na nájemném zcela neuhradila, když žalobci nezaplatila poplatek z prodlení, na který měl nárok podle §517 odst. 2 a §697 obč. zák. Z tohoto důvodu je bez významu, zda byl žalobce původně ochoten poplatek prominout a později toto svoje stanovisko změnil. Neplacení nájemného žalovanou nemůže omluvit ani její nízký věk, ani to, že v předmětném bytě dočasně pobývala jiná osoba, a to po dobu řízení o určení členských práv zemřelého otce žalované. Žalovaná zjevně musela o svém právu nájmu bytu vědět, protože je v uvedeném řízení úspěšně uplatnila. Odvolací soud nepřisvědčil ani žalovanou tvrzenému obcházení zákona ze strany žalobce, jež mělo spočívat v nevyužití možnosti jiného postupu směřujícího k zániku nájmu dle stanov družstva. Podle názoru odvolacího soudu se výpovědní důvody stanovené v §711 obč. zák. vztahují na všechny (tj. i družstevní) byty. Bylo tak na žalobci, zda dá žalované výpověď z nájmu, anebo zda uzná za vhodné rozhodnout o jejím vyloučení z družstva. Žalovanou namítané okolnosti případu podle odvolacího soudu zakládají důvody zvláštního zřetele hodné dle §712 odst. 5 obč. zák., pro které je třeba vyklizení bytu žalovanou vázat na zajištění náhradního ubytování.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o.s.ř.“) a uplatněné dovolací důvody podřadila ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. Zásadní právní význam rozhodnutí spatřuje v tom, že dovolací soud doposud neřešil otázku aplikovatelnosti ustanovení §711 obč. zák. o výpovědi z nájmu bytu na družstevní byty. Dovolatelka vyjadřuje pochybnost, zda bylo záměrem zákonodárce, aby institut výpovědi z nájmu bytu dopadal stejně na každého nájemce, ať jde o byt družstevní nebo nedružstevní. Z ustanovení §714 obč. zák. usuzuje, že zákonodárce si byl vědom rozdílné povahy bytů družstevních a nedružstevních s ohledem na charakter jejich vlastnictví. Členové družstva a nájemníci bytů jsou totiž vlastníky příslušné nemovitosti, spravují svůj majetek „kolektivně“ prostřednictvím volených orgánů a mají právo o svých záležitostech rozhodovat sami. Stanovy družstva určují postupy pro případ porušení práv a povinností členy družstva a posléze i možnost obrátit se na soud. V těchto případech proto musí družstvo nejdříve svého člena na porušování jeho povinnosti upozornit a teprve následně případně přikročit k disciplinárním opatřením. Postavení člena družstevního bytu jako nájemce vůči pronajímateli je proto zásadně odlišné od nájemce nedružstevního bytu. Postupem podle §711 obč. zák. je tak nájemce zbaven práv vyplývajících z jeho členství v družstvu, kromě toho statutární orgán družstva tímto způsobem může jednat v rozporu s vůlí ostatních orgánů a členů družstva. Aplikací §711 obč. zák. – uvádí se dále v dovolání – soud nastolil nelogickou situaci, kdy žalovaná zůstává sice členkou družstva, avšak je zbavena obsahu svého členství, a dokonce práva na majetkové vypořádání, na které by jinak při zániku členství měla ze zákona nárok. Kvůli majetkovému vypořádání je žalovaná tedy nucena vystoupit z družstva. Ustanovení §714 obč. zák. předpokládá, že porušení povinnosti nájemců bytů – členů družstva bude v prvé řadě řešeno orgány družstva v rámci stanov, kdy v krajním případě může dojít až k zániku členství, se kterým je spojen i zánik nájmu. Z těchto důvodů se dovolatelka neztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že bylo věcí svobodné volby žalobce, jak bude v dané situaci postupovat. Odvolací soud dle přesvědčení žalované náležitě nezhodnotil skutečnost, že žalobce výslovně ujistil žalovanou, že v případě uhrazení dlužného nájemného vezme žalobu zpět a promine jí poplatky z prodlení, což nakonec neučinil. Žalovaná tak byla zbavena možnosti navrhovat provedení dalších důkazů, když při jednání dne 12. 8. 2003 bylo dokazování překvapivě skončeno a soud prvního stupně vynesl rozsudek. V tom žalovaná spatřuje dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. Takové jednání žalobce lze navíc dle názoru dovolatelky považovat za rozporné s dobrými mravy. Odvolací soud údajně nesprávně právně posoudil (vedle otázky aplikace §711 obč. zák. na družstevní byt) i použití institutu dobrých mravů pro přivolení k výpovědi z nájmu. Dovolatelka z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl dovolání odmítnout.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátkou a jí bylo dovolání též sepsáno (§240 odst. 1, §241 a §241a odst. 1 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (tj. ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřela mimo jiné i žalovaná) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Proto dovolací soud nemohl přihlížet k námitce, že žalobce přislíbil zpětvzetí žaloby a prominutí poplatku z prodlení v případě zaplacení dluhu na nájemném a tento slib nesplnil.
Nejvyšší soud opakovaně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 3, usnesení ze dne 18.11.2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003) zaujal právní názor, který sdílí i v projednávané věci, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák., nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným přesahem pro soudní praxi (rozhodování obdobných věcí).
Dovolací soud tedy posuzoval, zda má napadené rozhodnutí zásadní právní význam z hlediska řešení dovoláním napadené otázky, zda ustanovení §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. lze použít i na byty družstevní, a dospěl k závěru, že tato otázka zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nezakládá.
Občanský zákoník v žádném ze svých ustanovení upravujících zánik nájmu bytu (§710 a násl.) nevylučuje použití §711 na družstevní byty, ani nestanoví žádnou výjimku v tomto smyslu. O tom, že právo nájmu družstevního bytu může zaniknout též výpovědí z nájmu danou pronajímatelem, není pochyb v právní teorii (Jehlička-Švestka-Škárová a kol.: Občanský zákoník. Komentář. 8. vydání, Praha, C.H.Beck, 2003, s. 898; Fiala-Korecká-Kurka: Vlastnictví a nájem bytů, 3. vydání, Praha, Linde, 2005, s. 283, bod 8.1.2), ani v soudní praxi (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2000, sp. zn. 26 Cdo 521/99, ze dne 6. 2. 2003, sp. zn. 26 Cdo 1081/2002, či ze dne 18. 5. 2004, sp. zn. 26 Cdo 2237/2003).
Pokud dovolatelka výslovně uplatnila jako další dovolací důvod vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (a jež měly spočívat v tom, že byla zbavena možnosti navrhovat provedení dalších důkazů, když při jednání dne 12. 8. 2003 bylo dokazování překvapivě skončeno a soud prvního stupně vynesl rozsudek), je třeba uvést, že přichází-li v úvahu přípustnost dovolání pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., je jediným způsobilým důvodem dovolání nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Proto se dovolací soud těmito námitkami zabývat nemohl.
Se zřetelem k výše uvedenému lze uzavřít, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Nejvyšší soud neshledal důvodným návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a v souladu s ustálenou praxí o něm nerozhodoval samostatným usnesením.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalovanou, která zavinila, že její dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 950,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. března 2005
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu