ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.875.2004.1
sp. zn. 26 Cdo 875/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce J. P., zastoupeného advokátem, proti žalované E. N., zastoupené advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 10 C 69/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. srpna 2003, č. j. 62 Co 238/2003-61, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 13. března 2003, č. j. 10 C 69/2002-49, vyhověl žalobě a přivolil k výpovědi z nájmu „bytové jednotky č. 554/5 v I. nadzemním podlaží, I. kategorie, o třech pokojích, kuchyni, předsíni, komoře, koupelně s příslušenstvím, v domě č. p. 554 v ulici L. v P.“ (dále jen „bytová jednotka“, resp. „byt“), určil, že tříměsíční výpovědní lhůta počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci tohoto rozsudku, žalované uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený předat žalobci do patnácti dnů po zajištění přístřeší a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. srpna 2003, č. j. 62 Co 238/2003-61, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzaly soudy obou stupňů především za zjištěno, že dne 26. listopadu 1997 uzavřela žalovaná jako nájemkyně bytu s Bytovým družstvem L. (tehdejším pronajímatelem bytu) smlouvu o nájmu bytu na dobu neurčitou, že současným vlastníkem bytové jednotky je žalobce, že jeho vlastnické právo bylo vloženo do katastru nemovitostí 23. září 1998 s účinky vkladu ke dni 1. června 1998, že dne 31. května 2000 uzavřelo Bytové družstvo L., jako postupitel a žalobce jako postupník smlouvu o postoupení pohledávek a že předmětem této smlouvy byla rovněž pohledávka za žalovanou z titulu dlužného nájemného a úhrady za plnění spojená s užíváním bytu za léta 1998, 1999 a za dobu od ledna 2000 do května 2000 v částce 59.728,- Kč. Dále rovněž zjistily, že dne 6. září 2000 uzavřel žalobce jako pronajímatel (vlastník) s žalovanou jako nájemkyní ohledně bytové jednotky nájemní smlouvu (dále jen „nájemní smlouva ze dne 6. září 2000“), že podle nájemní smlouvy ze dne 6. září 2000 přenechal pronajímatel nájemkyni do užívání bytovou jednotku, že účastníci se dohodli na výši nájemného (v částce 2.185,- Kč měsíčně) a na výši zálohy na plnění spojená s užíváním bytu (v částce 1.447,- Kč měsíčně) a že doba trvání nájmu bytu nebyla v nájemní smlouvě ze dne 6. září 2000 dohodnuta. Poté zjistily, že žalovaná zaplatila z titulu nájemného a úhrady za plnění spojená s užíváním bytu dne 16. června 2000 částku 3.000,- Kč, dne 13. července 2000 částku 1.000,- Kč, v době od srpna 2000 do května 2001 nezaplatila žádnou částku, dne 18. června 2001 zaplatila částku 2.500,- Kč a od července 2001 do října 2001 nezaplatila žádnou částku, že ve dnech 30. října 2001, 30. listopadu 2001 a 10. prosince 2001 zaplatila vždy částku 4.000,- Kč, že dluží nájemné a úhradu za plnění spojená s užíváním bytu také za dobu od ledna 2002 do srpna 2002, že v září 2002 zaplatila částku 4000,- Kč, od října 2002 do prosince 2002 zaplatila celkem částku 21.000,- Kč a v lednu 2003 částku 6000,- Kč a že nezaplatila nedoplatek z titulu úhrady za plnění spojená s užíváním bytu za léta 2000 a 2001 v částkách 122,- Kč a 20.445,- Kč. Na tomto skutkovém základě soudy obou stupňů především dovodily, že nájemní smlouvou ze dne 6. září 2000 vzniklo žalované nájemní právo k bytu, neboť z nájemní smlouvy jednoznačně vyplývá, že žalobce jako pronajímatel přenechal žalované jako nájemkyni do užívání na dobu neurčitou „dostatečně popsanou a specifikovanou bytovou jednotku“. Dále rovněž dovodily, že je naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění platném v době dání výpovědi z nájmu bytu (dále jen „obč. zák.“), neboť žalovaná po řadu měsíců neplatila nájemné a úhradu za plnění spojená s užíváním bytu, a že uplatněnou výpověď z nájmu bytu nelze pokládat za výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. Vyklizovací povinnost žalované z bytu vázaly – s odkazem na ustanovení §712 odst. 5 věty první obč. zák. – na poskytnutí přístřeší.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Domnívá se, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Namítla, že nájemní smlouva ze dne 6. září 2000 „neodpovídá zákonným předpokladům platného a perfektního právního úkonu, zejména neobsahuje jasné a určité vymezení předmětu nájmu a dále z ní není patrné, kdo je ve skutečnosti nájemcem a kdo pronajímatelem. Současně s tím není ve smlouvě vypořádán dosud existující nájemní poměr žalované podle nájemní smlouvy uzavřené s BD L., právnickou osobou, jež vlastnila byt před prodejem žalobci“. Dále uvedla, že „v řízení prokázala, že žalobce řádně nevyúčtoval předchozí platby žalované a nebyl schopen prokázat, proč jednostranně navyšoval zálohy na služby spojené s nájmem bytu i nájemné, ačkoliv dříve přijaté platby nevyúčtoval, jednoznačně se záměrem vystavit žalovanou tísni z nemožnosti dostát svým platebním závazkům pro okolnosti nezaměstnanosti a nízkých příjmů i příjmových možností žalované, která jako samoživitelka pečovala o dvě, respektive později o jedno dítě připravující se na povolání. V dovolání také namítla, že je schopna platit přiměřené nájemné, že bez svého zavinění se ocitá v postavení nedostatečně zabezpečené osoby, že pracuje, pokud jí to umožňuje její zdravotní stav a podmínky na trhu práce, a že je-li žalobce sám v prodlení s vyúčtováním přijatých peněžních prostředků, „neměla by požívat právní a soudní ochrany jeho žaloba na výpověď nájmu žalované z titulu jejího prodlení“. Navrhla, aby dovolací soud zrušil nejen napadený rozsudek odvolacího soudu, nýbrž i rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o.s.ř.“) především shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Zbývá dodat, že vady podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. a ani vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z učiněných skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73 v sešitě č. 10 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudků ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1145/99, ze dne 19. července 2001, sp. zn. 20 Cdo 2187/99, a ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněného pod č. 46 v sešitě č. 3 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura, a usnesení ze dne 31. října 2002, sp. zn. 20 Cdo 2196/2001, ze dne 5. prosince 2002, sp. zn. 26 Cdo 1792/2002, ze dne 25. září 2003, sp. zn. 26 Cdo 1682/2003, ze dne 25. března 2004, sp. zn. 20 Cdo 261/2003, ze dne 27. května 2004, sp. zn. 20 Cdo 473/2003, a ze dne 7. října 2004, sp. zn. 26 Cdo 1881/2003). Otázky obsahu nájemní smlouvy ze dne 6. září 2000, tj. zda nájemní smlouva ze dne 6. září 2000 obsahuje „jasné a určité vymezení předmětu nájmu“, zda je z ní patrno, „kdo je ve skutečnosti nájemcem a kdo pronajímatelem“ a zda je v ní „vypořádán dosud existující nájemní poměr žalované podle nájemní smlouvy …“, jsou proto otázkami skutkovými. Jednoznačně skutkovými otázkami jsou i ostatní okolnosti zmíněné v dovolání.
Zpochybňuje-li tedy dovolatelka závěry odvolacího soudu týkající se otázek vzniku jejího nájemního poměru k bytu, naplněnosti výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. a rozporu výpovědi z nájmu bytu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.) poukazem na okolnosti uvedené v dovolání (včetně toho, co je či naopak není podle jejího názoru obsahem nájemní smlouvy ze dne 6. září 2000), napadá tím správnost skutkových (nikoliv právních) závěrů odvolacího soudu.
Z toho pro projednávanou věc vyplývá, že výtka nesprávného právního posouzení věci je založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Ve skutečnosti tedy dovolatelka brojí proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly. Dovolatelka však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Lze uzavřít, že pokud dovolatelka ve skutečnosti zpochybňuje správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, a z okolností uváděných v dovolání dovozuje nesprávnost závěrů týkajících se jejího nájemního poměru k bytu, naplněnosti výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. a rozporu výpovědi z nájmu bytu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).
Žalovaná z procesního hlediska zavinila, že její dovolání bylo odmítnuto, avšak žalobci nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalované právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. února 2005
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu