ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.951.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 951/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce J. M., zastoupeného advokátem, proti žalované A. T., zastoupené advokátem, o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 13 C 8/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. března 2004, č. j. 16 Co 13/2004-128, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. listopadu 2001, č. j. 13 C 8/2000-49, vyhověl žalobě a zrušil právo společného nájmu účastníků k „bytu č. 3, I. kategorie, o velikosti 3+1 s přísl. (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), v 1. patře domu čp. 2194 v P.“ (dále jen „předmětný dům“, resp. „dům“), určil, že „byt bude nadále užívat jako výlučný nájemce a člen družstva“ žalobce, žalované uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený předat žalobci do 15 dnů od právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 6. listopadu 2002, č. j. 39 Co 156/02-81, změnil citovaný rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu na zrušení práva společného nájmu účastníků k předmětnému bytu a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů) rozsudkem ze dne 19. listopadu 2003, č. j. 26 Cdo 501/2003-101, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu – se závazným právním názorem – vrátil k dalšímu řízení.
Poté odvolací soud rozsudkem ze dne 16. března 2004, č. j. 16 Co 13/2004-128, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, změnil jej v nákladovém výroku a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – vzal z provedených důkazů především za zjištěno, že účastníci uzavřeli manželství dne 19. července 1989, že rozhodnutím ze dne 29. května 1990 byl žalované přidělen předmětný byt, že dne 13. června 1990 byla uzavřena dohoda o užívání bytu, a že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 7. října 1997, č. j. 23 C 312/96-34, bylo jejich manželství ke dni 3. února 1998 pravomocně rozvedeno. Dále rovněž zjistil, že po rozvodu manželství se účastníci o dalším nájmu předmětného bytu nedohodli, že právo společného nájmu bytu nebylo zrušeno ani soudem, že za takto trvajícího nájemního vztahu účastníků k bytu městská část P. jako tehdejší vlastník prodala předmětný dům Bytovému družstvu Janského 2194/77 (dále též jen „bytové družstvo“) jako jeho nabyvateli, a že členkou bytového družstva se jako zakládající členka stala žalovaná. Nakonec rovněž zjistil, že dne 15. března 2001 byla mezi žalovanou jako dosavadní členkou (převádějící) a J. H. jako nabyvatelkou uzavřena „dohoda (smlouva) o převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v družstvu J., … a právem nájmu bytu“ (dále jen „dohoda ze dne 15. března 2001“). Na základě uvedených skutkových zjištění odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že ve vztahu k předmětnému bytu vzniklo účastníkům dřívější právo společného užívání bytu následně transformované na právo společného nájmu bytu manžely, a že toto právo jim svědčilo i v době, kdy se vlastníkem předmětného domu stalo bytové družstvo (v době přeměny předmětného bytu z bytu obecního na byt družstevní), neboť účastníci se od rozvodu manželství až do této doby o dalším nájmu bytu nedohodli a právo společného nájmu bytu nebylo zrušeno ani soudem. Poté – v důsledku vázanosti právním názorem dovolacího soudu – rovněž dovodil, že nabytím vlastnického práva k předmětnému domu bytovým družstvem se do té doby existující právo společného nájmu bytu transformovalo na právo společného nájmu družstevního bytu a že účastníkům vzniklo i společné členství v družstvu. Současně se ztotožnil s právními závěry, které soud prvního stupně přijal s odkazem na ustanovení §705 odst. 2 věty druhé, §705 odst. 3 a §712 odst. 3 věty druhé ve spojení s ustanovením §3 odst. 1 obč. Dovodil rovněž, že dohoda ze dne 15. března 2001 je absolutně neplatná pro rozpor se zákonem podle §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění (dále jen „obč. zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadila dovolacím důvodům podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. především namítla, že ačkoliv se žalobce domáhal zrušení práva společného nájmu obecního bytu (nikdy se nedomáhal zrušení práva společného nájmu družstevního bytu a nepožadoval, aby se stal členem družstva), soudy svévolně nad rámec žaloby rozhodly o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu; kromě toho z rozhodnutí soudů nevyplývá, kterého družstva se má žalobce stát členem. Z těchto důvodů pokládá dovolatelka napadené rozhodnutí (ve spojení s rozhodnutím soudu prvního stupně) za nepřezkoumatelné a nevykonatelné. Poté v dovolání zrekapitulovala skutkový stav věci a v rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. vyslovila nesouhlas s názorem, že ve vztahu mezi rozvedenými manžely může dojít k transformaci práva společného nájmu obecního bytu na právo společného nájmu družstevního bytu manžely bez toho, aby se oba účastníci řízení stali po rozvodu manželství členy bytového družstva. Je přesvědčena, že bylo-li jejich manželství pravomocně rozvedeno, nemohlo jim ve vztahu k předmětnému bytu vzniknout právo společného nájmu družstevního bytu manžely. V dovolání výslovně uvedla, že nesouhlasí s analogickou aplikací (§853 obč. zák.) ustanovení §703 odst. 2 obč. zák. na daný případ. Podle jejího názoru by byla logičtější analogická aplikace ustanovení §705 odst. 2 věty první obč. zák. Má totiž za to, že stala-li se členkou bytového družstva na základě platné přihlášky a po zaplacení členského vkladu, nelze na žalobce, který se má stát členem družstva podle soudního rozhodnutí, převést takto vzniklý její majetkový podíl v obchodní společnosti – bytovém družstvu; je toho názoru, že soudy její majetek v podobě účasti v obchodní společnosti darovaly žalobci jako rozvedenému manželovi. Uvedla, že žalobce si nepodal přihlášku do bytového družstva, nikdy se nestal členem bytového družstva, bytové družstvo nepožádal o uzavření smlouvy o nájmu předmětného bytu, a pokračovala, že „právo nájmu je právem jako každé jiné právo, které se promlčí v obecné tříleté promlčecí lhůtě“, která podle ní již uplynula, a proto „jeho právo na nájem tohoto bytu se promlčelo“. Poté také namítla, že sice dohodou ze dne 15. března 2001 nemohla na J. H. převést právo nájmu bytu, avšak podle jejího názoru v části o převodu podílu v bytovém družstvu na J. H. je dohoda ze dne 15. března 2001 platná, neboť k ní nebylo zapotřebí souhlasu žalobce, který se nikdy nestal členem bytového družstva. Za této situace je podle žalované J. H. členkou bytového družstva a podle řádné nájemní smlouvy, kterou s bytovým družstvem uzavřela, je rovněž nájemkyní předmětného bytu. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 16. března 2004, Nejvyšší soud České republiky dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., tj. ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřela dovolatelka, je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
V projednávané věci použila dovolatelka vedle (způsobilého) dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. Přehlédla však, že k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. k vadám podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1 , §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř.), dovolací soud přihlíží (i z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) nezakládají.
Z odůvodnění napadeného rozsudku je patrno, že odvolací soud – při respektování právního názoru vysloveného ve zrušujícím rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 19. listopadu 2003, č. j. 26 Cdo 501/2003-101 – založil své potvrzující rozhodnutí na právním závěru, že v důsledku nabytí vlastnického práva k předmětnému domu bytovým družstvem se dosavadní právo společného nájmu bytu účastníků transformovalo (dnem, kdy bytové družstvo nabylo vlastnické právo k předmětnému domu) na právo společného nájmu družstevního bytu manžely a že účastníkům vzniklo rovněž společné členství v družstvu. Dovolatelka správnost tohoto právního závěru v dovolání napadla. Napadené rozhodnutí by proto mohlo být rozhodnutím zásadního právního významu (ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ ve spojení s ustanovením §237 odst. 3 o.s.ř.). Z posléze uvedených důvodů však nelze pro posouzení uvedené otázky shledat rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným a tudíž ani dovolání přípustným.
Především – jak vyplývá ze shora uvedeného – je napadené rozhodnutí založeno na právním názoru přijatém již ve zrušujícím rozsudku dovolacího soudu ze dne 19. listopadu 2003, č. j. 26 Cdo 501/2003-101; na tomto závěru dovolací soud setrvává i v současné době, neboť ani dovolací námitky žalované nemohou – z důvodů, které budou uvedeny na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí – správnost tohoto závěru zvrátit. Z citovaného rozhodnutí mimo jiné vyplývá, že přeměna bytu obecního na byt družstevní je doprovázena takovými právně významnými skutečnostmi jako je založení bytového družstva, vznik členství dosavadního nájemce v družstvu (spojeného s jeho majetkovou účastní v družstvu) a následné nabytí vlastnického práva k domu družstvem, které jsou svým významem natolik zásadní, že musely mít dopad i na dosud existující právo společného nájmu bytu účastníků. Nejvyšší soud v této souvislosti rovněž dovodil (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2003, sp. zn. 26 Cdo 1313/2002, uveřejněného pod C 2106 v sešitě č. 27 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále rozsudek ze dne 3. srpna 2005, sp. zn. 26 Cdo 2228/2004, a usnesení ze dne 26. května 2004, sp. zn. 26 Cdo 1202/2003), že uvedené skutečnosti jsou natolik zásadní, že je lze postavit na roveň předpokladům, za nichž vzniká podle §703 odst. 2 obč. zák. právo společného nájmu bytu manžely i společné členství manželů v družstvu. Přitom v rozsudku ze dne 18. listopadu 2003, sp. zn. 26 Cdo 2435/2002, uveřejněném pod C 2107 v sešitě č. 27 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nejvyšší soud dovodil, že jestliže ke dni, kdy bytové družstvo nabylo vlastnické právo k bytovému domu, svědčilo rozvedeným manželům právo společného užívání nedružstevního bytu v tomto domě, pak se toto jejich právo k uvedenému dni transformovalo na právo společného nájmu družstevního bytu manžely a vzniklo jim společné členství v družstvu. V odůvodnění usnesení ze dne 20. května 2004, sp. zn. IV. ÚS 31/04, jímž byla odmítnuta ústavní stížnost proti citovanému rozsudku, Ústavní soud České republiky uvedl, že dovolací soud ve vyčerpávajícím odůvodnění vyložil opodstatněnost použití analogie při aplikaci ustanovení §703 odst. 2 obč. zák., tj. pro vznik společného nájmu družstevního bytu a společného členství v družstvu tam, kde před nabytím vlastnictví k domu, ve kterém se předmětný byt nachází, bytovým družstvem existovalo právo společného nájmu bytu účastníků. V uvedených souvislostech nelze ani opomenout, že Nejvyšší soud i v rozsudku ze dne 10. března 2005, sp. zn. 26 Cdo 2198/2003, uveřejněném pod č. 85 v sešitě č. 6 z roku 2005 časopisu Soudní judikatura, dovodil, že jsou-li manželé společnými nájemci bytu ve smyslu ustanovení §703 a §704 obč. zák. a přešel-li dům, v němž se byt nachází, do vlastnictví bytového družstva, vzniklo jim právo společného nájmu družstevního bytu a společné členství v družstvu, jestliže se alespoň jeden z nich stal členem tohoto družstva.
Námitka žalované o promlčení žalobcova práva je nepřípadná, neboť účastníkům (tedy i žalobci) nevzniklo nové právo, nýbrž dosavadní (již existující) právo společného nájmu bytu se pouze transformovalo na právo společného nájmu družstevního bytu manžely; kontinuita nájemního práva účastníků k předmětnému bytu tudíž přetržena nebyla. Nelze ani přehlédnout, že nastalá situace ohledně předmětného bytu je důsledkem nevypořádaného práva společného nájmu účastníků k předmětnému bytu právě v době, kdy vlastnické právo k předmětnému domu bylo převedeno z obce (její městské části) na bytové družstvo. K dalším dovolacím námitkám je zapotřebí připomenout, že otázka zaplacení členského vkladu jedním z účastníků z jeho výlučných prostředků až po rozvodu manželství bezprostředně nesouvisí s otázkou zrušení práva společného nájmu bytu manžely a navíc je ve vztahu mezi nimi právní cestou řešitelná.
Z řečeného vyplývá, že otázka předestřená dovolacímu přezkumu byla již dovolacím soudem vyřešena a že odvolací soud se při řešení uvedené otázky – v důsledku vázanosti právním názorem dovolacího soudu vysloveným ve zrušujícím rozhodnutí – od tohoto řešení neodklonil.
Se zřetelem k uvedenému lze uzavřít, že dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že žalobci nevzešly v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolatelce právo.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. října 2005
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu