ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.123.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 123/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobkyně M. d. L. R. R., zastoupené advokátkou, proti žalovaným 1) Městské části P., zastoupené advokátem, 2) městu P., zastoupenému advokátem a 3) Bytovému podniku P., státnímu podniku v likvidaci, zastoupenému advokátem, o uzavření dohody o vydání nemovitostí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 15 C 28/2000, o dovolání první žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2004, č. j. 13 Co 193/2004-161, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze výše označeným byl v meritu věci výrokem II. potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 2. 2004, č. j. 15 C 28/2000-117, a to jak v napadeném výroku, kterým bylo žalobě na povinnost uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání nemovitostí – domu č. p. 1678 s pozemkem parc. č. 182 na ul. B. 5 v P., k. ú. N. - vyhověno vůči prvním dvěma žalovaným, tak i v zamítavém výroku vůči třetímu žalovanému. Odvolací soud dále výrokem III. změnil zamítavé části výroku soudu prvního stupně, týkající se obsahu projevu vůle, a to tak, že textem dohody o vydání nemovitostí učinil i pasáže o oprávněné a povinných osobách, o restitučním důvodu, o uplatnění nároku písemnou výzvou, o konstatování, že nemovitosti nebyly zhodnoceny, že na nich nejsou žádné závady či omezení a že vlastnické právo se nabývá vkladem do katastru nemovitostí. Odvolací soud konečně uložil prvním dvěma žalovaným, aby solidárně zaplatili žalobkyni náklady odvolacího řízení; ta byla naopak zavázána k náhradě nákladů téhož řízení ve vztahu ke třetímu žalovanému.
Odvolací instance posuzovala uplatněný nárok podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a dospěla k právním závěrům, že aktivní i pasivní věcná legitimace žalobkyně a prvních dvou žalovaných, jako oprávněné osoby (dědičky) resp. povinných osob, je dána. Restituční nárok byl uplatněn výzvou vůči těmto žalovaným; restituční důvod byl též naplněn, neboť, jak uzavřel odvolací soud, došlo k přechodu nemovitostí v rozhodném období na stát znárodněním, vykonaným v rozporu s tehdejšími právními předpisy (§6 odst. 1 písmeno k/ zákona č. 87/1991 Sb.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala první žalovaná Městská část P. dovolání. Dovodila v něm dva důvody, z nichž první opřela o procesní vadu řízení (§241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu – dále „o. s. ř.“), druhý pak o nesprávné právní posouzení věci (písm. b/ téhož ustanovení). Současně se domnívala, že napadený rozsudek splňuje podmínku zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Vadu řízení spatřovala dovolatelka ve změně obsahu projevu vůle odvolacím soudem. Ve znění dohody o vydání nemovitostí nemělo být doplněno, že nemovitosti nebyly zhodnoceny, že výzva k jejich vydání byla včasná a že na nich neváznou jiné závady či práva třetích osob. Odvolací soud nemohl podle dovolatelky uložit účastníkům řízení prohlásit tyto skutečnosti, aniž by k nim bylo provedeno dokazování. Pokud jde o nesprávné právní posouzení věci, pak dovolatelka tvrdila, že žalobkyně neprokázala, že nárok nebyl po 25. únoru 1948 uspokojen z důvodů uvedených v §2 odst. 1 písmeno c/ zákona č. 87/1991 Sb. Podle ní je politickou, rasovou či jinou perzekuci po 25. 2. 1948 je třeba prokázat a důkazní břemeno tu strana žalující neunesla. Napadený rozsudek se s touto právní otázkou vyrovnal pouze obecným odkazem na dobu totality. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky obou nižších instancí a věc vrátil, v rozsahu napadeném dovoláním, soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Z ostatních účastníků řízení se k dovolání vyjádřil pouze třetí žalovaný (který však vzhledem k rozsahu dovolání nebyl účastníkem tohoto řízení); ten považoval výroky rozsudku odvolacího soudu a návazné právní závěry za správné.
Nejvyšší soud zjistil, že první žalovaná, zastoupená advokátem, podala dovolání včas (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.).
Ještě před případným přezkumem dovolání z hlediska vylíčených dovolacích důvodů se však dovolací soud musel zabývat otázkou, zda je dovolání přípustné.
Dovolatelka se domnívala, že přípustnost dovolání vyvěrá ze zásadního právního významu napadeného meritorního rozhodnutí (237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř.). Vzhledem ke shodě rozsudků obou nižších instancí, bez předchozí kasace ve smyslu §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. (rozhodný byl poslední závazný právní názor Nejvyššího soudu, vyslovený v usneseních č. j. 28 Cdo 1351/2003-163 a 28 Cdo 49/2002-114, ze dnů 22. 7. 2003 a 26. 3. 2002), mohlo být dovolání skutečně přípustné jen v případě zásadního právního významu napadeného rozsudku odvolacího soudu. Ten by ovšem v intencích odst. 3 §237 o. s. ř. nastoupil pouze tehdy, jestliže by ve věci určující právní otázka dosud nebyla řešena, či došlo-li by k judikatorní kontradikci vyšších soudů, event. pokud by došlo k řešení takové právní otázky v rozporu s hmotným právem.
Žádná z těchto alternativ přípustnosti dovolání však nebyla naplněna.
Podle §3 odst.2 zákona č. 87/1991 Sb. ve znění zákona č. 116/1994 Sb. (žalobní nárok byl uplatněn po zrušení podmínky trvalého pobytu oprávněné osoby zákonem č. 164/1994 Sb.) je oprávněnou osobou též fyzická osoba, která splňuje podmínky stanovené v odstavci 1 (ty byly splněny, viz výše) a která v den přechodu věci na stát podle §6 zákona č. 87/1991 Sb. měla na ni nárok podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů, nebo podle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících, pokud k převodu nebo přechodu vlastnického práva prohlášeným za neplatné podle těchto zvláštních předpisů došlo z důvodu rasové perzekuce a tento nárok nebyl po 25. únoru 1948 uspokojen z důvodů uvedených v §2 odst. 1 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb.
Dovolací soud předesílá, že v případě dovolání opřeného jen o eventualitu přípustnosti, spočívající v zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, není možné, aby rozsudek odvolacího soudu byl podroben přezkumu z hlediska jiného dovolacího důvodu, než podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tedy pro tvrzené nesprávné právní posouzení věci. Procesní vady, tvrzené dovolatelkou podle §241a odst. 2 písmeno a/ o. s. ř., tu není možno podle již konstantní judikatury dovolacího soudu účinně vytýkat (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, publikované v Právních rozhledech č. 12/2005, str. 457 a násl.). Dovolatelka tedy nemohla učinit oprávněným obsahem dovolání námitku o nedůvodném rozšíření výroku o dohodě o nahrazení projevu vůle; ostatně kromě obecné argumentace nenamítla k tomuto rozšíření nic konkrétního (např. věcnou nesprávnost výroku o tom, že nedošlo ke zhodnocení věci), a většina těch výroků, které byly odvolacím soudem vtěleny do dohody o vydání věcí, má pouze deklaratorní ráz a cituje splnění relevantních zákonných podmínek.
Též je nutno, již v souvislosti s dovolacím důvodem namítajícím – v rámci tvrzení o nesprávném právním posouzení věci – neprokázání perzekučních skutečností, poznamenat, že k přechodu předmětných nemovitostí na stát došlo uvnitř zákonného rozhodného období, tedy po datu 25. 2. 1948. Nemovitosti ve vlastnictví původně E. B. nejprve nebyly součástí majetku, znárodněného v rámci podniku B. m. podle dekretu č. 101/1945 Sb. Dům ve vlastnictví E. B. sestával z kancelářských a dalších místností (příslušenství a skladu), jen pronajatých znárodněnému podniku. Až zákon č. 115/1948 Sb. stanovil při novelizaci posledně citovaného dekretu, že podle §4 odst. 3 dekretu se znárodnění týká i takového majetku, který náleží někomu jinému než vlastníku podniku; následně pak byl – již přímo ve vztahu k posuzované věci - vydán dne 29. 12. 1948 ministerský výměr opatřený pouze podpisem ministerského úředníka, zahrnující nemovitosti ve vlastnictví E. B. do rozsahu znárodněného podniku. Jde tedy o jednoznačnou restituční situaci ve smyslu konstantní judikatury, např. podle rozhodnutí uveřejněného pod č. 43/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Dovolatelce však nelze přisvědčit především co do podstaty dovolacích tvrzení, podle nichž nemělo dojít k (prokázané) perzekuci E. B., která by v souvislosti s naplněním podmínek podle shora citovaného §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. opravňovala soudní uzavření dohody o vydání nemovitostí.
Skutečnosti, zjištěné nižšími instancemi (zejména soudem prvního stupně, ale byly převzaty i soudem odvolacím), však nesvědčí ve prospěch dovolacích tvrzení.
Z oznámení Zemského národního výboru v Praze ze dne 6. 8. 1948 Radě židovských náboženských obcí v Praze bylo zjištěno, že E. B. byla prohlášena za mrtvou jako oběť rasové perzekuce, neboť zahynula v koncentračním táboře. Za den její smrti se považovalo datum 6. 12. 1942. Předmětné nemovitosti byly přitom již dříve, „kupní smlouvou“ ze dne 19. 6. 1941, převedeny do vlastnictví tzv. Vystěhovaleckého fondu pro Čechy a Moravu. Podléhaly tedy buď požadavku vrácení právním nástupcům zemřelé podle §24 dekretu č. 5/1945 Sb., nebo sankci neplatnosti, též s následkem restituce, podle zákona č. 128/1946 Sb. (zejména jeho §1, §10). Syn E. B. Q. B. také restituční nárok prokazatelně několikrát uplatnil, nejdříve dne 10. 3. 1949 (tedy ještě ve lhůtě do 17. 6. 1949), a jak vyplývá ze zjištěného průběhu řízení, nebylo reálné, aby uplatnění tohoto nároku bylo dovršeno spravedlivým rozhodnutím (ostatně nárok ani uplatněn být nemusel, srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 2 Cdon 1998/97, nebo nález Ústavního soudu, publikovaný pod č. 40 ve svazku 32 Sbírky nálezů a usnesení).
Z řečeného je jednoznačně patrno, že podmínka rasové perzekuce původní vlastnice nemovitostí E. B., jako právní předchůdkyně osob žalujících (žalobkyně je dědičkou a dcerou předchozího žalobce A. B., syna Q. B., oprávněného podle §3 odst. 2, 4 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb.), byla splněna a že žalobkyně má na vydání nemovitostí nárok.
Hmotněprávní posouzení v dovolání vymezené právní otázky je tedy správné. Poněvadž ani po stránce judikatorní nelze hovořit o kontradikci rozhodování vyšších soudů či o absenci judikatury, zásadní právní význam napadeného rozsudku není dán a dovolání první žalované není ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ , odst. 3 o. s. ř. přípustné.
Dovolací soud proto dovolání první žalované podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
V řízení nevznikly žalobkyni či dalším žalovaným, kteří byli účastni dovolacího řízení, žádné náklady.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 27. července 2005
JUDr. Ludvík D a v i d , CSc., v.r.
předseda senátu