ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.1243.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 1243/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání: 1. O. T., 2. V. T., a 3. J. T. zastoupených advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 18.1.2005, sp.zn. 16 Co 234/2004, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp.zn. 7 C 74/2000 (žalobce P. K., zastoupeného advokátem, proti žalovaným O. T., V. T., a J. T., zastoupeným advokátem, o uzavření dohody o vydání věcí), takto:
I. Dovolání dovolatelů se zamítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobě původního žalobce A. K., podané u soudu 27.3.1992, bylo vyhověno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 z 5.4.1995, čj. 18 C 111/92-48, kterým bylo uloženo žalovaným uzavřít do 3 dnů od právní moci rozsudku se žalobcem dohodu o vydání domu čp. 2334/7 v P., ale zamítnut byl žalobní návrh, aby žalovaným bylo uloženo uzavřít se žalobcem dohodu o vydání pozemků parc. č. 2753 a parc. č. 2754 v P. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze usnesením z 30.11.1995, sp.zn. 17 Co 428/95, zrušil uvedený rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení, v němž by bylo odpovídajícím způsobem objasněno a doloženo, že tu ze strany žalovaných došlo k protiprávnímu zvýhodnění (§4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.) při kupní smlouvě domu čp. 2334/7 v P., který propadl ve prospěch státu na základě výroku rozsudku Okresního soudu v Benešově, sp.zn. 2 T 152/76, vydaného v trestním řízení proti původnímu vlastníku nemovitostí A. K.
Obvodní soud pro Prahu 4 pak vynesl rozsudek z 12.3.1997, čj. 18 C 111/92-109, jímž byla žaloba původního žalobce A. K. zamítnuta a tomuto žalobci bylo uloženo zaplatit žalovaným na náhradu nákladů řízení 18.200 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem z 25.5.1999, sp.zn. 21 Co 141/99, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že bylo uloženo žalovaným J. T., V. T. a O. T., aby uzavřeli se žalobcem P. K. (dědicem původního žalobce A. K.) dohodu o vydání domu čp. 2334 s pozemky 2753 (zastavěnou plochou) a parc. č. 2754 (zahradou) v P. Ve výroku o nákladech řízení byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalovaným bylo uloženo zaplatit žalobci společně a nerozdílně 4.095 Kč. Žalovaným bylo uloženo zaplatit žalobci na náhradu nákladů odvolacího řízení 1.25 Kč.
O dovolání žalovaných proti rozsudku odvolacího soudu z 25.5.1999 rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem z 9.4.2000, 28 Cdo 2149/99, tak, že byl zrušen jak rozsudek Městského soudu v Praze z 25.5.1999, sp.zn. 21 Co 141/99, tak i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 z 12.3.1997, čj. 18 C 111/92-109, a věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolací soud vytýkal soudům obou stupňů, že se nezabývaly tím, zda kupní smlouva ze 7.9.1977 je nebo není v souladu s ustanovením tehdy platné vyhlášky č. 156/1975 Sb., o správě národního majetku, takže tu nebylo plně objasněno, zda tu při nabývání nemovitostí došlo nebo nedošlo k porušení tehdy platných právních předpisů, a zda je důvodná námitka vydržení nemovitostí ze strany žalovaných.
V dalším průběhu řízení bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 z 10.1.2002, čj. 7 C 74/2000-216. Tímto rozsudkem byla zamítnuta žaloba žalobce P. K. o uložení povinnosti žalovaným uzavřít se žalobcem dohodu o vydání domu čp. 2334 s pozemky parc. č. 2753 a parc. č. 2754 v P. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovaným na náhradu nákladů řízení 12.975 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně z 10.1.2002 rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze 14.5.2002, sp.zn. 55 Co 138/2002. Rozsudek soudu prvního stupně byl ve výroku o věci samé potvrzen a změněn byl jen ve výroku o nákladech řízení, jež byly stanoveny žalobci částkou 6.555 Kč. Žalobci bylo také uloženo zaplatit žalovaným na náhradu nákladů řízení odvolacího 6.350 Kč.
Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze 14.5.2002, sp.zn. 55 Co 138/2002, bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu z 30.7.2003, 28 Cdo 1986/2002.
Na základě ústavní stížnosti P. K. však Ústavní soud ČR nálezem z 23.6.2004, I. ÚS 555/03, zrušil usnesení Nejvyššího soudu z 30.7.2003, 28 Cdo 1986/2002, i rozsudek Městského soudu v Praze ze 14.5.2002. sp.zn. 55 Co 138/2002; byl však odmítnut návrh na zrušení i rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 z 10.1.2002, čj. 7 C 74/2000-216. Ústavní soud ČR vytýkal, že zatím co v předchozích rozsudcích zrušených rozsudkem Nejvyššího soudu ČR se obecné soudy soustředily na otázku zvýhodnění nabyvatelů nemovitostí, v dalších fázích řízení upřednostnily toliko zkoumání rozporu s právními předpisy a k naplnění podmínky protiprávního zvýhodnění přihlížely nedostatečně, aniž by srozumitelně takový přístup zdůvodnily. Takovým postupem však obecné soudy zasáhly, podle názoru Ústavního soudu ČR, do základního práva stěžovatele na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod v rozporu s článkem I odst. 1 Ústavy ČR a z toho důvodu Ústavní soud ČR ústavní stížnosti vyhověl.
V dalším průběhu řízení odvolacího po zrušovacím nálezu Ústavního soudu ČR vynesl Městský soud v Praze rozsudek z 18.1.2005, sp.zn. 16 Co 234/2004, jímž změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 z 10.1.2002, čj. 7 C 74/2000-216, ve výroku o věci samé tak, že žalovaní O. T., V. T. a J. T. jsou povinni uzavřít se žalobcem P. K. dohodu o vydání domu čp. 2334 na zastavěné ploše-parcele č. 2753 s parcelami č. 2753-zastavěnou plochou a parcelou č. 2754-zahradou, zapsaných na listu vlastnictví č. 2856 pro katastrální území Z. u Katastrálního úřadu pro P. Žalovaným bylo uloženo nahradit žalobci náklady řízení „před soudy všech stupňů“, a to každý ze žalovaných 7.431,70 Kč, do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud posuzoval důvodnost odvolání žalobce, když byl přitom vázán právním názorem, vysloveným v tomto řízení nálezem Ústavního soudu ČR z 23.6.2004, 1.ÚS 555/03.
Odvolací soud uváděl, že doplnil dokazování (vyžádáním si sdělení od Ústředního archivu v P. i sdělením od Archivu KSČM a konstatováním obsahu odborného vysvětlení pojmu „aktivista ÚV KSČ“, jež bylo podáno J. K. z Ústavu pro soudobé dějiny ČSAV v P.) a také opakoval některé dokazování (zejména žádostmi o prodej rodinného domku ve výběrovém řízení ohledně prodeje domu čp. 2334/7 v P.).
Při posuzování odvolacím soudem kriterií výběru žadatelů o prodej domků občanům z národního majetku tak, jak tato kriteria byla uvedena v rozhodné době v platných interních normách (Směrnici Ministerstva financí č. 10/1964, uveřejněné ve Věstníku Ministerstva financí a v Zásadách pro prodej rodinných domků občanům, přijatých bývalým Obvodním národním výborem v P.), odvolací soud posuzoval, zda prodej předmětných nemovitostí nabyvatelům V. a J. T. obstojí ve vztahu k ostatním žadatelům, i kdyby nebylo tehdejší společenské angažovanosti nabyvatele nemovitostí od státu-JUDr. V. T. Odvolací soud při srovnání okolností rozhodných pro výběru uchazečů o prodej domku z národního majetku občanům u tehdejších tří žadatelů o prodej domku v daném případě (tj. Dr. V. T., A. K. a A. M.) byl toho názoru, že „by prodejem A. K. byla nemovitost využita nejlépe, když pro rodinu A. K. mohlo být zachováno společné bydlení s jeho dospělými dětmi, které již uzavřely manželství, a ještě i s dalšími dvěma dětmi, a byla by „tak umožněna pomoc širší rodině, bez zajišťování náhradních bytů pro ně v souvislosti s vyvlastněním jejich domu z veřejného zájmu podle stavebních předpisů“. Podle názoru odvolacího soudu, pokud tedy byl domek čp. 2334/7 v P. prodán přesto nabyvatelům V. a J. T. a jako rozhodující kriterium byla zvolena tehdejší společenská angažovanost JUDr. V. T. (zahrnující výrazně i politickou aktivitu v Komunistické straně Československa), bylo při prodeji zohledněno kriterium ve vztahu k jinému žadateli o koupi domu, který splňoval uvedená kriteria, potom tu došlo k porušení rovnosti mezi žadateli a tedy tu došlo k protiprávnímu zvýhodnění (srov. §4 odst. 2 a §20 odst. 1 zákona č. 87/1001 Sb.) u nabyvatelů uvedeného domku kupní smlouvou, tj. u V. a J. T. Dospěl proto odvolací soud k výslednému právnímu závěru, že žalovaní (kteří jsou právními nástupci uvedených nabyvatelů) jsou tu povinnými osobami podle zákona č. 87/1991 Sb. a jsou tedy povinni uzavřít se žalobcem, jako oprávněnou osobou (srov. §19 a §3 zákona č. 87/1991 Sb.), dohodu o vydání ohledně domu čp. 2334/7 i pozemků parc. č. 2753 a parc. č. 27554 v P.
Odvolací soud proto změnil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §220 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu a o nákladech řízení rozhodl s poukazem na ustanovení §142 odst. 1 a 224 odst. 1 a §243d odst. 1, věta druhá, občanského soudního řádu vzhledem k úspěchu žalobce s jeho návrhem v tomto řízení.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalované v řízení zastupoval, dne 9.3.2005 a dovolání ze strany žalovaných bylo podáno u Obvodního soudu pro Prahu 4 dne 8.4.2005, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelé uváděli, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu, a jako dovolací důvody uváděli, že je jejich dovolání důvodné pro důvody, které jsou uvedeny v §241a odst. 2 a 3 občanského soudního řádu.
Dovolatelé uváděli, že nesouhlasí nejen s obsahem , ale ani s formálním zněním výroku rozsudku odvolacího soudu, který, podle jejich názoru, neodpovídá jejich žalobnímu návrhu.
Podle názoru dovolatelů „výrok rozsudku odvolacího soudu provedl ve vztahu k žalovaným nepřípustnou konfiskaci jejich vlastnicky řádu nabytého majetku“. „V řízení prokázané skutkové okolnosti nenaplňují přísné podmínky ustanovení o odnětí majetku tzv. povinným osobám podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.“. Odvolací soud tu měl, podle názoru dovolatelů, vycházet jen z toho, co je ve spise a ani pokyn Ústavního soudu ČR, kterým vysloví zjištění o něčem, co ve spise není či nebylo, nemůže způsobit to, aby taková skutečnost byla vzata jako prokázaná (dovolatelé tu měli na mysli jmenovitě to, co bylo uvedeno v nálezu Ústavního soudu ČR z 23.6.2004, I ÚS 555/03, že „JUDr. T. byl prominentním funkcionářem ve státním podniku a v ÚV KSČ“). Tyto údaje totiž nebyly, podle názoru dovolatelů, v dalším průběhu odvolacího řízení prokázány.
Pokud šlo o hodnocení protiprávního zvýhodnění ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. v daném případě, bylo dovolatelé toho názoru, že stejně jako ohledně porušení tehdy platných předpisů, nebyly v řízení doloženy žádné prvky protiprávního zvýhodnění na straně nabyvatelů nemovitostí od státu. Extenzivní výklad ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. tu nebyl v tomto případě na místě.
Pokud odvolací soud měl za to, že rodiče žalovaných byli při nabytí nemovitostí zvýhodněni proti dalším žadatelům o koupi domu čp. 21334/7 v P., a to konkrétně žadatele A. K., jde o nesprávný údaj, z něhož odvolací soud učinil nesprávný právní závěr. Ve skutečnosti byla situace rodiny K. řešena tak, že za svůj dům obdrželi finanční částku, za kterou si mohli pořídit jinou nemovitost, a pokud tato rodina neměla jinou možnost bydlení, musel jí stát poskytnout užívací právo k náhradními bytu či bytům (se zřetelem k počtu rodinných příslušníků). Naproti tomu JUDr. V. T. dával svoje užívací právo k bytu státu k dispozici bezúplatně. Podle názoru dovolatelů protiprávní zvýhodnění před rodinou K. je tu tedy vykonstruované a neprokázané.
Podle názoru dovolatelů je jejich dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu vůči žalovaným diskriminující, když „posouvá posouzení protiprávního zvýhodnění z roviny právního hodnocení do roviny postižení žalovaných za někdejší politickou příslušnost jejich otce“; V. T. neučinil při nabývání nemovitostí, o něž v tomto řízení jde, nic proti právu a ani nebyl protiprávně zvýhodněn.
Při posuzování dovolání dovolatelů vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož platí tento zákon (jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád – zákon č. 99/1963 Sb.) zásadně i pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1.1.2001).
Dovolání dovolatelů tu bylo přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu (ve znění zákona č. 30/2000 Sb.), protože směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
V tomto svém přípustném dovolání dovolatelé uplatňovali jako dovolací důvody, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé (srov. §241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu), dále že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srov. §241a odst. 3 občanského soudního řádu) a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Při posouzení toho, zda tu došlo k vadě řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, vycházel dovolací soud z právních závěrů, uvedených v rozhodnutí uveřejněném pod č. 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, a neshledal, že by tu došlo k takové vadě, při níž by nesprávný postup soudu se projevil už v průběhu řízení (např. pokud jde o odnětí možnosti účastníků řízení jednat před soudem) a nikoli až při rozhodnutí o věci. Odvolací soud měl na zřeteli to, co bylo vyloženo již v rozhodnutích uveřejněných pod č. 64/1966 a pod č. 92/1968 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů (dříve vydávané Nejvyšším soudem), že totiž chce-li odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění, která učinil soud prvního stupně na základě před ním provedeného dokazování, je nutno, aby provedené důkazy sám opakoval, popřípadě dokazování doplnil.
Dovolací soud měl na zřeteli i to, co bylo vyloženo v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že totiž rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování tehdy, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, nebo jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá (pokud šlo o zjištění právně významné). V citovaném uveřejněném rozhodnutí bylo také zdůrazněno, že podle právní úpravy dovolacích důvodů v občanském soudním řádu nejsou dovolacím důvodem účastníkem řízení vytýkané vady při hodnocení důkazů, které podle ustanovení 132 občanského soudního řádu soudům náleží a spočívá na procesní zásadě volného hodnocení důkazů soudem. Ani v tomto smyslu tedy neshledal odvolací soud pochybení v rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřovalo dovolání dovolatelů.
Také výrok rozsudku odvolacího soudu z 18.1.2005 (sp.zn. 16 Co 234/2004 Městského soudu v Praze) nebyl v rozporu s tím, co bylo uvedeno ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (na str. 115 /249/), že totiž nelze vyloučit možnost uplatnění žaloby o uložení povinnosti povinné osoby uzavřít s oprávněnou osobou dohodu o vydání věci, přičemž pravomocný rozsudek soudu, jímž by bylo uvedené žalobě vyhověno, nahrazuje projev vůle povinné osoby směřující k uzavření takové dohody ve smyslu ustanovení §161 odst. 2 občanského soudního řádu.
Dovolatelé posléze vytýkali rozhodnutí odvolacího soudu napadenému jejich dovoláním, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci; takové nesprávné právní posouzení věci spočívá obvykle v tom, že soud použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (srov. k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).
Dovolatelé na svém odvolacímu soudu vytýkanému nesprávném vyložení si ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. trvali i přesto, že tento výklad převzal odvolací soud z právních závěrů, obsažených ve zrušovacím nálezu Ústavního soudu ČR z 23.6.2004, I. ÚS 333/03. V tomto směru nemohl odvolací soud přisvědčit názoru dovolatelů, že tu odvolací soud měl posuzovat, zda tento převzatý právní závěr je či není „v rozporu s platnou právní úpravou, ústavními předpisy a mezinárodním právem“, a teprve podle výsledků tohoto posouzení by se měl cítit vázán názorem Ústavního soudu ČR, a obsaženým v jeho zrušovacím nálezu. Naopak je třeba mít za to, že odvolací soud správně vycházel z toho, s čím byly obecné soudy informovány a seznámeny odkazem v ročníku 1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (na str. 259 /199/) na nález Ústavního soudu ČR ze 14.2.1996, II. ÚS 156/95, uveřejněný pod č. 9 ve svazku 5 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR. Podle právního závěru tohoto nálezu „rozhodnutí Ústavního soudu je podle článku 89 odst. 2 Ústavy ČR závazné pro všechny orgány i osoby s tím, že za situace, kdy je Ústavní soud nejvyšším orgánem ochrany ústavnosti (srov. hlavu čtvrtou, článek 83 a článek 87 Ústavy ČR), jsou obecné soudy per analogiam vázány právním názorem Ústavního soudu ČR rovněž podle ustanovení §226 občanského soudního řádu“.
Při aplikaci výkladu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. v daném případě byl tedy odvolací soud vázán právním názorem Ústavního soudu ČR, obsaženým v jeho zrušovacím nálezu z 23.6.2004, I. ÚS 55/03, že v dosavadním průběhu řízení soudy přihlížely nedostatečně k naplnění podmínky protiprávního zvýhodnění a „dostatečně neodůvodnily při posuzování férovosti tehdejšího výběrového řízení, jakou roli měla skutečnost, že V. T. byl prominentním funkcionářem, na celý průběh a výsledek výběrového řízení ve vztahu ke všem ostatním účastníkům výběrového řízení, kteří v tomto postavení nebyli“. V dalším průběhu řízení se odvolací soud s těmito výtkami vypořádal a vytýkané nedostatky při doplnění dokazování a při právním posouzení věci odstranil. Dovolateli doporučované (odvolacímu soudu i dovolacímu soudu) zabývání se úvahami o tom, zda závěry Ústavního soudu ČR v jeho zrušovacím nálezu jsou nebo nejsou „rozporu s platnou právní úpravou, ústavními předpisy a mezinárodním právem“ odvolacímu soudu nenáležely a nenáležejí ani dovolacímu soudu.
Za těchto uvedených okolností nemohl dovolací soud dospět k závěru, že by přípustné dovolání dovolatelů bylo také dovoláním důvodným. Dovolateli uplatněné dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ a b/ i odst. 3 občanského soudního řádu nebyly v řízení o dovolání shledány.
Přikročil proto dovolací soud k zamítnutí dovolání dovolatelů podle ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žalobci v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 28. června 2005
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu