ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.1260.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 1260/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání dovolatelů a) J. P., a b) H. K., zastoupených advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze 26. 2. 2004, sp. zn. 15 Co 140/2003, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 21 C 89/2002 (žalobců J. P. a H. K., zastoupených advokátkou, proti žalované České republice – Ministerstvu obrany, zastoupenému Vojenským úřadem pro právní zastupování, 160 01 Praha 6, Náměstí Svobody 471, o uzavření dohody o vydání nemovitostí), takto:
I. Zrušují se rozsudek Městského soudu v Praze z 26. 2. 2004, sp. zn. 15 Co 140/2003, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 z 19. 11. 2002, čj. 21 C 89/2002-198
II. Věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 3 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou u soudu 6. 3. 1992, se žalobkyně domáhaly vydání budovy čp. 3 s pozemky parc. č. 3556, parc. č. 3557/1, parc. č. 3557/3 a parc. č. 3557/4 v katastrálním území P. V žalobě bylo uvedeno, že původními vlastníky těchto nemovitostí byli F. S. a F. N.; potomci F. S. jsou žalobkyně. Uvedené nemovitosti byly v roce 1948 znárodněny bez náhrady; předmětem znárodnění tu byla továrna na závitové nástroje. Tato továrna byla provozována veřejnou obchodní společností, které nebyl do 25. 2. 1948 přiznán statut právnické osoby; společníci této veřejné obchodní společnosti podnikali pod společnou firmou S. a N.
Žalovaná Česká republika – Ministerstvo obrany navrhla zamítnutí žaloby s tím, že žalobkyně jsou právními nástupci jen uvedeného F. S., nikoli právními nástupci dalšího podílníka firmy F. N. Podle názoru žalované měla firma F. S. a F. N., továrna na závitové nástroje, povahu právnické osoby, takže právní nástupci F. S. nejsou tu oprávněnými osobami podle zákona č. 87/1991 Sb. Ze strany žalované bylo poukazováno i na to,že společenské podíly F. S. a F. N. na majetku firmy S. a N. (továrny na závitové nástroje, P.) byly předmětem konfiskace podle dekretu č. 108/1945 Sb. podle výměru bývalého Zemského národního výboru v P. z 28. 11. 1948, čj. VIII/2 – 231/38-1948.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 z 29. 7. 1996, čj. 4 C 74/92-72, byla zamítnuta žaloba J. P. a H. K. o uzavření dohody o vydání pozemků parc. č. 3556/1 (zastavěné plochy o výměře 640 m2), parc. č. 2557/1 (ostatní plochy o výměře 17 m2), parc. č. 3557/4 (ostatní plochy o výměře 786 m2) a parc. č. 3557/2 (o výměře 22 m2), jakož i továrny, jež byla dříve zapsána v pozemkové knize ve vložce 2404 pro katastrální území Ž. Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
K odvolání žalobkyň byl uvedený rozsudek soudu prvního stupně zrušen usnesením Městského soudu v Praze z 30. 8. 1997, sp. zn. 39 Co 63/97, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud vytýkal soudu prvního stupně, že nebyl proveden v řízení důkaz ohledně původního vlastnictví předků žalobkyň a ohledně nynější držby nemovitostí, uváděných žalobkyněmi, dále že v řízení měl být objasněn rozsah nároku žalobkyň (zda se týkal celých žalobkyněmi uváděných nemovitostí nebo jejich ideální poloviny), a také objasněna otázka, zda tu došlo ke znárodnění v rozporu s tehdy platnými právními předpisy (jak to má na zřeteli ustanovení §6 odst. 1 písm. k/ zákona č. 87/1991 Sb.), jakož i to, zda výměr o znárodnění byl podepsán příslušným ministrem anebo jinou osobou bez ústavní odpovědnosti; předmětem dalšího šetření měla být otázka, zda veškerý majetek jednoho z bývalých vlastníků továrny F. S. byl či nebyl konfiskován (údajně výměrem bývalého Zemského národního výboru v P. z 28. 12. 1948, VIII/2-231/38-1948).
V dalším průběhu řízení Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem z 28. 6. 2000, čj. 4 C 74/92-148, uložil České republice – Ministerstvu obrany Vojenské stavební a ubytovací správě, P., uzavřít se žalobkyněmi J. P. a H. K. dohodu o vydání ideálních dílů (každé ze žalobkyň jednu ideální čtvrtinu) pozemků parc. č. 3556 (zastavěné plochy o výměře 640 m2), parc. č. 3557/1 (ostatní plochy o výměře 17 m2) a parc. č. 3557/4 (ostatní plochy o výměře 3786 m2) s budovou označenou orientačním číslem 2a, zapsaných na listu vlastnictví č. 13 pro katastrální území Ž. u Katastrálního úřadu P.
O odvolání žalované „České republiky – Vojenské a ubytovací správy“ rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 23. 3. 2001, sp. zn. 18 Co 673/2000. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně z 28. 6. 2000 změněn tak, že byla zamítnuta žaloba žalobkyň J. P. a H. K. se žalobním návrhem, aby žalované bylo uloženo uzavřít se žalobkyněmi dohodu o vydání pozemků parc. č. 3536/1 (zastavěné plochy o výměře 640 m2), parc. č. 3557/1 (ostatní plochy o výměře 17 m2) a parc. č. 3557/4 (ostatní plochy o výměře 3786 m2) s budovou v P. Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. Žádnému z účastníků řízení nebyla přiznána ani náhrada nákladů řízení o odvolání.
K dovolání žalobkyň byl však rozsudkem Nejvyššího soudu z 12. 2. 2002, 28 Cdo 1322/2001, zrušen rozsudek Městského soudu v Praze z 23. 3. 2001, sp. zn. 18 Co 673/2000, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 z 28. 6. 2000, čj. 4 C 74/92-148. Věc byla vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 3 k dalšímu řízení.
V odůvodnění rozsudku dovolacího soudu bylo uvedeno, že v daném případě bylo nutno posoudit nárok žalobkyň podle ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., jmenovitě podle jeho ustanovení §1, §3, §4, §5 a §6 odst. 1 písm. k) tohoto zákona , přičemž bylo třeba mít na zřeteli, že právní důsledky konfiskace podle dekretu č. 108/1945 Sb. se mohly vztahovat na majetek uvedené firmy jen potud, pokud nepodléhal znárodnění podle dekretu č. 100/1945 sb.
Obvodní soud pro Prahu 3 poté vynesl rozsudek z 19. 11. 2002, čj. 21 C 89/2002-198, jímž rozhodl tak, že „soud nahrazuje projev vůle žalované tak, že obě žalobkyně uzavírají s ní ve smyslu §5 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. dohodu o vydání nemovitostí – pozemku parc. č. 3556/1 (zastavěné plochy o výměře 640 m2), pozemku parc. č. 3557/1 (ostatní plochy o výměře 17 m2), parc. č. 3557/4 (ostatní plochy o výměře 3786 m2) a budovy s orientačním číslem 2a na pozemku parc. č. 3556/1 v katastrálním území P., zapsaných na listu vlastnictví č. 13 pro katastrální území Ž. u Katastrálního úřadu P. Dalším výrokem tohoto rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto, že „ve zbytku navrhovaného textu dohody o vydání nemovitostí se žaloba zamítá“. Žalované bylo uloženo zaplatit žalobkyním na náhradu nákladů řízení 29.300,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že nárok žalobkyň byl shledán soudem převážně opodstatněným.
Soud prvního stupně měl především za to, že do majetkové podstaty firmy S. a N. patřil také pozemek parc. č. 3556 s tovární budovou a pozemek 3557 v katastrálním území Ž. Tyto nemovitosti, tvořící jeden hospodářský celek, byly znárodněny podle zákona č. 114/1948 Sb., o znárodnění některých dalších průmyslových jiných objektů a závodů, a podle vyhlášky č. 1254/1948 Úředního listu. Šlo o znárodnění firmy S.a N. továrny na závitové nástroje, P Na základě vyhlášky č. 1311/1948 Úředního listu byla majetková podstata uvedené firmy začleněna do národního podniku Š.z. Pozemky parc. č. 3556 a 3557 byly potom děleny, takže z těchto pozemků jsou nyní předmětem tohoto občanského soudního řízení (ve věci sp. zn. 21 C 89/2002 Obvodního soudu pro Prahu 3) pozemky parc. č. 3556/1 – zastavěná plocha (o výměře 640 m2), parc. č. 3557/1 – ostatní plocha (o výměře 17 m2) a parc. č. 3557/4 – ostatní plocha (o výměře 3786 m2). Ke znárodnění tu došlo v rozhodném období 25. 2. 1948 – 1. 1. 1990.
Žalobkyně J.P.a H.K.posoudil soud prvního stupně jako oprávněné osoby, a to žalobkyni J.P.jako dceru F.S. původního společníka firmy S.a N. a žalobkyni H.K. jako pravnučku F.S. Firma S.a N. továrna na závitové nástroje, P.byla veřejnou obchodní společností, který neměla povahu právnické osoby. Společníci této veřejné obchodní společnosti – F.S.a F.N.měli na této společnosti stejný podíl. Právní nástupkyně F.S.tedy právem požadují z jimi uváděných nemovitostí každá jednu ideální čtvrtinu, jak to odpovídá ustanovení §3 odst. 4 písm. c) zákona č. 877/1991 Sb. Žalobkyně vyzvaly žalovanou o vydání nemovitostí písemnou výzvou z 25. 2. 1991.
Ohledně Vojenské a ubytovací správy, kterou žalobkyně označily ve svém žalobním návrhu jako organizaci, která disponuje s majetkem České republiky žalobkyněmi uváděným, pokládal soud prvního stupně za zjištěno, že k 1. 4. 1991 (tj. ke dni nabytí účinnosti zákona č. 87/1991 Sb.) držela žalobkyněmi uváděné nemovitosti, případně jejich oddělené části; užívá část budovy čp. 1936/2a na pozemku parc. č. 3556/1, která má dva samostatné vchody; další část této budovy užívá akciová společnost N.C.
K aplikaci ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 114/1948 Sb. v daném případě soud prvního stupně dovozoval, že sice tu byla splněna podmínka pro znárodnění podle ustanovení §1 odst. 1 bodu 25 zákona č. 114/1948 Sb. (neboť firma Strejc a Nosek zaměstnávala více než 50 zaměstnanců ) i podmínku podle ustanovení §1 odst. 4 zákona č. 114/1948 Sb. (o splnění podmínek znárodnění bylo rozhodnuto vyhláškou ministra průmyslu), došlo tu však ke znárodnění v rozporu s tehdy platnými předpisy, protože výměr ministra průmyslu z 24. 6. 1949, čj. 98240/49 – V – IV – 2, kterým byl stanoven rozsah majetkové podstaty znárodněného podniku S.a N. továrna na závitové přístroje, nebyl podepsán ministrem, tedy osobou s odpovídající ústavní odpovědností.
K aplikaci ustanovení §1 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., týkajícího se případů, v nichž by šlo o majetek získaný v době nesvobody osobami státně nespolehlivými nebo v důsledku rasové perzekuce, soud prvního stupně dospěl k závěru na základě výsledků konfiskačního výměru z 28. 12. 1948, vydaného bývalým Zemským národním výborem v Praze) i z obsahu usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 z 18. 9. 1994 (kterým bylo podle zákona č. 82/1968 Sb., o soudní rehabilitaci, zrušeno rozhodnutí komise z 12. 10. 1949 o zařazení F.S.do tábora nucených prací), že původního polovičního společníka veřejné obchodní společnosti S. a N. nelze posuzovat jako osobu státně nespolehlivou ve smyslu ustanovení §1 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb.
Z uvedených důvodů soud prvního stupně vyhověl žalobnímu návrhu na uložení povinnosti žalované uzavřít dohodu o vydání žalobkyněmi uváděných nemovitostí, a to ve stručnějším a upraveném znění žalobkyněmi navržené dohody (při zachování obsahu, smyslu a významu právního úkonu dohody). O nákladech řízení bylo rozhodnuto s poukazem na ustanovení §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
O odvolání žalobkyň i žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 z 19. 11. 2002-198, rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 26. 2. 2004, sp. zn. 15 Co 140/2003. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek prvního stupně v jeho zamítavém výroku. Dalším výrokem rozsudku odvolacího soudu byl změněn výrok rozsudku soudu prvního stupně, jímž tento soud nahradil projev vůle žalované (v tom smyslu, že žalobkyně a žalovaná uzavírají ve smyslu ustanovení §5 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. dohodu o vydání nemovitostí), a to tak, že žaloba žalobkyň v tomto žalobním návrhu byla zamítnuta. Ve výroku o nákladech řízení byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Dovolací soud v rámci odvolacího řízení připustil k návrhu žalobkyň a se souhlasem žalované, že označení žalovaného v tomto řízení zní takto: „Česká republika – Ministerstvo obrany, Praha 6, Tychonova 221/1“.
Po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně uvedl odvolací soud, že pokládá za důvodné odvolání žalované České republiky – Ministerstva obrany.
Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně ohledně znárodnění nemovitostí, označení předmětu znárodnění, o rozhodném období přechodu nemovitostí na stát i o splnění podmínek na straně oprávněných osob podle §3 zákona č. 87/1991 Sb., jakož i o označení povinné osoby i o aplikaci ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 87/1991 Sb. (tedy o znárodnění v rozporu s právními předpisy); jiné stanovisko však odvolací soud zastával, pokud šlo o dopad ustanovení §1 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb.
Citovaný §1 odst. 5 uvedeného zákona stanoví, že ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. nelze použít pro případy, kdy byl majetek získán v době nesvobody osobami státně nespolehlivými nebo v důsledku rasové perzekuce. V této souvislosti odvolací soud poukazoval na to, že v řízení bylo zjištěno, že minimálně v roce 1947 bylo vedeno proti společníkům firmy S. a N. konfiskační řízení podle dekretu č. 108/1945 Sb. a že proti F. S. bylo již v roce 1946 vedeno řízení podle dekretu č. 138/1945 Sb., a to jako proti osobě státně nespolehlivé. Poukazováno bylo odvolacím soudem zejména na odůvodnění výměru bývalého Zemského národního výboru v P. z 28. 12. 1948, zn. VIII/2-231/1948, podle něhož byly shledány podmínky pro konfiskaci společenského podílu ve firmě S. a N. u F. S., když F. S. a F. N.“ podporovali německé okupanty, zapojili svoji výrobu do válečného úsilí okupantů a tuto výrobu se snažili zvyšovat, aby získali výhody hospodářského rázu, jakož i to, že pracovali pro válečné úsilí Velkoněmecké říše takovým způsobem, že to přesahovalo rámec nezbytně nutné míry“; v těchto řízeních správní orgány čerpaly z výpovědí svědků, z dopisů firmy S. a N. a její korespondence s německou firmou J. F. u. M. W. Odvolací soud dále poukazoval na to, že výměrem bývalého Ústředního národního výboru h. m. P. ze 14. 1. 1949, čj. NS 2628-49-Živ. DrJr., bylo pravomocně rozhodnuto o konfiskaci majetku F. S. a F. N. podle dekretu č. 108/1945 Sb. Rovněž poukazoval odvolací soud na rozhodnutí bývalého Správního soudu v Bratislavě ze 13. 4. 1951, č. 639/1950-2, jímž bylo rozhodováno o stížnosti F. S. proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze 16 .1. 1950, č. 562/2-18/3-1949-III/T o konfiskaci majetku; stížnost F. S. byla zamítnuta, když Správní soud nepřisvědčil této stížnosti a byl toho názoru, že Ministerstvo vnitra mělo pro svá zjištění dostatečnou oporu ve spise. Výslech svědka L. S. v tomto občanském řízení, ani jeho doložený v dopise 14. 4. 1946, vyznívající v tvrzení, že u F. S. nešlo o osobu státně nespolehlivou, ale naopak o osobu, jež měla antipatii k Němcům, posuzoval odvolací soud jako tvrzení, které je v přímém rozporu s uvedenými rozhodnutími správních orgánů. Dospěl proto odvolací soud k výslednému závěru, že majetek byl získán firmou F. S. a F. N. v době nesvobody (kupní smlouvou z 5. 11. 1941), a to osobami státně nespolehlivými, a to i ohledně F. S. Vyhovění žalobě žalobkyň by tu proto, podle názoru odvolacího soudu, bylo v rozporu s ustanovením §1 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb.
Proto odvolací soud vedle potvrzení výroku rozsudku soudu prvního stupně, týkajícího se majetku F. N., změnil (podle §220 odst. 1 občanského soudního řádu) výrok rozsudku soudu prvního stupně o uložení povinnosti žalované uzavřít dohodu ohledně zbývající jedné ideální poloviny nemovitostí, uváděných v žalobě žalobkyň, a to tak, že žaloba žalobkyň byla i v tomto rozsahu zamítnuta. O nákladech řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §142 odst. 1, §220 odst. 1 a §224 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozhodnutí odvolacího soudu bylo doručeno 23. 3. 2004 advokátce, která žalobkyně v řízení zastupovala, a dovolání ze strany žalobkyň bylo podáno dne 6. 5. 2004 u Obvodního soudu pro Prahu 3, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelky navrhovaly, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelky odůvodňovaly přípustnost svého dovolání tím, že dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Jako dovolací důvody dovolatelky uváděly, že řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování.
Dovolatelky zdůrazňovaly, že „podstatnou vadou řízení spatřují v nesprávném hodnocení důkazů provedených před soudem prvního stupně“. Dovolatelky zejména vytýkaly, že odvolací soud považoval svědectví svědka L. S. za nic nedokazující v otázce, že majetek firmy S. a N. nebyl získán v době nesvobody a že tito společníci veřejné obchodní společnosti nebyli státně nespolehlivými osobami. Odvolací soud se také nezabýval výpovědi žalobkyně J. P., která byla vyslechnuta v řízení ve smyslu ustanovení §131 občanského soudního řádu k důkazu a dále se odvolací soud nezabýval mnoha listinnými důkazy (např. třiceti šesti osvědčeními z doby po roce 1945, která dokládala národní spolehlivost F. S.).
Podle názoru dovolatelek v žádném případě nelze tvrdit, že by tu majetek firmy S. a N. byl získán v době nesvobody, když tato firma provozovala podnik, který založil F. S. již v roce 1921 na základě živnostenského listu, a to spolu se společníkem F. N., který byl také mechanikem. Živnosti provozovali v pronajaté místnosti se dvěma soustruhy. Později se přestěhovali do části statku v H., kde se snažili vytvořit základy pro vlastní továrnu. V roce 1939 se firma S. a N. pustila do stavby určené pro zakládaný podnik a do stavby budovy pro průmyslovou školu. Během okupace byla firma útočištěm lidí, kterým hrozilo tzv. totální nasazení v Německu, a dále rodinných příslušníků těch lidí, kteří byli v koncentračních táborech; F. S. během okupace schovával zbraně na své zahradě a zásoboval i partyzány. Ale už v roce 1945 začalo být vedeno řízení o státní spolehlivosti proti F. N. a v této souvislosti byl požádán i F. S., aby do továrny nedocházel, protože by mohl ovlivňovat dělníky. V roce 1949 byl F. S. novým režimem zařazen do tábora nucených prací a v důsledku této perzekuce už v roce 1952 zemřel.
Při posuzování dovolání dovolatelek vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož ustanovení tohoto zákona, jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), platí i pro řízení, která byla zahájena před nabytím účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1. 1. 2001).
Dovolání dovolatelek bylo přípustné, protože směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé (§237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu).
Dovolatelky uplatňovaly jako dovolací důvody, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu) a že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového stavu, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3občanského soudního řádu).
Při posuzování té okolnosti, zda řízení před soudy obou stupňů této právní věci bylo postiženo vadou, která mohla mít na následek nesprávné rozhodnutí ve věci, vycházel dovolací soud z právního závěru, vyloženého již v rozhodnutí uveřejněném pod č. 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, že totiž o takovou vadu jde tehdy, jestliže nesprávný postup soudu se projevil už v průběhu řízení (např. při předvolávání účastníků řízení k jednání, jenž vedl k odnětí možnosti účastníkům řízení jednat před soudem) a nikoli až při rozhodování. Za vadu řízení, jež by byla dovolacím důvodem, nelze pokládat ani vady či omyly při hodnocení důkazů soudem, neboť hodnocení důkazů soudům náleží podle ustanovení §132 občanského soudního řádu, založeného na procesní zásadě volného hodnocení důkazů soudem (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, která nemá v podstatné části oporu v dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco. co ve spise vůbec není anebo nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu vyplývá (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nesprávné právní posouzení věci může spočívat buď v tom, že soud použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13/45/).
Podle ustanovení §242 odst. 1 občanského soudního řádu přezkoumá dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok dovoláním napaden. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když případně nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 občanského soudního řádu).
Protože v této právní věci bylo rozhodováno již i dovolacím soudem (rozsudkem Nejvyššího soudu z 12. 2. 2002, 28 Cdo 1320/2001), bylo třeba mít na zřeteli i ustanovení §243d a §226 občanského soudního řádu o vázanosti soudu prvního stupně i odvolacího soudu právním názorem dovolacího soudu.
V citovaném předchozím rozhodnutí dovolacího soudu z 12. 2. 2002 (založeném na č.l. 186-192 spisu Obvodního soudu pro Prahu 3, sp. zn. 21 C 89/2002), byl zaujat právní názor (jímž byly soudy obou stupňů vázány), že v daném případě „důsledky právní konfiskace podle dekretu č. 108/1945 Sb. se mohly vztáhnout na majetek firmy S. a N., továrny na výrobu závitových nástrojů, jen potud, pokud nepodléhal znárodnění podle dekretu č. 100/1945 Sb. (který později platil ve znění zákona č. 114/1948 Sb.).
V dalším průběhu řízení po zrušovacím rozsudku dovolacího soudu vycházel tedy soud prvního stupně i odvolací soud, a to i s přihlížením k výsledkům dokazování, provedeného v řízení před soudy obou stupňů, z toho, že firma S. a N., továrna na výrobu závitových nástrojů, podléhala znárodnění podle zákona č. 114/1998 Sb. (doplňujícího právní úpravu obsaženou v dekretu č. 100/1945 Sb.) a podle vyhlášky č. 1254 1948 Úředního listu; k vymezení předmětu znárodnění byl vydán výměr ministra průmyslu z 24. 6. 1949, čj. 98240/49-V-VI-2. Naproti tomu v konfiskačním řízení ohledně firmy S. a N. byl vydán výměr bývalého Zemského národního výboru z 28. 12. 1948 zn. VIII/2-231/1948. O konfiskaci majetku F. S. a F. N. podle dekretu č. 108/1945 Sb. byl pak ještě vydán výměr Ústředního národního výboru h. m. P. ze 14. 1. 1949, čj. NS 2628-47-Živ.DrJr.; bylo také vydáno rozhodnutí Ministerstva vnitra ze 16. 1. 1950, č. 562/2-18/3-1949/III-T, proti němuž F. S. podal stížnost k bývalému Správnímu soudu v Bratislavě, který jí však nevyhověl rozhodnutím z 13. 4. 1951, č. 639/1950-2.
Vzhledem k těmto uvedeným okolnostem je nutno přisvědčit závěrům soudu prvního stupně i odvolacího soudu, že totiž v daném případě přešly nemovitosti uváděné v žalobě žalobkyň na stát znárodněním ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 87/1991 Sb., přičemž rozpor s tehdy platným předpisem byl v řízení o této právní věci jednoznačně doložen jmenovitě v tom smyslu, že výměr o vymezení rozsahu znárodnění tu nebyl podepsán příslušným ministrem, nýbrž jinou osobou bez odpovídající ústavní odpovědnosti, jak na tento nedostatek bylo zásadním způsobem obecně poukázáno v nálezu Ústavního soudu z 28. 4. 1994, III.ÚS 114/1993, uveřejněném pod č. 23 ve svazku 1 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR.
Pokud šlo o aplikaci ustanovení §1 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. (podle něhož nelze použít ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. pro případy kdy byl majetek, který přešel na stát, získán v době nesvobody osobami státně nespolehlivými nebo v důsledku rasové perzekuce) na daný případ, nedospěly v tomto případě odvolací soud a soud prvního stupně ke shodnému závěru. Zatím co soud prvního stupně neměl za to, „že by F. S. získal podnik jako osoba státně nespolehlivá a že by získání podniku tu bylo výsledkem jeho styků či vztahu k Němcům a německým úřadům“, odvolací soud tu k této otázce zastával jiné stanovisko, pokud šlo o dopad ustanovení §1 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. Odvolací soud totiž dospěl k výslednému závěru, že „majetek byl získán firmou F. S. a F. N. v době nesvobody, a to osobami státně nespolehlivými (v tomto případě posuzováno z pozice F. S.)“.
V řízení o dovolání bylo tedy nutno posoudit, zda tu odvolací osud ve svém měnícím rozhodnutí (ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu) správně použil (na rozdíl od odlišného závěru soudu prvního stupně) na projednávanou právní věc ustanovení §1 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. a zda tak učinil na základě postačujících podkladů o této otázce (která má svou skutkovou i právní stránku), jež by co do zjištění skutkového stavu věci měl odvolací soud získat jinými nebo úplnějšími důkazy než soud prvního stupně (jenž byl naopak toho názoru, že se tu ustanovení §1 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. aplikovat nedá).
Dovolací soud totiž nadále vychází z právních závěrů, jež byly uvedeny již v rozhodnutích uveřejněných pod č. 64/1966 a č. 92/1968 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů (vydávané dříve Nejvyšším soudem). V těchto rozhodnutí bylo vyloženo, že chce-li se odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě bezprostředně před ním provedeného dokazování, je nutno, aby zejména svědecké důkazy odvolací soud sám opakoval nebo dokazování doplnil a zjednal si tak rovnocenný podklad pro jejich případné odlišné hodnocení.
Jde tu totiž o posouzení případu, v němž podle závěrů soudu prvního stupně i odvolacího soudu došlo k přechodu věcí na stát (v rozhodném období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, jak to má na zřeteli ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.) na základě znárodnění provedeného v rozporu s tehdy platnými předpisy (§6 odst. 1 písm. k) zákona č. 87/1991 Sb.) a nárok na vydání věcí je uplatňován oprávněnými osobami ve smyslu ustanovení §3 odst. 4 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., ale je tu ještě nutno posoudit, zda přes všechny tyto doložené zákonné předpoklady pro vydání věcí lze nebo nelze uváděných ustanovení zákona použít v daném případě pro pochybnosti o tom, zda tu jde o majetek získaný v době nesvobody osobami státně nespolehlivými anebo v důsledku rasové perzekuce. Z obsahu a slovního znění ustanovení §1 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. zřejmě vyplývá, že při aplikaci tohoto ustanovení musí být splněny některé zákonné předpoklady souběžně a jen některé jednotlivě. V daném případě bylo proto nutno plně objasnit, když podle dosavadního zjištění nešlo o získání majetku z důvodu rasové perzekuce (jako v případech z doby okupace při nabytí majetku rasově postižených osob tzv. arizátory), nýbrž o získání majetku osobou (osobami), která (které) podle výsledků řízení a základě dekretu č. 108/1945 Sb. je nutno považovat za osobu (osoby) státně nespolehlivou (nespolehlivé); k doložení dalšího zákonného předpokladu „nabytí majetku v době nesvobody“ je však nezbytně třeba vedle určení časového období (doby nesvobody) doložit i nabytí majetku výlučně v tomto období na rozdíl od majetku již dříve nabytého, byť třeba již změněného např. při směně věcí či při prodeji věcí a koupi věcí nových.
Vzhledem k tomu, že v uvedeném smyslu nebylo postupováno v řízení před soudem prvního stupně a ani v řízení před odvolacím soudem nedošlo s využitím opakování nebo doplnění dokazování k úplnému objasnění skutkového stavu, rozhodného pro aplikaci ustanovení §1 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., nebylo možné dospět přesvědčivě k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, měnící rozsudek soudu prvního stupně, dospívající k jinému hodnocení stavu věci, je správné (jak to má na zřeteli ustanovení §243 odst. 2 občanského soudního řádu) a že není předčasné nebo nepodložené dostatkem důvodů (srov. §221 odst. 1 písm. a/ a písm c/ občanského soudního řádu).
Dospěl proto dovolací soud k závěru, že jsou tu splněny předpoklady pro zrušení rozsudku odvolacího soudu (§243b odst. 2 občanského soudního řádu) ale i rozsudku soudu prvního stupně, protože důvody ke zrušení rozsudku odvolacího soudu platí i pro zrušení rozsudku soudu prvního stupně a pro vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 občanského soudního řádu). V tomto dalším řízení, v němž bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d a §226 občanského soudního řádu), bude nutno zaměřit řízení k tomu, aby bylo v součinnosti s účastníky řízení (zejména co do jejich důkazních návrhů ohledně skutkových tvrzení, které žalobkyně uplatnily zčásti v řízení před soudem prvního stupně i před odvolacím soudem, ale především ve svém dovolání ze 6. 5. 2004, založeném na č. l. 248-240 spisu Obvodního soudu pro Prahu 3, sp. zn. 21 C 89/2002) všestranně a zevrubně objasněno, zda tu jsou splněny zákonné předpoklady uvedené v §1 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., tedy zda tu skutečně ten majetek, který přešel na stát ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 87/1991 Sb. a na nějž uplatňující nárok oprávněné osoby, u nichž byly shledány zákonné předpoklady podle ustanovení §3 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., byl získán státně nespolehlivými osobami jen v době nesvobody, takže by tu nebylo možné použít ustanovení zákona o mimosoudních rehabilitacích o vydání věcí oprávněným osobám ze strany povinné osoby.
V tomto dalším řízení rozhodne soud prvního stupně také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího i dovolacího (§243d odst. 1, věta druhá, občanského soudního řádu).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 28. února 2005
JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v. r.
předseda senátu