ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.1311.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 1311/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání N. p. ú., zast. advokátem, a o dovolání České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem Praha 10, Kodaňská 1441/46, podaným proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 25. ledna 2005, sp.zn. 40 Co 871/2004, (v právní věci žalobce K. M. – Z., zastoupeného advokátem, proti žalovanému N. p. ú., zast. advokátem, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaného Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem Praha 10, Kodaňská 1441/46, o náhradu za inventář, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 10 C 318/2001), takto:
I. Dovolání žalovaného a dovolání vedlejšího účastníka na straně žalovaného se odmítají.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Okresní soud v Šumperku rozsudkem ze dne 21.5. 2004, č.j. 10 C 318/2001-835 ve znění opravného usnesení ze dne 15.11. 2004, č.j. 10 C 318/2001-865 uznal žalovaného povinným vydat žalobci část inventáře budovy zámku B., a to movité věci ze seznamu movitých kulturních památek, jejichž přesná specifikace je obsahem výroku rozsudku nalézacího soudu.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci svým rozsudkem ze dne 25. ledna 2005, č.j. 40 Co 871/2004-886 výše uvedené rozhodnutí okresního soudu v meritu věci potvrdil (s výjimkou movitých věcí uvedených ve výroku ad I. rozhodnutí odvolacího soudu).
Podstatou projednávaného nároku žalobce je vydání inventáře zámku Bludov. Tyto movité věci se žalobci vydávají dle ustanovení §20 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. o půdě jako náhrada za inventář, neboť zákon č. 243/1992 výslovně stanoví, že lze usilovat o restituci též majetku movitého, avšak vlastní úpravu tohoto druhu nároku neobsahuje a odkazuje na znění ustanovení zákona o půdě (§12 zák. č. 243/1992 Sb.). Odvolací soud – vázán závazným právním názorem Nejvyššího soudu ČR, který v této věci rozhodoval rozsudkem ze dne 6.11. 2001, č.j. 28 Cdo 1351/2001-557 – uzavřel, že předmětný nárok je subsumovatelný pod režim ustanovení §2 odst. 1, §9 odst. 1 a §12 zák. č. 243/1992 Sb., a že je mu třeba vyhovět, pokud jde o nárok doložený a prokázaný.
Odvolací soud vycházel z toho, že právní předchůdce žalobce (jeho matka M. H. M., rozená Z.) splňuje subjektivní i objektivní podmínky kladené na oprávněnou osobu ustanovením §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. Uvedená původní vlastnice sporného majetku splňovala podmínku státního občanství České a Slovenské Federativní republiky, a její majetek v rozsahu jedné třetiny spoluvlastnického podílu představující zařízení zámku B. přešel na stát podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. Matka žalobce sice pod tlakem okupace přijala německé státní občanství, rozhodnutím Krajského národního výboru v B. ze dne 29.11 1950 ji však bylo podle §3 dekretu prezidenta republiky č. 331945 Sb. vydáno osvědčení o vrácení československého státního občanství. M. H. M.-Z. zemřela 19.3. 1985 a žalobce je v rozsahu jejího spoluvlastnického podílu (1/3) osobou oprávněnou podle ustanovení §2 odst. 3 písm. c/ zákona č. 243/1992 Sb.
Odvolací soud dále dovodil, že jde-li ve sporu o to, aby se žalobci dostalo náhrady za odňaté movité věci, což znamená že nejde o nárok typicky restituční, lze připustit takovou interpretaci zákona, aby žalobci jako náhrada byly vydány jednotlivé movité věci jako celek (nikoliv pouze spoluvlastnický podíl), jestliže v souhrnu představují jednu třetinu z hodnoty všech věcí, které spolu se zámkem přešly konfiskací na stát. Právě tento výklad považoval odvolací soud za ústavně konformní smyslu a účelu zákona č. 243/1992 Sb., jestliže žalobce formu náhrady ve věcech preferoval a žalovaný vyslovil nesouhlas s náhradou peněžní, přičemž jiná forma náhrady v řešené věci nepřichází v úvahu.
Odvolací soud potvrdil postup okresního soudu, který na základě znaleckých posudků zjistil hodnotu všech zkonfiskovaných movitých věcí, s nimiž žalovaný disponuje. Z hodnoty celého souboru věcí, které původně tvořily inventář budovy zámku v B. byla poskytnuta náhrada ve věcech, které představují jednu třetinu celku. Poskytnutí náhrady ve věcech nepřekáží skutečnost, že tyto mají povahu kulturních památek, neboť tento statut jim zůstane zachován a žalobce bude při jejich užívání a nakládání s nimi vázán povinnostmi plynoucími ze zákona č. 20/1987 Sb., ve znění jeho změn a doplňků (o státní památkové péči).
Krajský soud proto z výše uvedených důvodů potvrdil vydávací povinnost žalovaného uloženou rozhodnutím okresního soudu. Odvolací soud pouze na základě stanoviska žalobce vypustil z výroku movité věci, které nebyly předmětem ocenění znaleckým posudkem.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Dovolatel napadá překročení mezí a možností rozhodovací činnosti soudů obou stupňů pokud se týká předmětu náhrady. Podle žalobce soud nemohl rozhodnout o vydání konkrétních věcí, neboť po konstatování oprávněnosti nároku žalobce v podílem stanovené výši by mělo následovat deklarování podílového spoluvlastnictví mezi účastníky. Pokud by se potom toto podílové spoluvlastnictví mělo vypořádat, muselo by nejdříve dohodou stran či výrokem soudu zaniknout. Žalovaný dále odvolacímu soudu vytýká pominutí obecného zájmu na ochranu veřejných hodnot, což se projevilo roztržením sbírky kulturních památek významné svou celistvostí. Dovolatel míní, že inventář zámku B. tvoří historicky, rodově i místně ucelený soubor a vyjmenovává konkrétní položky restitučního nároku, které naruší pandán či kolekci.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal dovolání i vedlejší účastník na straně žalovaného. Podle dovolatele je právní závěr, na jehož základě žalobce se svým nárokem uspěl, nepřípustně extenzivní a neodpovídá liteře zákonů č. 243/1992 Sb. a č. 229/1991 Sb. Zákon č. 243/1992 Sb. má oproti zákonu o půdě odchylně vymezený rozsah předmětu restituce, a to tím, že v odkazu pod čarou omezuje restituci pouze na majetek podla §1 odst. 1 písm. a/ až c/, nikoliv d/ - což vylučuje náhradu živého a mrtvého inventáře -, a dále tím, že kogentní §3 omezuje věci, které lze vydat pouze na nemovitosti. Jak bylo judikováno Vrchním soudem v Praze sp. zn. 7 A 142/94, citované ustanovení §3 zák. č. 243/1992 Sb. výslovně zužuje předmět restituce na nemovitý majetek a vylučuje tak možnost přiznat náhradu za mrtvý a živý inventář a zásoby. Ustanovení §9 zákona č. 243/1992 Sb., který aplikoval odvolací soud není ustanovením restitučním, ale kompetenčním, protože pouze stanovuje působnost ministerstva zemědělství ČR a nijak nesouvisí s „restituční“ částí první uvedeného zákona. Charakter vydávaných předmětů je navíc neslučitelný s aplikovaným předpisem. Dovolatel závěrem upozorňuje, že stanovení povinnosti vydat jednotlivě určené předměty z původního mobiliáře zámku B. navíc odporuje §20 odst. 1 zákona o půdě, podle kterého se oprávněným vydává pouze náhrada za inventář, nikoliv původně odňaté předměty.
K oběma uplatněným dovoláním podal žalobce vyjádření. Podle jeho přesvědčení jsou obě dovolání nepřípustná. Ve věci se nejedná o otázku zásadního právního významu, daná problematika byla vyřešena rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 1351/2001. Názory dovolatelů jsou ústavně nekonformní a odporují duchu zákona. Žalobce se dále odmítl zabývat dalším rozborem opakujících se námitek dovolatelů s tím, že byly vypořádány již rozhodnutím odvolacího soudu.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování podaných dovolání vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudní řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto jsou v tomto rozsudku uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen o.s.ř.).
Dovolací soud se nejprve musel zabývat tím, zda je podané dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Argumentace dovolatelů směřuje k uznání přípustnosti obou dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu (a proti usnesení odvolacího soudu), jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud zjistil, že obě dovolání byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými, účastníky řízení, kteří splňují podmínku povinného zastoupení (§240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř.). Obě dovolání napadají rozsudek odvolacího soudu z důvodu subsumovaného v ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., neboť podle jejich názoru spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolací námitky žalovaného míří proti způsobu jakým byl v daném případě vymezen předmět náhrady a proti tvrzenému nezohlednění ochrany veřejných hodnot, konkrétně celistvosti dotčené sbírky.
Pokud jde o právní názor odvolacího soudu, který připustil takovou interpretaci příslušného restitučního zákona, podle kterého byly žalobci vydány jednotlivé movité věci (a nikoliv pouze spoluvlastnický podíl), považuje dovolací soud tento výklad za akceptovatelný. Odvolací soud v souvislosti s uvedeným výkladem zákona správně poukázal jednak na to, že žalovaný nebyl ochoten přistoupit na poskytnutí náhrady v penězích, a jednak na to, že podkladem pro vyčlenění věcí určených k vydání byly znalecké posudky, přičemž jde o věci které mají vazbu na předky žalobce.
Judikatura vyšších soudů opakovaně dovodila, že při aplikaci restitučních předpisů by stát i jeho orgány měly postupovat v souladu se zákonnými zájmy osob, jejichž újma na základních lidských právech má být alespoň částečně kompenzována. Cílem restituční legislativy je snaha o zmírnění následků minulých majetkových a jiných křivd, spočívajících v porušování lidských práv ze strany státu.
Jak bylo vysloveno v nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 24.3. 2004, sp. I. ÚS 38/02, (publikovaném v Sbírce nálezů a usnesení ÚS svazek č.32, nález č. 43, str.413): „Jestliže existuje více možností výkladu určitého právního předpisu či některého jeho ustanovení, je třeba přihlížet k účelu právní úpravy. … Jsou-li k dispozici dva rovnocenné výklady, z nichž jeden je extenzivní a druhý restriktivní, musí soud zvolit ten z nich, jenž odpovídá dalším metodám výkladu, zejména pak úvaze teleologické. Ratio legis restitučních zákonů je alespoň v určité míře napravit následky porušení základních práv fyzických a právnických osob v době totality. Ústavně konformním výkladem je tedy zpravidla výklad extenzivní: zákon a jeho jednotlivá ustanovení je třeba vykládat tak, abych jejich aplikací bylo možno dosáhnout účelu, který zákonodárce sledoval.“
Odvolací soud v tomto kontextu v dané konkrétní věci nijak nepochybil, když svým rozhodnutím uznal nárok oprávněné osoby na vydání jednotlivých věcí v celkové hodnotě jedné třetiny celku, místo aby uznal jeho restituční nárok ve formě třetinového spoluvlastnického podílu ke všem dotčeným věcem. Odvolacím soudem zvolená interpretace žalobci umožní realizovat jeho deklarovaný záměr vytvoření veřejně přístupné expozice tematicky související s jeho předky. Výklad podporovaný žalovaným by založením podílového spoluvlastnictví ke všem jednotlivým věcem naproti tomu spíše přispěl ke vzniku situace, která by mohla vést k dalším soudním sporům mezi účastníky.
Dovolací soud nepovažuje za důvodnou ani argumentaci žalovaného stran pominutí obecného zájmu na ochraně veřejných hodnot, k čemuž mělo dojít roztržením sbírek inventáře zámku B. Dovolací soud v tomto ohledu sdílí přesvědčení odvolacího soudu, podle kterého je rozhodující ta skutečnost, že vydaným věcem zůstane zachován statut kulturních památek. Nový vlastník tak bude při jejich užívání a dispozicí s nimi vázán příslušnými ustanoveními zákona č. 20/1987 Sb. o státní památkové péči. Dovolací soud považuje tento způsob ochrany veřejného zájmu v dané věci za dostatečný, a to i vzhledem ke stanovisku Ústavního soudu ČR obsaženém v jeho rozhodnutí ze dne 10.3. 1999, sp. zn. Pl. ÚS 25/98, (publikovaném ve Sb.n.u.US svazek č.13, nález č.38, str.269, 57/1999 Sb.). Ústavní soud ČR tímto nálezem zrušil ustanovení §8 odst. 6 zák. č. 87/1991 Sb., které až do té doby blokovalo vydání věcí prohlášených za národní kulturní památky, a to mj. s odůvodněním, že zákon č. 20/1987 Sb. dává státu dostatek prostředků k ochraně kulturních hodnot. Povinností vlastníka kulturní památky zakotvená např. v §9 citovaného zákona je: „na vlastní náklad pečovat o její zachování, udržovat ji v dobrém stavu a chránit ji před ohrožením, poškozením, znehodnocením nebo odcizením. Kulturní památku je povinen užívat pouze způsobem, který odpovídá jejímu kulturně politickému významu, památkové hodnotě a technickému stavu.“ Druhá část uvedeného předpisu zároveň upravuje rozsáhlá oprávnění orgánů památkové péče ve vztahu k vlastníkovi, zahrnující mj. přednostní právo státu na odkup národní památky (§13). Nejvyšší soud proto neshledává rozhodnutí odvolacího soudu jako rozhodnutí ohrožující ochranu veřejných hodnot, a tudíž ani této námitce žalovaného nemohl přiznat opodstatněnost ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř.
Dovolací soud následně přistoupil k projednání dovolání vedlejšího účastníka na straně žalovaného. Vedlejší účastník ve své argumentaci mimo jiné vychází z rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 A 142/94, podle kterého zák. č. 243/1992 Sb. výslovně zužuje předmět restituce na nemovitý majetek a vylučuje tak možnost přiznat na jeho základě náhradu za věci movité, jako je tomu v souzené věci.
Dovolací soud ovšem nemohl pominout, že citované rozhodnutí Vrchního soudu v Praze bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 9.9. 1999, sp. zn. IV. ÚS 202/99 (publikovaným ve Sb.n.u.US Svazek č.15 Nález č.121 str.157). Ústavní soud ČR v tomto rozhodnutí zaujal přesně opačné stanovisko, když dovodil, že zákon č. 243/1992 Sb. předmět restituce jím upravený nezužuje. Podle konstitučního soudu je sice pravda, že §9 odst. 1 citovaného zákona lze vyložit dvojím způsobem, buď doslovně anebo s ohledem na související ustanovení, ústavní konformnost – a proto přednost - ovšem přiznává pouze interpretaci druhé. V nálezu se uvádí: „podle dosavadní judikatury Ústavního soudu nelze práva restituentů zužovat ani interpretací příslušných restitučních zákonů, mezi něž nepochybně patří i zákon o zmírnění majetkových křivd. Restituovat lze jednak majetek nemovitý, za podmínek uvedených v části první a druhé zákona o zmírnění majetkových křivd, jakož i majetek movitý, za podmínek stanovených zejména v §2 a v §9 citovaného zákona, včetně §20 zákona o půdě, ovšem s odhlédnutím od tam uvedeného rozhodného období z důvodu speciality zákona o zmírnění majetkových křivd. Pouze takovýto výklad příslušných ustanovení zákona o zmírnění majetkových křivd lze považovat za ústavně konformní, neboť na rozdíl od výkladu podaného v ústavní stížností napadených rozhodnutích nečiní z určité kategorie osob osoby oprávněné jen v omezeném rozsahu, aniž by pro to byl rozumný důvod.“
Tento právní názor vycházející ze souvztažnosti ustanovení §2 odst. 1, §9 odst. 1 a §12 zákona č. 243/1992 Sb. plně odpovídá právnímu závěru, kterým dovolací soud v dané věci zavázal nalézací i odvolací soud (rozsudek ze dne 6.11. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1351/2001).
Dikci §9 odst. 1 uvedeného zákona, hovořící o poskytnutí náhrady za vnesený živý a mrtvý inventář, pokud se interpretuje v návaznosti na §20 zákona č. 229/1991 Sb., je nutno vyložit též v souvislosti s §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., tedy včetně z něj vyplývajícího rozhodného období (1945-1948), to vše s poukazem na skutečnost, že zákon č. 243/1992 Sb. je lex specialis vůči zákonu č. 229/1991 Sb., ze kterého (tj. z jeho §20) lze při výkladu §9 zákona č. 243/1992 Sb. vzít základní charakteristiku živého a mrtvého inventáře. K jeho výkladu ve vztahu k předmětnému sporu Nejvyšší soud ČR zaujal stanovisko již ve svém rozhodnutí 28 Cdo 1351/2001, přičemž jeho kasační rozsudek byl odpovědí i na poslední dovolací námitku vedlejšího účastníka. Je sice pravda, že litera aplikovaných restitučních předpisů hovoří o „náhradě živého a mrtvého inventáře“, to ale rozhodně neznamená, že by na základě této legislativy nebylo možné přímo vydat dosud existující zabavené věci vlastníka. Formulace zvolená zákonodárcem pouze odráží skutečnost, že po často velmi dlouhém časovém období již bude náprava křivd zpravidla proveditelná pouze vydáním jiných kusů živého či mrtvého inventáře, popřípadě vyplacením peněžité náhrady. Situace, která umožňuje vydání přímo zkonfiskovaných předmětů, nemůže být zužujícím výkladem zákona vyložena k tíži restituenta.
Na základě výše uvedených vývodů Nejvyšší soud ČR nedošel k závěru, že by rozhodnutí odvolacího soudu řešilo právní otázku rozporně se stávající judikaturou či způsobem příčícím se hmotnému právu. K vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), jakož i k vadám podle §229 o.s.ř., dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti), jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. nezakládají.
Vzhledem k výše uvedenému proto rozhodnutí odvolacího soudu nemohl být po právní stránce přiřazen zásadní význam. V důsledku toho přípustnost obou uplatněných dovolání v této věci nelze dovodit z žádného ustanovení o.s.ř., ve znění účinném od 1.1. 2001. Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 o.s.ř., za použití ustanovení §218 písm. c/ o.s.ř., jak dovolání žalovaného, tak dovolání vedlejšího účastníka na straně žalovaného odmítl.
O nákladech řízení o dovolání bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151, §150 a §142 o.s.ř. Žalovaný a vedlejší účastník na jeho straně neměli v dovolacím řízení úspěch a žalobci sice náklady řízení vznikly (sepsáním vyjádření k dovolání), ale tento přípis nemohl být vzhledem ke svému obsahu, i vzhledem ke správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, které plně obstálo i v dovolacím řízení, chápán jako účelné uplatnění nebo bránění práva žalobce ve smyslu §142 odst. 1 o.s.ř.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 26. října 2005
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v. r.
předseda senátu