ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.1321.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 1321/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobkyně O. H., zastoupené advokátem, proti žalované S. C., zastoupené advokátkou, o vyklizení místností, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 20 C 64/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4.11.2004, č. j. 20 Co 401/2004-64, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 21.5.2002, se domáhala žalobkyně uložení povinnosti žalované vyklidit a vyklizené žalobkyni odevzdat nebytové prostory, blíže popsané v žalobě, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku.
Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 30.6.2004, č.j. 20 C 64/2002-44, žalobu zamítl. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí nemovitosti, v níž se nacházejí místnosti, které žalovaná užívá jako byt na základě rozhodnutí o přidělení bytu ze dne 13.12.1998 a dohody o užívání bytu ze dne 24.1.1990. Vzal za prokázáno, že dne 15.6.1992 uzavřela žalobkyně se žalovanou nájemní smlouvu, přičemž předmět nájmu byl specifikován jako byt III. kategorie o jednom pokoji, kuchyni a příslušenství. Rovněž na základě plánku schváleném Magistrátem k. h. m. P. dne 12.12.1871 zjistil, že jsou ve třetím patře domu označeny místnosti jako kuchyně, pokoje a alkovna a předmětné místnosti A,B jsou označeny jako pokoj a kuchyň. Dále vzal za prokázané, že podle rozhodnutí stavebního referátu Magistrátu h. m. P. č.j. III. 40.421/37 byly povoleny stavební změny ve druhém a třetím patře domu, spočívající ve zmenšení pokojů a zřízení vnitřní chodby a lázně, přičemž tyto změny (s odchylkou spočívající ve zřízení toalet), byly zkolaudovány na základě rozhodnutí výše uvedeného referátu pod sp. zn. III. 930/38. Vzal za prokázané, že dům byl užíván jako hotel, následně jako ubytovna a již v 60. letech byl užíván k trvalému bydlení a předmětné místnosti užívala k trvalému bydlení i předchozí uživatelka R. L. Zaujal názor, že v dané věci nelze dohledat listiny prokazující kolaudovaný stav předmětných místností. Věc posoudil ve smyslu ustanovení §104 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb. s tím, že žalované svědčí právo nájmu bytu, neboť předmětné místnosti užívá k bytovým účelům, k tomuto účelu jsou i svým stavebnětechnickým uspořádáním vybaveny a předmětné místnosti mají povahu bytu.
Na základě odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 4.11.2004, č.j. 20 Co 401/2004-64, v odstavci I. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé. Současně v odstavci II. změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení tak, že jejich výše činí 4.175,- Kč, jinak jej též potvrdil. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením s tím, že předmětné místnosti jsou s ohledem na dosavadní způsob užívání určeny k trvalému bydlení. Shodně se soudem prvního stupně za použití §104 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb. při neexistenci kolaudačního rozhodnutí dovodil, že žalovanou užívaný soubor místností byl určen k účelu trvalého bydlení, a proto jej lze považovat za byt. Podle odvolacího soudu stavebně technické uspořádání předmětných prostor nebrání jejich užívání jako byt a k tomuto účelu jsou dlouhodobě užívány bez závad. Zaujal názor, že z hlediska zákonem stanovených podmínek pro aplikaci §104 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb. je nevýznamná okolnost, zda mohlo být kolaudační rozhodnutí vůbec vydáno. Vyslovil závěr, že žalovaná užívá byt právem nájemce ve smyslu ustanovení §871 odst. 1 o.z. a za této situace je výkon vlastnického práva žalobkyně omezen ze zákona. Dodal, že je pouze věcí žalobkyně jako vlastnice domu, aby faktický stav užívání jednotlivých prostor domu uvedla do souladu se stavem právním ( §76 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb. ).
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dne 14.2.2005 dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s ustanovením §237 odst. 3 o.s.ř. Tvrdila, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Podle dovolatelky odvolací soud řešil otázku aplikace ustanovení §104 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb. v rozporu s hmotným právem a současně tuto otázku, zejména pojmu ,, užívání bez závad “ a spojitosti tohoto ustanovení s ustanovením §76 zákona č. 50/1976 Sb. považoval za otázku zásadního právního významu. Konstatovala, že nejde přitom o aplikovatelnost tohoto ustanovení vůbec, nýbrž o podmínky, za nichž může být toto ustanovení použito. V této souvislosti poukazovala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.10.2002, sp. zn. 28 Cdo 2082/2001. Vytýkala odvolacímu soudu, že předmětný soubor místností není bytem s odůvodněním, že v dané věci nebyly splněny zákonem stanovené předpoklady. Nesouhlasila se závěrem odvolacího soudu, který rozlišoval mezi faktickým stavem založeným aplikací ustanovení §104 odst. 1 o.z. a stavem právním podle §76 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb. Namítala, že takovéto rozlišování ve svém důsledku zavádí dvě kategorie bytů, totiž byty ve faktickém a byty v právním slova smyslu, což nemá oporu v zákoně. Podle dovolatelky v ustanovení §104 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb. je obsažena domněnka, která stanoví právní stav daného souboru místností pro případ, kdy neexistuje dokumentace nasvědčující účelu, pro který je stavba určena. Konstatovala, že soubor místností musí být jako byt stavebně technicky uspořádán a vybaven a současně musí být k bydlení užíván bez závad, přičemž odvolací soud se bezzávadností takového užívání nezabýval. Odkazovala též na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR vedeného pod sp. zn. 28 Cdo 918/2002 s tím, že situaci, kdy orgány nedemokratického režimu přidělovaly určité místnosti jako byty, ačkoli věděly, že tyto prostory nejsou prostory bytovými a nezabývaly se uvedením stavu faktického do souladu se stavem právním, nelze řešit jen ve prospěch uživatelů těchto místností. Namítala, že užívání bez závad je třeba posuzovat z hlediska stavby jako celku, tedy i ostatních místností a společných prostor v domě a ponechání dvou místností bez příslušenství tak nelze považovat ze bezzávadové. Poukazovala též na skutečnost, že z hlediska stavebnětechnického uspořádání je třeba přihlédnout k úpravám předmětných prostor, provedených žalovanou bez stavebního povolení a bez souhlasu současného i původního vlastníka. Navrhla proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu.
Žalovaná navrhla zamítnutí dovolání jako nedůvodné.
Rozsudek soudu prvního stupně byl vydán dne 30.6.2004, tedy za účinnosti o.s.ř. ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. Odvolací soud proto důsledně postupoval rovněž podle ustanovení tohoto předpisu. Tomu odpovídá, že i Nejvyšší soud jako soud dovolací posuzoval přípustnost dovolání podle těchto předpisů.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O takový případ v posuzované věci nejde.
S povahou přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení souvisí předpoklady uvedené v §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Předmětem dovolacího přezkumu takto nemohou být otázky skutkového zjištění, nýbrž pouze otázky právního posouzení.
Z povahy uplatněného dovolacího důvodu předně plyne, že v jeho rámci nelze uplatňovat námitky, směřující k neúplnosti či nesprávnosti skutkových zjištění, na jejichž základě byla věc odvolacím soudem posouzena.
K problematice řešené odvolacím soudem se Nejvyšší soud České republiky vyjádřil v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.11.2003, sp. zn. 28 Cdo 915/2002 s tím, že podle ustanovení §104 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb. nejsou-li zachovány doklady (především ověřená dokumentace), z nichž by bylo možno zjistit účel, pro který byla stavba povolena, platí, že stavba je určena k účelu, pro který je svým stavebně technickým uspořádáním vybavena. Jestliže vybavení stavby nasvědčuje několika účelům, má se za to, že stavba je určena k účelu, ke kterému se užívá bez závad. Před otázkou aplikovatelnosti tohoto ustanovení stál např. Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí ze dne 31.10. 2002, sp. zn. 28 Cdo 2082/2001. Uvedené rozhodnutí odráží svízelnost nynějšího posuzování situace, která je podmíněna časově danými okolnostmi stavební a jiné praxe nedemokratického režimu v letech 1948 – 1989, který často nijak nelpěl na dodržování vlastních norem. Při úvaze o nárocích nových vlastníků vůči prostorám, jejichž někdejší ledabylá dokumentace založila dnešní nejistotu jejich dlouhodobých uživatelů, nelze od tohoto „historického“ aspektu bez dalšího abstrahovat. Citované rozhodnutí dospělo - i s ohledem na výše uvedené - k závěru o přiléhavosti použití ustanovení §104 odst. 1 stavebního zákona v obdobné situaci.
K tomu dovolací soud dodává, že obdobná problematika byla již řešena též v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.2.2003, sp. zn. 22 Cdo 333/2002 s odůvodněním, že soud musí v zásadě vycházet z kolaudačního rozhodnutí, kterým však není vázán. Jde-li, jak tomu bylo v tomto případě, o místnosti, které jsou prokazatelně po desetiletí s vědomím a souhlasem stavebního úřadu užívány jako obytné, může soud vycházet pro určení charakteru domu z toho, že jde o obytné místnosti, i když kolaudační rozhodnutí, takové určení neobsahuje.
Na základě výše uvedeného dovolací soud se ztotožnil s právním posouzením odvolacího soudu, že v dané věci předmětné místnosti jsou s ohledem na dosavadní způsob užívání určeny k trvalému bydlení.
Pro úplnost nutno uvést, že pokud jde o dovolání do výroku o náhradě nákladů řízení, dovolání přípustné není a to bez zřetele k povaze takového výroku ( bez ohledu na to, zda jde o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení) - srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod pořadovým číslem 88, a publikovaném pod R 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.
Posouzení věci odvolacím soudem odpovídá závěrům dnes již konstantní soudní judikatury. Uvedené právní závěry nelze podřadit pod pojem právních otázek, jejichž řešení by činilo uvedené rozhodnutí odvolacího rozhodnutím, které by mělo po právní stránce zásadní význam.
Z uvedeného vyplývá závěr, že přípustnost dovolání v této věci nelze dovodit z žádného ustanovení o.s.ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001. Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 o.s.ř. za použití ustanovení §218 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl, aniž mohl přikročit k meritornímu hodnocení dovolacích námitek v něm uplatněných.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 1 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 ost. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Dovolatelka sice neměla se svým dovoláním úspěch, vyjádření žalobkyně k podanému dovolání však nebylo možno zohlednit jako úkon právní služby ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 až 3 vyhl.č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. června 2005
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu