ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.1352.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 1352/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu, složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobců a/ S. P., b/ M. L., a c/ P. B., zastoupených advokátem, proti žalovaným 1/ P. V., a 2/ J. V., zastoupených advokátem, o přechod vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp.zn. 7 C 779/92, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18.3.2004, čj. 11 Co 75/2003-207, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18.března 2004, čj. 11 Co 75/2003-207, se ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 25.10.2002, čj. 7 C 779/92-181, o přechodu vlastnického práva žalovaných k pozemku č. 106 - zahrada ve S., a ve výroku o nákladech řízení zrušuje.
II. Ve stejném rozsahu se zrušuje shora uvedený rozsudek Okresního soudu v Lounech, a v tomto rozsahu se věc vrací Okresnímu soudu Lounech k dalšímu řízení.
II. Ve zbývající části se dovolání zamítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Lounech rozsudkem ze dne 25.10.2002, čj. 7 C 779/92-181, rozhodl, že vlastnické právo žalovaných k domu čp.13 ve Smolenici se stavební parcelou původně č. 21, nyní č. 21/2, č. 21/1 – k pozemku č. 21/2449 a zahradě č. 106 přechází na žalobce. K odvolání žalovaných Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 18.3.2004, čj. 11 Co 75/2003-207, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o přechodu vlastnického práva žalovaných k domu čp. 13 ve S., stavebním parcelám č. 21/1 a 21/2 jakož i zahradě č. 106 tamtéž, s tím, že spoluvlastnické podíly činí u prvého žalobce a druhé žalobkyně u každého jednu ideální čtvrtinu, a u třetího žalobce jednu ideální polovinu. Ve zbývající části rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na přechod vlastnického práva k parcele č. 21/2449 ve S. zamítl.
Odvolací soud uzavřel, že žalobci jsou ve věci aktivně legitimováni jako oprávněné osoby podle §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), a žalovaní jsou pasivně legitimováni jako právní nástupci osoby, která nemovitosti získala od státu, jenž by jinak byl povinen je žalobcům vydat. S ohledem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu při posuzování ceny nižší než ceny odpovídající tehdy platným předpisům (dále jen „cena nižší“) odvolací soud učinil závěr, že ustanovení §8 odst. 1 zákona o půdě bylo naplněno právě v tom, že nemovitosti byly získány za cenu nižší; kupní cena, kterou zaplatili za stavby, činila totiž 6.953,80 Kč, což představovalo 50 % původně stanovené ceny 13.237,60 Kč, cena osobního užívání pozemků 1.004 Kč. Podle znaleckého posudku soudem určeného znalce P. S. činila podle vyhlášky č. 73/1964 Sb. cena staveb 19.926,73 Kč a cena za užívání pozemků 1.335,60 Kč. Odvolací soud rovněž vyložil, že pozemky zastavěné sledují právní osud stavby, a pokud jde o zahradu, shledal, že právo osobního užívání k ní bylo zřízeno v rozporu s tehdy platnými právními předpisy, protože zahrada měla vyšší výměru, jež nebyla finančním odborem ONV v L. zdůvodněna. Protiprávní zvýhodnění nabyvatelů nemovitostí, jež měl za prokázáno soud prvního stupně, odvolací soud neshledal. Zamítavý výrok týkající se parcely č. 21/2449 ve Smolenici odůvodnil tím, že tento pozemek nebyl předmětem kupní smlouvy, kterou právní předchůdci žalovaných získali předmětné nemovitosti, a nejsou proto ve věci pasivně legitimováni.
Žalovaní podali dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně. Přípustnost dovolání spatřují v ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a písm. c) o.s.ř. Vycházejí z toho, že rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tím, že byly stanoveny ideální podíly, v nichž vlastnické právo přechází na jednotlivé žalobce, takže došlo ke změně obsahu rozhodnutí soudu. Nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem spatřují v jeho závěrech, týkajících se pasivní legitimace žalovaných v řízení. Dům čp. 13 ve S. nabyli smlouvou z 22.6.1966 manželé V. a J. V. do svého bezpodílového spoluvlastnictví a pozemky nabyli do společného užívání. Smrtí J. V. došlo k zániku bezpodílového spoluvlastnictví a zániku společného práva užívání pozemků. Vlastníkem poloviny nemovitostí, která připadla do dědictví, se stal s ohledem na výsledek dědického řízení právní předchůdce žalovaných, V. V. Ve vztahu k zůstavitelce J. V. nebyli žalovaní osobami blízkými a necítí se proto býti pasivně legitimováni k jedné polovině nemovitostí, jež patřily původně jí. Zásadní otázku spatřují v tom, že soud vyšel ze znaleckého posudku, který posoudil cenu nemovitostí v době jejich převodu na V. a J. V. podle vyhlášky č. 73/1964 Sb., o cenách staveb v osobním vlastnictví a o náhradách při vyvlastnění nemovitostí, kterou však nelze použít, protože se nevztahovala na převody věcí z vlastnictví státu do vlastnictví občanů. Směrnice obsahující pokyny, jak stanovovat kupní cenu, jež byla publikována pod č.10 ve Věstníku ministerstva financí č. 5 z roku 1964, byla interní směrnicí, takže rozpor s ní nemůže být posuzován jako rozpor s právními předpisy, jimiž se rozumějí předpisy obecně závazné. Dovolatelé poukazují na závěr znaleckého posudku, který sloužil pro stanovení kupní ceny, a nebyl nikým zpochybňován. Dále upozorňují na to, že soud se nezabýval otázkou, zda i pozemky, k nimž bylo zřízeno právo osobního užívání, byly získány za okolností uvedených v §8 odst. 1 zákona o půdě. Odvolací soud pouze konstatoval, že parcela č. 106 - zahrada, přesahovala svou výměrou, tj. 967 m2, výměru stanovenou v §200 obč. zák. v tehdy platném znění, takže ji právní předchůdci žalovaných získali v rozporu s tehdy platnými předpisy. Dovolatelé vytýkají odvolacímu soudu, že nezkoumal, zda v daném případě nebyly dány podmínky pro překročení přípustné výměry pozemku z důvodů uvedených v §200 odst. 2 obč. zák. Měl se zabývat tím, zda by jinak nevznikl pozemek nevhodného tvaru, nebo by došlo k nehospodárnému zastavení pozemku, a zda rozdělením by bylo možné účelně využít zbytek pozemku. Dodávají, že tento pozemek tvořil historický celek s pozemky ostatními a nelze předpokládat, že by jeho rozdělením bylo možné účelně využít jeho zbývající část. Závěrem dovolatelé vytýkají soudu, že se nezabýval případnou aplikací ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. v případě, že by shledal naplnění podmínek daných v ustanovení §8 odst. 1 zákona o půdě, tj. nepřihlédl k tomu, že právní předchůdci žalovaných se nepodíleli na předchozím porušení práv právních předchůdců žalobců, že cenu za nemovitosti určil stát a že žalovaní nabyli nemovitosti po velmi dlouhé době poté, kdy přešly z vlastnictví státu do vlastnictví jejich právních předchůdců. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil příslušnému soudu k dalšímu řízení. Současně navrhli, aby dovolací soud odložil vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, a to s odůvodněním, že prvý žalobce vyzval žalované k vyklizení nemovitostí.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Dovolání splňuje náležitosti stanovené v §241 a §241a o.s.ř. Dovolací soud nesdílí názor žalovaných, že přípustnost jejich dovolání je dána ustanovením §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., protože odvolací soud nezměnil rozsudek soudu prvního stupně stanovením podílů, v nichž vlastnické právo žalovaných přechází na žalobce, ale pouze upřesnil jeho výrok v souladu s návrhem. Navíc, i kdyby bylo možno toto upřesnění považovat za změnu rozsudku soudu prvního stupně, nebyli by žalovaní v této části věcně legitimováni; po věcné stránce ostatně rozdělení podílů žalobců ani nenapadají, takže v dovolacím řízení by s ohledem na §242 odst. 3 o.s.ř. nebylo o čem rozhodovat.
Dovolací soud však dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a to jednak pro řešení otázky pasivní věcné legitimace žalovaných ve smyslu §8 odst. 1 zákona o půdě ve vztahu k ideální polovině nemovitostí, jež tvořily původně bezpodílové spoluvlastnictví manželů V. a J. V., protože tato otázka nebyla dosud dovolacím soudem řešena, jednak z důvodu právního posouzení v otázce nabytí zahrady č. 106 ve S. v rozporu s tehdy platnými předpisy, k němuž dospěl odvolací soud.
Dovolací soud nepovažuje za zásadně významnou otázku, zda cenovým předpisem, jímž se řídily převody nemovitostí mezi tehdejšími organizacemi a občany, se rozumí vyhláška č. 73/1964 Sb., o cenách staveb v osobním vlastnictví a o náhradách při vyvlastnění. Okolnost, že touto vyhláškou se stanovily ceny staveb, jež byly předmětem prodeje občanům se strany organizací a státu, není obecně zpochybňována - šlo o jediný předpis, jímž se nemovitosti oceňovaly i při těchto převodech, a soudní judikatura s tímto předpisem v souvislosti s §8 odst. 1 zákona o půdě běžně pracuje (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4.6.2002, sp.zn. 28 Cdo 537/2002, ze dne 23.1.2003, sp. zn. 28 Cdo 715/2002, ze dne 9.9.1999, sp. zn. 28 Cdo 1929/99).
Závěr, že na žalované se vztahuje ustanovení §8 odst. 1 o půdě jako na vlastníky nemovitostí, které lze považovat za osoby blízké původnímu nabyvateli, považuje dovolací soud za správný. K V. V. jako nabyvateli nemovitostí, který je získal za cenu nižší než cenu odpovídající tehdy platným cenovým předpisem, jsou oba žalovaní nesporně osobami blízkými, a to P. V. jako jeho syn, a J. V. jako jeho manželka. Okolnost, že nemovitosti byly původně prodány do spoluvlastnictví V. V. a jeho prvé manželky J., na tomto závěru nic nemění, protože na základě původního převodu přešly nemovitosti do bezpodílového spoluvlastnictví těchto manželů, tedy oba byli vlastníky celku, nikoli jednotlivých podílů; po smrti první manželky se pak V. V. stal jejich jediným vlastníkem. Lze tedy uzavřít, že V. V. byl vlastníkem předmětných nemovitostí jako celku od počátku, tj. od jejich převodu ze strany státu, tj. 22.6.1966, do své smrti. Dovolací soud proto shledal potvrzující výrok odvolacího soudu správným a dovolání - s výjimkou dále uvedenou - zamítl podle §243b odst. 2 věta před středníkem o.s.ř.
Na správné odůvodnění rozsudku odvolacího soudu lze odkázat i v otázce případné aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč. zák.
Dovolací soud však dospěl k závěru, že v řízení před odvolacím soudem došlo k vadě, která mohla vést k nesprávnému rozhodnutí pokud jde o zahradu č. 106 ve S. Odvolací soud totiž rozhodl o tom, že tento pozemek byl nabyt v rozporu s tehdy platným obč. zák., protože byla překročena výměra stanovená v §200 obč. zák. v tehdy platném znění, aniž se tímto důvodem zabýval soud prvního stupně. Nedal proto účastníkům možnost přezkoumání právního názoru v odvolacím řízení, navíc se sám nezabýval touto otázkou z hlediska všech směrodatných okolností. Dovolací soud poukazuje na svou dosavadní judikaturu v této věci. Např. v rozsudku ze dne 4.6.2002, sp. zn. 28 Cdo 537/2002, vyslovil, že při posuzování, zda rozhodnutím orgánu státní správy o přidělení pozemku do osobního užívání ve vyšší výměře než uvedené v §200 obč. zák. soud bere v úvahu i to, zda k překročení výměry došlo z důvodu zastavění pozemku nebo nemožnosti využití jeho zbývající části. Obdobně rozhodl i v rozsudku ze dne 23.2.1999, sp. zn. 28 Cdo 208/99, nebo ze dne 22.8.2002, sp. zn. 28 Cdo 124/2002. Rozsudek odvolacího soudu nelze z tohoto hlediska přezkoumat a proto byl v této části zrušen. Protože uvedeným hlediskem se nezabýval ani soud prvního stupně, byl zrušen v části, týkající se pozemku č. 106 ve S. i jeho rozsudek a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 5, §243d o.s.ř.).
S ohledem na výsledek řízení dovolací soud nerozhodoval zvlášť o odložení vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu.
V dalším řízení bude rozhodnuto nově o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. července 2005
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu