ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.1862.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 1862/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání J. T., zastoupené advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze 13. 4. 2005, sp. zn. 12 Co 115/2005, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 3 C 69/2003 (žalobkyně J. T. proti žalovaným: 1. Státnímu statku K., s. p., 2. P. f. ČR, a 3. Ministerstvu zemědělství ČR – Pozemkovému úřadu v T., o uložení povinnosti vydat nemovitosti a o určení vlastnictví k nemovitostem), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala žalobou, podanou u soudu 18. 4. 2003, aby vůči žalovaným bylo rozhodnuto jednak o tom, že se zrušuje rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu v T. z 26. 3. 2003, čj. 807/03 – PÚ/R/8317, a dále aby bylo žalovaným Státnímu statku K., s. p., a P. f. ČR uloženo vydat žalobkyni pozemek parc. č. 21 (zastavěnou plochu o výměře 1711 m2) a posléze aby bylo rozsudkem soudu určeno, že je žalobkyně vlastnicí uvedených nemovitostí v katastrálním území N. V. u B.
O této žalobě, pokud šlo o žalobní návrh na zrušení uvedeného rozhodnutí Pozemkového úřadu v T., bylo rozhodnuto usnesením Krajského soudu v Plzni z 29. 4. 2003, sp. zn. 30 Ca 52/2003, že se tento žalobní návrh odmítá a že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Krajský soud v Plzni tu poukazoval na ustanovení §68 písm. b) zákona č. 150/2000 Sb., podle něhož je žaloba ve správním soudnictví nepřípustnou tehdy, jde-li o rozhodnutí správního orgánu v soukromoprávní věci, vydané v mezích zákonné pravomoci správního orgánu; proto uvedený krajský soud odmítl žalobní návrh žalobkyně týkající se uvedeného rozhodnutí pozemkového úřadu s poukazem na ustanovení §46 odst. 2 zákona č. 150/2000 Sb.
Usnesením Okresního soudu v Tachově z 18. 6. 2003, čj. 3 C 69/2003-32, byl připuštěn vstup Ministerstva zemědělství ČR – Pozemkového úřadu v T. do tohoto řízení na straně žalovaných.
Žalovaný Státní statek K., s. p., a žalované Ministerstvo zemědělství – Pozemkový úřad v T. v řízení uvedli, že tuto právní věc ponechávají na rozhodnutí soudu; žalovaný P. f. ČR navrhoval zamítnutí žaloby žalobkyně jako neodpovídající občanskému soudnímu řádu.
Okresní soud v Tachově pak rozhodl rozsudkem z 13. 1. 2004, čj. 3 C 69/2003-71; žaloba žalobkyně byla tímto rozsudkem zamítnuta a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud právního stupně vydal k tomuto rozsudku ještě opravné usnesení z 21. 12. 2004, čj. 3 C 69/2003-88, jímž zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně upřesnil.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že nemovitosti uváděné žalobkyní byly přiděleny v roce 1946 původním přídělcům J. a A. M. Po smrti přídělce J. M. přídělkyně A. M. dne 20. 6. 1961 se přídělu vzdala ve prospěch státu a posléze byly tyto nemovitosti předány Státnímu statku v B. Podle závěrů soudu prvního stupně žalobkyně nepodala včas výzvu k vydání jí nyní v žalobě uváděných nemovitostní. Kromě toho měl soud prvního stupně za to, že se žalobkyni nepodařilo prokázat, jak tvrdila, že přechod nemovitého majetku na stát byl uskutečněn v rozporu s obecně závaznými právními předpisy. Soud prvního stupně byl i toho názoru, že žalovaný Pozemkový fond ČR, ani žalované Ministerstvo zemědělství ČR – Pozemkový úřad v T. tu nejsou v této právní věci pasívně legitimováni, neboť žalobkyní uváděné nemovitosti ke dni účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. nedrželi. Posléze dospěl soud prvního stupně k závěru, že v této právní věci bylo možné se domáhat žalobou pouze určení vlastnictví k nemovitostem, nikoli zrušení správního rozhodnutí anebo vydání nemovitostí s poukazem na ustanovení §9 zákona č. 229/1991 Sb.
Z uvedených důvodů soud prvního stupně žalobu žalobkyně zamítl a o nákladech řízení rozhodl s odůvodněním, že žalovaní náhradu nákladů řízení ze strany žalobkyně, která nebyla v řízení úspěšná, nepožadovali.
O odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Tachově z 13. 1. 2004, čj. 3 C 69/2003-71 (ve znění opravného usnesení z 21. 12. 2004, čj. 3 C 69/2003-88) rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem z 13. 4. 2005, sp. zn. 12 Co 115/2005, a to tak, že rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobkyně nebylo shledáno důvodným.
Odvolací soud byl shodně se soudem prvního stupně toho názoru, že žalobkyně, jako dcera původních přídělců pozemků, podala včas výzvu k vydání nemovitostí podle zákona č. 229/1991 Sb., ale ohledně zemědělské půdy o výměře necelých 12 ha v katastrálním území N. V. u B.; tyto pozemky jí byly vydány, neboť Pozemkový úřad v T. rozhodl o jejím vlastnictví ohledně této zemědělské půdy rozhodnutím z 19. 11. 1995, čj. RPÚ/R 2435/95-72/9.
Ohledně domu čp. 14 s pozemkem parc. č. 21 a s částí pozemku parc. č. 69 v katastrálním území N. V. u B., o něž šlo v tomto soudním řízení, pokládal však odvolací soud za zjištěno, že tyto nemovitosti přešly z rodičů žalobkyně na bratry žalobkyně A. M. a J. M., kteří je pak v roce 1977 prodali (zastoupeni opatrovníkem, a to smlouvou, schválenou opatrovnickým soudem, když oba převodci byli zbaveni způsobilosti k právním úkonům) kupujícímu Státnímu statku v B. Odvolací soud (shodně se závěry soudu prvního stupně) byl toho názoru, že tu žalobkyně nepodala včas výzvu ohledně vydání domu čp. 14 (s pozemky parc. č. 21 a parc. č. 69) v N. V. u B., jejichž původními spoluvlastníky byli J. M. a A. M.; žalobkyně totiž ve svém podání „doručeném v prosinci 1992, resp. v lednu 1993“ uvedla jen, že jí jde o vydání pozemků o výměře 12 ha a že vlastnictví těchto pozemků přešla na stát na základě darování v tísni v roce 1962 Byl proto odvolací soud toho názoru, že výzvou žalobkyně byl tu uplatněn pouze nárok na vydání zemědělských pozemků, jejichž původním vlastníky byli rodiče žalobkyně, a o tomto nároku již bylo rozhodnuto ve správním řízení dne 19. 1. 1995 a uplatněnému nároku žalobkyně bylo vyhověno. Další výzvu podala žalobkyně až 27. 7. 1995; v této výzvě žalobkyně uvedla, že její bratři J. M. a A. M. nabyli vlastnictví k těmto nemovitostem (k domu čp. 14 a pozemky parc. č. 21 a parc. č. 69 /zčásti/ v N. V. u B.), a to na základě rozhodnutí o dědictví a že tohoto vlastnictví pozbyli kupní smlouvou z 28. 2. 1977. Tato další výzva (kterou nadto žalobkyně podala i za bratra J. M., třebaže nebyla jeho opatrovnicí) byla tedy podána opožděně po uplynutí prekluzívní lhůty podle zákona č. 229/1991 Sb.
Odvolací soud poukazoval i na to, že jeho závěry jsou shodné se závěry, k nimž dospěl i Krajský soud v Plzni ve svém rozsudku z 24. 11. 1998, sp. zn. 30 Ca 179/97, jakož i Ústavní soud ČR ve svém usnesení ze 7. 2. 2001, I. ÚS 120/99, v nichž se zabývaly odvoláními proti rozhodnutí Pozemkového úřadu z 19. 1. 1995, čj. RPÚ/R 2435/95-72/9, i ústavní stížnosti žalobkyně proti oběma uvedeným rozhodnutím. Odvolací soud se také neztotožnil s názorem žalobkyně, že kupní smlouva z 28. 2. 1977, kterou Státní statek v B. získal nemovitosti od sourozenců J. M. a A. M., neodpovídala hodnotě převáděných nemovitostí a že také darovací smlouva, kterou A. M. darovala svou nemovitosti, získanou poválečným přídělem, státu v roce 1962, byla uzavřena v tísni.
Z uvedených důvodů odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §219 občanského soudního řádu jako věcně správný a ohledně nákladů řízení rozhodl s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalobkyni J. T. dne 18. 5. 2005 a dovolání z její strany bylo podáno 24. 6. 2005 u Okresního soudu v Tachově, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelka ve svém dovolání navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka měla za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, protože je podala proti rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam. Jako dovolací důvody dovolatelka uplatňovala, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu) a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatelka především pokládala za nesprávný názor odvolacího soudu, že žalobkyně učinila výzvu k vydání domu čp. 14 (s pozemkem parc. č. 21) v N. V. u B. až 27. 7. 1995. Žalobkyně totiž již ve své výzvě z 27. 1. 1993 požádala o vydání domu čp. 14 s pozemkem parc. č. 21 a s částí pozemku parc. č. 69 v N. V. u B. Tato výzva byla ručně psaná a byla adresována Státnímu statku v C. a stejně tak i její ručně psaná výzva z 27. 1. 1993, která byla adresována Pozemkovému úřadu v T., obsahovala výzvu k vydání těchto nemovitostí. Šlo tedy o výzvu podanou včas. Na tuto skutečnost žalobkyně poukazovala již v řízení u Pozemkového úřadu v T. z 15. 4. 2003, ve své žalobě z 15. 4. 2003 i ve svém odvolání ze 17. 1. 2005. Soudy se však touto okolností důsledně nezabývaly.
Dovolatelka dále poukazovala na to, že odvolací soud přesto, že nárok žalobkyně pokládal za prekludovaný, zabýval se i posuzováním okolností, za nichž přešel nemovitý majetek bratří žalobkyně na stát, i tím, zda kupní cena nemovitostí odpovídala jejich hodnotě. Žalobkyně však bezúspěšně dokládala, že stát tu získal nemovitosti za nápadně nevýhodných podmínek a na základě právního úkonu učiněného v tísni. Dokazují to znalecké posudky, které dovolatelka může v soudním řízení uplatnit (když uplatněný byly i v řízení u Pozemkového úřadu v T.), a uplatněno může být i prohlášení opatrovnice převodců J. M. a A. M. – p. S. o tom, že právní úkon tohoto převodu byl učiněn v tísni.
Tento postup odvolacího soudu v řízení způsobil, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Správní orgán v řízení před Pozemkovým úřadem v T., ale také soudy obou stupňů spatřovaly těžiště v řešení této právní věci v nedodržení lhůty pro uplatnění nároku žalobkyně a dále se již podmínkami pro vydání nemovitostí nezabývaly. V tomto smyslu je tedy rozsudek odvolacího soudu nepřezkoumatelný; vadný je i rozsudek soudu prvního stupně.
Přípustnost dovolání dovolately bylo tu nutno posoudit pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, protože dovolání dovolatelky směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu je dovolání přípustné i proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí má ve věci samé pro právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 3 C 69/2003 Okresního soudu v Tachově), ani z obsahu dovolání dovolatelky a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud ve svém rozhodnutí, proti němuž směřovalo dovolání dovolatelky, řešil právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Dovolatelka uplatňovala jako dovolací důvod jednak to, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a jednak to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Při výkladu pojmu vady řízení ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu, vycházel dovolací soud z právních závěrů rozhodnutí uveřejněného pod č. 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, podle něhož za vadu řízení před soudem je třeba pokládat takový nesprávný postup soudu, který se projevil již v průběhu řízení (např. znemožněním účastníků řízení jednat před soudem kupř. nesprávným obeslání k jednání před soudem) a nikoli až při rozhodování ve věci. V daném případě však ani v dovolání dovolatelky nebyla žádný taková okolnost uváděna a ani dovolací soud takovou okolnost zejména z obsahu soudního spisu neshledal. Pokud dovolatelka ve svém dovolání uplatňovala námitku, že se odvolací soud „blíže nezabýval podmínkami pro vydání nemovitostí“, jde o námitku směřující k úplnosti zjištění skutkového stavu věci soudem a k tvrzené nesprávnosti hodnocení provedených důkazů, nikoli k doložení vady, k níž by došlo v průběhu řízení před soudem.
Nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu) může spočívat v tom, že soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (srov. k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).
V daném případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc (jak uváděl ve svém rozhodnutí z 13. 4. 2005) podle ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, jmenovitě podle ustanovení o uplatňování nároků podle tohoto zákona výzvou k jeho vydání (srov. §9 zákona č. 229/1991 Sb.) a o povaze a důsledcích rozhodnutí pozemkového úřadu ohledně vydání nemovitosti a o vlastnictví oprávněné osoby k nemovitosti, jakož i o lhůtách k uplatnění nároku podle tohoto zákona (§13 zákona č. 229/1991 Sb.).
Podle ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. nárok podle tohoto zákona uplatní oprávněná osoba u pozemkového úřadu a zároveň vyzve povinnou osobu k vydání nemovitosti; povinná osoba uzavře s oprávněnou osobou do 60 dnů od podání výzvy dohodu o vydání nemovitosti. Podle ustanovení §9 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. dohoda podléhá schválení pozemkovým úřadem formou rozhodnutí, vydaného ve správním řízení; nedojde-li k dohodě o vydání nemovitosti, rozhodne o vlastnictví oprávněné osoby k nemovitosti pozemkový úřad (§9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb.). Proti rozhodnutí pozemkového úřadu podle ustanovení §9 odst. 3, 4 a 5 zákona č. 229/1991 Sb. možno podat opravný prostředek k soudu (§9 odst. 6 zákona č. 229/1991 Sb.).
Ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo vyloženo (na str. 124 /258/), že účel, jemuž má sloužit vydání rozhodnutí pozemkového úřadu podle ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., je v převážné většině případů dvojí: vyřešit otázku povinnosti k vydání nemovitosti, ohledně níž nedošlo k jejímu vydání za základě dohody oprávněné osoby a povinné osoby, a v důsledku toho rozhodnout (jak stanoví §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb.) o vlastnictví oprávněné osoby k nemovitosti; zákon č. 229/1991 Sb. (ve znění zákona č. 183/1993 Sb.) také v ustanovení §8 odst. 1 a §16 odst. 6 uvádí rozhodnutí o vydání nebo nevydání nemovitosti. Uvedenému dvojímu účelu rozhodnutí podle ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. proto odpovídá, aby tam kde byla sporná otázka, zda oprávněné osobě má či nemá být vydána nemovitost ve smyslu ustanovení §6 zákona č. 229/1991 Sb., bude pozemkový úřad ve svém rozhodnutí rozhodoval jednak o tom, že povinná osoba je povinna vydat oprávněné osobě nemovitost (identifikovanou parcelním číslem, případně dalšími identifikačními údaji) a jednak o tom, že tato vydávaná nemovitost je vlastnictvím oprávněné osoby na základě toho, co v konkrétním případě vyplynulo z ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. (zejména z ustanovení §6).
Rozsudku Krajského soudu v Plzni z 13. 4. 2005, sp. zn. 12 Co 115/2005, proti němuž směřovalo dovolání dovolatelky v daném případě, předcházelo jednak rozhodnutí (rozsudek) Krajského soudu v Plzni z 30. 12. 1996, sp. zn. 30 Ca 614/95, kterým bylo rozhodnuto, že se potvrzuje rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu v T. z 5. 12. 1995, čj. RPÚ/R/3824/1474-72/9, o neschválení dohody ze 6. 10. 1995 (tj. dohody o vydání pozemku parc. č. 21 s domem čp. 14 a s částí pozemku parc. č. 69 v katastrálním území N. V. u B.). Předcházelo také i vydání usnesení Ústavního soudu ČR ze 7. 2. 2001, I. ÚS 120/99, jímž byla odmítnuta ústavní stížnost J. T. proti rozhodnutí Okresního úřadu T. – okresního pozemkového úřadu z 28. 3. 1997, čj. RPÚ/R/5039/208, 724/97-72/9, a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni z 24. 11. 1998, sp. zn. 30 Ca 172/97, jímž byla ústavní stížnost J. T. proti uvedenému rozhodnutí pozemkového úřadu z 28. 3. 1997, čj. RPÚ/R/5039/208, 724/97-72/9, odmítnuta.
Odvolací soud ve svém rozhodnutí z 13. 4. 2005 (sp. zn. 12 Co 115/2005 Krajského soudu v Plzni), proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, uváděl správně, že se cítil být vázán i právními závěry obsaženými v již uváděném usnesení Ústavního soudu ČR ze 7. 2. 2001, I.ÚS 120/99. Z těchto právních závěrů lze jmenovitě uvést závěr o tom, že v rozhodnutí pozemkového úřadu v T. z 28. 3. 1997, čj. RPÚ/R/5039/208, 724/97-72/9, nebyl konstatován nesoulad mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů a právními závěry pozemkového úřadu. Dále lze uvést závěr, že „podání J. T., doručené pozemkovému úřadu 28. 12. 1992, se vzhledem k údajům v něm uvedeným (za původní vlastníky tu byli označeni J. a A. M., stěžovatelka J. T., jako oprávněná osoba, se označila jako dcera původních vlastníků, celková výměra pozemků byla uvedena 12 ha a bylo také uvedeno, že vlastnictví těchto pozemků přešlo na stát na základě darovací smlouvy, uzavřené v tísni) týkalo pouze uplatnění nároku ohledně nemovitostí, které přešly na stát (bývalý Státní statek B., v podání označený jako Státní statek C.) v důsledku jejich darování rodiči J. T. v roce 1962“. Byl také uveden závěra týkající se podání J. T. z 27. 7. 1995, že toto doplnění předchozí žádosti o restituci se týkalo nemovitostí, jejich původními vlastníky již nebyli rodiče J. T., ale její bratři, na něž přešlo vlastnictví děděním podle rozhodnutí vydaného v řízení o dědictví ze 16. 8. 1968. V usnesení Ústavního soudu ČR bylo proto konstatováno, že J. T. uplatnila nárok na vydání nemovitostí, u kterých se – v důsledku darování části nemovitostí v tísni – od roku 1962 uplatňoval odlišný vlastnický režim; Ústavní soud ČR ve svém usnesení ze 7. 2. 2001, I.ÚS 120/99, výslovně proto uváděl, že „stěžovatelce nelze přisvědčit, že by restituční nárok na vydání nemovitostí po bratrech – J. a A. M. podala včas v původní zákonné lhůtě (končící dne 31. 1. 1999), takže její právo na vydání nemovitostí zaniklo. Ústavní soud ČR ještě dodával, že nemá důvod odchylovat se od argumentů uvedených v odůvodnění ústavní stížností napadeného správního rozhodnutí a ústavní stížností napadeného soudního rozsudku (jak jsou shora uvedeny).
Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, také uváděl, že „soud prvního stupně ve shodě se závěry Ústavního soudu ČR, zaujatými v řízení o ústavní stížnosti proti rozhodnutí Okresního soudu v Tachově – Okresního pozemkového úřadu z 28. 3. 1997, sp. zn. RPÚ/R/5039/208, 724/97-72/9, o tom, že žalobkyně není vlastnicí nemovitostí, které jsou předmětem tohoto řízení, a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni z 24. 11. 1998, sp. zn. 30 Ca 712/97, měl za to, že žalobkyně J. T. nepodala včas výzvu k vydání nemovitostí, jejichž původními vlastníky byli její bratři J. a A. M.“. Odvolací soud v této souvislosti dále dovozoval, že ani další zjištění, učiněná v tomto řízení zejména na podkladě námitek, uplatněných žalobkyní J. T., nepřineslo nové poznatky tak, aby odvolací soud musel odchýlit od citovaných závěrů Ústavního soudu ČR.
Za těchto uvedených okolností nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřovalo dovolání dovolatelky, bylo rozhodnutím, v němž by byla některá právní otázka řešena v rozporu s hmotným právem (zejména ustanoveními zákona č. 229/1991 Sb.) anebo právní otázka, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu. Shora již bylo konstatováno, že v tomto rozhodnutí odvolacího soudu nebyla řešena rovněž právní otázka, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. Zákonné předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, nebyly tedy u dovolání dovolatelky shledány.
Nezbylo proto dovolacímu soudu než odmítnout dovolání dovolatelky jako dovolání nepřípustné podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalovaným v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 27. září 2005
JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v. r.
předseda senátu