ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.2051.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 2051/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání dovolatele F. K., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze 16. 3. 2005, sp. zn. 18 Co 552/2004, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 6 C 72/2002 (žalobce F. K., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Ing. J. H., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou u soudu 3. 4. 2002, se žalobce domáhal, aby bylo rozsudkem soudu určeno, že žalobce je vlastníkem pozemků parc. č. 841 (o výměře 674 m2 ), parc. č. 842 (o výměře 1282 m2), parc. č. 843 (o výměře 981 m2), parc. č. 1524 (o výměře 1333 m2), parc. č. 1525 (o výměře 329 m2), parc. č. 942/2 (o výměře 7041 m2) a parc. č. 942/4 (o výměře 4826 m2) v katastrálním území H., zapsaných na listu vlastnictví č. 2484 pro katastrální území a obec H. u Katastrálního úřadu v Ch. V žalobě bylo uvedeno, že tyto pozemky získal žalobce z titulu dědického práva po svém otci O. F. K., který zemřel 19. 12. 1938 ve Vídni. Předání dědictví bylo uskutečněno pozůstalostním soudem v Pardubicích do rukou poručníka žalobce F. K. – Ing. F. K. K. z H.; následně byla tato skutečnost zapsána v Zemských deskách českých a v příslušných vložkách pozemkových knih. Žalobce byl v době smrti svého otce dvouletým chlapcem, takže neměl tehdy způsobilost činit samostatně právní úkony. Na majetek F. K. – nemovitosti, tvořící panství H., byla rozhodnutím Zemského národního výboru v P. z 30. 6. 1945, č.j. III la 768/1 – 1945, uvalena národní správa. Později bylo vlastnické právo k věcem, které F. K. nabyl na základě dědického práva po svém otci, „vážně ohroženo aplikací dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb.“; nedošlo však doloženě k vydání řádného rozhodnutí podle dekretu č. 12/1945 Sb., ani konfiskačního výměru podle dekretu č. 108/1945 Sb., jež by byly vydány místně příslušným Okresním národním výborem v Ch. a jež by byly adresovány osobně žalobci; k žádnému řízení podle těchto dekretů nebyli také přizváni poručník žalobce, ani matka žalobce F. K. Podle názoru žalobce nedopadají na žalobce ustanovení dekretu č. 12/1945 Sb., ani dekretu č. 108/1945 Sb. Žalobce se vzhledem ke svému věku (je narozen v roce 1936) nemohl hlásit při sčítání obyvatelstva k německé národnosti, nebyl členem žádných německých organizací a politických stran. Žalobce byl jako čtyřletý chlapec odvezen svou matkou (M. K.) k babičce do Argentiny, kde pak již trvale zůstal; mateřským jazykem žalobce je španělština; nebylo a není možné hledět na žalobce jako na Němce. Podle názoru žalobce zůstalo jeho vlastnické právo k jím uváděným nemovitostem nedotčeno a má proto naléhavý právní zájem na určení svého vlastnictví, aby i zápisem v katastru nemovitostí bylo dosaženo shody mezi právním stavem a stavem zapsaným v katastru nemovitostí.
Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby žalobce. Poukazoval na to, že žalobce se svého dědictví po otci (který zemřel 19. 12. 1938) nikdy neujal, protože jak sám uvádí, žil od roku 1940 trvale v Argentině, jeho poručník byl po skončení války vysídlen z Československa a již 14. 7. 1945 byl trvale přihlášen v obci E. v Bavorsku. Žalobcem uváděný majetek zůstal takto opuštěn a také se v období 1945-1948 svých práv k nemovitostem v Čechách nedomáhal; na tento majetek bylo možné vlastně hledět jako na majetek opuštěný. Žalovaný dále poukazoval na to, že pozemky uváděné žalobcem nabyl smlouvou o převodu nemovitostí z 21. 7. 1995 (ve znění dodatku z 9. 9. 1997) od P. f. ČR. Vlastnictví žalovaného je zapsáno i v katastru nemovitostí. Nemovitosti tedy nabyl žalovaný zcela po právu, takže žaloba žalobce o určení jeho vlastnických práv k těmto nemovitostem není důvodná.
Rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi z 25. 6. 2004, č.j. 6 C 72/2002 – 211, byla zamítnuta žaloba žalobce F. K., domáhající se určení, že je vlastníkem stavební parcely č. 841 (o výměře 674 m2), stavební parcely č. 842 (o výměře 1282 m2), stavební parcely č. 843 (o výměře 981 m2 ), stavební parcely č. 1524 (o výměře 1333 m2 ), stavební parcely č. 1525 (o výměře 329 m2), pozemkové parcely č. 942/2 (o výměře 7041 m2), pozemkové parcely č. 942/4 (o výměře 4826 m2) a pozemkové parcely č. 945/1 (o výměře 19187 m2 ), zapsaných v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. 2484 pro katastrální území a obec H. u Katastrálního úřadu v Ch. Žalobci bylo uloženo nahradit žalovanému náklady řízení částkou 13.813,30 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že na straně žalobce byl shledán naléhavý právní zájem (§80 písm. c/ občanského soudního řádu), když totiž na základě žalobě vyhovujícímu soudnímu rozhodnutí by žalobce mohl dosáhnout shody jím tvrzeného právního stavu se zápisem v katastru nemovitostí.
Žalobce v tomto soudním řízení tvrdil, že vlastnické právo k jím uváděným nemovitostem nejen získal děděním po svém otci, ale také, že vlastnictví k těmto nemovitostem nikdy nepozbyl, a to ani konfiskací podle dekretu č. 12/1945 Sb., jehož ustanovení se ovšem týkala nemovitostí toho druhu, o něž v tomto řízení jde.
Soud prvního stupně poukazoval na to, že bývalý Okresní národní výbor v Ch. vydal dne 11. 8. 1945 vyhlášku č. 11399 vztahující se na majetek osoby německé národnosti, označené jako O. F. K., a to zejména na nemovitý majetek v obci H. Uvedený správní orgán pokládal soud prvního stupně za příslušný k vydání takového rozhodnutí. Ve vyhlášce bylo sice uvedeno, že se vyhláška týká vlastníka O. F. K., třebaže zkratka jména a příjmení vlastníka měly být správně uvedeny F. O. K. a také konfiskované nemovitosti nebyly přesně označeny parcelními čísly. Podle názoru soudu prvního stupně nešlo však o takové vady, které by činily uvedený správní akt nulitní (jak by tomu bylo např. při nedostatku pravomoci správního orgánu, absolutního omylu v osobě adresáta správního aktu, neurčitosti nebo neexistenci projevu vůle, při uložení nemožného plnění a pod.). Šlo tedy o správní akt s vadami, nikoli však o akt nicotný, a proto bylo třeba na věc hledět jako na akt, jímž je soud vázán (§135 odst. 2 občanského soudního řádu) a soud není oprávněn přezkoumávat jeho věcnou správnost. Konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. tu tedy byla dovršena správním aktem – vyhláškou Okresního národního výboru v Ch. z 11. 8. 1945 č.j. 11399, která byla vyvěšena na úřední tabuli v době od 11. 8. 1945 do 28. 8. 1945 (ve smyslu ustanovení §33 odst. 1 tehdy platného nařízení vlády č. 8/1928 Sb.). Správním aktem tu byl řešen případ, kdy vlastník byl od roku 1940 v cizině, stejně jako jeho matka a poručník nezletilého vlastníka byl odsunut rovněž mimo území Československa v červenci 1945 před vydáním vyhlášky z 11. 8. 1945.
Vlastnické právo ke konfiskovaným nemovitostem přešlo dnem účinnosti dekretu č. 12/1945 Sb. (tj. dnem 23. 6. 1945) na čs. stát. Stát jako vlastník mohl s nemovitostmi nakládat včetně převodu nemovitostí na jiné osoby. Žalovaný se takovým převodem z 21. 8. 1995 (ve znění dodatku k převodu z 9. 9. 1997) stal vlastníkem nemovitostí a byl také jako vlastník zapsán v katastru nemovitostí.
Soud prvního stupně tedy dospěl k výslednému závěru, že žalobce pozbyl svého vlastnického práva konfiskací majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. a žalovaný nabyl nemovitosti, uváděné žalobcem, platným převodem od F. n. m. ČR. Soud prvního stupně ovšem nesdílel názor žalovaného, že by tu šlo o opuštění majetku ze strany žalobce.
Z uvedených důvodů soud prvního stupně žalobu žalobce zamítl a o nákladech řízení rozhodl podle ustanovení §142 ods.t 1 občanského soudního řádu.
O odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Chrudimi z 25. 6. 2004, č.j. 6 72/2002 – 211, rozhodl Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze 16. 3. 2005, sp. zn. 18 Co 552/2004. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Žalobci bylo uloženo nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení částkou 7.602 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobce nebylo shledáno opodstatněným „z uplatňovaných ani jiných přípustných odvolacích důvodů“. Odvolací soud zcela převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a sdílel i věcně správný závěr soudu prvního stupně.
Také odvolací soud měl za to, že na straně žalobce je dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení, dále že žalobci i žalovanému svědčí v tomto sporu věcná legitimace a že stěžejní otázkou v řízení o této právní věci je to, zda žalobce pozbyl vlastnické právo k nemovitostem podle dekretu č. 12/1945 Sb.
V této základní otázce v tomto řízení poukazoval odvolací soud na to, co stanovil dekret č. 12/1945 Sb. v §1 odst. 1 o subjektech, jimž byl zemědělský majetek konfiskován, dále o tom, že ohledně výjimek z konfiskace rozhodoval podle §1 odst. 2 okresní národní výbor a pochybné případy pak byly prostřednictvím zemského národního výboru předloženy Ministerstvu zemědělství, které rozhodovalo o nich v dohodě s Ministerstvem vnitra, jakož i o tom, že ke konfiskaci docházelo podle §4 dekretu č. 12/1945 Sb. dnem účinnosti tohoto dekretu (tj. dnem 23. 6. 1945), aniž by bylo předpokládáno vydání správního aktu, jímž by bylo v každém jednotlivém případě vysloveno, že jsou v něm splněny podmínky konfiskace. Pokud taková rozhodnutí byla vydávána, měla pouze deklaratorní charakter (např. o tom, zda šlo při konfiskaci o zemědělský majetek nebo zda konkrétní osoba, jejíž majetek se konfiskuje, je německé či maďarské národnosti). Tato rozhodnutí příslušných národních výborů byla označována obvykle jako vyhláška či výměr ve smyslu ustanovení §1 dekretu č. 12/1945 Sb; uvedená deklaratorní rozhodnutí jen stvrzovala již dříve podle dekretu nabyté vlastnictví čs. státu ohledně konfiskovaného majetku. V soudním řízení musel obecný soud vycházet z těchto právoplatných rozhodnutí správního orgánu.
V daném případě vycházel soud v soudním řízení z vyhlášky Okresního národního výboru v Ch. z 11. 8. 1945, č.j. 11399, v níž byla osoba, uváděná jako O. F. K., označena za osobu německé národnosti s tím, že se jí konfiskuje zemědělský majetek v H. a v dalších obcích okresů Ch. a N. Vyhláška byla doručena vyvěšením na úřední tabuli (ve smyslu §33 tehdy platného vládního nařízení č. 8/1928 Sb.). K žalobcem vytýkaným vadám citované vyhlášky odvolací soud podotýkal, že z ustanovení §1 dekretu č. 12/1945 Sb. vyplývalo, že konfiskaci podléhal veškery majetek osoby, na jejíž majetek byl aplikován dekret č. 12/1945 Sb., a že v posuzovaném případě nebyla v katastrálním území H. jiná osoba s příjmením K., jejíž majetek by tu byl konfiskován. Měl proto odvolací soud za to, že tu „věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně“ v daném případě nemůže být ohrožena.
Odvolací soud dále zdůrazňoval, že obecným soudům nebylo dekretem č. 12/1945 Sb. svěřeno rozhodovat o otázce konfiskace; soud tu nemůže v konkrétním případě posuzovat uvedenou otázku ani jako otázku předběžnou. „Podklad pro rozhodnutí obecného soudu o tom, zda zemědělský majetek konkrétní osoby byl konfiskován podle dekretu č. 12/1945 Sb., lze mít jen v rozhodnutí příslušného správního orgánu, jímž je obecný osud vázán (§135 odst. 2 občanského soudního řádu)“. I v daném případě tedy bylo nutno vycházet z prezumpce správnosti rozhodnutí správního orgánu a obecný soud nemůže přezkoumávat věcnou správnost tohoto rozhodnutí. Otázkou, zda byly splněny podmínky konfiskace (tedy okolnostmi přechodu majetku na stát, či důvody převzetí majetku) by bylo možné se zabývat v soudním řízení jen tehdy, jestliže konfiskační výměry byly vydány v době po 25. 2. 1948 a do 1. 1. 1990; o takový případ, na nějž by se vztahovaly předpisy restituční povahy, však v daném případě nešlo.
Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §219 občanského soudního řádu jako věcně správný a o nákladech řízení odvolacího rozhodl podle ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 22. 4. 2005 a dovolání ze strany žalobce bylo dne 22. 6. 2005 podáno u Okresního soudu v Chrudimi, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení. Podle názoru dovolatele je jeho dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Jako dovolací důvody dovolatel uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu) a že řízení před odvolacím soudem je stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu).
Dovolatel poukazoval především na to, že v tomto soudním řízení, v němž soudy odvozovaly skutečnost konfiskace majetku žalobce z vydání konfiskační vyhlášky bývalého Okresního národního výboru v Ch., se soudy obou stupňů vůbec nezabývaly otázkou zastoupení F. K., narozeného 7. 10. 1936, v konfiskačním řízení, které proběhlo v roce 1945, kdy tedy žalobci bylo pouhých devět roků. Takovýto přístup k uvedené otázce (nerespektující zastoupení nezletilého ve správním řízení a také soudní schvalování úkonů zástupců nezletilce, majících dopad na nezletilcova majetková práva) pokládá dovolatel za absolutně nepřijatelný.
Dále dovolatel vytýkal rozhodnutí odvolacího soudu, že ve svém rozhodnutí uváděl, že konfiskaci majetku tu deklarují vyhlášky ONV Ch., ale v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud specifikoval pouze jednu vyhlášku, a to z 11. 8. 1945, č.j. 11399. Dovolatel se pouze domnívá, že druhou vyhláškou měl odvolací soud na mysli vyhlášku ONV Ch. ze 17. 9. 1945, č.j. 14812.
Za nesprávný pokládá dovolatel názor odvolacího soudu, že totiž vyhlášky ONV v Ch., předložené v tomto soudním řízení, jsou deklaratorními rozhodnutími tohoto správního orgánu podle dekretu č. 12/1945 Sb. Tyto zmíněné vyhlášky však podle názoru dovolatele „nikdy nenabyly právní moci a vykonatelnosti“, a proto soudy obou stupňů nesprávně posoudily nicotnost těchto správních aktů.
Podle názoru dovolatele měla být podle tehdy platného nařízení vlády č. 8/1928 Sb. vydána v daném případě rozhodnutí označená jako výměr, nikoli jako vyhláška. Tyto vyhlášky byly také neadresné, když totiž jako adresát je tu uváděna osoba O. F. K., bytem v obci H. (případně ve vyhlášce z 11. 8. 1945 i v dalších 21 obcích). Dovolatel F. K., narozený 7. 10. 1936, měl však v roce 1945 bydliště v Argentině, což bylo „státu dobře známo“. Použité jméno O. F. K. neexistuje v žádné matrice týkající se žalobce. Označení adresáta vyhlášky bylo tedy natolik neurčité, že způsobovalo jejich nicotnost.
Dále dovolatel vytýkal odvolacímu soudu, že se nezabýval (stejně jako soud prvního stupně) tím, že tehdy nezletilý žalobce nebyl v roce 1945 v konfiskačním řízení nikým zastoupen; žalobce však tehdy měl ustanoveného poručíka Ing. F. K. K., jenž mu byl ustanoven tehdejším německým soudem v Pardubicích 20. 10. 1944 (resp. před tím již 18. 3. 1942); tento poručník byl ovšem násilně vyvezen z území čs. státu a od 14. 7. 1945 byl hlášen k trvalému pobytu v bavorské obci E. v Německu. Žalobci (tehdy nezletilému) měl být ustanoven opatrovník pro správní řízení podle ustanovení §16 vládního nařízení č. 8/1928 Sb.; totéž vyplývalo, podle názoru dovolatele, z tehdy platného ustanovení §21 obecného zákoníku občanského z roku 1811, jakož i z mezinárodních dokumentů (např. z Deklarace práv dítěte z roku 1924 i z Všeobecné deklarace lidských práv z 10. 12. 1948). Správní řízení, jehož jediným účastníkem byl nezletilec, v tomto řízení nikým nezastoupený, je řízením zmatečným.
Dovolatel ve svém výčtu vad konfiskačního řízení poukazoval i na to, že se nelze ztotožnit s názorem uvedeným v rozhodnutí odvolacího soudu, že zmíněné vyhlášky Okresního národního výboru v Ch. byly doručeny podle ustanovení §33 tehdy platného nařízení vlády č. 8/1928 Sb. Dovolatel má za to, že v tomto případě mělo dojít k doručování individuálního správního aktu, a to výměru, nikoli vyhlášky, a vyvěšení vyhlášky bylo pouze jedním ze způsobů doručení výměru. Avšak ani tento způsob doručení výměru tu nebyl možný, protože tu nešlo o osobu, jejíž pobyt přes konané šetření nebyl znám; navíc tu šlo o nezletilého účastníka řízení, kterému nebyl ve správním řízení ustanoven opatrovník.
Pokud odvolací soud byl toho názoru, že „žalobce nemohl v řízení u obecného soudu uspět, protože nepředložil rozhodnutí příslušného správního orgánu, popřípadě soudu, vydaného ve správním soudnictví, že jeho majetek konfiskací státu nepropadl ex lege a ex tunc ke dni účinnosti dekretu č. 12/1945 Sb.“, byl dovolatel toho názoru, že podmíněnost úspěchu dovolatele v tomto sporu předložením odvolacím soudem uváděných rozhodnutí by tu byla dána pouze v případě, pokud by bylo naproti tomu v řízení předloženo i pravomocné rozhodnutí příslušného správního orgánu, deklarujícího konfiskaci majetku žalobce; takové pravomocné a vykonatelné rozhodnutí však v řízení předloženo nebylo.
Dovolatel také uváděl, že v daném případě bylo třeba, aby soudy obou stupňů měly na zřeteli zásadu nepromlčitelnosti vlastnického práva, a také to, že na daný případ se nevztahuje odvolacím soudem připomínaný „nedostatek legislativního očekávání vrácení majetku“ žalobce, když tu totiž nešlo o bývalé vlastnické právo žalobce, které by dříve zaniklo (jako např. ve věcech restitučních), ale o existující vlastnické právo žalobce, které získal z titulu dědického práva, jež nikdy nezaniklo.
Dovolatel vyslovoval posléze i názor, že v daném případě došlo „k selhání ochrany nezávislosti soudnictví, když totiž došlo k přímému ovlivňování rozhodovací činnosti soudů ve všech právních věcech žalobce“. K doložení tohoto názoru připojil dovolatel ke svému dovolání dvě přílohy nazvané „Výčet zásahů představitelů moci výkonné a zákonodárné do výkonu moci soudní ve věcech žalob F. K. na určení vlastnictví“ a „Analýza mediální prezentace kauzy K.“. Dovolatel je toho názoru, že „již nemůže na území České republiky uspět, neboť zde již není pro něj nezávislý soudce“. Dovolatel proto navrhl, aby dovolací soud předložil Soudnímu dvoru v Lucemburku tuto předběžnou otázku: „Lze vykládat článek 6 odst. 1 Smlouvy o Evropské unii, prohlašující, že unie je založena na zásadách právního státu, tak, že dojde-li k situaci, kdy soudy určitého členského státu ztratí v jejich rozhodovací činnosti v konkrétní věci, v důsledku nepřípustných zásahů ze strany jiných orgánů, svoji nezávislost a nestrannost, je nutné přenést jejich rozhodovací pravomoc v konkrétní věci na soudy jiného členského státu ?“.
Přípustnost dovolání dovolatele bylo tu třeba posoudit pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovoláni i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, jestliže řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolatel ve svém dovolání uvedl, že zásadní význam dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a tedy i přípustnost dovolání odvozuje dovolatel ze způsobu jakým se odvolací soud vypořádal s otázkou zastoupení nezletilého osoby ve správním řízení, respektive s otázkou důsledků opomenutí zajištění řádného zastoupení nezletilého a s otázkou doručování správního rozhodnutí.
V této souvislosti je třeba poukázat na to, že v daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 6 C 72/2002 Okresního soudu v Chrudimi), ani z obsahu dovolání dovolatele a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by tu byla rozhodnutím odvolacího soudu řešena právní otázka, která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tímto rozhodnutím odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, byla řešena některá právní otázka v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázka, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
V této právní věci žalobce ve své žalobě, ve svých vyjádřeních v průběhu řízení před soudy obou stupňů i ve svém dovolání tvrdil, že nemovitosti, uváděné v jeho žalobě nebyly v roce 1945, ani později, konfiskovány podle dekretu č. 12/1945 Sb., takže je nadále jejich vlastníkem.
Podle dekretu č. 12/1945 Sb., o konfiskování a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřítel českého i slovenského národa, přecházel konfiskovaný majetek na československý stát dnem účinnosti tohoto dekretu (dnem 23. 6. 1945). Konfiskační výměr, jako akt deklaratorní a zároveň prováděcí, pak vymezoval, které nemovitosti jsou dekrety určeny. Teprve konfiskačním výměrem jako aktem správním byla konfiskace majetku dovršena (srov. nález Ústavního soudu ČR z 20. 10. 1999, II. ÚS 405/98, uveřejněný pod č. 146 ve svazku 16 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 11/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byl zaujat právní názor: Mimo rámec správního soudnictví není soud (v občanském soudním řízení) oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu; vždy však zkoumá, zda jde o správní akt (zda nejde o paakt), zda je správní akt vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu a zda je pravomocný a vykonatelný. Správní akt, vydaný tzv. absolutně nepříslušným správním orgánem, je nicotný.
Z těchto základních právních závěrů vycházel dovolací soud při posuzování toho, zda odvolací soud ve svém rozhodnutí řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, které tu aplikoval, tj. ustanovení dekretu č. 12/1945 Sb. Otázkou dopadu ustanovení tohoto dekretu na případ konfiskace majetku, o nějž v tomto řízení jde, se odvolací soud zevrubně zabýval v odůvodnění svého rozsudku (sp. zn. 18 Co 552/2004 Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích), napadeného dovoláním dovolatele, a to na str. 4 až 7. Tomuto zevrubnému rozboru právních důsledků ustanovení §1 odst. 1, §3 odst. 1 a §4 dekretu č. 12/1945 Sb. nelze vytknout, že by tu šlo o řešení právní otázky v rozporu s hmotněprávními ustanoveními dekretu č. 12/1945 Sb., zejména s ustanoveními tu citovanými. Tato ustanovení i podle názoru dovolacího soudu na daný případ dopadala a konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. tu byla dovršena i vydáním konfiskačního rozhodnutí, jímž došlo dostatečně určitým způsobem k vymezení předmětu konfiskace i subjektu vlastnictví tohoto předmětu konfiskace.
Posoudit bylo nutno posléze i hledisko případného řešení právní otázky (v rozhodnutí odvolacího soudu), jež by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (viz §237 odst. 3, v závěru, občanského soudního řádu). Dovolací soud i přes tvrzení dovolatele o dosud dovolacím soudem neřešené otázce „zastoupení nezletilé osoby v samotném správním řízení“ má za to, že i řešení této otázky je zahrnuto v právním závěru z již zmíněného rozhodnutí, uveřejněného pod č. 11/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, o zkoumání správního aktu mimo rámec správního soudnictví, a to z toho hlediska, zda tu nešlo o tzv. paakt. Odvolací soud se však i s touto otázkou ve svém rozhodnutí, napadeném dovoláním dovolatele, zevrubně zabýval, a to co do formy vydaného konfiskačního rozhodnutí příslušným správním orgánem, dále z hlediska rozhodování správního orgánu ohledně subjektu (subjektů), jehož se rozhodnutí týkalo, zejména pobytu konfiskací postiženého subjektu v srpnu 1945 pod odstěhování se F. K. s jeho matkou z Československa (i z Evropy) a po odsunu poručníka žalobce z Československa (v době krátce před vydáním konfiskačního rozhodnutí ze srpna 1945) i také z hlediska způsobu doručení rozhodnutí vyvěšením vyhlášky na úřední tabuli za již uvedené situace, necelé tři měsíce po skončení války a v průběhu odsunu německého obyvatelstva zejména ze sudetského pohraničí. Nebylo proto ze strany odvolacího soudu opomenuto nic podstatného, co by mohlo představovat řešení právní otázky, jež by byla dosud nedořešenou v rozhodování dovolacího soudu, na rozdíl od dostatečně zřejmého právního závěru k téže právní otázce, obsaženého v rozhodnutí uveřejněném pod č. 11/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (tedy za stejné právní úpravy v procesních předpisech České republiky jako je tomu v současné době rozhodování dovolacího soudu). Nebyl tu tedy podle názoru dovolacího soudu, splněn ani tento zákonný předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu (v návaznosti na ustanovení §237 ods.t 1 písm. c/ občanského soudního řádu).
Protože tedy dovolání dovolatele směřovalo proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu, jímž nebyla řešena právní otázka, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, ani právní otázka v rozporu s hmotným právem a ani právní otázka, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (viz k tomu §237 odst. 3 občanského soudního řádu), přikročil dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustného.
Pokud dovolatel do svého dovolání zahrnul i podnět dovolacímu soudu k předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru v Lucemburku, a to ve znění formulovaném dovolatelem tak, že základem této otázky bylo přenesení rozhodovací pravomoci českého soudu v konkrétní věci na soud jiného členského Evropské unie, pak tento podnět neodpovídá, podle názoru dovolacího soudu, žádné dvoustranné nebo vícestranné mezinárodní smlouvě, jíž je Česká republika vázána (srov. §2 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním), ani žádnému ustanovení vnitrostátního předpisu České republiky. Dovolací soud však nesdílí ani názor dovolatele, že by takový postup odpovídal článku 234 Smlouvy o založení Evropského společenství, ani článku 6 odst. 1 Smlouvy o Evropské unii.
Článek 6 odst. 1 Smlouvy o Evropské unii stanoví, že „Unie je založen na zásadách svobody, demokracie, právního státu a respektování lidských práv a základních svobod – zásadách, které jsou společné členským státům Evropské unie“.Článek 234 Smlouvy o založení Evropských společenství stanoví obecný rámec procedury řízení o předběžné otázce, prostřednictvím které se soudy členských států obracejí na Soudní dvůr v Lucemburku s otázkami výkladu či platnosti práva Evropských společenství. Ze žádného dovolatelem uvedených ustanovení práva Evropských společenství neplyne možnost přenesení pravomoci a příslušnosti českého soudu na soud jiného členského státu, a to ani na základě práva Evropských společenství, ani na základě jiné takové možnosti dané výslovným ustanovením mezinárodní smlouvy, kterou je Česká republika vázána (srov. §2 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním).
Smyslem a účelem řízení o předběžné otázce je zajistit správný a jednotný výklad ustanovení práva Evropských společenství, která jsou relevantní pro výchozí řízení před soudem členského státu. Řízení o předběžné otázce v žádném případě není nástrojem přenesení rozhodovací pravomoci ze soudu členského státu na soudy jiných členských států. Předložení předběžné otázky soudem členského státu Soudnímu dvoru Evropských společenství předpokládá situaci, kdy je ve výchozím řízení před soudem členského státu projednávána otázka, která se týká výkladu či platnosti práva Evropských společenství. Tak tomu však není v případě tohoto dovolání. Dovolatelem namítané okolnosti postrádají aspekt práva Evropských společenství. Soudní dvůr podle své ustálené judikatury odmítne předběžné otázky, které jsou mimo rámec práva Evropských společenství (srov. např. věc C-281/96 Trestní stíhání proti Martino Grada a Shadid Bashir /1997/ ECR I-5331, bod 12, věc 299/95 Kremzow v. Rakousko /1997/ ECR I-2629, bod 19, či věc C-144/95 Maurin /1996/ ECR I-2909, bod 13). Stejně tak z ustálené judikatury Soudního dvora plyne, že řízení o předběžné otázce je nástrojem spolupráce mezi soudy Evropských společenství a nikoli prostředkem prodlužování řízení před soudem členského státu vznášením hypotetických či irelevantních otázek ze strany procesních účastníků. Podání předběžné otázky v podobném případě by znamenalo zneužití řízení o předběžné otázce s následkem nepřípustnosti předložené otázky (srov. např. věc 244/80 Foglia v. Novelle /1981/ ECR 3045, bod 18, či věc Maria Salonia v. Giorgie Poidomani a Franca Baglieri /1981/ ECR 1563, bod 6).
Dovolací soud má proto za to, že mu nevzniká v otázce vznesené dovolatelem ani oprávnění, ani povinnost obrátit se na Soudní dvůr Evropských společenství se žádostí o předběžnou otázku (srov. věc 283/81 CILFIT /1982/ ECR 3415, bod 10).
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalovanému v řízení o dovolání náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 25. října 2005
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu