ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.2102.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 2102/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání F. K., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích, ze 16.3.2005, sp.zn. 18 Co 445/2004, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp.zn. 8 C 68/2002 (žalobce F. K., zastoupeného advokátem, proti žalovanému D. A., o určení vlastnictví k nemovitostem), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal žalobou, podanou u soudu 3.4.2002, aby bylo rozsudkem soudu určeno, že je vlastníkem pozemků parc. č. 1334/1 (o výměře 2938 m2), parc. č. 1612 (o výměře 1497 m2), parc. č. 938/1 (o výměře 5656 m2), parc. č. 938/2 (o výměře 302 m2), parc. č. 938/3 (o výměře 294 m2) parc. č. 942/3 (o výměře 4285 m2) v katastrálním území H. M., zapsaných na listu vlastnictví č. 2368 katastru nemovitostí pro uvedené katastrální území H. M. u Katastrálního úřadu v Ch. V žalobě bylo uvedené, že tyto pozemky získal žalobce z titulu dědického práva po svém otci O. F. K., který zemřel 19.12.1938 ve V. Předání dědictví bylo uskutečněno pozůstalostním soudem v Pardubicích do rukou poručníka žalobce – Ing. F. K. K. z H.; následně byla tato skutečnost zapsána v Zemských deskách českých a v příslušných vložkách pozemkových knih. Žalobce byl v době smrti svého otce dvouletým chlapcem, takže neměl způsobilost činit samostatně právní úkony. Na majetek nezletilého F. K. – nemovitosti tvořící panství H. M. byla rozhodnutím Zemského národního výboru v P. z 30.6.1945, čj. III 1a 768/1-1945, uvalena národní správa podle dekretu č. 5/1945 Sb. Později bylo vlastnické právo k věcem, které nabyl F. K. po svém otci, „vážně ohroženo aplikací dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb., nedošlo však doloženě k vydání řádného výměru podle dekretu č. 12/1945 Sb., ani podle dekretu č. 108/1945 Sb., jež by byly řádně vydány místně příslušným Okresním národním výborem v Ch. a jež by byly adresovány osobě žalobce; k žádnému řízení podle těchto dekretů nebyl také přizván poručník žalobce, ani matka žalobce; žalobci nebyl pro toto řízení ustanoven opatrovník. Podle názoru žalobce nedopadají na něj ustanovení dekretu č. 12/1945 Sb., ani dekretu č. 108/1945 Sb. Žalobce se vzhledem ke svému věku nemohl sám přihlásit při sčítání obyvatelstva k německé národnosti, nikdy nebyl členem německých organizací či politických stran. Žalobce byl jako čtyřleté dítě odvezen svou argentinskou matkou (M. K.) k babičce do A., kde pak již trvale zůstal; mateřským jazykem žalobce je španělština; nebylo a není možné hledět na žalobce jako na Němce. Podle názoru žalobce zůstalo jeho vlastnické právo k jím uváděným nemovitostem nedotčeno a má proto naléhavý právní zájem na určení svého vlastnictví, aby i zápisem v katastru nemovitostí bylo dosaženo shody mezi právním stavem a zápisem v katastru nemovitostí.
Žalované družstvo navrhlo zamítnutí žaloby žalobce. Uvádělo, že se stalo vlastníkem žalobcem uváděných nemovitostí na základě dohody uzavřené dne 15.8.1995 se státním podnikem S. H. M. a nabytí vlastnictví bylo zapsáno i v katastru nemovitostí. Podle názoru žalovaného družstva by žalobcem uváděné nemovitosti nabylo do vlastnictví i vydržením, když toto družstvo i jeho právní předchůdce nemovitosti drželi v dobré víře v zákonem stanovené vydržecí době od 1.1.1992 do 31.12.2001.
Okresní soud v Chrudimi rozsudkem z 11.6.2004, čj. 8 C 68/2002-209, zamítl žalobu žalobce, kterou se domáhal určení, že je vlastníkem pozemku parc. č. 1334/1 (o výměře 2938 m2), pozemku parc. č. 1612 (o výměře 1497 m2), pozemku parc. č. 938/1 (o výměře 5656 m2), pozemku parc. č. 938/2 (o výměře 302 m2), pozemku parc. č. 938/3 (o výměře 294 m2), pozemku parc. č. 942/3 (o výměře 4285 m2) v katastrálním území H. M., zapsaných na listu vlastnictví č. 2368 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu v P., katastrální pracoviště Ch. Žalobci bylo uloženo nahradit žalovanému družstvu částku 10.300 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že tento soud shledal prokázaným, že žalobce nabyl jím uváděné nemovitosti odevzdacími listinami, což bylo zapsáno i v pozemkových knihách. Totožnost žalobcem uváděných pozemků vyplynula v tomto řízení z identifikace parcel (srovnávacího sestavení parcel), vypracované Katastrálním úřadem v Ch.
Soud prvního stupně poukazoval na to, že dne 11.8.1945 vydal bývalý Okresní národní výbor v Ch. pod čj. 11399 vyhlášku o konfiskaci podle dekretu č. 12/1945 Sb. vůči O.F. K., jako osobě německé národnosti, bez uvedení bydliště, s tím, že jde o zemědělský majetek v obci H. M. (a v dalších 20 obcích v okrese Ch., jakož i v obci T. v okrese N.). Dne 17.9.1945 vydal Okresní národní výbor v Ch. obdobnou vyhlášku čj. 14812, o konfiskaci zemědělského majetku v obci R. Podle názoru soudu prvního stupně byly tyto vyhlášky vydány jako individuální správní akty správním orgánem v jeho pravomoci. Označení osoby, jejíž majetek je konfiskován, jakož i označení konfiskovaných pozemků, bylo však v uvedených vyhláškách nedostatečné. Z toho soud prvního stupně dovozoval, že tyto uvedené vyhlášky, jako individuální správní akty, nemohly mít předpokládané účinky; šlo, podle názoru soudu prvního stupně, o správní akry nicotné, jejichž účinky nenastaly.
Soud prvního stupně poukazoval zároveň na výměr Zemského národního výboru v P. z 30.6.1945, čj. III 1a 768/1-1945, o zavedení národní správy na nemovitosti tvořící panství H. M., který pokládal za správní akt perfektní, avšak konstatoval, že „v případě konfiskace tohoto majetku již žádný obdobný správní akt vydán nebyl“. Z uvedeného výměru o zavedení národní správy nebylo tedy možné nic použít ohledně konfiskace majetku, a to ani pokud šlo o kategorizaci“ tohoto majetku jako majetku osoby německé národnosti nebo majetku osoby státně nespolehlivé.
Soud prvního stupně měl však za to, že „existence vyhlášek Okresního národního výboru v Ch. (z 11.8.1945 a ze 17.9.1945) měla své důsledky ve vztahu k vydržení předmětného majetku státu“ a že proto touto otázkou se soud prvního stupně v daném případě musel zabývat. Uvedený soud v této souvislosti poukazoval na ustanovení později platného občanského zákoníku (zákona č. 141/1950 Sb.), zejména jeho ustanovení §566. Dospěl tedy soud prvního stupně k názoru, že tu šlo o nemovitosti, které byly způsobilé k vydržení a nedopadalo na ně žádné vylučující ustanovení zákona. Držba státu tu odpovídala občanskoprávním ustanovením a byla to držba řádná, poctivá i právní. Stát tu majetek, o něž v tomto řízení šlo, držel od uvalení národní správy na tento majetek a „žádný z pracovníků státních orgánů neměl a ani nemohl mít pochybnosti o tom, že tento majetek byl zkonfiskován“; stát tu byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věci jako vlastníku náleží. Také běh vydržecí lhůty podle ustanovení §566 zákona č. 141/1950 Sb. a její uplynutí dnem 1.1.1961 tu byly splněny. Podle názoru soudu prvního stupně tedy stát tu nabyl vlastnictví k nemovitostem, uváděným žalobcem, vydržením, a to po celou vydržecí dobu od 1.1.1951 do 1.1.1961. Soud prvního stupně také zdůrazňoval, že žalobce v řízení neprokázal, že by se v době, kdy běžela vydržecí doba, domáhal vydání nemovitostí jako svého majetku.
Žalobu žalobce proti žalovanému družstvu, které získalo majetek od státu převodem v době, když už jej nabyl stát vydržením, soud prvního stupně tedy zamítl a o nákladech řízení rozhodl podle ustanovení §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
O odvolání žalobce proti rozsudku soudu prvního stupně z 11.6.2004 (čj. 8 C 68/2002-209 Okresního soudu v Chrudimi) rozhodl Krajský soud v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích rozsudkem ze 16.3.2005, sp.zn. 18 Co 445/2004. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Žalobci bylo uloženo nahradit žalovanému družstvu náklady odvolacího řízení částkou 10.286 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání nebylo shledáno opodstatněným z uplatněných, ani z jiných přípustných odvolacích důvodů. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, avšak nepokládal za správné jeho právní závěry.
Shodně se soudem prvního stupně byl odvolací soud toho názoru, že žalobce má na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu. Odvolací soud však nepokládal za správný názor soudu prvního stupně, že konfiskační vyhlášky bývalého Okresního národního výboru v Ch., vydané podle dekretu č. 12/1945 Sb., byly nicotné, ale že stát nabyl vlastnictví k nemovitostem (ve vyhláškách uváděným) vydržením. Odvolací soud měl za to, že nulitní správní akt „nemůže založit ani řádnou vlastnickou držbu, která je předpokladem pro nabytí práva vydržením, a to ještě ve prospěch státu, jehož vrchnostenský orgán nulitní akt vydal“.
Odvolací soud proto zaujal rozdílný právní názor od názoru soudu prvního stupně, a to v otázce, zda žalobce pozbyl vlastnické právo k nemovitostem podle dekretu č. 12/1945 Sb. Odvolací soud zdůrazňoval, že podle ustanovení §4 tohoto dekretu nastávala u osob vyjmenovaných v §1 téhož dekretu účinek konfiskace dnem účinnosti dekretu č. 12/1945 Sb. (tedy dnem 3.6.1945) ex lege, aniž bylo zapotřebí úředního deklaratorního aktu, kterým by v každém jednotlivém případě bylo vysloveno, že jsou u něho splněny podmínky konfiskace. Vydávané výměry či vyhlášky jen stvrzovaly už dříve nabyté vlastnictví státu ke konfiskovanému majetku. K odstranění právní nejistoty, zda došlo nebo nedošlo ke konfiskaci podle dekretu č. 12/1945 Sb., má obecný soud v jednotlivých případech oporu v rozhodnutí správního orgánu podle dekretu č. 12/1945 Sb. Bylo proto nutné i v tomto soudním řízení vycházet z prezumpce správnosti rozhodnutí, že totiž tu bylo konfiskačními vyhláškami Okresního národního výboru v Ch. deklarováno, že osoba O.F.K. je osobou německé národnosti a že se jí konfiskuje zemědělský majetek. Podle názoru odvolacího soudu to, že ve vyhláškách byly nepřesně uvedeny iniciály křestních jmen vlastníka zemědělských nemovitostí, jež byly ve vyhláškách uvedeny také bez přesnějšího označení a bez přesnějšího označení parcel a jejich výměr, jakož i to, že tu došlo k vydání vyhlášek a nikoli výměrů, nemohou založit nulitu uvedených vyhlášek. Soudům nebylo dekretem č. 12/1945 Sb. svěřeno rozhodování o konfiskaci; nelze také mít za to, že tu je dáno oprávnění soudu rozhodovat o konfiskaci jako o otázce předběžné; podkladem pro rozhodování soudu v občanském soudním řízení je tu jen rozhodnutí příslušného správního orgánu o konfiskaci, z něhož musí obecný soud vycházet. Pouze v případě, že by žalobce předložil v tomto soudním řízení pravomocné rozhodnutí příslušného správního orgánu, popřípadě rozhodnutí soudu, vydané ve správním soudnictví, o tom, že vlastník nemovitostí nebyl účastníkem konfiskace a jeho zemědělský majetek podle dekretu č. 12/1945 Sb. státu nepropadl, mohl by soud v občanském soudním řízení rozhodnout ve shodě s určovací žalobou vlastníka nemovitostí. Jinak obecný soud musí vycházet z toho, že vyhlášky byly vydání Okresním národním výborem v Ch. v rámci jeho pravomoci a že byly doručovány způsobem uvedeným v ustanovení §33 vládního nařízení č. 8/1928 Sb., soud nemůže správnost těchto vyhlášek přezkoumávat a vychází z prezumpce správnosti těchto vyhlášek. Takové přezkoumání správnosti rozhodnutí podle dekretu č. 12/1945 Sb. umožňovaly jen restituční předpisy z let 1990 a 1991, ovšem jen ohledně rozhodnutí vydaných v období 25.2.1948 až 1.1.1990 (tedy v tzv. rozhodné době). Odvolací soud proto dospěl k závěru, že soud prvního stupně v daném případě důvodně nevyhověl určovací žalobě; rozsudek soudu prvního stupně byl proto odvolacím soudem potvrzen podle ustanovení §219 občanského soudního řádu, byť i z jiného právního důvodu.
Odvolací soud ještě dodával, že poválečné konfiskační dekrety jsou součástí širšího rámce poválečného reparačního zákonodárství (srov. zákon č. 150/1947 Sb.) a jako platné právní normy byly potvrzeny zákonem č. 57/1946 Sb. Odvolací soud také dodával, že žalobcem vznesený nárok neobstojí ani ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva, protože na straně žalobce lze hovořit o nedostatku tzv. legitimního očekávání navrácení majetku, tedy naděje na uznání bývalého vlastnického práva, které není po dlouhou dobu vykonáváno.
V rozsudku odvolacího soudu bylo také ještě uvedeno, že se tento soud nemohl vypořádat s námitkou podjatosti soudců odvolacího soudu, která byla vznesena žalobcem tak, že o ní odvolací soud před vyhlášením rozsudku nevěděl.
O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto odvolacím soudem ve smyslu ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 21.4.2005 a dovolání ze strany žalobce bylo podáno dne 22.6.2005 u Okresního soudu v Chrudimi, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam. Jako dovolací důvody dovolatel uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu) a že řízení je stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu).
Dovolatel především poukazoval na to, že v tomto soudním řízení, v němž soudy odvozovaly skutečnost konfiskace majetku žalobce z vydání konfiskačních vyhlášek bývalého Okresního národního výboru v Ch., se soudy vůbec nezabývaly otázkou zastoupení F. K., narozeného 7.10.1936, v konfiskačním řízení, které proběhlo v roce 1945, kdy žalobci bylo pouhých devět let. Takovýto postup v uvedené otázce (nerespektující zastoupení nezletilého ve správním řízení a také soudní schvalování úkonů zástupců nezletilého, majících dopad na nezletilcova majetková práva), pokládá dovolatel za absolutně nepřijatelný.
Za nesprávný pokládá dovolatel názor dovolacího soudu, že konfiskační vyhlášky Okresního národního výboru v Ch., předložené v tomto řízení soudním, jsou deklaratorními rozhodnutími tohoto správního orgánu podle dekretu č. 12/1945 Sb. Tyto vyhlášky trpí, podle názoru dovolatele, tak závažnými vadami, které způsobují jejich nicotnost, takže jde o rozhodnutí, která nikdy nenabyla právní moci a vykonatelnosti.
Podle názoru dovolatele měla být v daném případě vydána podle tehdy platného nařízení vlády č. 8/1928 Sb. rozhodnutí označená jako výměr, nikoli jako vyhláška. Dále byly tyto vyhlášky neadresné, když jako adresát je tu uváděna osoba O.F.K., bytem v H. M. (případně podle vyhlášky z 11.8.1945 i v dalších 22 obcích). Dovolatel F. K., narozený 7.10.1936, měl však v roce 1945 bydliště v A., což bylo „státu dobře známo“. Použité jméno O.F.K. neexistovalo v žádné matrice, týkající se žalobce; bylo natolik neurčité, že způsobuje nicotnost uvedených vyhlášek. Označení žalobce jako O.F.K. ve vyhláškách z roku 1945 bylo pouhou konstrukcí, která nemá oporu v provedeném dokazování. ¨
Dále dovolatel vytýkal odvolacímu soudu, že se nezabýval (stejně jako soud prvního stupně) tím, že tehdy nezletilý žalobce nebyl v roce 1945 v konfiskačním řízení nikým zastoupen; žalobce však tehdy měl ustanoveného poručníka – Ing. F. K. K., jenž mu byl ustanoven tehdejším německým soudem v Pardubicích dne 18.3.1942 (resp. 20.10.1944); tento poručník byl ovšem násilně odsunut z území čs. státu a od 14.7.1945 byl hlášen k trvalému pobytu v bavorské vesnici E. v N. Žalobci (tehdy nezletilému) měl být ustanoven pro správní řízení opatrovník podle ustanovení §16 vládního nařízení č. 8/1928 Sb.; toto vyplývalo, podle názoru dovolatele z tehdy platného ustanovení §21 obecného zákoníku občanského z roku 1811, jakož i z mezinárodních dokumentů (např. z Deklarace práv dítěte z roku 1924 i z Všeobecné deklarace lidských práv z 10.12.1948). Správní řízení, jehož jediným účastníkem byl nezletilec, v tomto řízení nikým nezastoupený, je řízením zmatečným.
Dovolatel byl dále i toho názoru, že se nelze ztotožnit s názorem uvedeným v rozhodnutí odvolacího soudu, že zmíněné vyhlášky Okresního národního výboru v Chrudimi byly doručeny podle ustanovení §33 tehdy platného nařízení vlády č. 8/1928 Sb. Dovolatel poukazoval na to, že v daném případě mělo dojít k doručování individuálního správního aktu – výměru, nikoli vyhlášky, a vyvěšení vyhlášky bylo jen jedním ze způsobů doručování výměru. Avšak ani tento způsob doručení výměru tu nebyl možný, protože tu nešlo o osobu, jejíž pobyt nebyl přes konané šetření znám; navíc šlo o nezletilou osobu, jíž nebyl ustanoven pro správní řízení opatrovník.
Pokud odvolací soud byl toho názoru, že „žalobce nemohl v řízení u obecného soudu uspět, protože nepředložil rozhodnutí příslušného správního orgánu, popřípadě soudu, vydané ve správním soudnictví, že jeho majetek konfiskaci státu nepropadl ex lege a ex tunc ke dni účinnosti dekretu č. 12/1945 Sb.“, byl dovolatel toho názoru, že podmíněnost úspěchu žalobce ve sporu předložením odvolacím soudem uváděných rozhodnutí by byla dána pouze v tom případě, pokud by bylo v řízení naproti tomu předloženo také pravomocné rozhodnutí správního orgánu, deklarující konfiskaci majetku žalobce, což se však nestalo.
Dovolatel také uváděl, že v daném případě bylo třeba, aby soudy obou stupňů měly na zřeteli zásadu nepromlčitelnosti vlastnického práva a že se také na projednávaný případ nevztahuje odvolacím soudem připomínaný „nedostatek legislativního čekávání navrácení majetku“ dovolatele, protože tu nešlo o bývalé vlastnické právo žalobce, které by už dříve zaniklo (jako je tomu např. ve věcech restitučních), ale o existující vlastnické právo žalobce, které získal z titulu dědického práva, jež nikdy nezaniklo.
Dovolatel byl posléze i toho názoru, že v daném případě došlo „k selhání ochrany nezávislosti soudnictví, když totiž došlo k přímému ovlivňování rozhodovací činnosti soudů ve všech právních věcech žalobce“. K doložení tohoto názoru připojil dovolatel ke svému dovolání dvě přílohy nazvané „Výčet zásahů představitelů moci výkonné a zákonodárné do výkonu moci soudní ve věcech žalob F. O. K. na určení vlastnictví“ a „Analýza mediální prezentace kauzy K.“. Dovolatel je toho názoru, že „již nemůže na území České republiky uspět, neboť zde již není pro něj nezávislý soudce“. Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud předložil Soudnímu dvoru v Lucemburku tuto předběžnou otázku: „Lze vykládat článek 6 odst. 1 Smlouvy o Evropské unii, prohlašující, že unie je založena na zásadách právního státu tak, že dojde-li k situaci, kdy soudy určitého státu členského ztratí v jejich rozhodovací činnosti v konkrétní věci, v důsledku nepřípustných zásahů ze strany jiných orgánů, svoji nezávislost a nestrannost, je nutné přenést jejich rozhodovací pravomoc v konkrétní věci na soudy jiného členského státu?“.
Přípustnost dovolání dovolatele bylo tu třeba posoudit pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadená rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, jestliže řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolatel ve svém dovolání uváděl: „Zásadní právní význam dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a tedy i přípustnost dovolání odvozuje dovolatel ze způsobu, jakým se odvolací soud vypořádal s otázkou zastoupení nezletilé osoby v samotném správním řízení, resp. otázkou důsledků opomenutí zajištění řádného zastoupení nezletilého a doručování správního rozhodnutí takové osobě“.
V této souvislosti je třeba poukázat na to, že v daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp.zn. 6 C 70/2é02 Okresního soudu v Chrudimi), ani z obsahu dovolání dovolatele a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by tu byla rozhodnutím odvolacího soudu řešena právní otázka, která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tímto rozhodnutím odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání dovolatele byla řešena některá právní otázka v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázka, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
V této právní věci žalobce ve své žalobě, ve svých vyjádřeních v průběhu řízení před soudy obou stupňů i ve svém dovolání tvrdil, že nemovitosti, uváděné v jeho žalobě, nebyly v roce 1945, ani později konfiskovány podle dekretu č. 12/1945 Sb., takže je nadále jejich vlastníkem.
Podle dekretu č. 12/1945 Sb., o konfiskování a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého i slovenského národa, přecházel konfiskovaný majetek na československý stát dnem účinnosti tohoto dekretu (dnem 23.6.1945). Konfiskační výměr jako akt deklaratorní a zároveň prováděcí pak vymezoval, které nemovitosti jsou dekretem určeny. Teprve konfiskačním výměrem jako aktem správním byla konfiskace majetku dovršena (srov. nález Ústavního soudu ČR z 20.10.1999, II. ÚS 405/98, uveřejněný pod č. 146 ve svazku 16 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 11/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byl zaujat právní názor: Mimo rámec správního soudnictví není soud (v občanském soudním řízení) oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu; vždy však zkoumá, zda jde o správní akt (zda nejde o paakt), zda je správní akt vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu a zda je pravomocný a vykonatelný. Správní akt, vydaný tzv. absolutně věcně nepříslušným správním orgánem, je nicotný.
Z těchto základních právních závěrů vycházel dovolací soud při posuzování toho, zda odvolací soud ve svém rozhodnutí řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, které tu aplikoval, tj. ustanoveními dekretu č. 12/1945 Sb. Otázkou dopadu ustanovení tohoto dekretu na případ konfiskace majetku, o nějž jde v daném případě, se odvolací soud zevrubně zabýval v odůvodnění svého rozsudku (sp.zn. 18 Co 544/2004 Krajského soudu v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích), napadeného odvoláním dovolatele, a to na str. 7-12. Tomuto zevrubnému rozboru právních důsledků ustanovení §1 odst. 1 a 2, §3 odst. 1 a §4 dekretu č. 12/1945 Sb. nelze vytknout, že by tu šlo o řešení právní otázky v rozporu s uvedenými hmotněprávními ustanoveními. Tato ustanovení i podle názoru dovolacího soudu na daný případ dopadala a konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. tu byla dovršena i vydáním konfiskačního rozhodnutí, jímž došlo dostatečně určitým způsobem k vymezení předmětu konfiskace i subjektu vlastnictví tohoto předmětu konfiskace.
Posoudit bylo nutno posléze i hledisko případného řešení právní otázky (v rozhodnutí odvolacího soudu), jež by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (viz §237 odst. 3, v závěru, občanského soudního řádu). Dovolací soud i přes tvrzení dovolatele a proti dovolacím soudem neřešené otázce „zastoupení nezletilé osoby v samotném správním řízení“ má za to, že i řešení této otázky je zahrnuto v právním závěru z již zmíněného rozhodnutí uveřejněného pod č. 11/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek o zkoumání správního aktu mimo rámec správního soudnictví, a to z toho hlediska, zda tu nešlo o tzv. paakt. Odvolací soud se však i touto otázku ve svém rozhodnutí, napadeném dovoláním dovolatele, zevrubně zabýval, a to co do formy vydaného konfiskačního rozhodnutí příslušným správním orgánem, dále z hlediska rozhodování správního orgánu ohledně subjektu (subjektů), jichž se rozhodnutí týkalo, zejména jejich pobytu v srpnu 1945 po vystěhování se žalobce se svou matkou z Čech (i z Evropy) a po odsunu poručníka žalobce z Československa (v době krátce před vydáním konfiskačního rozhodnutí ze srpna 1945) i také z hlediska způsobu doručení rozhodnutí vyvěšením veřejné vyhlášky na úřední tabuli za již uvedené situace, necelé tři měsíce po skončení války a v průběhu odsunu německého obyvatelstva zejména ze sudetského pohraničí. Nebylo proto ze strany odvolacího soudu opomenuto nic podstatného, co by mohlo představovat řešení právní otázky, jež by byla dosud nedořešena v rozhodování dovolacího soudu, na rozdíl od dostatečně zřejmého vyjádření právního názoru k téže právní otázce, obsaženého v rozhodnutí uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek v nedávné době (tedy za stejné právní úpravy v procesních předpisech České republiky). Nebyl tu tedy podle názoru dovolacího soudu, splněn ani tento zákonný předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu (v návaznosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu).
Protože tedy dovolání dovolatele směřovalo proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu, jímž nebyla řešena právní otázka, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, ani právní otázka v rozporu s hmotným právem a ani právní otázka, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (viz k tomu §237 odst. 3 občanského soudního řádu), přikročil dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustného.
Pokud dovolatel do svého dovolání zahrnul i podnět dovolacímu soudu k předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru v Lucemburku a to ve znění otázky dovolatelem formulovaném (jehož základem bylo přenesení rozhodovací pravomoci českého soudu v konkrétní věci na soud jiného členského státu Evropské unie), podle názoru dovolacího soudu neodpovídá takový podnět žádné dvoustranné, ani mnohostranné mezinárodní smlouvě, jíž je Česká republika vázána (srov. §2 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním), ani žádnému ustanovení vnitrostátních předpisů České republiky. Dovolací soud však nesdílí ani názor dovolatele, že by takový postup odpovídal článku 234 Smlouvy o založení Evropského společenství a článku 6 odst. 1 Smlouvy o Evropské unii.
Článek 6 odst. 1 Smlouvy o Evropské unii stanoví, že „Unie je založena na zásadách svobody, demokracie, právního státu a respektování lidských práv a základních svobod – zásadách, které jsou společné členským státům“. Článek 234 Smlouvy o založení Evropských společenství stanoví obecný rámec procedury řízení o předběžné otázce, prostřednictvím které se soudy členských států obrací na Soudní dvůr s otázkami výkladu či platnosti práva Evropských společenství. Ze žádného dovolatelem uvedených ustanovení práva Evropských společenství neplyne možnost přenesení pravomoci a příslušnosti českého soudu na soud jiného státu. Proto také nelze dojít k závěru, že by byla dána možnost přenesení pravomoci k projednání právní věci soudu jiného členského státu, a to ani na základě práva Evropských společenství, ani na základě jiné takové možnosti dané výslovným ustanovením mezinárodní smlouvy, kterou je Česká republika vázána (srov. §2 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním).
Smyslem a účelem řízení o předběžné otázce je zajistit správný a jednotný výklad ustanovení práva Evropských společenství, která jsou relevantní pro výchozí řízení před soudem členského státu. Řízení o předběžné otázce v žádném případě není nástrojem přenesení rozhodovací pravomoci ze soudu členského státu na Soudní dvůr Evropských společenství a už vůbec ne nástrojem pronesení pravomoci ze soudu členského státu na soudy jiných členských států. Řešení předběžné otázky soudem členského státu předpokládá situaci, kdy je ve výchozím řízení před soudem členského státu projednávána otázka, která se týká výkladu či platnosti práva Evropských společenství. Tak tomu však není v případě tohoto dovolání. Dovolatelem namítané skutečnosti postrádají aspekt práva Evropských společenství. Soudní dvůr podle své ustálené judikatury odmítne předběžné otázky, které jsou mimo rámec práva Evropských společenství (srov. např. věc C-291/96 Trestní stíhání proti Martino Grado a Shadid Bashir (1997) ECR I-5331, bod 12, věc 299/95 Kremzow v. Rakousko (1997) ECR I-26298, bod 19, či věc C-144/95 Maurin (1996 ECR I-2909, bod 13). Stejně tak z ustálené judikatury Soudního dvora plyne, že řízení o předběžné otázce je nástrojem spolupráce mezi soudy Evropských společenství a nikoli prostředkem prodlužování řízení před soudem členského státu vznášením hypotetických či irelevantních otázek ze strany procesních účastníků. Podání předběžné otázky v podobném případě by znamenalo zneužití řízení o předběžné otázce s následkem nepřípustnosti předložené otázky (srov. např. věc 244/80 Foglia v.Novello (1981) ECR 3045, bod 18, či věc Maria Salonia v. Giorgio Poidomani a Franca Baglieri (1981) ECR 1563, bod 6).
Dovolací soud má proto za to, že mu nevzniká v otázce vznesené dovolatelem ani oprávnění, ani povinnost obrátit se na Soudní dvůr Evropských společenství se žádostí o předběžnou otázku (srov. věc 283/81 CILFIT (1982) ECR 3415, bod 10).
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalovanému družstvu v řízení o dovolání náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 27. října 2005
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu