ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.2148.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 2148/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobkyň A) M. A., B) J. Z., zastoupených advokátem, proti žalovanému Městu J., o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 4 C 97/2001, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 31.1.2005, č.j. 12 Co 354/2004-72, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 17.5.2001 u Okresního soudu v Jeseníku domáhaly se žalobkyně určení, že ideální jedna polovina nemovitostí, blíže specifikovaných v žalobě, patří do dědictví po J. Š., narozeném 18.9.1912 a zemřelém 18.1.1972, druhá ideální polovina do dědictví po M. Š., narozené 20.8.1910 a zemřelé 2.7.1998.
Okresní soud v Jeseníku jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 28.2.2003, č.j. 4 C 97/2001-31, žalobu zamítl. K odvolání žalobkyň Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci jako soud odvolací usnesením ze dne 24.7.2003, č.j. 12 Co 322/2003-43, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, a to z důvodů nedostatků procesní povahy.
Soud prvního stupně nato rozsudkem ze dne 26.2.2004, č.j. 4 C 97/2001-56, žalobu opět zamítl. Vyšel ze zjištění, že rodiče žalobkyň získali přídělem podle dekretu č. 12/1945 Sb. zemědělskou usedlost v k.ú. B. u J., a to dům č.p. 62 se stavební parcelou č. 115 včetně dalších k této usedlosti náležejících zemědělských pozemků o úhrnné výměře 11.051 ha. Vzal za prokázáno, že na těchto usedlostech hospodařili do roku 1950, kdy vzniklo JZD B., v němž oba pracovali do roku 1961. Dále zjistil, že na základě kupní smlouvy uzavřené dne 25.7.1961 se S. K. manželé Š. převedli přidělené nemovitosti do jeho vlastnictví za kupní cenu 29.039,80 Kč. Rovněž vzal za prokázáno, že prohlášením ze dne 10.12.1964 se S. K. vzdal přídělu předmětných nemovitostí ve prospěch státu. Též zjistil, že v současné době je žalovaný vlastníkem předmětných nemovitostí. Zaujal názor, že výše uvedenou kupní smlouvu nelze posuzovat jako neplatnou ve smyslu ustanovení §33 odst. 1 a §37 zákona č. 141/1950 Sb. Dále vyslovil, že předmětná kupní smlouva není neplatná ani pro její neurčitost. Dovodil, že prohlášení ze dne 10.12.1964 je nutno posoudit jako platný právní úkon, na základě něhož vlastnictví k předmětným nemovitostem přešlo zpět na stát, přičemž účinností zákona č. 172/1991 Sb. pak přešly nemovitosti do vlastnictví žalovaného. Dospěl k závěru, že pokud se M. Š. domáhala u pozemkového úřadu navrácení vlastnických práv k přídělu č. 19 v k.ú. B. podle zákona č. 229/1991 Sb. a nebylo jí vyhověno pro nesplnění podmínek restitučního zákona, je třeba tuto skutečnost považovat pro posouzení meritorní stránky věci za bezvýznamnou.
K odvolání žalobkyň poté Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 31.1.2005, č.j. 12 Co 354/2004-72, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Odvolací soud odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 11.9.2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001 s tím, že na posouzení žalobou vymezeného předmětu řízení nelze použít obecné předpisy na ochranu vlastnického práva. Podle odvolacího soudu pouze při absenci speciální úpravy v zákoně zvláštním lze hledat řešení v obecném právním předpise, přičemž speciální úprava v daném případě nechyběla. Vyslovil, že nárok na restituci ve vztahu k majetku rodičů žalobkyň, zemědělské usedlosti v k.ú. B. (přídělu č. 19), který byl v době od 25.2.1948 do 1.1.1990 státem převzat bez právního důvodu, je přiznáván ustanovením §6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb. Dospěl k závěru, že žalobkyně jako potomci původních vlastníků se proto nemohou domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů, a to ani formou určení vlastnického práva. Uzavřel, že na straně žalobkyň tedy nemůže být dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně dne 9.6.2005 dovolání, jehož přípustnost dovozovaly z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, jelikož řeší právní otázku vztahu restituční a vlastnické žaloby v rozporu s hmotným právem i s judikaturou dovolacího soudu. Tvrdily existenci dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. a §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Konstatovaly, že rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11.9.2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001 řeší situaci, kdy vlastnickou žalobou uplatňovaný nárok je hmotně právně podřaditelný pod nárok na vydání věci podle zákona č. 229/1991 Sb. s restitučním titulem podle §6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb. Podle dovolatelek se ovšem v dané věci nejedná o takovýto souběh nároku na ochranu vlastnického práva podle obecných ustanovení občanského zákoníku a podle speciálních ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. Namítaly, že manželé Škrabánkovi, resp. žalobkyně jako jejich děti neměli možnost dosáhnout ochrany svého vlastnického práva podle zákona č. 229/1991 Sb. Dále vytýkaly odvolacímu soudu, že v předmětném řízení nebyla vyloučena aktivní věcná legitimace žalobkyň. Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. spatřovaly v neprovedení dokazování k otázce, zda žalobkyně (resp. jejich právní předchůdkyně M. Š.) skutečně měly reálně uplatnitelný nárok na restituci podle zákona č. 229/1991 Sb. Navrhly proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými - účastníky řízení řádně zastoupenými advokátem (§240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř.), avšak jde o dovolání nepřípustné.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O takový případ v posuzované věci nejde.
S povahou přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení souvisí předpoklady uvedené v §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Předmětem dovolacího přezkumu takto nemohou být otázky skutkového zjištění, nýbrž pouze otázky právního posouzení.
Odvolací soud ve svém odůvodnění správně konstatoval, že otázka vztahu předpisů restituční povahy a ustanovení občanského zákoníku i ustanovení občanského soudního řádu byla již řešena rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 11.9.2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, v němž Nejvyšší soud zaujal názor, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (25.2.1948 – 1.1.1990) bez právního důvodu, se nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů (zejména podle §126 odst. 1 o.z.), a to ani formou určení vlastnického práva podle §80 písm. c) o. s. ř., mohla-li žádat o vydání věci podle předpisů restituční povahy. To platí i v případě, kdy oprávněná osoba tento nárok uplatnila, ale v restitučním řízení ještě nebylo rozhodnuto.
Uvedené závěry odpovídají smyslu a úpravě restitučních zákonů, které sledovaly zmínění některých majetkových křivd, k nimž došlo v rozhodném období mocenskými akty státu a byly v rozporu se zásadami demokratické společnosti. Skutkové vylíčení žaloby, jakož i důkazy k nim provedené, přitom svědčí pro závěr, že v této věci došlo k přechodu předmětu vlastnictví na československý stát v rozhodném období. V předpisech restituční povahy byl vymezen osobní, věcný a časový rámec, v němž bylo na oprávněných osobách, aby postupem v zákonu uvedeným docílily nápravy protiprávního stavu. Nestalo-li se tak, schází zákonný podklad pro vyhovění žaloby na určení vlastnictví v té podobě, jak byla v této věci podána.
Pro úplnost lze odkázat též na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 23.6.2004, sp. zn. 28 Cdo 532/2003, ze dne 7.9.2004, sp. zn. 28 Cdo 1686/2004 a ze dne 24.8.2005, sp. zn. 28 Cdo 814/2005, v nichž je řešena obdobná problematika.
Lze tedy přisvědčit odvolacímu soudu, pokud při svém rozhodování vycházel z priority předpisů zvláštních před obecnými. Posouzení věci odvolacím soudem tedy odpovídá závěrům dnes již konstantní soudní judikatury. Nelze proto dát za pravdu žalobkyním, že by přípustnost dovolání byla založena v této věci posouzením otázky zásadního právního významu.
Z uvedeného vyplývá závěr, že přípustnost dovolání nelze dovodit z žádného ustanovení o.s.ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001. Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 o.s.ř. za použití ustanovení §218 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 1 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Žalobkyně neměly v dovolacím řízení úspěch a žalovanému v souvislosti s podaným dovoláním žádné náklady zřejmě nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. září 2005
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu