Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27.09.2005, sp. zn. 28 Cdo 2347/2004 [ rozsudek / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.2347.2004.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.2347.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 2347/2004 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce J. L., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, o náhradu za živý a mrtvý inventář ve výši 73.741,- Kč, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 11 C 100/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1.6.2004, č. j. 13 Co 522/2003-179, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Žalobou, podanou dne 4.5.1994, doplněnou dne 21.10.1997 Okresního soudu v Sokolově a upravenou dne 4.2.2001 domáhal se žalobce uložení povinnosti žalované vydat náhradu za živý a mrtvý inventář a zásoby, náležející k původní zemědělské usedlosti čp. 7 v katastrálním území Z. H., ve výši 73.741,- Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku. Okresní soud v Sokolově jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 26.4.1999, č.j. 11 C 100/97-44, v odstavci I. návrh na vyplacení náhrady za živý a mrtvý inventář zamítl. Současně v odstavci II. zastavil řízení o náhradu za odstranění stavby patřící zemědělské usedlosti č.p. 7 a č.p. 47 v katastrálním území Z. H. Dospěl k závěru, že žalobce není oprávněnou osobou k poskytnutí náhrady za živý a mrtvý inventář. K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni jako soud odvolací usnesením ze dne 14.3.2000, č.j. 13 Co 616/99-57, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Poukázal na nález Ústavního soudu ČR ze dne 9.9.1999, sp. zn. IV. ÚS 202/99 s tím, že ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 243/92 Sb. sice stanoví předpoklady aktivní legitimace oprávněných osob podle tohoto zákona, ovšem neredukuje rozsah konfiskovaného majetku pouze na nemovitosti. Uložil soudu prvního stupně posoudit včasnost výzvy k vydání předmětného majetku, dále zda výzva byla učiněna řádně a zda žalovaný je pasivně legitimován k poskytnutí požadované náhrady, popřípadě zkoumat rozsah této náhrady. Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 26.2.2001, č.j. 11 C 100/97-85, žalobu o zaplacení částky 73.741,- Kč zamítl. Vyšel ze zjištění, že zemědělská usedlost č.p. 7 a dům č.p. 47 v k.ú. Z. H. byly zkonfiskovány na základě dekretů Prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. a č. 12/1945 Sb. a přešly do vlastnictví Československého státu. Vzal za prokázané, že rozhodnutím Pozemkového úřadu Okresního úřadu v S. ze dne 22.8.1994, sp. zn. OPÚ - 457/94/832 byla žalobci přiznána ve smyslu §14 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen “zákon o půdě“) náhrada za obytný dům a hospodářské budovy č.p. 7 v k.ú. Z. H. s odůvodněním, že je nelze vydat, neboť zanikly. Věc posoudil podle ustanovení §20 odst. 2 zákona o půdě. Dospěl k závěru, že žalobce není aktivně legitimován k uplatnění nároku na náhradu za živý a mrtvý inventář k předmětné nemovitosti a nárok na náhradu byl uplatněn opožděně. Dále vyslovil závěr, že Česká republika není osobou povinnou k poskytnutí předmětné náhrady. K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni jako soud odvolací nato usnesením ze dne 31.1.2002, č.j. 13 C 444/2001-105, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Soud prvního stupně nato rozsudkem ze dne 18.4.2003, č.j. 11 C 100/97-163, žalobě vyhověl. Vzal za prokázané, že žalobce nárok na náhradu inventáře uplatnil včas, tj. do šesti měsíců od právní moci výše uvedeného rozhodnutí pozemkového úřadu, které nabylo právní moci 10.1.1994, přičemž první výzva byla doručena dne 13.12.1993. Též zjistil, že právní předchůdce žalobce vlastnil živý a mrtvý inventář a rovněž i zásoby. Dovodil, že majetek právního předchůdce žalobce nepřevzala žádná konkrétní fyzická či právnická osoba, nýbrž stát, který zřídil hraniční pásmo a veškeré objekty v něm demoloval. Dále vyslovil, že nepochybně musel převzít i živý a mrtvý inventář a zásoby. Dospěl k závěru, že žalobce je oprávněnou osobou, hospodařící na pozemcích, které již v restitučním sporu získal a spokojí se s věcným plněním v podobě půdní rozlohy, odpovídající náhradě za živý a mrtvý inventář. K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 1.6.2004, č.j. 13 Co 522/2003-179, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl. Vyšel ze skutkových zjištění soudu, neztotožnil se však s jeho právním posouzením. Věc posoudil podle ustanovení §20 odst. 2 zákona o půdě za použití §12 zákona č. 243/92 Sb. s tím, že povinnost poskytnout náhradu za živý a mrtvý inventář a zásoby má právnická osoba, která tyto věci převzala nebo její právní nástupce, přičemž pojem ,,převzala“ pak splňuje ta právnická osoba, které k věcem poprvé vzniklo právo správy, právo trvalého užívání, právo vlastnické či právo obdobného charakteru podle právních předpisů platných v době vzniku takového práva. Tuto povinnost by měl i stát, ovšem jen tehdy, kdyby s věcmi nabytými do svého vlastnictví (prostřednictvím svých orgánů) sám nakládal na svůj účet až do fyzického zániku těchto věcí a nepředal je do užívání, správy nebo vlastnictví jiné právnické osoby. Podle odvolacího soudu z pouhé skutečnosti, že nemovitost byla státem demolována nelze dovodit, že stát převzal i živý a mrtvý inventář a zásoby k této nemovitosti náležející a je osobou povinnou k poskytnutí náhrady. Zaujal názor, že nepodařilo-li se zjistit osobu povinnou k poskytnutí náhrady a nebyla-li ani určena ve správním řízení podle zákona č. 243/92 Sb., pak ve smyslu §20 odst. 2 zákona o půdě je povinen poskytnout náhradu způsobem uvedeným v §18a zákona o půdě Pozemkový fond ČR. Na rozdíl od soudu prvního stupně tedy dospěl k závěru, že žalobu je nutno zamítnout pro nedostatek pasivní legitimace na straně žalované. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včas dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Poukazoval na skutečnost, že zákon č. 243/92 Sb. nedovoloval vypořádání živého a mrtvého inventáře a teprve v nálezu Ústavního soudu ze dne 9.9.1999, sp. zn. IV. ÚS 202/99 byl vysloven názor, že byl-li vydán nemovitý majetek, má být vydán i živý a mrtvý inventář a zásoby a byla zde stanovena i nová lhůta pro toto vydání. Podle dovolatele je prokázáno, že předmětný majetek existoval a převzal jej stát prostřednictvím svých orgánů – ONV v K. a stát majetek též zlikvidoval, o čemž svědčí dopis Ministerstva vnitra ČR ze dne 19.7.1996, sp. zn. ASU - 266/A. Tvrdil, že odvolací soud nevzal při rozhodování v úvahu, že předmětný movitý i nemovitý majetek přešel na Českou republiku Dekrety presidenta Československé republiky č. 108/1945 Sb. a č. 12/1945 Sb. Namítal, že byl zabrán veškerý majetek, a tím i přešlo vlastnictví živého a mrtvého inventáře a zásob na ČSR. Konstatoval, že povinnou osobou je tedy Česká republika zastoupená Okresním úřadem S. Navrhl proto změnu nebo zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádření k dovolání odkazovala na odvolání ze dne 18.6.2003. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudní řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jeno.s.ř.“). Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř.). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13/45). O takový případ v této věci nejde. S přihlédnutím k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v dovolacím řízení především o posouzení pasivní věcné legitimace žalované, zda odvolací soud aplikoval správně v úvahu přicházející ustanovení §20 odst. 2 zákona o půdě a toto ustanovení rovněž správným způsobem vyložil. Tato otázka byla již řešena rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 7.1.2004, sp. zn. 28 Cdo 2209/2003, v němž Nejvyšší soud zaujal názor, že poskytování náhrady za živý a mrtvý inventář a zásoby Pozemkovým fondem ČR upravuje ustanovení §18a odst. 1 zákona o půdě, podle něhož Pozemkový fond poskytuje vždy náhrady zásoby za obce a za místní orgány státní správy, a může poskytovat náhrady i za státní podniky a právnické osoby, jejichž zakladatelem je stát, jestliže náhrady nebyly vypořádány před privatizací či likvidací takové právnické osoby. Vedle tohoto ustanovení (které se týká náhrad, u nichž povinná osoba je známa), ustanovení §20 odst. 2 věta třetí zákona o půdě stanoví přímou povinnost Pozemkového fondu ČR k náhradě živého a mrtvého inventáře v případech, kdy povinnou osobu nebo jejího právního nástupce nelze zjistit, nebo zanikla bez právního nástupce. Toto ustanovení neodkazuje proto na §18a odst.1, ale na jeho odstavec 2, který stanoví způsob vypořádání náhrady. Jde tedy o odlišné právní vztahy, než které jsou upraveny v §18a odst. 1 zákona o půdě. Na základě výše uvedeného se dovolací soud ztotožňuje s právním závěrem odvolacího soudu, že žalovaná není v projednávané věci pasivně legitimována. Rovněž lze přisvědčit odvolacímu pokud uzavřel, že Pozemkový fond ČR je povinen poskytnout náhradu způsobem uvedeným v §18a odst. 2 zákona o půdě. Pak ovšem nutno dovodit, že odvolací soud použil odpovídající, v úvahu přicházející, zákonná ustanovení a tato rovněž správným způsobem vyložil. V mezích dovolacího přezkumu je proto rozhodnutí odvolacího soudu správné. Dovolací soud proto podle §243b odst. 2 o.s.ř. dovolání žalovaného zamítl. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 o.s.ř. za použití §224 odst.1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Dovolatel sice neměl se svým dovoláním úspěch, vyjádření žalované k podanému dovolání však nebylo možno zohlednit jako úkon právní služby ve smyslu ustanovení 11 odst. 1 až 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 27. září 2005 JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:09/27/2005
Spisová značka:28 Cdo 2347/2004
ECLI:ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.2347.2004.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Dotčené předpisy:§20 odst. 2 předpisu č. 229/1991Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-20