ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.29.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 29/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání dovolatelky V. K., zastoupené advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 1.9.2004, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.zn. 21 C 239/2000 (žalobkyně V. K., zastoupené advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu financí ČR, 118 10 Praha 1, Letenská 15, o finanční náhradu), takto:
I. Zrušují se rozsudek Městského soudu v Praze z 1.9.2004, sp.zn. 13 Co 160/2004, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 z 22.12.2003, čj. 21 C 239/2000-222.
II. Věc se vrací k dalšímu řízení Obvodnímu soudu pro Prahu 1.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou u soudu 24.6.1993, se žalobkyně domáhala, aby žalovanému státu – Ministerstvu financí ČR bylo uloženo zaplatit jí finanční náhradu (doplatek kupní ceny) za zbouraný dům čp. 205 s pozemky parc. č. 1016 a parc. č. 122/3 v P. ve smyslu ustanovení §13 zákona č. 87/1991 Sb., a to do 30 dnů od právní moci rozsudku soudu. V žalobě bylo uvedeno, že tyto nemovitosti přešly na stát kupní smlouvou z 24.11.1966 z důvodů vybudování městské komunikační přeložky silnice I/27. Tato smlouva byla uzavřena ze strany prodávající žalobkyně a její matky H. Č. v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek (§6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb.). Podmínky smlouvy určoval jednoznačně kupující stát a cena smluvní byla stanovena na úrovni ceny vyvlastňovací. Z dohodnuté kupní ceny 19.000 Kč byla prodávajícím ještě ponechána k vypořádání služebnost doživotního a bezplatného užívání bytu pro uživatelku M. T. K demolici domu čp. 205 v P. došlo v lednu 1967. Žalobkyně je nyní po smrti své matky jedinou oprávněnou osobou k uplatnění nároku na finanční náhradu za demolovaný dům. Žádost o poskytnutí finanční náhrady byla uplatněna u Ministerstva financí ČR, ale tato žádost byla odmítnuta.
Za žalovaný stát navrhlo Ministerstvo financí ČR zamítnutí žaloby s tím, že v žalobě žalobkyně uváděné nemovitosti přešly na stát na základě řádně uzavřené smlouvy o koupi nemovitostí za cenu podle tehdy platných cenových předpisů. Žalobkyně se domáhá, jak uvedla ve své žalobě „doplatku kupní ceny“; podle názoru Ministerstva financí ČR však pro takový nárok není dán v zákoně č. 87/191 Sb. žádný právní důvod.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 z 25.9.1996, čj. 21 C 460/93-36, byla zamítnuta žaloba žalobkyně o zplacení částky 198.833 Kč a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
K odvolání žalobkyně byl uvedený rozsudek soudu prvního stupně zrušen usnesením Městského soudu v Praze z 11.4.1997, sp.zn. 20 Co 21/97, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V dalším průběhu řízení byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 z 8.6.1998, čj. 21 C 460/93-143, žaloba žalobkyně zamítnuta a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Bylo také rozhodnuto, že se ani státu nepřiznává náhradu nákladů řízení zálohovaných v tomto řízení z finančních prostředků státu.
Tento rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze z 10.12.1998, sp.zn. 20 Co 414/98.
K dovolání žalobkyně byl rozsudkem Nejvyššího soudu z 2.11.2000, 28 Cdo 930/99, zrušen rozsudek Městského soudu v Praze z 20.12.1998, čj. 21 C 460/93-143. Věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolací soud ukládal soudu prvního stupně, aby se znovu zabýval tím, zda podle ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., upravujících finanční náhradu, lze přiznat „doplatek k tomu, co obdržela za nemovitosti jí uváděné při prodeji v roce 1966 a 1967“, jak se toho žalobkyně domáhá vůči žalované České republice – Ministerstvu financí ČR. Stejně tak dovolací soud poukazoval na potřebu posouzení toho, zda v této řešené právní věci lze aplikovat ustanovení §6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb. a zabývat se tedy tím, zda při uzavření kupní smlouvy z 24.11.1966 (s dodatkem ze 7.2.1967) byla splněna ekvivalentnost smluvených vzájemných plnění a zda tu byly nebo nebyly sjednány pro prodávající nevýhodné smluvní podmínky či vedlejší ujednání související s předmětem plnění vytvářející znevýhodňující stav v porovnání s předsmluvním stavem.
Po tomto zrušovacím rozsudku dovolacího soudu byl v dalším řízení vynesen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 z 22.12.2003, čj. 21 C 239/2000-222, jímž byl zamítnut žalobní návrh žalobkyně, aby bylo žalované České republice-Ministerstvu financí uloženo zaplatit 198.833 Kč. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení a ani státu nebyla přiznána náhrada nákladů řízení placených státem v tomto řízení.
Soud prvního stupně vycházel z toho, že v daném případě byla uzavřena kupní smlouva z 24.11.1966 (s dodatkem z 15.2.1967) mezi prodávajícími V. K. a její matkou H. Č. a kupujícím Čs. státem – Krajskou inženýrskou organizací v P. ohledně domu čp. 205 a pozemků parc. č. 1016 a parc. č. 122/3 v katastrální území P., a to za kupní cenu 19.707 Kč. Dům čp. 205 byl později demolován a uvedené pozemky (které jsou nyní součástí pozemků parc. č. 5365/10, parc. č. 5365/27 a parc. č. 28) a slouží nyní jako městská zeleň či veřejná pěší komunikace. Matka žalobkyně H. Č. zemřela a její dědičkou se stala žalobkyně V. K. Žalobkyně obdržela jako náhradu za bydlení, které měla v domě čp. 205 v P., byt o kuchyni a třech pokojích s příslušenstvím; také M. T., která měla právo doživotní a bezplatné služebnosti bytu v domě čp. 205 v P., obdržela náhradní byt.
Protože z posudku znalce Ing. P. D., provedeného v tomto řízení, měl soud prvního stupně zjištěno, že podle cenového předpisu, platného v době uzavření kupní smlouvy z 24.11.1966 (tj. podle vyhlášky č. 73/1964 Sb.) činila náhrada za nemovitost 1.438 Kč a žalobkyně obdržela 1.322 Kč, což bylo jen o 116 Kč méně, a získala i náhradní byt; dospěl tedy soud prvního stupně k závěru, že tu nešlo o kupní smlouvu, jež by byla uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek; nebylo tu také prokázáno, že by prodávající uzavřeli kupní smlouvu z 24.11.1966 (s dodatkem ze 7.2.1967) v tísni; nebylo tu možné přihlížet k tomu, že cena nemovitostí, uvedených v žalobě žalobkyně, činila později k 1.4.1991 271.662 Kč.
O odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 z 22.12.2003, čj. 21 C 239/2000-222, rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 1.9.2004, sp.zn. 13 Co 160/2004. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu, který mu umožnil úplným způsobem zjistit skutkový stav a správné je také právní posouzení věci, s nímž se odvolací soud ztotožňuje.
Odvolací soud vycházel z právního posouzení nároku žalobkyně v tom smyslu, že poukazoval na ustanovení §10 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., podle něhož požádá-li oprávněná osoba o finanční náhradu za nevydanou věc, ale stát tu vyplatil kupní cenu, potom se tato vyplacená částka odečte od finanční náhrady podle ustanovení §13 odst. 1, 3 a 4 zákona č. 87/1991 Sb.; také v daném případě stát vyplatil kupní cenu v částce 19.707 Kč.
Zároveň odvolací soud posuzoval to, zda kupní smlouva z 24.11.1966 (s dodatkem z 15.2.1967) byla nebo nebyla uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb. S poukazem na výsledky dokazování, provedeného v tomto řízení, odvolací soud měl za to, že v uvedené smlouvě nebyla porušena zásada ekvivalentnosti vzájemných plnění, protože kupní cena byla dohodnuta podle ustanovení §14 vyhlášky č. 73/1964 Sb. Při úvaze o nápadně nevýhodných podmínkách měl odvolací soud za to, že nevýhodou pro žalobkyni a její matku byla jejich povinnost vypořádat samy bez dalšího služebnost doživotního bezplatného užívání bytu pro M. T.); toto věcné břemeno bylo oceněno částkou 4.600 Kč); oprávněná z tohoto břemena zemřela v březnu 1971 a žalobkyně za ni v době od října 1966 do března 1971 zaplatila na nájemném v náhradním nájemném bytu celkem 1.440 Kč; odvolací soud tu však dovozoval, že hodnota věcného břemene těmito platbami nebyla vyčerpána v té výši, v níž bylo k této hodnotě přihlíženo při ocenění. Další nevýhoda – neproplacení náhrady za pozemek parc. č. 1016 v P. (v hodnotě 61,60 Kč) – byla podle názoru odvolacího soudu vyvážena poskytnutím výjimky prodávajícím ze strany státu, spočívající ve stanovení vyšší kupní ceny ve smyslu ustanovení §26 vyhlášky č. 73/1964 Sb. (částkou 19.000 Kč). Dovolatelce a její matce byla poskytnuta bytová náhrada, ale šlo o nájemní byty, takže tu nelze, podle názoru odvolacího soudu, přičítat k dobru prodávajícím osobám (žalobkyni a její matce) hodnotu členského podílu ve stavebním bytovém družstvu, jak se mylně domníval soud prvního stupně.
Z uvedených důvodů dospěl proto odvolací soud k závěru, že je rozsudek soudu prvního stupně správný a potvrdil jej podle ustanovení §219 občanského soudního řádu; o nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobkyni v řízení zastupoval, dne 26.10.2004 a dovolání ze strany žalobkyně bylo předáno 10.11.2004 na poště k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 1, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelka ve svém dovolání navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Z obsahu dovolání dovolatelky vyplývalo, že své dovolání pokládá za přípustné a jeho dovolací důvod uplatňovala nesprávné právní posouzení věci soudem.
Dovolatelka vytýkala, že v daném případě soudy obou stupňů neposoudily správně, že kupní smlouva z 24.11.1966 (s dodatkem z 15.2.1967) nebyla uzavřena svobodně, nýbrž v tísni. Dovolatelka v této souvislosti uváděla, že tato smlouva byla uzavřena poté, co v roce 1965 zemřel otec žalobkyně a manžel druhé prodávající H. Č., a krátce poté následovala řada okolností, vyvolávajících tíseň na straně žalobkyně a její matky: 1. do nosných zdí domu čp. 205 v P. byly navrtány otvory pro uložení dynamitu pro odstřel domu, a to v době, kdy smlouva o prodeji domu nebyla ještě uzavřena; 2. psychický nátlak na vystěhování z domu a na jeho vyklizení prodávajícími ještě před uzavřením kupní smlouvy se stále stupňoval; 3. investor stavebních prací neustále vyžadoval uprázdnění domu; 4. poté, kdy žalobkyně dům uvolnila, neměla možnost odstěhovat si všechny své věci, protože je neměla kde uložit, takže zůstaly v domě; 5. negativní postoj žalobkyně k uvolnění domu vyplýval z toho, že smlouvu o prodeji nemovitostí podepsala až po šesti měsících; po celou dobu jednání o prodeji domu bylo žalobkyni vyhrožováno, že nepodepíše-li kupní smlouvu, budou nemovitosti vyvlastněny bez náhrady.
Dovolatelka rovněž vytýkala, že soudy obou stupňů neposoudily správně ani to, že smlouva z 24.11.1966 (s dodatkem z 15.2.1967) byla skutečně uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek pro prodávající. Stačí uvést, že dům o 4 bytech byl před prodejem v roce 1966 oceněn částkou 612 Kč a všechny prodávané nemovitosti dohromady byly oceněny dohromady částkou 1.322 Kč. Rozdílnost ocenění jednotlivých oceňovaných předmětů, spočívající v odlišném oceňování věcí v osobní vlastnictví a soukromém vlastnictví v tehdejším pojetí, vyznělo např. tak, že dům byl oceněn částkou 612 Kč, zatím co dvě kůlničky u domu (které byly chápány jako věci v osobním vlastnictví) byly oceněny částkou 780 Kč. Nízké ocenění nemovitostí tu dále vyplývalo z oceňování některých věcí tzv. stopcenami z roku 1939 a ještě v přepočtu 1:5 podle zákona o peněžní reformě z roku 1953. Teprve po několikaměsíčním jednání stanovilo posléze Ministerstvo financí kupní cenu částkou 19.000 Kč. Za kupující stát jednající Krajská inženýrská organizace v P. odmítla převzít věcné břemeno, které svědčilo uživatelce bytu ve vykupovaném domě – M. T. Žalobkyně a M. T. dostaly náhradou nájemní byty, nikoli byty družstevní; za M. T. musela žalobkyně platit nájem až do března 1971. Žalobkyně vyslovovala svůj názor, že kdyby žalobkyně a její matka dostaly družstevní byty a kdyby se M. T. dostalo právo bezplatného užívání družstevního bytu, nedošlo by vůbec k tomuto soudnímu sporu. Podmínky prodeje, které tu byly pro prodávající nevýhodné, nebyly sjednány oboustrannou dohodou, ale tyto podmínky byly stanoveny jednostranně kupujícím a prodávajícím nezbylo než smlouvu podepsat, neboť jinak by v té době nedostaly vůbec nic.
Podle názoru dovolatelky se oprávněně domáhá toho, aby se jí dostalo náhrady odpovídající skutečné hodnotě domu, tj. částkou 198.833 Kč.
Při posuzování dovolání dovolatelky vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož ustanovení tohoto zákona, jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), platí i pro řízení, která byla zahájena před nabytím účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1.1.2001).
Přípustnost dovolání dovolatelky bylo možné posoudit pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, podle něhož je dovolání přípustné i proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě z obsahu soudního spisu (sp.zn. 21 C 239/2000 Obvodního soudu pro Prahu 1), ani z obsahu dovolání dovolatelky a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu nevyplývalo, že by rozhodnutím odvolacího soudu, proti němuž směřovalo dovolání dovolatelky, byla řešena právní otázka, která je rozdílně rozhodována odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V dovolacím řízení bylo však třeba ještě posoudit, zda v rozhodnutí odvolacího soudu byla řešena některá právní otázka v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázka, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Bylo tu třeba mít na zřeteli to, že v této právní věci bylo již vydáno i rozhodnutí dovolacího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu z 2.11.2000, 28 Cdo 930/99). V tomto rozhodnutí dovolacího soudu bylo zdůrazněno, že je třeba, aby v dalším řízení po zrušovacím rozhodnutí dovolacího soudu byla objasněna, podložena a posouzena právní otázka aplikace ustanovení §6 odst. 1 písm. g/ a §13 odst. 1 a 4 zákona č. 87/1991 Sb.
Podle ustanovení §13 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. se poskytuje finanční náhrada oprávněné osobě jen za nemovitost, kterou nelze vydat. Finanční náhrada podle ustanovení §13 odst. 1 uvedeného zákona se stanoví podle cenových předpisů pro oceňování nemovitostí ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. (tj. k 1.4.1991), jak to stanoví §13 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., který ovšem rovněž stanoví, že finanční náhrada spočívá ve vyplacení hotovosti ve výši 30.000 Kč a ve vydání cenných papírů, které nemají povahu státních dluhopisů.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 37/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšší soudem, bylo vyloženo, že finanční náhrada podle ustanovení §13 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. se poskytuje oprávněné osobě nejen za nemovitost, kterou nelze podle ustanovení citovaného zákona vydat, ale i za stavbu zaniklou (včetně stavby, která byla demolována).
Nemovitostmi, které nelze oprávněným osobám vydat (§13 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.), jsou míněny nemovité věci, které v rozhodném období (25.2.1948-1.1.1990) přešly na stát způsoby uvedenými v §6, popřípadě v §20 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.
Dovolatelka v celém průběhu řízení o této právní věci poukazovala na to, že nemovitosti, uváděné v její žalobě, přešly na stát na základě kupní smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, jak to má na zřeteli ustanovení §6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb.
K ustanovení §6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb. bylo v rozhodnutí uveřejněném pod č. 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek vyloženo: „Tíseň a nápadně nevýhodné podmínky ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb. je třeba posuzovat odděleně, třebaže věcně, případně skutkově spolu často souvisí jako dva předpoklady, bez jejichž současného naplnění v době právního úkonu nelze opodstatněně právo uplatňovat podle uvedeného ustanovení. Tísní se rozumí objektivní hospodářský nebo sociální, někdy i psychický stav (např. rozrušení, obavy o blízkou osobu apod.), jenž takovým způsobem a s takovou závažností doléhá na osobu uzavírající smlouvu, že ji omezuje ve svobodě rozhodování natolik, že učiní právní úkon, jenž by jinak neučinila. Rovněž nápadně nevýhodné podmínky musí objektivně existovat v době právního úkonu a nemohou spočívat v subjektivním cítění dotčené osoby. Zda jde o nápadně nevýhodné podmínky, je nutno posuzovat vždy konkrétně podle okolností jednotlivého konkrétního případu. U úplatných smluv půjde především o posouzení toho, zda nebyla porušena ekvivalentnost smluvených vzájemných plnění. Jinou v tomto smyslu relevantní skutečností by mohly být pro kupní smlouvu dotčenou osobu značně nevýhodné podmínky či vedlejší ujednání, souvisící s předmětem plnění, které by ji ve svých důsledcích významně a zjevně znevýhodňovaly v porovnání s předsmluvním stavem“.
V rozhodnutí dovolacího soudu z 2.12.2000 (28 Cdo 930/99 Nejvyššího soudu) bylo soudům prvního i druhého stupně, jednajícím v této právní věci, poukázáno na potřebu úplného a všestranného posouzení aplikace ustanovení §6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb. v daném případě, „zejména ohledně způsobu objasnění závažnosti dlouhotrvající tísně, doléhající na žalobkyni při uzavření kupní smlouvy z 24.11.1966 (s dodatkem ze 7.12.1967), jakož i co do posouzení nejen ekvivalentnosti smluvených vzájemných plnění, ale i co do nevýhodnosti smluvních podmínek či vedlejších ujednání, souvisejících s předmětem plnění, vytvářejících případně znevýhodňující stav v porovnání s předsmluvním stavem“. Soud obou stupňů provedly doplnění dokazování v tomto smyslu v dalším průběhu řízení, ale přes konstatování několik zjištěných „nevýhod“ na straně prodávajících, vyplývajících pro ně z uvedené smlouvy (viz zejména stranu 5 odstavec 2, rozsudku odvolacího soudu z 1.9.2004), dospěly k závěru, že se na daný případ ustanovení §6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb. nevztahuje. Dovolací soud však ohledně obsahu zjištěného skutkového stavu a výsledky provedeného dokazování v řízení před soudy obou stupňů při srovnání s právními závěry, obsaženými v citovaném rozhodnutí, uveřejněném pod č. 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, má naopak za to, že tu soud prvního stupně, ani odvolací soud neposoudily otázku ekvivalentnosti smluvených vzájemných plnění, jakož i otázku nevýhodnosti smluvních podmínek a vedlejších ujednání způsobem odpovídajícím obsahu i účelu ustanovení §6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb. (a také jeho výkladu obsaženému v uveřejněné judikatuře soudů), takže toto posouzení ze strany soudů obou stupňů hodnotí dovolací soud jako posouzení, které není v souladu s uvedeným hmotněprávními ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb. Proto shledal dovolací soud dovolání dovolatelky přípustným ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu.
Z téhož důvodu nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že je rozhodnutí odvolacího soudu správné, jak to má na zřeteli ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu. Přikročil proto dovolací soud na základě dovolání dovolatelky, které bylo shledáno přípustným a důvodným, ke zrušení rozsudku odvolacího soudu podle téhož ustanovení občanského soudního řádu.
Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věta druhá, občanského soudního řádu). V tomto dalším řízení, v němž bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d a §226 občanského soudního řádu), bude soud prvního stupně rozhodovat o žalobním návrhu žalobkyně na poskytnutí finanční náhrady, a to jako náhrady jen za demolovaný dům čp. 205 v katastrálním území P. (který přešel na stát ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb.), tedy náhrady podle ustanovení §13 odst. 1 a odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., přičemž na tuto náhradu je třeba započítat všechno, co žalobkyně a další prodávající H. Č. obdržely na peněžním plnění z důvodu uzavření kupní smlouvy z 24.11.1966 (s dodatkem z 5.2.1967).
V tomto dalším řízení rozhodne soud prvního stupně také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího i dovolacího.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 28. února 2005
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu