ECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.1011.2004.1
sp. zn. 29 Odo 1011/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobce P. P. A., proti žalovanému Ing. K. A., o určení obsahu smlouvy soudem a nahrazení projevu vůle, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 28 Cm 36/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. ledna 2004, č. j. 8 Cmo 408/2001-232, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na nákladech dovolacího řízení 1933,75 Kč, do rukou jeho advokátky.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. ledna 2001, č. j. 28 Cm 36/98-71, kterým tento soud zamítl návrh, aby mezi žalobcem a žalovaným byla s účinností ke dni 31. prosince 1996, uzavřena smlouva o převodu obchodního podílu na společnosti N. C., s. r. o., ve znění přílohy č. 1 rozsudku, a to ode dne právní moci rozsudku, návrh, aby byl žalovaný povinen s odvoláním na ustanovení §115, §125 odst. 1 písm. d), §127 odst. 4 a §132 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) zajistit sepsání notářského zápisu osvědčujícího jeho rozhodnutí jako společníka obchodní společnosti N. C., s. r. o. ve znění předloženém žalobcem tak, jak je formulováno v příloze 2 rozsudku, a to do 7 dnů od právní moci rozsudku a návrh, aby byl nahrazen souhlas žalovaného jako společníka N. C., s. r. o. k tomu, aby jednatel společnosti sepsal, doplnil příslušným zákonem stanovenými listinami a podal do 14 dnů od právní moci rozsudku návrh na zápis změn v osobě společníka, jeho podílu a zápis prokuristy do obchodního rejstříku, a to ke dni 31. prosince 1996 v souladu s uzavřenou smlouvou o převodu obchodního podílu a v souladu s přílohami č. 1, 2 a 3 rozsudku.
V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud uvedl, že převzal jako správná skutková zjištění, která učinil soud prvního stupně. Při jednání u odvolacího soudu žalobce navrhl prokázání tvrzení, že měl ve Š. založen účet, na kterém měl kredit, na základě kterého mu tato banka poskytla úvěr ve výši 2,850.000 švýcarských franků. Jako důkazy označil žádost o založení účtu v němčině a češtině ze dne 30. dubna 1996, určení hospodářsky oprávněné osoby k tomuto účtu ze dne 30. dubna 1996 v němčině a češtině, prohlášení o souhlasu s investičním úvěrem ze dne 15. srpna 1996, prohlášení o ukládání korespondence ze dne 30. června 1996, investiční úvěr na částku 2,850.000,- švýcarských franků ze dne 15. srpna 1996 a záznam banky o jednání s panem K. A. a panem O. B. ze dne 29. dubna 2002. Vzhledem k tomu, že tyto důkazy žalobce neuplatnil před soudem prvního stupně, nemohl je odvolací soud podle §205a odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „ o. s. ř.“) provést.
V projednávané věci opírá žalobce svůj nárok o tvrzení, že se žalovaným uzavřel smlouvu o smlouvě budoucí, v níž se žalovaný zavázal k prodeji obchodního podílu na společnosti N. CZ, s. r. o., představujícího 47,5% za cenu 47.500,- Kč žalobci ve lhůtě do 31. prosince 1996.
Odvolací soud se především zabýval otázkou, zda je předmět smlouvy o smlouvě budoucí dostatečně určitý a bylo tedy jasné, jaká budoucí smlouva s jakým obsahem má být uzavřena. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že v takzvané „kupní smlouvě týkající se N. CZ, s. r. o.“ (dále jen „posuzovaná smlouva“), se žalovaný jako jediný společník této společnosti zavázal „přenechat žalobci“ podíl v této společnosti ve výši 47,5% za 47.500,- Kč s tím, že „zapsání kupujícího do právního rejstříku bude podáno do 31. prosince 1996.“ Současně posuzovaná smlouva obsahuje závazek smluvních stran nahradit ji ve lhůtě do 31. prosince 1996 smlouvou o tichém společenství. Posuzovaná smlouva tak obsahuje jednak projev vůle směřující k uzavření smlouvy o převodu obchodního podílu do 31. prosince 1996 a jednak k uzavření smlouvy o tichém společenství do téhož data.
Soud prvního stupně postupoval podle odvolacího soudu správně, pokud se zabýval v první řadě platností posuzované smlouvy podle §37 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Odvolací soud uzavřel, že posuzovaná smlouva je absolutně neplatným právním úkonem. Dovodil, že u smlouvy v písemné formě je určitost projevu vůle dána obsahem listiny, na níž je zaznamenána. Nepostačuje, aby bylo účastníkům smlouvy jasné, co je předmětem smlouvy a jaká jsou jejich práva a povinnosti. Předmět posuzované smlouvy je neurčitý, to znamená, že není patrno, jakou smlouvu zamýšlejí účastníci ve stanoveném termínu uzavřít, zda smlouvu o převodu obchodního podílu či smlouvu o tichém společenství. Nejde tedy pouze o nepřesnost projevu vůle, kterou by bylo možno odstranit výkladem za použití interpretačních pravidel uvedených v §266 obch. zák.
Z obsahu smlouvy není ani zřejmé, mezi kterými subjekty byla uzavřena. V záhlaví smlouvy jsou totiž označené jako strany smlouvy fyzické osoby (účastníci řízení), ale smlouvu podepsal Ing. K. A. jako zástupce N. C., s. r. o. Nelze tedy s určitostí zjistit, zda smlouva obsahuje projev vůle (byť neurčitý) právnické osoby, tj. společnosti N. C., s. r. o. či fyzické osoby Ing. K. A. Odvolací námitka žalobce, že soud nesprávně aplikoval ustanovení §37 obč. zák. a nikoli ustanovení §266 obch. zák., je s ohledem na shora uvedené skutečnosti nedůvodná.
Vzhledem k přijatému závěru se již odvolací soud nezabýval případným odstoupením od smlouvy, včasností výzvy k uzavření smlouvy o převodu obchodního podílu a podmínkami danými v ustanovení §109 odst. 2 obch. zák., neboť absolutní neplatnost právního úkonu působí ex tunc, a proto subjektivní práva a povinnosti z takto neplatného právního úkonu vůbec nevzniknou.
Odvolací soud neakceptoval námitku žalobce, že soud prvního stupně neprovedl všechny navržené důkazy a nezjistil řádně skutkový stav věci, neboť soud prvního stupně postupoval v souladu s ustanovením §132 o. s. ř. a provedl všechny důkazy, které byly nezbytné pro posouzení kupní smlouvy. Neprovedl a nezabýval se pouze těmi důkazy, kterými žalobce hodlal prokázat další tvrzené skutečnosti, které však souvisí s jinými podnikatelskými aktivitami účastníků a jsou bez přímé souvislosti s projednávanou věcí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., co do důvodu na ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. V odůvodnění dovolání především namítá, že soudy obou stupňů pochybily, když předjímaly výsledek sporu a neprovedly důkazy, které žalobce navrhl. Těmito důkazy bylo podle žalobce možné dále prokazovat jednání mezi stranami od uzavření smlouvy do konce roku 1996, což bylo pro rozhodování mezi stranami významné.
Dovolatel poukazuje na přiložený posudek doc. JUDr. K. M., CSc., vytýká odvolacímu soudu, že dospěl k závěru, že na posuzování smlouvy uzavřené podle §289 obch. zák. lze aplikovat pouze §37 obč. zák. a nikoli ustanovení §266 obch. zák. Dovolatel tvrdí, že smlouva, ze které se domáhá plnění, splňuje náležitosti §289 obch. zák., je dostatečně určitá a srozumitelná a žalovaný nepředložil žádný důkaz o nesvobodě projevu.
Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání považuje napadený rozsudek za správný a snáší důkazy pro odůvodnění tohoto závěru. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl jako nepřípustné a přiznal mu náhradu nákladů včetně daně z přidané hodnoty.
Dovolání není přípustné.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem.
V projednávané věci odvolací soud uzavřel, že u posuzované smlouvy nejde o nepřesnost projevu vůle, kterou by bylo možno odstranit výkladem za použití interpretačních pravidel uvedených v §266 obch. zák., ale o takovou neurčitost projevu vůle, kterou výkladem odstranit nelze.
Uvedený právní závěr odvolacího soudu, pokud jde o otázku, zda lze u posuzované smlouvy odstranit neurčitost projevu vůle výkladem či nikoli, postrádá potřebný judikatorní přesah, když je významný právě jen pro projednávanou věc. Z tohoto důvodu nelze rozhodnutí odvolacího soudu považovat za zásadně právně významné.
Již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož na to, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto. Proto se v projednávané věci Nejvyšší soud nemohl zabývat námitkami dovolatele o tom, že soud prvního stupně stejně jako odvolací soud pochybily, když předjímaly výsledek sporu a neprovedly důkazy, které navrhl.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proto dovolání přípustné není. Protože dovolací soud neshledal ani jiný důvod přípustnosti dovolání, dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud věc projednal a rozhodl o ní podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001, projednal ji i Nejvyšší soud podle občanského soudního řádu v tomtéž znění. Na závěru, že dovolání není přípustné, by však nic nezměnilo ani to, kdyby odvolací soud věc posoudil (tak jak měl) podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000, neboť závěr, že rozhodnutí nemá zásadní právní význam, by se uplatnil i při posouzení věci podle ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř., ve znění účinném do 31. prosince 2000.
O náhradě nákladů řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a přiznal žalovanému náhradu nákladů řízení podle ustanovení §7 písm. e) a §14, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve výši 1.550,- Kč a paušální náhradu nákladů řízení podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. včetně daně z přidané hodnoty.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Jestliže povinný nesplní dobrovolně co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat jeho výkonu.
V Brně 17. srpna 2005
JUDr. Ivana Štenglová,v.r.
předsedkyně senátu