ECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.1046.2004.1
sp. zn. 29 Odo 1046/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci navrhovatele MUDr. P. S., proti odpůrkyni Č. h., a. s., o nahrazení projevu vůle uzavřít smlouvu o koupi akcií, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 Cm 221/99, o dovolání navrhovatele proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. května 2004, č.j. 5 Cmo 357/2003-134, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Navrhovatel je povinen zaplatit odpůrkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení 7.575,- Kč, do rukou jejího právního zástupce, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ze dne 10. června 2003, č. j. 1 Cm 221/99-94 ve výroku, kterým soud prvního stupně zamítl návrh, aby nahradil vůli Č. h., a. s., (dále též jen „společnost“) přijmout návrh na uzavření smlouvy o koupi cenných papírů ze dne 18. září 1998, jejímž předmětem je prodej 7.268 kusů kmenových akcií v zaknihované podobě na majitele o nominální hodnotě 1.000,- Kč, za kupní cenu 7,346.494,40 Kč in eventum za kupní cenu 1,764.888,44 Kč. Ve výroku o nákladech řízení odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že přiznal společnosti náhradu nákladů ve výši 165.900,- Kč.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud uvedl, že vyšel ze skutkového stavu, který na základě provedeného dokazování učinil soud prvního stupně a dokazování doplnil o listinný důkaz – potvrzení Komise pro cenné papíry ze dne 2. ledna 2004.
Tento důkaz je podle odvolacího soudu přípustný podle ustanovení §205a odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť vznikl až po vydání napadeného rozsudku. Odvolací soud z něj zjistil, že Komise pro cenné papíry jako správní úřad pro oblast kapitálového trhu a jako orgán státního dozoru nad kapitálovým trhem potvrzuje platnost kódu ISIN přiděleného akciím společnosti Č. h., a. s. Bere na vědomí změnu formy akcií z akcií, původně znějících na jméno, na akcie na majitele. Konstatuje, že přidělený ISIN byl přidělen již v roce 1993, je od tohoto data stále platný, a to i po změně formy akcií, s tím, že kód ISIN z roku 1999 nikdy nenabyl účinnosti a sdělení o přidělení tohoto kódu v roce 1999 se ruší.
Pokud jde o meritum věci, odvolací soud se již otázkou povinnosti k odkupu akcií společnosti podle ustanovení §186a obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) zabýval ve věci sp. zn. 5 Cmo 449/2000, v němž ohledně výkladu o důsledku usnesení valné hromady společnosti ze dne 21. června 1998 co do bodu IX. stanov dospěl k závěru, že tímto usnesením, jímž byly deklarovány akcie žalovaného jako veřejně neobchodovatelné, byla fakticky zrušena jejich veřejná obchodovatelnost a stejný závěr by platil i v tomto případě. Zde však již v mezidobí bylo vydáno rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 29 Odo 408/2001, v němž dovolací soud vyslovil závěr, že jestliže valná hromada společnosti konaná dne 21. června 1998 přijala změnu stanov, která byla v rozporu se skutečným stavem, nedošlo přijetím takové změny ke změně veřejně obchodovatelných akcií na veřejně neobchodovatelné a následnou nápravou pak nemohlo dojít k obnovení veřejné obchodovatelnosti, tedy ani k obcházení ustanovení §186a obch. zák. Předmětem tohoto řízení bylo vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady žalované konané dne 13. srpna 1999, a právním závěrem dovolacího soudu není proto odvolací soud v dané věci vázán. Tento náhled dovolacího soudu na otázku rozhodnutí valné hromady o změně veřejné obchodovatelnosti akcií žalovaného však nelze pominout, a s ohledem na něj proto shledal odvolací soud závěry soudu prvního stupně správnými.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal navrhovatel dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
V dovolání uvádí, že na valné hromadě konané dne 21. června 1998 valná hromada schválila změnu stanov společnosti mimo jiné tak, že byly zcela nově zavedeny její akcie jako veřejně neobchodovatelné a poměrně precizně a složitě upravena jejich převoditelnost. Je zcela evidentní, že vůle valné hromady žalované společnosti jako jediného orgánu kompetentního k rozhodování o zavedení či zrušení veřejné obchodovatelnosti akcií byla dostatečně na valné hromadě konané dne 21. června 1998 projevena, vyzněla zcela jednoznačně, a to tak, že valná hromada nově zavedla „veřejnou neobchodovatelnost“ akcií společnosti, když formou změny stanov rozhodla o zrušení veřejné obchodovatelnosti těchto akcií. V důsledku toho vznikla společnosti povinnost podle ustanovení §186a obch. zák. ve znění účinném v rozhodné době, a protože tuto povinnost dosud nesplnila, je podle dovolatele návrh důvodný.
Dovolatel dále namítá, že pokud se Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 12. března 2002, sp. zn. 29 Odo 408/2001 zabýval otázkou veřejné obchodovatelnosti akcií společnosti, zabýval se jí pouze jako otázkou předběžnou. Navíc v uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud konstatoval, že nemůže zkoumat platnost usnesení valné hromady ze dne 21. června 1998, jejíž usnesení jsou platná a jejíž neplatnost nebyla soudem vyslovena v žádném relevantním řízení. Platí tedy podle dovolatele fikce, že přijatá rozhodnutí jsou platná, ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 500/2000.
Dovolatel dále tvrdí, že není pravdou, že by valná hromada žalované přijala dne 21. června 1998 změnu stanov, která by byla v rozporu se skutečným stavem. Je to jen a pouze rozhodnutí valné hromady o veřejné obchodovatelnosti, které může změnit jakýkoliv stav veřejné obchodovatelnosti akcií a k tomu v daném případě, a to platně, došlo. Navrhovatel uvádí, že „předpokládá rovnou a nestrannou aplikaci výkladu ohledně platnosti usnesení valné hromady“. Navrhuje, aby dovolací soud napadená rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam.
O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam jde zejména, jestliže rozhodnutí řeší právní otázku, kterou dovolací soud dosud nevyřešil, nebo kterou odvolací soudy nebo dovolací soud rozhodují rozdílně. Řeší-li napadené rozhodnutí určitou právní otázku v rozporu s hmotným právem, má vždy po právní stránce zásadní význam. Za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí.
Zásadní právní význam dovolací soud neshledal.
V projednávané věci dovolatel tvrdí, že valná hromada společnosti konaná dne 21. června 1998 rozhodla formou změny stanov o zrušení veřejné obchodovatelnosti akcií. K tomu učinil soud prvního stupně skutkové zjištění, že přijetí změny stanov na valné hromadě společnosti konané dne 21. června 1998 nebylo rozhodnutím o zrušení veřejné obchodovatelnosti akcií ve smyslu ustanovení §186a odst. 1 obch. zák. Tento skutkový závěr navrhovatel v dovolání zpochybňuje.
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132, formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož na to, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proto dovolání přípustné není.
Protože dovolací soud neshledal ani jiný důvod přípustnosti dovolání a dovolatel jej ostatně ani netvrdí, dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Podle ustanovení §200e odst. 1 a 3 ve vazbě na ustanovení §9 odst. 3 písm. g) o. s. ř. se ve sporech z právních vztahů mezi obchodními společnostmi a jejich společníky, jde-li o vztahy týkající se účasti na společnosti rozhoduje usnesením. Přitom domáhá-li se akcionář splnění práva, přiznaného mu jako akcionáři vůči společnosti, jde o spor z právního vztahu mezi společníkem a společností týkající se účasti na společnosti. Rozhodnutí odvolacího soudu má proto povahu usnesení, i když tak není označeno, a proto také dovolací soud rozhodl ve věci usnesením. Uvedený nedostatek označení však není takovou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci a nezakládá některý z důvodů zmatečnosti.
O nákladech dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a přiznal společnosti náhradu nákladů za řízení v jednom stupni podle §3 bodu 6 vyhlášky č. 484/2000 Sb., sníženou podle §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 uvedené vyhlášky ve výši 7.500,- Kč a 1x paušální náhradu nákladů právního zastoupení dle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 14. září 2005
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu