ECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.1179.2005.1
sp. zn. 29 Odo 1179/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně JUDr. T. Z., advokátky, jako správkyně konkursní podstaty úpadkyně Ch. a. s., proti žalované České republice – Finančnímu úřadu pro Prahu 10, o zaplacení částky 25.877,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 5 Cm 221/2003, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. května 2005, č.j. 3 Cmo 263/2004-22, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 5. srpna 2004, č.j. 5 Cm 221/2003-14, odkazuje na ustanovení §7, §103 a §104 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), řízení zastavil (výrok I.), rozhodl, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Finančnímu úřadu pro Prahu 10 (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Přitom zdůraznil, že spor, v němž správce konkursní podstaty vymáhá ve prospěch podstaty pohledávky úpadce, není sporem vyvolaným konkursem, s tím, že „daňová věc“ (a rozhodnutí o ní) nepatří do pravomoci soudů, nýbrž správce daně.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně usnesením ze dne 4. května 2005, č.j. 3 Cmo 263/2004-22, shora uvedené rozhodnutí potvrdil. Přitakal soudu prvního stupně v jeho závěru, že v projednávané věci nejde o spor vyvolaný konkursem, pročež je nutné při řešení otázky pravomoci soudu vycházet z ustanovení §7 o. s. ř. S poukazem na ustanovení §1 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „zákon o správě daní“) a na závěry formulované v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. září 2001, sp. zn. 29 Odo 532/2001 (jde o rozhodnutí uveřejněné pod číslem 23/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, sp. zn. Cpjn 19/98, uveřejněném pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek shledal odvolací soud právní názor soudu prvního stupně o nedostatku pravomoci soudů k projednání a rozhodnutí věci správným.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, namítajíc, že předmětem řízení je požadavek na vydání vykázaného nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) do podstaty podle zákona o konkursu a vyrovnání a nikoli žádost o vrácení nadměrného odpočtu podle zákona o správě daní, a poukazujíc přitom na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 28. dubna 2004, č.j. Ncp 102/2004-14. Na podporu svých tvrzení doplnila žalobkyně dovolání podáním ze dne 17. srpna 2005 o nález Ústavního soudu ze dne 7. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 544/02 (dále jen „nález“).
Dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §239 odst. 2 písm. a) o. s. ř.; není však důvodné.
Nejvyšší soud, jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem a jeho obsahovým vymezením (§242 odst. 3 o. s. ř.), přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu zejména co do správnosti právního posouzení věci, tj. prověřil, zda obstojí závěr odvolacího soudu o tom, že k projednání a rozhodnutí dané věci není dána pravomoc soudů, nýbrž správce daně.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §7 o. s. ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a z obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány (odstavec 1). Spory a jiné právní věci uvedené v odstavci 1, o nichž podle zákona rozhodly jiné orgány než soudy, soudy v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují za podmínek uvedených v části páté tohoto zákona (odstavec 2). Jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon (odstavec 3). Pravomoc soudů ve věcech správního soudnictví upravuje zvláštní zákon (odstavec 4).
Jak je zřejmé z obsahu spisu, žalobkyně se domáhá po žalované, aby do konkursní podstaty úpadkyně Ch. a. s. vydala částku 25.877,- Kč s příslušenstvím, s odůvodněním, že podala daňové přiznání k dani z přidané hodnoty za měsíc říjen 2002, přičemž jí „z tohoto daňového přiznání“ vznikl nárok na vrácení nadměrného odpočtu DPH ve výši žalované částky. Žalovaná, která je povinna „ze zákona“ a bez žádosti nadměrný odpočet DPH vrátit, tak ani přes výzvu neučinila.
Argumentace dovolatelky, podle níž se domáhá „vydání vykázaného nadměrného odpočtu DPH do konkursní podstaty podle zákona o konkursu a vyrovnání“ a nežádá „o vrácení nadměrného odpočtu podle zákona o správě daní“, je tak bez právního významu, když jednak odporuje žalobním tvrzením, jednak je pro posouzení, zda je ve věci dána pravomoc soudů, irelevantní.
Otázkou pravomoci k rozhodnutí sporu o vrácení nadměrného odpočtu DPH se Nejvyšší soud zabýval (jak ostatně správně uvedl i odvolací soud) již v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 23/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Přitom dospěl k závěru, jehož správnost nezpochybnil ani Ústavní soud ve výše uvedeném nálezu, od nějž nemá důvod se odchýlit ani v projednávané věci, že nejde o spor vyvolaný konkursem a že pravomoc k rozhodnutí takového sporu nemají soudy, ale ve smyslu ustanovení §1 odst. 3 zákona o správě daní správci daně. Rozhodnutí odvolacího soudu, jež ze shora uvedeného závěru vychází, je proto správné.
Protože se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost právního posouzení věci odvolacím soudem zpochybnit nepodařilo, přičemž Nejvyšší soud neshledal ani vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti, dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo zamítnuto a žalované podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. listopadu 2005
JUDr. Petr G e m m e l, v. r.
předseda senátu