ECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.1197.2003.1
sp. zn. 29 Odo 1197/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Pavla Severina a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobce P. J., zastoupeného, advokátem, proti žalovanému P. V., zastoupenému, advokátem, o zaplacení částky 269.024,35 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 14 Cm 181/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. dubna 2003, č.j. 3 Cmo 132/2002-110, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. dubna 2003, č.j. 3 Cmo 132/2002-110, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. února 2002, č.j. 14 Cm 181/96-90, ve znění opravného usnesení ze dne 4. dubna 2003, č.j. 14 Cm 181/96-104, se ve výrocích, jimiž bylo rozhodnuto o žalobě na zaplacení částky 169.857,02 Kč, a ve výrocích o nákladech řízení zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. února 2002, č.j. 14 Cm 181/96-90, ve znění opravného usnesení ze dne 4. dubna 2002, č.j. 14 Cm 181/96-104, řízení ohledně částky 58.610,55 Kč zastavil (výrok I.), žalovanému uložil zaplatit žalobci částku 169.857,02 Kč (výrok II.), co do částky 40.556,78 Kč žalobu zamítl (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu (výroky IV. až VI.).
V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně zejména uvedl, že 23. února 1992 (s účinností od 1. ledna 1992) byla mezi účastníky uzavřena smlouva o tichém společenství ve smyslu ustanovení §673 obchodního zákoníku, jejíž „trvání“ bylo ukončeno dohodou ke dni 31. července 1994. Podíl smluvních stran na výsledku hospodaření pak byl dohodnut tak, že činil u podnikatele (žalobce) 52 % a u společníka (žalovaného) 48 %. Podíl žalovaného na „výsledku hospodaření za dobu trvání smlouvy o tichém společenství“ soud prvního stupně stanovil - s odkazem na závěry znaleckého posudku - částkou 291.142,78 Kč, přičemž po „zkrácení“ o vklad žalovaného (tj. o úvěr ve výši 200.000,- Kč dle „bodu“ 6 smlouvy o tichém společenství) dospěl k závěru „o oprávněné výši žalovaného na výsledku hospodaření“ v částce 91.142,78 Kč. V situaci, kdy žalovaný za dobu trvání smlouvy o tichém společenství fakticky obdržel od žalobce 261.000,- Kč (a to z titulu podílu na výsledku hospodaření, když tvrzení žalovaného, že tuto částku obdržel jako „mzdu z pracovněprávního poměru“ nebylo prokázáno), vzniklo žalovanému na úkor žalobce bezdůvodné obohacení ve výši 169.857,02 Kč, které je povinen žalobci ve smyslu ustanovení §451 a §457 občanského zákoníku vrátit. Maje za nedůvodnou žalovaným uplatněnou námitku promlčení, soud prvního stupně žalobě co do částky 169.857,02 Kč vyhověl.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 8. dubna 2003, č.j. 3 Cmo 132/2002-110, rozsudek soudu prvního stupně, ve znění opravného usnesení, v napadeném vyhovujícím výroku změnil tak, že žalobu zamítl (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý až čtvrtý výrok).
Odvolací soud převzal jako správná skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, nicméně zdůraznil, že soud prvního stupně nerespektoval smluvní ujednání účastníků o tom, jak a kdy vzniká tichému společníku (žalovanému) nárok na podíl na zisku společnosti. Odkazuje na §6 smlouvy o tichém společenství a na „další provedené důkazy“, odvolací soud uzavřel, že v roce 1992 činil podíl žalovaného na zisku 72.722,80 Kč (po odpočtu částky 200.000,- Kč představující úvěr, jímž byl realizován vklad žalovaného do společnosti), přičemž fakticky mu bylo vyplaceno 108.000,- Kč; vznikl tak přeplatek v částce 35.277,80 Kč. V roce 1993 byla společnost „ve ztrátě“ a podíl žalovaného na ztrátě byl 62.073,72 Kč; o tuto částku byl snížen vklad žalovaného, jenž po tomto snížení činil 137.927,- Kč. Také v roce 1993 bylo žalovanému vyplaceno úhrnem 108.000,- Kč, byť za toto období mu nárok na podíl na zisku nevznikl. Za období od 1. ledna do 31. července 1994 představoval podíl žalovaného na zisku 80.493,40 Kč, přičemž „na zálohách“ mu bylo fakticky proplaceno 63.000,- Kč. Při skončení smluvního vztahu tudíž mělo být - pokračoval odvolací soud - žalovanému vráceno 218.420,40 Kč (zůstatek vkladu 137.927,- Kč a podíl na zisku za rok 1994 ve výši 80.493,40 Kč), nicméně od uvedené částky je nutno odečíst 171.000,- Kč (částky vyplacené žalovanému za rok 1993 a 1994), z čehož rezultuje dluh žalobce vůči žalovanému 47.420,40 Kč.
Protože „z daného smluvního vztahu, při respektování účastníky sjednaných podmínek, nelze žalobci přiznat právo na zaplacení (vrácení) peněžitého plnění v jakékoli výši“, odvolací soud neshledal žalobu důvodnou ani v částce 169.857,02 Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodů na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř., jejichž prostřednictvím namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [odstavec 2 písm. a)], že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [odstavec 2 písm. b)] a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování [odstavec 3].
Odvolacímu soudu zejména vytýká, že překročil meze dané obsahem odvolání žalovaného a rozhodl „bez projednání jakéhokoli návrhu a jakéhokoli důkazu“, pokud jde o existenci pohledávky žalovaného z vypořádání tichého společenství po jeho zániku ve smyslu ustanovení §680 obchodního zákoníku. Dovolatel akcentuje, že žalovaný po celou dobu řízení „nenavrhl k započtení“ svoji pohledávku z vypořádání tichého společenství (a ani ji neprokazoval), v důsledku čehož před soudy obou stupňů nebyly (a být nemohly) ohledně vypořádání vkladu tichého společníka prováděny žádné důkazy, a že mu odvolací soud znemožnil vznést námitku promlčení žalovaným v řízení neuplatněného nároku.
Podle přesvědčení dovolatele dále odvolací soud nesprávně interpretoval závěry znaleckého posudku k účetním výsledkům „žalobce“, přičemž současně provedl rekapitulaci, v jakém rozsahu poskytl žalobci plnění (podíl na zisku) nad rámec povinnost podle smlouvy o tichém společenství. V této souvislosti odvolacímu soudu rovněž vytýká, že nesprávně ztotožnil podíl na zisku (§676 odst. 2 obchodního zákoníku) s podílem na výsledku podnikání (§680 obchodního zákoníku), jakož i to, že žalovanému přiznal „vrácení jeho vkladu do podnikání“, aniž by žalovaný takový nárok u soudu uplatnil a aniž by jej snížil o podíl na skutečných (nikoli účetních) výsledcích podnikání ke dni ukončení účasti tichého společníka na podnikání.
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, když současně požádal o rozhodnutí, podle něhož by věc byla přidělena jinému senátu.
Žalovaný považuje dovolání za nedůvodné a navrhuje jeho zamítnutí.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a ) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Jinými vadami je postiženo i řízení před soudy obou stupňů v projednávané věci.
Jak je zřejmé z obsahu spisu, žalovaný založil svou procesní obranu (vyjma uplatněné námitky promlčení) na tvrzení, že částky, jejichž úhrady se žalobce domáhá, mu byly vyplaceny jako odměna za výkon práce (mzda), když současně popřel, že by šlo o zálohy na podíl na zisku z titulu smlouvy o tichém společenství. Tyto výhrady žalovaného shledal soud prvního stupně nedůvodnými, uzavíraje, že „nemá za prokázané tvrzení žalovaného, že uvedenou částku obdržel jako mzdu z pracovněprávního poměru“, jelikož žádná pracovní smlouva mezi účastníky prokázána nebyla.
Přitom k výše uvedenému závěru soud prvního stupně dospěl, aniž žalovaného o důkazní povinnosti a o důkazním břemeni poučil (k nezbytnosti splnění poučovací povinnosti srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod číslem 86, a rozhodnutí uveřejněné pod číslem 35/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a aniž v důvodech svého rozhodnutí vyložil, proč neprovedl důkazy navrhované žalovaným ve vztahu k jeho tvrzení o důvodu vyplacení žalované částky (k povinnosti vypořádat se s tzv. opomenutými důkazy viz např. nález Ústavního soudu ze dne 4. září 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, číslo sešitu 27/2002 - dále jen „nález“).
Otázka (ne)správnosti postupu odvolacího soudu, který k těmto vadám řízení před soudem prvního stupně nepřihlédl, a zastávaje jiný právní závěr co do vzniku bezdůvodného obohacení žalovaného na úkor žalobce, rozhodnutí soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl (tj. rozhodl ve prospěch účastníka řízení, vůči němuž se soud prvního stupně procesních pochybení dopustil), je spojena s existencí vady, kterou zatížil řízení odvolací soud.
Tím, že vybudoval své rozhodnutí na závěru o existenci nároku žalovaného (rozuměj nároku na vrácení vkladu tichému společníkovi zvýšeného nebo sníženého o jeho podíl na výsledku podnikání - §680 obchodního zákoníku), na němž žalovaný svou procesní obranu nezaložil (žalovaný netvrdil ani neprokazoval, že plnění poskytnuté žalobcem, jehož vrácení je předmětem řízení, „pokrylo“ jeho nárok vyplývající z ustanovení §680 obchodního zákoníku) a o němž se nijak nezmínil ani soud prvního stupně, dospěl odvolací soud - z pohledu žalobce - k tzv. překvapivému rozhodnutí. Odchýlil-li se odvolací soud nejen od skutkových zjištění, která učinil soud prvního stupně na základě bezprostředně před ním provedených důkazů, ale také od právních závěrů z těchto zjištění vycházejících, a rozhodl-li sám bez jakéhokoliv dokazování, aniž by umožnil účastníkům řízení vyjádřit se k jím nově nastolenému meritu věci, odepřel žalobci tímto postupem právo na spravedlivý proces (srov. již výše citovaný nález). Zatížil tak odvolací řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, čímž je naplněn dovolatelem uplatněný dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Jelikož samotná existence výše uvedené vady řízení způsobuje, že rozhodnutí odvolacího soudu nemůže obstát, Nejvyšší soud, aniž se zabýval dalšími dovolatelem výslovně uplatněnými dovolacími důvody, rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem a odst. 3 věty první o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu dopadají - z pohledu vad řízení, jichž se dopustil soud prvního stupně - i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Neshledal přitom důvod, pro který by - v intencích návrhu dovolatele - nařídil, aby věc v dalším řízení projednal a rozhodl jiný senát (samosoudce) [§221 odst. 3 ve spojení s §243b odst. 3 o. s. ř.]
V další fázi řízení soud prvního stupně nepřehlédne, že pokud jde o řešení otázky důkazního břemene v řízení o vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním bez právního důvodu, Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 24. července 2002, sp. zn. 25 Cdo 27/2001, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2002, pod číslem 197, formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož domáhá-li se žalobce vrácení určité částky s tvrzením, že ji žalovanou předal, leží na něm důkazní břemeno o tomto tvrzení a je naopak na žalovaném, který tvrdí, že plnění přijal na základě smluvního ujednání, aby prokázal existenci a obsah tvrzené dohody, podle níž byl oprávněn plnění přijmout, popř. podle níž není k vrácení plnění povinen. Zároveň neopomene splnit - a to konkrétně s přihlédnutím k poměrům projednávané věci - poučovací povinnost ve vztahu k účastníkům řízení ohledně okolností, o nichž povinnost tvrzení a povinnost důkazní účastníky řízení tíží.
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný (§243d odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. března 2005
JUDr. Petr Gemmel, v.r.
předseda senátu