ECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.1206.2005.1
sp. zn. 29 Odo 1206/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Ivana Meluzína a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobce L. S., proti žalovanému PhDr. J. D., o zaplacení 100.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 11 C 110/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. března 2005, č.j. 19 Co 82/2005-65, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 1. září 2004, č.j. 11 C 110/2004-38, ve výroku, kterým soud prvního stupně vyhověl žalobě o zaplacení 100.000,- Kč s příslušenstvím a ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky; rozhodl rovněž o náhradě nákladů řízení odvolacího.
Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně dostatečně zjistil skutkový stav. Žalobce v bance složil 100.000,- Kč, tato částka byla vkladem do základního jmění obchodní společnosti, jež byla žalobcem jako jediným společníkem založena, ale posléze nevznikla, neboť návrh na zápis do obchodního rejstříku soud zamítl. Žalovaný částku 100.000,- Kč od banky posléze přijal, ale žalobci ji nevydal. Odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně věc v zásadě správně právně posoudil, neboť žalovaný se na úkor žalobce bezdůvodně obohatil přijetím plnění bez právního důvodu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, opíraje jeho přípustnost o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Tvrdí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci - tedy, že je dán dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Uvádí, že se neobohatil úmyslně, když jednal s vědomím, že jde o jeho finanční prostředky, které po založení společnosti na účet v bance složil, a proto on peníze posléze z účtu vybral a žalobci nevydal. Namítá, že v důsledku “nedostatečného dokazování“ soud uzavřel, že žalovaný jednal k tíži žalobce, který však neprokázal, že to byl on, kdo složil peníze na účet v bance.
Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudu odvolacího i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Rozsudek odvolacího soudu ve věci samé je rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno v pořadí prvé rozhodnutí soudu prvního stupně.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu) nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem.
Již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož na to, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto.
Protože od výše uvedeného závěru nemá Nejvyšší soud důvod odchýlit se ani v projednávané věci, jsou pro řešení otázky přípustnosti dovolání právně nevýznamné výhrady dovolatele, že skutkové zjištění soudů obou stupňů o tom, že žalobce vložil na účet žalovanou částku, je nesprávné.
Dovolacími námitkami zpochybněné právní závěry odvolacího soudu, pokud jde o to, zda byl v projednávané věci žalobce vlastníkem vložených prostředků a zda šlo ze strany žalovaného o úmyslné bezdůvodné obohacení, pak postrádají potřebný judikatorní přesah, když jsou významné právě a jen pro projednávanou věc. Ani z toho důvodu proto nelze rozhodnutí odvolacího soudu považovat za zásadně právně významné.
Nejvyšší soud vzhledem k obsahu dovolání neshledal v napadeném rozhodnutí ani rozpor s hmotným právem (a dovolatel jej ostatně ani netvrdil), a proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl [§243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř.].
Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn tím, že dovolání žalovaného bylo odmítnuto (§243b odst. 5, §224 a §146 odst. 3 o. s. ř.) a žalobci v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady podle obsahu spisu nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. října 2005
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu