ECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.1267.2004.1
sp. zn. 29 Odo 1267/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce Ing. J. L., zastoupeného JUDr. D. G., Ph.D., advokátem, proti žalované JUDr. M. P., advokátce, jako správkyni konkursní podstaty úpadkyně P., spol. s r. o., o vyloučení věcí z konkursní podstaty, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 33 Cm 76/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. června 2004, č.j. 6 Cmo 102/2002-39, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil - ve výroku ve věci samé - rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. února 2002, č.j. 33 Cm 76/2001-20, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu, aby ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně byly vyloučeny nemovitosti, a to stavební parcela č. 210, zastavěná plocha s objektem bydlení č.p. 21 a parcela č. 211, zahrada, zapsané na listu vlastnictví č. 47 pro obec a katastrální území L. - dále jen „sporné nemovitosti“(výrok I.); ve výroku o nákladech řízení jej zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II.).
S odkazem na skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí zejména uvedl, že usnesením Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 31. srpna 2002, sp. zn. 14 K 19/99, byl na majetek dlužnice P., spol. s r. o. prohlášen konkurs a správkyní konkursní podstaty byla ustavena JUDr. M. P. a že do konkursního řízení přihlásila E., a. s. v likvidaci pohledávku vůči úpadkyni z titulu nesplněného závazku dle smlouvy o úvěru č. 33950701008 ze dne 19. května 1995, která současně uplatnila právo na oddělené uspokojení, přičemž žalovaná zmíněnou pohledávku včetně práva na oddělené uspokojení uznala. Splnění shora uvedené pohledávky - pokračoval odvolací soud - bylo zajištěno zástavním právem ke sporným nemovitostem zřízeným smlouvou č. 3395701008 A1 ze dne 19. června 1995. Jelikož žalobce nereagoval na výzvu učiněnou správkyní konkursní podstaty v intencích ustanovení §27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), shledal odvolací soud - shodně se soudem prvního stupně - postup žalované, která sporné nemovitosti sepsala do konkursní podstaty úpadkyně, správným.
Odvolací soud rovněž zdůraznil, že věc posuzoval podle zákona o konkursu a vyrovnání ve znění účinném od 1. května 2000 (tj. ve znění zákona č. 105/2000 Sb.), když pro řešení otázky, podle jakého znění zákona o konkursu a vyrovnání je nutno věc posuzovat, považoval za nevýznamné, že smlouva o řízení zástavního práva byla uzavřena v roce 1995, tj. před 1. květnem 2000.
Za nedůvodnou odvolací soud považoval rovněž výhradu žalobce, že „ručení poskytnutého úvěru bylo poskytnuto na dobu určitou“, když z obsahu smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 19. června 1995 časové omezení nevyplývá.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodů na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., jejichž prostřednictvím namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [odstavec 2 písm. a)] a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [odstavec 2 písm. b)].
Dovolatel akcentuje, že proti rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání, a to „pro právní tvrzení“, že v době sepsání zástavní smlouvy ve prospěch EKOAGROBANKY, a. s. nebylo možné „zástavní právo v rámci konkursní podstaty postupem dle zákona o konkursu a vyrovnání v současném znění uspokojit, a že se tak jednalo o nepřímou retroaktivitu, která je v tomto případě v rozporu s Listinou základních práv a svobod, dále pro skutková tvrzení, že zástavní právo bylo uzavřeno na dobu určitou a dále podmíněno uhrazením odměny za zřízení zástavního práva dlužníkem“. Dovolávaje se nepřípustnosti „pravé zpětné účinnosti (retroaktivity) i nepřímé retroaktivity“ a uplatňuje výhrady vůči postupu odvolacího soudu, který ve věci rozhodl, aniž nařídil jednání, ačkoli „se nejednalo pouze o dovolací důvod podle §205 odst. 2 písm. g) o. s. ř., ale i o skutkové důvody“, dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná nepovažuje dovolání za důvodné.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno v pořadí prvé rozhodnutí soudu prvního stupně.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jehož se žalobce výslovně dovolává. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu) nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem.
Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.) zásadně právně významným neshledává.
Již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož na to, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto.
Protože od výše uvedeného závěru nemá Nejvyšší soud důvod odchýlit se ani v projednávané věci, jsou pro řešení otázky přípustnosti dovolání právně nevýznamné dovolací námitky akcentující vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolacími námitkami zpochybněný právní závěr odvolacího soudu (a soudu prvního stupně), pokud jde o užití ustanovení §27 odst. 5 zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném od 1. května 2000, tj. ve znění zákonů č. 122/1993 Sb., č. 42/1994 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 117/1994 Sb., č. 156/1994 Sb., č. 224/1994 Sb., č. 84/1995 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 151/1997 Sb., č. 12/1998 Sb., č. 27/2000 Sb. a č. 105/2000 Sb., založené na argumentaci o nepřípustnosti „pravé zpětné účinnosti i nepřímé retroaktivity“, podle přesvědčení Nejvyššího soudu rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným nečiní.
Otázka retroaktivity a její (ne)přípustnosti je totiž soudní praxí řešena jednotně a závěry napadeného rozhodnutí z tohoto řešení vycházejí. Tak v nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 28. února 1996, sp. zn. Pl. ÚS 9/95, uveřejněném pod číslem 16 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 5, ročník 1996 - I. díl, v nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 4. února 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, uveřejněném pod číslem 63/1997 Sb. a v usnesení Nejvyššího soudu uveřejněném pod číslem 34/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Ústavní soud a Nejvyšší soud uzavřely, že právní teorie rozeznává zpětnou účinnost (retroaktivitu) pravou a nepravou. O pravou zpětnou účinnost jde tehdy, jestliže se novým právním předpisem má řídit vznik právního vztahu a nároků účastníků z tohoto vztahu také v případě, kdy právní vztah a nároky z něj vyplývající vznikly před účinností nového právního předpisu. Nepravá zpětná účinnost (retroaktivita) znamená, že novým právním předpisem se sice mají řídit i právní vztahy, vzniklé před jeho účinností, avšak až ode dne jeho účinnosti; samotný vznik těchto právních vztahů a nároky z těchto vztahů, vzniklé před účinností nového právního předpisu, se spravují dosavadní právní úpravou. Pravá zpětná účinnost (retroaktivita) je nepřípustná, když k definičním znakům právního státu patří princip právní jistoty a ochrany důvěry účastníků právních vztahů v právo, jejíž součástí je rovněž zákaz pravé zpětné účinnosti (retroaktivity) právních předpisů, vyjádřený - pro oblast trestního práva - v čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod a dovoditelný pro ostatní právní odvětví z čl. 1 Ústavy České republiky.
Ustanovení §27 odst. 5 zákona o konkursu a vyrovnání ve znění účinném od 1. května 2000, na jehož užití a výkladu Nejvyšší soud založil celou řadu svých rozhodnutí, přitom nebylo v žádném z nich Nejvyšším soudem shledáno retroaktivním, nehledě k tomu, že i podle ustanovení §27 odst. 5 zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 30. dubna 2000, byl správce konkursní podstaty oprávněn okamžitě po prohlášení konkursu na majetek dlužníka sepsat do konkursní podstaty majetek, kterým třetí osoby zajišťují pohledávky vůči úpadci (shodně srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 66/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a že i v době před 1. červnem 1996 platilo, že zástavní dlužníci zajišťující pohledávky vůči úpadci (osobnímu dlužníku) se po dobu trvání konkursu nemohli zprostit povinnosti plnit zástavním věřitelům jinak než poskytnutím plnění do konkursní podstaty, tj. tím, že správci konkursní podstaty umožní zpeněžení zástavy, uhradí zajištěnou pohledávku, nebo složí cenu zástavy (viz např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 74/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Protože podle názoru Nejvyššího soudu nejsou právní závěry, na nichž odvolací soud založil své právní posouzení věci, a které byly dovoláním žalobce zpochybněny, ani v rozporu s hmotným právem, není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalované podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. dubna 2005
JUDr. Petr Gemmel,v.r.
předseda senátu