ECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.1352.2004.1
sp. zn. 29 Odo 1352/2004-127
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Hany Gajdziokové, v právní věci navrhovatele PhDr. A. Š., proti odpůrkyni K., o neplatnost usnesení valné hromady a o určení společníka, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 42 Cm 17/2002, o dovolání navrhovatele proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2003, č. j. 14 Cmo 369/2003-55, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Navrhovatel je povinen zaplatit odpůrkyni náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 4.125,- Kč, do rukou jejího právního zástupce, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ze dne 5. května 2003, č. j. 42 Cm 17/2002-32, kterým tento soud zamítl žalobu na určení, že navrhovatel je společníkem K. (dále jen „společnost“) s obchodním podílem ve výši 1/6 základního kapitálu společnosti odpovídajícím vkladu ve výši 45.000,- Kč, nabytým děděním po zůstavitelce N. J., na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. června 2001, sp. zn. 34 D 3056/99, Nd 325/99, které nabylo právní moci dne 8. srpna 2001 a návrh na určení, že rozhodnutí valné hromady společnosti, konané dne 24. října 2001 od 16 hodin v notářské kanceláři JUDr. J. V., je neplatné.
Odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že na věc aplikoval ustanovení §116 odst. 2 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) ve znění po novele provedené zákonem č. 270/2000 Sb., tj. ve znění účinném od 1. 1. 2001. V tom směru soudu prvního stupně přisvědčit nelze. Věc je třeba posuzovat podle právního předpisu platného v době smrti společníka, neboť obchodní podíl nabytý děděním se nabývá smrtí zůstavitele. Je proto třeba na daný případ aplikovat ustanovení §116 obch. zák. ve znění účinném před 1. lednem 2001. Zmíněné ustanovení doznalo novelou výrazné změny. Zatímco podle znění před novelou musela společenská smlouva připustit dědění a dědic se musel v zákonem stanovené lhůtě o účast ve společnosti přihlásit, po novele je úprava koncipována opačně.
Stěžejní otázkou ve věci je, zda za účinnosti obchodního zákoníku ve znění před 1. lednem 2001 mohla společenská smlouva stanovit podmínky pro nabytí obchodního podílu dědicem. V daném případě z článku IX bodu 5 společenské smlouvy společnosti vyplývá, že tím, že stanovila okruh osob – dědiců, u nichž se nevyžaduje souhlas valné hromady s nabytím obchodního podílu, zároveň vymezuje, že u ostatních dědiců se souhlas valné hromady vyžaduje.
Pro přechod obchodního podílu na dědice podle §116 odst. 2 obch. zák., ve znění před novelou, musely být kumulativně splněny dvě podmínky, a to jednak připuštění možnosti přechodu obchodního podílu ve společenské smlouvě a jednak přihlášení dědice k účasti ve společnosti ve lhůtě jednoho měsíce od skončení řízení o dědictví.
Podle odvolacího soudu tehdejší právní úprava nevylučovala, aby v případě, že společenská smlouva výslovně připustila možnost přechodu obchodního podílu na dědice, zároveň jej pro určitý okruh dědiců (objektivně vymezený) podmínila souhlasem valné hromady. V daném případě je z článku IX bodu 5 společenské smlouvy zřejmé, že okruh dědiců, pro něž je vyžadován souhlas valné hromady, je vymezen negativně, tj. všichni kromě tam uvedených osob v příbuzenském poměru, u nichž se souhlas nevyžaduje.
Podle zjištění soudu prvního stupně se navrhovatel přihlásil k účasti ve společnosti dne 21. října 2001, usnesení o nabytí dědictví nabylo právní moci dne 8. srpna 2001. Navrhovatel se tak přihlásil po uplynutí jednoměsíční prekluzívní lhůty. Soud prvního stupně ze svých zjištění tento právní závěr neučinil, neboť věc posuzoval podle ustanovení §116 obch. zák. ve znění účinném po 1. lednu 2001.
Ze shora uvedeného je zřejmé, že nebyla splněna ani jedna ze dvou podmínek pro přechod obchodního podílu podle §116 odst. 2 obch. zák., přičemž k tomu, aby obchodní podíl nepřešel, postačuje nesplnění byť jedné z nich. Tím není dotčen nárok dědice na vypořádací podíl po zůstaviteli.
Dále odvolací soud uvedl, že plně sdílí závěr soudu prvního stupně o tom, že navrhovatel, který se nestal společníkem, není osobou aktivně legitimovanou k podání návrhu na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) v souvislosti s odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolatel tvrdí, že právní otázka, kterou řešil odvolací soud, nebyla dosud v judikatuře vyřešena. Navíc v teorii panovaly na tuto otázku rozdílné právní názory což vyústilo ve změnu právní úpravy novelou obchodního zákoníku. Dovolatel tvrdí, že neupravuje-li obchodní zákoník možnost založit ve společenské smlouvě nerovné postavení dědiců při dědění obchodního podílu, nelze takové postavení založit společenskou smlouvou. To lze podle jeho názoru dovodit jednak argumentací a contrario, jednak odkazem na zásady, na kterých stojí obchodní zákoník, a konečně i na ustanovení §56a odst. 2 obch. zák.
Dále dovolatel namítá, že mu nebyla dána možnost vyjádřit se před odvolacím soudem, když se z nařízeného jednání jeho právní zástupce řádně omluvil. Odvolacímu soudu byla tato skutečnost známa a přípis s omluvou byl doručen i protistraně. Přípis však zřejmě nebyl doručen z podatelny odvolacího soudu příslušnému senátu, a proto bylo zaprotokolováno, že se účastníci nedostavili. Dále dovolatel namítá, že má za to, že ustanovením §116 odst. 1 a 2 obch. zák. byla porušena zásada rovnosti v právech z toho důvodu, že byl stanoven jiný režim právního nástupnictví pro osoby fyzické a pro osoby právnické. Právní úprava podle názoru dovolatele právnické osoby zvýhodňovala proti osobám fyzickým, přičemž tato právní situace nebyla v souladu s ústavní zásadou rovnosti vyjádřenou v článku 1 Listiny základních práv a svobod. Porušení tohoto článku spatřuje dovolatel i ve formulaci podmínek dědění ve společenské smlouvě. Podle názoru dovolatele byly úpravou společenské smlouvy diskriminovány osoby – společníci, které neměly přímé příbuzné.
K závěru odvolacího soudu, že se navrhovatel v zákonné jednoměsíční lhůtě nepřihlásil o účast ve společnosti, respektive že se přihlásil písemnou formou až po uplynutí lhůty, dovolatel tvrdí, že obchodní zákoník nevyžaduje písemnou formu přihlášky. V této souvislosti dovolatel poukazuje na judikaturu k ustanovení §460 až §468 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), podle které jako projev vůle postačí, aby si dědic jako dědic počínal. Dovolatel tvrdí, že všechny ve spisu obsažené důkazy jednoznačně svědčí o tom, že od roku 1999, tj. již před zahájením dědického řízení, dědictví neodmítal, jednal jako vykonavatel poslední vůle zůstavitelky a hlásil se k dědictví, včetně všech práv a povinností společníka, které před úmrtím zůstavitelky na její výslovné přání de facto plnil. Zákon navíc umožňuje také podat přihlášku dříve, tj. před zahájením dědického řízení, když §116 odst. 2 obch. zák. stanoví pouze konec lhůty k podání dědické přihlášky. Závěr odvolacího soudu o nesplnění podmínky přihlášení k účasti ve společnosti ve lhůtě tedy vychází z nesprávného – formálního výkladu nikoli přihlášky, nýbrž sdělení ze dne 21. října 2001, bez přihlédnutí k textu tohoto podání a jeho kontextu a k celkovému průběhu řízení. Toto sdělení doručil dovolatel osobně jednateli společnosti jako kopii dopisu zaslaného obchodnímu rejstříku a jak svědčí text tohoto sdělení, jeho cílem byla urgence zápisu změn společnosti. Již samotné zařazení bodu o přechodu obchodního podílu na pořad jednání valné hromady před podáním tohoto dopisu, stejně jako skutečnost, že toto sdělení nebylo vzato v úvahu jako přihláška žalobce k účasti ve společnosti, vylučuje, aby bylo v posuzované věci možno souhlasit s výkladem a závěrem odvolacího soudu. Dovolatel byl v osobním a písemném kontaktu se společností, která jím byla seznámena s tím, že chce být jejím společníkem a věděla, že má za to, že společníkem je.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Společnost ve vyjádření k dovolání snáší argumenty na podporu závěrů odvolacího soudu.
Dovolání není přípustné.
Již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopisu Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož na to, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže dovolací soud při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnout.
Protože od výše uvedeného závěru nemá Nejvyšší soud důvod odchýlit se ani v projednávané věci, jsou pro řešení otázky přípustnosti dovolání právně nevýznamné výhrady dovolatele o nesprávnosti skutkových zjištění odvolacího soudu o tom, že se dovolatel jako dědic včas nepřihlásil o účast ve společnosti.
V této souvislosti je třeba uvést, že odvolací soud nezaložil své rozhodnutí na tom, že včasná přihláška dovolatele neměla předepsanou písemnou formu, jak naznačuje dovolatel, ale na tom, že se dovolatel ve stanovené lhůtě o účast na společnosti nepřihlásil vůbec – jde tedy o skutkové zjištění odvolacího soudu, nikoli o právní posouzení.
V rozsudku ze dne 8. prosince 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněném v časopisu Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pak Nejvyšší soud dovodil, že založil-li odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý. To platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu.
V projednávané věci založil odvolací soud svůj zamítavý rozsudek jednak na tom, že se dovolatel nepřihlásil o účast na společnosti včas, jednak na tom, že nesplňoval podmínky pro nabytí účasti ve společnosti stanovené společenskou smlouvou.
Protože Nejvyšší soud nemůže přezkoumávat závěry odvolacího soudu o opožděném přihlášení se dovolatele k účasti na společnosti, nelze než uzavřít, že dovolání není přípustné, neboť ani kdyby přisvědčil závěru dovolatele o tom, že je společenská smlouva v části upravující podmínky nabytí účasti dědice ve společnosti neplatná, nemohlo by to vést ke zrušení rozsudku odvolacího soudu. Z toho pak se podává, že právní otázka, ohledně které se dovolatel domáhá dovolacího přezkumu, není otázkou zásadního právního významu.
Protože dovolací soud neshledal ani jiný důvod přípustnosti dovolání, podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. je odmítl.
O náhradě nákladů řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a přiznal odpůrkyni náhradu nákladů řízení podle ustanovení §5 písm. c), §7 písm. g), §14, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve výši 4.050,- Kč a paušální náhradu nákladů řízení podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Jestliže povinný nesplní dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat jeho výkonu.
JUDr. Ivana Štenglová,v.r.
předsedkyně senátu