ECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.180.2005.1
sp. zn. 29 Odo 180/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudkyň JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobce JUDr. J. V., proti žalovaným 1) D. S., 2) MUDr. B. S., a 3) Ing. A. P., o zaplacení částky 4,858.148,81 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 20 Cm 90/93, o dovolání druhé a třetí žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. února 2004, č.j. 5 Cmo 289/2003-170, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. srpna 2002, č.j. 20 Cm 90/93-110, zavázal žalované zaplatit žalobci částku 4,857.542,15 Kč s 30% úrokem z prodlení z částky 3,384.034,60 Kč od 31. prosince 1993 do zaplacení tak, že plněním jedné ze žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost ostatních, přičemž proti druhé a třetí žalované je žalobce oprávněn domáhat se splnění své pohledávky pouze z výtěžku prodeje zastavených nemovitostí (výrok I.), co do zbytku příslušenství žalobu zamítl (výrok II.), řízení o zaplacení částky 606,66 Kč a 25% úroku z prodlení z částky 4,858.148,81 Kč od 25. ledna 1993 do 30. prosince 1993 zastavil (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (IV.).
V odůvodnění rozsudku, odkazuje na výsledky provedeného dokazování, soud prvního stupně zejména uvedl, že smlouvou o postoupení pohledávky uzavřenou dne 4. srpna 1998 mezi původní žalobkyní, K. b., a.s. jako postupitelem a P. K. jako postupníkem byla pohledávka ze smlouvy o úvěru registrační číslo uzavřené dne 11. června 1992 mezi K. b. a. s. a první žalovanou, kterou byl žalované poskytnut úvěr ve výši 3,500.000,- Kč, postoupena P. K. Výpisem z účtu K. b., a.s. a písemným sdělením banky bylo prokázáno zaplacení i druhé mezi účastníky sporné splátky úplaty dohodnuté ve smlouvě o postoupení pohledávky. Následně smlouvou o postoupení pohledávky uzavřenou dne 16. září 1998 byla pohledávka postoupena společnosti P. H. – D. C. B. s. r. o. a smlouvou ze dne 17. září 1998 žalobci jako dalšímu postupníkovi. Výše dluhu na jistině, smluvních úrocích a úrocích z prodlení byla prokázána listinou označenou původním věřitelem jako „struktura pohledávky“ k datu 4. prosince 1997. K zajištění pohledávky z úvěrové smlouvy uzavřela K. b., a. s. se druhou a třetí žalovanou platné zástavní smlouvy k nemovitostem ve vlastnictví druhé žalované a ve spoluvlastnictví druhé a třetí žalované; registrací první zástavní smlouvy a vkladem zástavního práva do katastru nemovitostí v případě druhé zástavní smlouvy vzniklo ve prospěch věřitele zástavní právo. Pro neplnění podmínek úvěrové smlouvy původní věřitel od této smlouvy odstoupil přípisem ze dne 29. prosince 1992. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce má právo na zaplacení žalované částky spolu s 30% úrokem z prodlení dohodnutým ve smlouvě z částky nesplacené jistiny ve výši 3,384.034,60 Kč, neboť první žalovaná nesplnila závazek ze smlouvy o úvěru vrátit poskytnuté peněžní prostředky včetně dohodnutých úroků a úroků z prodlení. Proti druhé a třetí žalované je žalobce oprávněn domáhat se uspokojení své pohledávky z titulu zástavního práva jen z výtěžku prodeje zastavených nemovitostí.
Zamítnutí úroku z prodlení z kapitalizovaných smluvních úroků a úroků z prodlení soud prvního stupně odůvodnil odkazem na ustanovení §121 odst. 3 občanského zákoníku, podle něhož úroky i úroky z prodlení jsou příslušenstvím pohledávky, nikoliv pohledávkou samotnou a nelze proto požadovat úroky z prodlení z příslušenství pohledávky.
K odvolání žalobce i žalovaných Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. února 2004, č.j. 5 Cmo 289/2003-170, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu (tj. vyjma výroku III. o částečném zastavení řízení) potvrdil.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Námitku žalovaných o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobce založenou na neprovedení žalovanými navržených důkazů (výslechem pracovnice banky a pokladním dokladem o zaplacení druhé splátky úplaty za postoupení pohledávky) shledal nedůvodnou, maje zaplacení této splátky úplaty za prokázané listinnými důkazy provedenými v řízení před soudem prvního stupně. Za opodstatněnou nepovažoval ani výhradu neplatnosti zástavních smluv pro neurčitost zajišťovaného závazku, uzavíraje, že tyto přesně specifikují jak předmět zástavy, tak i závazek, který je takto zajištěn.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly druhá a třetí žalovaná dovolání, namítajíce, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Po právní stránce zásadní význam napadeného rozhodnutí dovolatelky shledávají ve vyřešení otázky, „zda lze neprovést důkaz objektivního charakteru“, jde-li o důkaz způsobilý ke zjištění stavu věci a „soudu je známo, že označený důkazní prostředek existuje“.
Naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolatelky spatřují v tom, že nebyl proveden důkaz „pokladní složenkou“ ke zjištění data platby částky 2,610.000,- Kč jako druhé splátky úplaty za postoupení pohledávky navržený v rámci procesní obrany žalovaných, že žalobce mohl nabýt pohledávku od „nevlastníka“ a nemusel být ve sporu aktivně legitimován.
Proto dovolatelky požadují, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno v pořadí prvé rozhodnutí soudu prvního stupně.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož na to, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlédnuto. Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, pak může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Dovolatelky namítají existenci jiné vady řízení, spočívající v neprovedení jimi navržených důkazů odvolacím soudem, které měly sloužit k prokázání, zda skutečně byla zaplacena druhá splátka úplaty za postoupenou pohledávku. Je tak nepochybné, že uplatňují dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jehož existence ale přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. způsobilá založit není.
Jelikož dovolání není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl [§243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání druhé a třetí žalované bylo odmítnuto a žalobci podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. května 2005
JUDr. Petr Gemmel, v.r.
předseda senátu