ECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.219.2005.1
sp. zn. 29 Odo 219/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně Č. f., s.r.o., proti žalovanému Městu L., o zaplacení 9 000 000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 26 Cm 776/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. července 2003, č.j. 6 Cmo 75/2002-95, takto:
I. Dovolání se odmítá
II Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soudu v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil k odvolání žalovaného rozsudek ze dne 27. 12. 2001, č.j. 26 Cm 776/97-71, ve výroku II., jímž Krajský soud v Ústí nad Labem uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 8 948 219,20 Kč s příslušenstvím. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Shodně se soudem prvního stupně tedy uzavřel, že žalovaný platně převzal ručitelský závazek za splacení úvěru ve výši 10,000 000,- Kč, který U. b., a. s. (dále též jen „banka“) poskytla (jako věřitelka) společnosti Z. Š. m., s. r. o. (jako dlužnici) na základě smlouvy o úvěru č. 5311-174/93, uzavřené mezi těmito subjekty dne 21. 10. 1993 (dále též je „úvěrová smlouva“). Taktéž uzavřel, že žalovaný ručitelský závazek dne 12. 7. 1995 písemně uznal, úvěr částečně splatil a s původní žalobkyní uzavřel dne 17. 3. 1997, tj. po podání žaloby, i dohodu o narovnání, jejíž součástí byl i žalovaným předložený splátkový kalendář (v němž je mimo jiné uvedeno, že Rada města L. na svém zasedání schválila usnesení ve věci plnění předmětného ručitelského závazku). Stejně jako soud prvního stupně neměl odvolací soud úvěrovou smlouvu za neplatnou jen pro vadu v označení dlužníka (nepřesném obchodním jménu).
Žalovaný podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání s odkazem na §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a s odůvodněním, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení a má ve věci samé zásadní právní význam.
Dovolatel především poukázal na rozdílné označení dlužnice v úvěrové smlouvě ze dne 21.10.1993 reg. č. 5311-174/93 uzavřené mezi věřitelkou U. b., a.s. Ú. n. L. a společností Z. Š., a. m. spol. s r.o. oproti zápisu v obchodním rejstříku, znějícím na společnost Z. Š., m. spol. s r.o. V době uzavření úvěrové smlouvy nebyl subjekt označený v úvěrové smlouvě zapsán v obchodním rejstříku. Není-li platná úvěrová smlouva, nemůže být platný ani ručitelský závazek.
Dovolatel namítá, že původní žalobkyně U. b. a.s. nebyla v době podání žaloby aktivně legitimována, neboť před podáním žaloby postoupila svou pohledávku vůči žalovanému společnosti R.-S. s r.o. Soud nesprávně posoudil zpětné postoupení pohledávky ze společnosti R.-S. s r.o. na U. b. a.s. Zpětnému postoupení pohledávky nesvědčí žádné důkazy, mimo fotokopie smlouvy, která je z hlediska prověřování pravosti účastníků nedostatečným podkladem pro příslušného znalce. Původní žalobkyně nedoložila, že je věřitelkou předmětné pohledávky.
Podle názoru dovolatele, stávající žalobkyně nepředložila žádný důkaz o své aktivní legitimaci. Ve smlouvě ze dne 30.9.1997 o postoupení pohledávky, uzavřené mezi původní a stávající žalobkyní, není uvedena úvěrová smlouva, z jejíhož ručitelského závazku má žalovaný plnit zažalovanou částku. Mimo jiné je sice převáděna pohledávka za subjektem Š. Z. v částce 21 396 561,12 Kč, ale tato skutečnost nedokazuje, že na nynější žalobkyni přešla práva a povinnosti z úvěrové smlouvy ze dne 21.10.1993. Převáděná pohledávka je za jiným subjektem než je subjekt úvěrové smlouvy a je uvedena jiná výše jistiny než v úvěrové smlouvě.
Dovolatel dále tvrdí s odkazem na záruční listinu ze dne 13.1.1994, že jeho ručitelský závazek zanikl na základě vzájemného ujednání, že věřitel může požadoval od ručitele splnění závazku nejpozději do 90 dnů od doby splatnosti příslušné úhrady a že pokud tato lhůta nebude, resp. nebyla věřitelem dodržena, záruka a příslušný závazek zaniká. Soud také přisoudil žalobkyni větší částku než žalobkyni přísluší a přisouzená částka 8,948 219,20 Kč s příslušenstvím je v rozporu s ručitelským závazkem žalovaného vzhledem k zaplacení částky 2,000 000,- Kč. Tuto skutečnost soud rovněž správně nevyhodnotil.
Dovolatel rovněž vytýká odvolacímu soudu, že se neřídil zákonem o konkursu a vyrovnání v platném znění, který vyžadoval, aby osoby zajišťující pohledávky vůči úpadci (ručitelé) plnili na základě vyžádání správce konkurzní podstaty do podstaty. Soud měl z úřední povinnosti prověřit, zda tento nárok na úhradu ručitelského závazku nepatří do konkursní podstaty a řízení o něm může být zahájeno výlučně na návrh správce konkursní podstaty. Žaloba byla podána dne 27.11.1996 a novela zákona o konkurzu a vyrovnání č. 94/1996 Sb. nabyla účinnosti dne 1.6.1996, žalobní návrh byl tedy uplatněn subjektem, který nebyl k podání tohoto návrhu oprávněn, a žaloba měla být odmítnuta.
Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Současně navrhl, aby před rozhodnutím byla odložena vykonatelnost rozsudku odvolacího soudu.
Se zřetelem k bodu 3., článku II., části první zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dále Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem (§241 o. s. ř.), včas ve lhůtě zakotvené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval především otázkou přípustnosti dovolání.
Přípustnost dovolání proti rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.
O případ podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde.
Podle ustanovení §237 odst. l písm. c) o.s.ř., na které dovolatel výslovně v dovolání odkazuje, je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) (v posuzovaném případě nepřichází v úvahu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Zásadní právní význam má podle ustanovení §237 odstavec 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodovaní dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V usnesení ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod č. 132, Nejvyšší soud dospěl k závěru, podle něhož na to, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci po právní stránce zásadní význam, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) nebo podle §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přihlédnuto. Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu mý ve věci samé zásadní právní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Nejvyšší soud pak ani po zvážení všech kritérií, jejichž prostřednictví lze usuzovat na zásadní významnost rozhodnutí, napadené rozhodnutí za zásadně významné po právní stránce nepokládá.
Otázku odlišnosti označení obchodního jména dlužnice v úvěrové smlouvě a v obchodním rejstříku s tvrzeným následným účinkem neplatnosti úvěrové smlouvy nelze pokládat za otázku zásadního právního významu, která by měla judikatorní význam, tj. představovala by právní posouzení, přesahující konkrétní okolnosti daného případu. Otázka označení účastníků byla již judikaturou dovolacího soudu obecně řešena (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu uveřejněné pod čísly 55/2002 a 67/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 386/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 1998, pod číslem 46, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2001, sp. zn. 29 Odo 548/2001) a ze dne 22. 1. 2002, sp. zn. 21 Cdo 315/2001) a napadené rozhodnutí je s touto judikaturou v souladu.
Další tvrzení dovolatele o nedostatku aktivní legitimace původní žalobkyně z důvodu neprokázání zpětného postoupení pohledávky ze společnosti S.-I. spol. s.r.o. P. na původní žalobkyni a tvrzení o nedostatku aktivní legitimace současné žalobkyně z důvodu, že ve smlouvě o postoupení pohledávek nebyla přesně označena úvěrová smlouva, (pouze v příl. č.l smlouvy o postoupení pohledávek bylo uvedeno „S. Z. jistina po splatnosti 22 197 940,90 Kč“) se vztahují k hodnocení předložených důkazů a učinění konkrétních skutkových zjištění a nejedná se tedy o řešení právní otázky, resp. otázek, takže tyto okolnosti a argumenty nelze pod ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. subsumovat.
K důkaznímu řízení se vztahují i další námitky uvedené dovolatelem, které jsou navíc nově tvrzenými skutečnostmi, které dovolatel neuvedl ani před soudem prvního stupně ani před odvolacím soudem. Jedná se o tvrzení o zániku ručitelského závazku, tvrzení, že žalobkyni byla soudem přiznána částka přesahující ručitelský závazek (toto tvrzení neuvedl dovolatel ani v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně), stejně jako tvrzení, že k podání žaloby byl oprávněn správce konkursní podstaty. Projednání a posouzení těchto námitek brání ustanovení §241a odst. 4 o.s.ř., nehledě k tomu, že ani tyto námitky nejsou právními otázkami zásadního významu, které by bylo možno podřadit ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Ve světle shora uvedených závěrů neshledal dovolací soud dovolání žalovaného přípustným podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a proto je bez jednání ve věci samé (§243a odst. 1 o.s.ř.) odmítl (§243 b odst. 5 a §218 písm. c) o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a skutečnost, že žalobkyni nevznikly v souvislosti s tímto dovoláním žádné náklady.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. října 2005
JUDr. František Faldyna, CSc., v. r.
předseda senátu