ECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.458.2003.1
sp. zn. 29 Odo 458/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně Č.s., a. s., proti žalovaným 1) J.K., a 2) JUDr. J.Š., jako správkyni konkursní podstaty úpadce J. K., za účasti úpadce J.K., jako vedlejšího účastníka řízení na straně žalovaných, o určení pravosti pohledávky, o návrhu vedlejšího účastníka na ustanovení zástupce z řad advokátů, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 50 Cm 19/2000, o dovolání vedlejšího účastníka proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. července 2000, č. j. 50 Cm 19/2000 – 65 a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. února 2002, č. j. 4 Cmo 267/2000 – 75, ve znění opravného usnesení ze dne 25. dubna 2003, č. j. 4 Cmo 267/2000 – 98, takto:
I. Řízení o „dovolání“ vedlejšího účastníka proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. července 2000, č. j. 50 Cm 19/2000 – 65, se zastavuje.
II. Ve zbytku se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 3. července 2000, č. j. 50 Cm 19/2000 – 65, zamítl návrh vedlejšího účastníka na ustanovení zástupce z řad advokátů, když dospěl k závěru, že pro takový postup nejsou splněny zákonné podmínky. Bylo by totiž v rozporu se zákonem o konkursu a vyrovnání, aby vedlejší účastník zatěžoval konkursní podstatu, případně stát, zbytečnými náklady na ustanovení advokáta pro soudní řízení, které vede proto, aby ztěžoval činnost správce konkursní podstaty.
K odvolání vedlejšího účastníka Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 25. února 2002, č. j. 4 Cmo 267/2000 – 75, ve znění opravného usnesení ze dne 25. dubna 2003, č. j. 4 Cmo 267/2000 – 98, rozhodl, že soudkyně Městského soudu v Praze JUDr. Z. S. není vyloučena z projednávání a rozhodnutí věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 50 Cm 19/20000 (první výrok), potvrdil usnesení soudu prvního stupně (druhý výrok) a zamítl návrh odvolatele na připuštění dovolání (třetí výrok). Odvolací soud uvedl, že z obsahu spisu nevyplynulo, že by označená soudkyně byla podjatá; proto ji z projednávání a rozhodování věci nevyloučil. Dále neshledal podmínky pro ustanovení zástupce z řad advokátů podle ustanovení §30 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), konkrétně podmínku potřeby ochrany zájmů vedlejšího účastníka, akcentuje, že vedlejší účastník vstupuje do řízení na ochranu zájmů účastníka, na jehož stranu přistupuje. Poukázal rovněž na to, že jedním z účastníků řízení na straně žalované je osoba, která je advokátem a má tedy dostatečné právní vzdělání pro ochranu zájmů žalovaných. Návrh na připuštění dovolání odvolací soud zamítl s odůvodněním, že dovolání proti usnesením procesní povahy, není ze zákona přípustné.
Proti druhému a třetímu výroku usnesení odvolacího soudu a výslovně též proti usnesení soudu prvního stupně podal vedlejší účastník včasné dovolání, domáhaje se (podle obsahu dovolání) jejich zrušení. Přípustnost dovolání opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. g/, §238a odst. 1 a 239 odst. 2 o. s. ř., zdůrazňuje v této souvislosti především, že podle jeho přesvědčení je napadené usnesení odvolacího soudu usnesením „ve věci samé“. Naplnění zmatečnostní vady řízení ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. g/ o. s. ř., spatřuje dovolatel v tom, že ve věci rozhodovala vyloučená soudkyně JUDr. Z.S., případně též Vrchní soud v Praze. Cituje ustanovení §14 odst. 1 o. s. ř. dovolatel odkazuje na obsah předchozího rozhodnutí odvolacího soudu v této věci, konkrétně na jeho usnesení ze dne 29. května 2000, č. j. 4 Cmo 25/2000-55, uváděje, že rozhodnutí jsou obsahově rozdílná co do závěru o ochraně zájmů vedlejšího účastníka v řízení. Dovoláním napadené usnesení vydal odvolací soud až po dovolatelových stížnostech (byť tyto nebyly shledány důvodnými). Tyto stížnosti měly podle dovolatelova přesvědčení vliv na poměr soudců Vrchního soudu v Praze vůči němu (potud, že šlo o poměr nepřátelský) při rozhodování dané věci. Obdobně pak dovolatel odkazuje na své četné stížnosti vůči soudu prvního stupně. Dále dovolatel v dovolání snáší argumenty na podporu závěru o opodstatněnosti jeho žádosti o ustanovení zástupce z řad advokátů. V této souvislosti rovněž poznamenává, že skutečnost, že dovolatel musí být zastoupen advokátem nebo notářem, v případě, že nemá právnické vzdělání, je diskriminací osob, které právnickým vzděláním nedisponují, proto je třeba řízení přerušit a věc v souladu s ustanovením §109 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. předložit Ústavnímu soudu.
Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud - ve shodě s bodem 15., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. - odvolání rovněž projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001.
Dovolatel sice pro řízení o tomto dovolání není zastoupen advokátem a sám rovněž nemá právnické vzdělání (srov. §241 odst. 1 o. s. ř.), povaha rozhodnutí, proti němuž dovolání směřuje, však vylučuje, aby v posuzované věci bylo možno nedostatek podmínky povinného zastoupení považovat za překážku, jež by bránila vydání rozhodnutí, jímž se dovolací řízení končí. Za situace, kdy předmětem dovolacího přezkumu je rozhodnutí, jímž nebylo vyhověno žádosti účastníka o ustanovení zástupce z řad advokátů (§30 o. s. ř.), by trvání na podmínce povinného zastoupení vedlo k vlastnímu popření cíle, jejž účastník podáním žádosti sledoval, a k popření smyslu dovolacího řízení, v němž má být závěr, že účastník právo na ustanovení zástupce nemá, zkoumán (shodně srov. např. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 1997, sp. zn. 2 Cdon 609/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 1997, pod číslem 80, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2001, sp. zn. 29 Odo 750/2001, uveřejněné v čísle 3, ročníku 2002, téhož časopisu pod číslem 48); to platí bez zřetele k tomu, že popsanou otázkou se dovolací soud může věcně zabývat, jen je li úspěšně uplatněn argument zmatečnosti (podrobněji viz níže).
Dovolatel dovoláním výslovně napadá též usnesení soudu prvního stupně. Dovolání je ovšem - ve smyslu ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. - mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu. Z uvedeného vyplývá, že dovoláním rozhodnutí soudu prvního stupně úspěšně napadnout nelze.
Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je podle ustanovení §201 o. s. ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje; občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání” proti rozhodnutí soudu prvního stupně, které touto vadou trpí, podle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (shodně srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 10/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V části, v níž směřovalo proti druhému a třetímu výroku usnesení odvolacího soudu, není dovolání v této věci přípustné.
Nejvyšší soud především uvádí, že výrok, jímž odvolací soud zamítl návrh odvolatele na vyslovení přípustnosti dovolání, samostatně dovoláním napadnout nelze (jeho odklizení by se nikterak nedotklo zbývajícího obsahu dovoláním napadeného usnesení). K prověrce správnosti takového výroku slouží úvaha dovolacího soudu o tom, zda ve věci byly splněny podmínky pro postup podle ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř., o čemž ani Nejvyšší soud samostatné rozhodnutí v dovolacím řízení nevydává (shodně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 437/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 1998, pod číslem 57).
Ve vztahu ke druhému (potvrzujícímu) výroku usnesení odvolacího soudu je pak nutno přípustnost dovolání poměřovat ustanoveními §237, §238a a §239 o. s. ř. Podle ustanovení §238a o. s. ř. není dovolání přípustné jednak proto, že zkoumaný výrok není měnícím (odstavec 1 písm. a/), jednak proto, že nejde ani o žádný z případů vyjmenovaných v odstavci 1 pod písmeny b/ až f/. Podmínky stanovené v §239 o. s. ř. daná věc rovněž nesplňuje, neboť usnesení o návrhu na ustanovení zástupce z řad advokátů není - oproti mínění dovolatele - usnesením ve věci samé (srov. k tomu opět již výše zmíněná usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 609/97 a 29 Odo 750/2001).
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle 237 odst. 1 o. s. ř. Toto ustanovení spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným. Přípustnost dovolání však není založena již tím, že dovolatel příslušnou vadu řízení tvrdí, ale až zjištěním, že řízení takovou vadou skutečně trpí.
Protože jiné vady řízení dle §237 odst. 1 o. s. ř. tvrzeny nebyly a z obsahu spisu nevyplývají, je pro závěr o přípustnosti (a současné důvodnosti) dovolání rozhodující, zda řízení je postiženo vadou, na kterou poukazuje dovolatel.
Dle §237 odst. 1 písm. g/ o. s. ř. je dovolání přípustné i tehdy, rozhodoval-li vyloučený soudce.
Jak se podává z obsahu spisu, o tom, že soudkyně soudu prvního stupně JUDr. Z. S. není vyloučena z rozhodování a projednávání věci u soudu prvního stupně, rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 25. února 2002, č. j. 4 Cmo 267/2000-75, ve znění opravného usnesení ze dne 25. dubna 2003, č. j. 4 Cmo 267/2000 - 98. Pravomocné rozhodnutí o tom, že soudce není vyloučen z projednávání a rozhodování věci, však nebrání dovolacímu soudu posoudit tuto otázku jinak (srov. též rozhodnutí uveřejněné pod číslem 7/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Vyloučení soudce totiž nastává ze zákona, nikoliv až výrokem nadřízeného soudu. Proto také má soudce povinnost oznámit skutečnosti, pro něž je vyloučen (srov. §15 o. s. ř.). Z pohledu ustanovení §237 odst. 1 písm. g/ o. s. ř. je podstatné jen to, zda o věci vskutku rozhodoval vyloučený soudce.
Poměr k věci může vyplývat především z přímého právního zájmu soudce na projednávané věci. Tak je tomu v případě, kdy soudce sám by byl účastníkem řízení, ať na straně žalobce či na straně žalovaného, nebo v případě, že by mohl být rozhodnutím soudu přímo dotčen ve svých právech (např. kdyby jinak mohl být vedlejším účastníkem). Vyloučen je také soudce, který získal o věci poznatky jiným způsobem, než z dokazování při jednání (např. jako svědek vnímal skutečnosti, které jsou předmětem dokazování). Soudcův poměr k účastníkům nebo k jejich zástupcům pak může být založen především příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem (srov. §116 občanského zákoníku), jemuž na roveň může v konkrétním případě stát vztah přátelský či naopak nepřátelský. V úvahu přichází i vztah ekonomické závislosti.
Námitka, že JUDr. Z.S. rozhodovala ve věci jako vyloučená soudkyně proto, že dovolatel podával opakovaně stížnost na postup soudu prvního stupně, důvodem k vyloučení této soudkyně z projednávání a rozhodnutí věci není (srov. k tomu opět shodně i usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 750/2001). Totéž platí pro tvrzení, že opakované stížnosti na postup odvolacího soudu zakládají důvod pochybovat o nepodjatosti soudců odvolacího soudu (a tudíž vedou k závěru, že o věci v odvolacím řízení rozhodovali vyloučení soudci)
Lze proto uzavřít, že řízení vadou dle §237 odst. 1 písm. g/ o. s. ř. postiženo není. Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první, o. s. ř.), usnesením odmítl (§243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Důvody k přerušení řízení a předložení věci Ústavnímu soudu Nejvyšší soud neshledal, neboť všechna ve věci užitá ustanovení zákona má za souladná s ústavním pořádkem České republiky.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. března 2005
JUDr. Zdeněk Krčmář, v. r.
předseda senátu