ECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.464.2004.1
sp. zn. 29 Odo 464/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobců a) A.P., a b) Ing. B.J., proti žalovanému Z.o. d. v likvidaci,o zaplacení 150.713,- Kč a 72.023,- Kč, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 28 Cm 221/99, o dovolání žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. prosince 2003, č. j. 8 Cmo 581/2001-95, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. prosince 2003, č. j. 8 Cmo 581/2001-95 a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. září 2001, č. j. 28 Cm 221/99-60, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem změnil odvolací soud rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 9. 2001, č. j. 28 Cm 221/99-60, kterým tento soud uložil žalovanému zaplatit žalobkyni a) 150.713,- Kč se 17 % úrokem z prodlení od 1. 3. 1996 do zaplacení a žalobci b) 72.023,- Kč se 17 % úrokem z prodlení od 1. 3. 1996 do zaplacení, tak, že žalobu zamítl.
V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uvedl, že základní skutkové okolnosti případu, o kterých mezi účastníky není sporu, jsou následující:
Oba žalobci se v roce 1992 stali členy transformovaného z. d. – žalovaného – a jako členský vklad do něj vložili svůj majetkový podíl podle §7 odst. 4 zákona č. 42/1992 Sb. (dále jen „transformační zákon“). U obou žalobců se jednalo o tzv. „další majetkový podíl, který byl žalobkyni a) vypočten ve výši 175.713,- Kč a druhému žalobci ve výši 97.023,- Kč. V době vstupu žalobců do družstva bylo podle článku 4 odst. 3 stanov žalovaného členství vázáno na vložení základního členského vkladu, který musel mít hodnotu „minimálně 25.000,- Kč“. Základní jmění žalovaného bylo tvořeno souhrnem majetkových podílů členů družstva vzniklých při jeho transformaci ve výši 42,867.261,- Kč (článek 3 odst. 1 stanov družstva). Na členské schůzi konané dne 24. 3. 1995 bylo schváleno usnesení měnící článek 4 odst. 3 stanov tak, že základní členský vklad je 25.000,- Kč a článek 3 odst. 1 tak, že základní jmění družstva je 10,500.000,- Kč. V tomto řízení se každý ze žalobců domáhá peněžitého plnění, které odpovídá rozdílu mezi splacenou výší základního členského vkladu a částkou 25.000,- Kč, na kterou byl základní členský vklad snížen na členské schůzi žalovaného konané v březnu 1995.
Podle článku 23 bodu 6 stanov žalovaného přijatých členskou schůzí 20. 11. 1999, při nutnosti snížení základního jmění, se poměrnou částí snižuje i členský vklad. Členský vklad, který je tvořen z transformace restitučním podílem (za vnesený majetek) nepodléhá změně.
Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že uplatněný nárok nelze podřadit pod úpravu bezdůvodného obohacení a že pokud se žalobci stali členy transformovaného družstva, nemají nárok na vydání majetkového podílu z transformace. Souhlasí rovněž se soudem prvního stupně v tom, že obchodní zákoník neobsahuje úpravu snížení základního jmění družstva [pouze zmínku o snížení zapisovaného základního jmění - §239 odst. 4, písm. e) obch. zák.]. Tato otázka je tedy vyhrazena úpravě ve stanovách. Pokud jsou stanovy v této části určité a nejsou v rozporu se zákonem, je třeba úpravu snížení základního jmění posoudit podle těchto stanov.
Stanovy žalovaného v článku 23 odst. 6 předpokládají možnost snížení základního jmění a v poměru tohoto snížení i snížení členských vkladů s výjimkou snížení vkladů tvořených tzv. „restitučním podílem z transformace“. Onen členský vklad použitý v tomto článku stanov je třeba vyložit jako členský vklad, k jehož splacení se člen zavázal (tedy nejen základní členský vklad, ale i případný další členský vklad, jehož existenci předpokládají stanovy), neboť se nejedná o členský vklad ve vazbě na základní jmění družstva (§223 odst. 1 obch. zák.). Toto ustanovení je určité a není podle odvolacího soudu v rozporu se zákonem, neboť je v souladu s principem rovnosti členů družstva. Výjimka pro členy, jejichž členský vklad byl splacen základním majetkovým podílem, není s tímto principem v rozporu, protože „restituční podíly“ nejsou součástí základního jmění družstva (článek 3 odst. 1 stanov). Proto je toto ustanovení platné a při posuzování snížení základního jmění žalované je nutno z něho vycházet. Pokud členská schůze dne 24. 3. 1995 rozhodla o snížení základního jmění družstva, došlo tímto u všech členů rovněž ke snížení základního členského vkladu v poměru snížení základního jmění [tj. zhruba na jednu čtvrtinu hodnoty splaceného členského vkladu, členský vklad žalobkyně a) i po jeho snížení přesahuje hodnotu základního členského vkladu po změně stanov dne 24. 3. 1995, tedy částku 25.000,- Kč]. Usnesení členské schůze o snížení základního jmění nebylo napadeno žalobou na vyslovení neplatnosti, a proto z něj musí soud vycházet.
V závislosti na závěru o snížení (splaceného) členského vkladu žalobců v žalovaném družstvu na jednu čtvrtinu původně vložené hodnoty je třeba posoudit, zda žalovanému vznikl závazek k zaplacení rozdílu mezi splaceným členským vkladem a jeho sníženou výší a pokud ano, na základě čeho.
Výslovná úprava vzniku závazku družstva k vyplacení rozdílu mezi výší splaceného vkladu člena družstva a výší tohoto vkladu po jeho snížení v závislosti na snížení základního jmění v obchodním zákoníku obsažena není. Vyplatit členský vklad podle obchodního zákoníku lze pouze v případě rozdělení likvidačního zůstatku (§259 odst. 3 obch. zák.) při likvidaci družstva, což není tento případ. Vyplatit lze dále členům vypořádací podíl při zániku jejich členství (§233 obch. zák.).
Odvolací soud nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně o vzniku závazku družstva vůči jeho členům rozhodnutím členské schůze o snížení základního jmění (členského vkladu) na základě úpravy vzniku závazku obsažené v §489 občanského zákoníku, byť tato úprava v zásadě není v obchodně právních vztazích vyloučena. Vznik závazku z jiných skutečností než z právních úkonů, způsobené škody nebo bezdůvodného obohacení je možný jen tehdy, pokud to stanoví zákon. Existenci prvních tří uvedených důvodů vzniku závazku v této věci dovodit nelze. Rozhodnutí členské schůze není právním úkonem. Na základě tohoto rozhodnutí nevznikla členům družstva újma spočívající ve zmenšení majetku (škoda). Členský vztah jako takový nepředstavuje majetkovou hodnotu, která je vlastnictvím člena, ale pouze základ, od něhož se odvíjí hodnota majetkového podílu člena na družstvu. K otázce bezdůvodného obohacení vyjádřil soud svůj názor výše. Pokud tedy zákon výslovně nestanoví vznik závazku družstva vůči členu rozhodnutím členské schůze o snížení členského vkladu v souvislosti se snížením základního jmění, nelze vznik takového závazku podle odvolacího soudu o úpravu §489 občanského zákoníku opřít.
Úpravu snížení základního jmění obchodních společností na danou situaci podle názoru odvolacího soudu rovněž nelze aplikovat. Základní jmění družstva je definováno v §223 odst. 1 obch. zák. jako souhrn členských vkladů, k jejichž splacení se zavázali členové družstva. Z hlediska existence družstva je však právně významným údajem zapisované základní jmění, u něhož obchodní zákoník stanoví pouze minimální hranici, přičemž základní jmění a zapisované základní jmění jsou dva zcela odlišné právní instituty. Pro existenci družstva má základní význam pouze zapisované základní jmění, které je konstantní veličinou a nesmí pod hrozbou zrušení družstva klesnout pod zákonnou hranici. Základní jmění družstva je proti tomu proměnnou veličinou, která je závislá na počtu členů družstva a která je zjistitelná k určitému dni z účetnictví družstva. V obchodních společnostech tvoří základní jmění konstantní veličinu, která se zapisuje do obchodního rejstříku a lze ji měnit pouze rozhodnutím příslušného orgánu společnosti. Tento základní rozdíl v konstrukci institutu základního jmění družstva a základního jmění obchodní společnosti je podle odvolacího soudu důvodem, pro který nelze úpravu snížení základního jmění společnosti analogicky aplikovat na snížení základního jmění družstva.
Z obchodního ani občanského zákoníku nelze ani při analogické aplikaci dovodit povinnost družstva doplatit v případě snížení členského vkladu v důsledku snížení základního jmění rozdíl mezi hodnotou splaceného členského vkladu a jeho hodnotou po snížení základního jmění. Povinnost vyplatit tento rozdíl členům neupravují ani stanovy a nestanovila ji družstvu ani členská schůze.
Odvolací soud se proto zabýval i otázkou, zda žalobě nelze vyhovět na základě ústavního principu ochrany vlastnického práva a jeho závěr je rovněž negativní. Žalobci stále „vlastní“ obchodní podíl na čistém obchodním jmění družstva, který se odvíjí od jejich členského vkladu sníženého v poměru snížení základního jmění a jejich vlastnické právo k podílu na družstvu nebylo porušeno. Při snížení výše členského vkladu nebyli žalobci vzhledem k ostatním členům žalovaného znevýhodněni, protože všem členům se výše členského vkladu snižovala stejným poměrem.
Odvolací soud v této situaci nedovodil právo člena družstva na výplatu rozdílu mezi výší splaceného členského vkladu a výší členského vkladu po jeho snížení v souvislosti se snížením základního jmění družstva. Proto změnil „napadenou část“ rozsudku tak, že žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání.
Dovolatelé rekapitulují dosavadní průběh řízení a dovozují, že poté, co došlo k rozhodnutí o snížení základního jmění žalovaného, byl žalovaný povinen ze zákona a stanov vypořádat své závazky vůči členům. Žalovaný postupoval tak, že členům, kteří se rozhodli vložit svůj vypořádaný podíl do akciové společnosti P., jejich podíly vyplatil a jejich majetkový podíl byl okamžitě vložen do této společnosti, zatímco dovolatelům, kteří odmítli vypořádané podíly do akciové společnosti P. vložit, odmítl podíl vyplatit. Dále pak dovolatelé rekapitulují postup při převodu vlastnictví k nemovitostem a „ekonomicky výhodnější“ části majetku žalovaného na společnost P., a. s. Konstatují, že je otázkou výkladu soudu, zdali se v tomto případě nejedná o absolutně neplatný právní úkon, neboť majetkové podíly družstevníků v žalovaném družstvu tak byly výrazně znehodnoceny.
Dovolatelé namítají, že odvolací soud posoudil právní vztahy mezi žalobci a žalovanými odlišným způsobem než soud prvního stupně. O tomto posouzení se dovolatelé dozvěděli až z písemného vyhotovení rozhodnutí odvolacího soudu a nemohli se proti tomuto výkladu řádně bránit. V tom směru odkazují na konstantní judikaturu Ústavního soudu vyjádřenou zejména v rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 523/2002. Tvrdí, že dle názoru Ústavního soudu vyjádřeného v citovaném rozhodnutí došlo v projednávané věci k odnětí reálné a efektivní možnosti účastníka řízení jednat před soudem, spočívající v oprávnění právně i skutkově argumentovat a tím i k porušení základního práva, plynoucího z článku 36 odst. 1 a článku 38 odst. 2 „Listiny“.
Dovolatelé navrhují, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Soudy obou stupňů dovodily, že vzhledem k tomu, že obchodní zákoník neupravuje možnost a postup snížení základního jmění družstva, je tato možnost vyhrazena úpravě ve stanovách. Odvolací soud pak uzavřel, že pokud jsou stanovy v části upravující možnost snížení základního jmění určité a nejsou v rozporu se zákonem, je třeba úpravu snížení základního jmění posoudit podle těchto stanov. V projednávané věci pak dospěl k závěru, že úprava snížení základního jmění ve stanovách je určitá a není v rozporu se zákonem, neboť je v souladu s principem rovnosti členů družstva. Za rozpornou se zákonem nepovažoval ani výjimku pro členy, jejichž členský vklad byl splacen základním majetkovým podílem, a to proto, že „restituční podíly“ nejsou součástí základního jmění družstva (článek 3 odst. 1 stanov). Posoudil proto uvedené ustanovení jako platné a konstatoval, že při posuzování snížení základního jmění žalované je nutno z něho vycházet.
Nejvyšší soud souhlasí se závěrem odvolacího soudu, že základní jmění družstva je proměnnou veličinou, která je závislá na počtu členů družstva a která je zjistitelná k určitému dni z účetnictví družstva. Z uvedeného vyplývá, že členská schůze družstva nemůže rozhodnout o snížení jeho základního jmění, neboť tato výše není závislá na rozhodnutí družstva, ale na faktické výši vkladů, k jejichž splacení se členové družstva zavázali. Rozhodnutí členské schůze o snížení základního jmění družstva je tak rozhodnutím nicotným, které nemá žádné právní účinky. Takovým rozhodnutím proto nemůže v žádném případě dojít ke snížení členských vkladů do družstva.
Naproti tomu není vyloučeno, aby stanovy družstva určily, že členská schůze může – za určitých podmínek – rozhodnout o snížení členských vkladů a členská schůze následně o takovém snížení rozhodla. Členská schůze však musí o snížení členských vkladů rozhodnout výslovně, nepostačuje k tomu (jak shora uvedeno nicotné) rozhodnutí o snížení základního jmění družstva a nepostačuje k tomu – za situace, kdy obchodní zákoník neupravuje snížení základního jmění družstva (a tedy ani jeho snížení snížením členských vkladů, jak je tomu u kapitálových obchodních společností) – ani pouhé rozhodnutí o změně ustanovení stanov upravujících výši vkladů členů do družstva, neboť při takovém rozhodnutí není zřejmé, zda se snižují též vklady dosavadních členů družstva či zda se nová úprava stanov vztahuje pouze na nově přistoupivší členy.
Úprava snížení členských vkladů členů (a tedy fakticky i základního jmění) ve stanovách pak musí respektovat – při nedostatku výslovné úpravy – zásady, na kterých stojí obchodní zákoník, zejména zásadu ochrany třetích osob a zásadu rovného zacházení se členy ve stejném postavení.
Z toho pak plyne, že úprava snížení členských vkladů ve stanovách družstva musí zajistit, aby takovým snížením nebylo ohroženo uhrazení pohledávek třetích osob za družstvem, a že členská schůze může rozhodnout o snížení členských vkladů a vrácení jejich části členům jen při splnění této podmínky. Přitom nezbytným důsledkem snížení členských vkladů je – s výjimkou případů, kdy členská schůze rozhodne v souladu se stanovami (§222 odst. 2 obch. zák.) o uhrazovací povinnosti – výplata částky snížení vkladu členům družstva. Jinými slovy, stanovy musí upravit postup při rozhodování o snížení členských vkladů a popřípadě o výplatě hodnoty snížení členům tak, aby bylo na jisto postaveno, že má družstvo dostatek prostředků, aby i po snížení členských vkladů a výplatě částky snížení členům bylo schopno uhradit (splnit) nebo dostatečně zajistit své závazky.
Jakýkoli jiný výklad by znamenal především obcházení právní úpravy likvidace družstva, neboť úpravou možnosti snížit členské vklady a následnou výplatou částky, představující toto snížení členům, by vlastně došlo k přednostnímu uhrazení podílů členů na likvidačním zůstatku předtím, než budou uspokojeny pohledávky všech věřitelů družstva. Věřitelé družstva by pak byli zkráceni na svých právech na úkor členů družstva. Přitom jednou ze zásad, na kterých je založen obchodní zákoník, je zásada, že podíly společníků či členů družstva na likvidačním zůstatku nemohou být uhrazeny před splněním všech závazků družstva, a tedy ani před úhradou všech jeho dluhů. Tuto zásadu lze vysledovat např. v úpravě ustanovení §75 odst. 2, ve vazbě na ustanovení §260 obch. zák., které určuje, že společníkům či členům družstva nelze poskytnout plnění z důvodu jejich nároku na podíl na likvidačním zůstatku, dříve, než jsou uspokojeny nároky všech známých věřitelů.
Pokud by stanovy družstva uvedené zásady nerespektovaly, byly by pro rozpor se zákonem a rovněž pro rozpor se zásadami poctivého obchodního styku a dobrými mravy v této části neplatné, přičemž, vyslovení takové neplatnosti soudem se může domáhat každý, kdo na tom prokáže naléhavý právní zájem a soud může takovou neplatnost též případně posoudit jako předběžnou otázku. Rozhodnutí členské schůze o snížení vkladů by pak bylo rozhodnutím nicotným, neboť by zákon ani stanovy neumožňovaly členské schůzi takové rozhodnutí přijmout.
Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem a rovněž soudem prvního stupně je nesprávné, resp. neúplné, proto Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu a spolu s ním ze stejných důvodů i rozsudek soudu prvního stupně podle §243b odst. 2, věty za středníkem a odst. 3 o. s. ř. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věta první o. s. ř.). Přitom se již nezabýval námitkou dovolatelů týkající se důsledků „překvapivého“ rozhodnutí odvolacího soudu, neboť to již, vzhledem k uvedenému, nebylo potřebné. V dalším řízení se bude soud zabývat především posouzením úpravy snížení členských vkladů ve stanovách žalovaného ze shora naznačených hledisek.
Právní názor dovolacího je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně závazný (§243d odst. 1, věta druhá a §226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1, věta třetí o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 13. dubna 2005
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu