ECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.467.2004.1
sp. zn. 29 Odo 467/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně JUDr. E.K. proti žalované Č.s., a. s., o zaplacení částky 4,682.600,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 9 C 53/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2003, č.j. 29 Co 367/2003-62, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 10. června 2003, č.j. 9 C 53/2002-31, zamítl žalobu, aby žalované bylo uloženo zaplatit žalobkyni do konkursní podstaty částku 4,682.600,70 Kč a úrok z prodlení ve výši 17 % ročně od 31. března 1998 do „uhrazení“ (výrok I.), a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).
Po provedeném dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že 28. února 1997 byla mezi žalovanou a V.P., a. s. - pozdější úpadkyní (dále též jen „úpadkyně“) uzavřena smlouva o zřízení a vedení běžného účtu č. 2756651048/0800 (dále jen „smlouva o běžném účtu“), v rámci které se strany dohodly, že žalovaná může provádět na vrub účtu bez příkazu nebo souhlasu úpadkyně úhrady vlastních pohledávek, zejména vyrovnání splatných úvěrů, zúčtování úroků a náhrad za bankovní operace (čl. 6 smlouvy o běžném účtu). Následně dne 20. června 1997 byla mezi týmiž subjekty uzavřena smlouva o kontokorentním úvěru vedeném na běžném účtu č. 2756651048/0800, ev. č. 048-021-97 (dále jen „smlouva o kontokorentním úvěru“), kterou se žalovaná zavázala poskytnout úpadkyni kontokorentní úvěr na oběžné prostředky do úvěrového rámce 300,000.000,- Kč. Dne 31. března 1998 byla z běžného účtu úpadkyně žalovanou „inkasována“ částka 4,682.600,70 Kč z titulu splatných úroků z úvěru poskytnutého úpadkyni smlouvou o úvěru ze dne 7. listopadu 1997 č. 048-033-97 do výše 110,000.000,-Kč (dále jen „smlouva o úvěru“).
Odkazuje na ustanovení §708 a §711 obchodního zákoníku, soud prvního stupně uzavřel, že postup žalované, tj. provedení úhrady vlastních pohledávek (splatných úroků z úvěru) na vrub běžného účtu úpadkyně bez jejího příkazu nebo souhlasu, byl v souladu s ujednáními obsaženými ve shora uvedených smlouvách, přičemž byl dodržen i úvěrový rámec kontokorentního úvěru; proto shledal žalobou uplatněný nárok nedůvodným.
Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 25. listopadu 2003, č.j. 29 Co 367/2003-62, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý a třetí výrok).
Odvolací soud v odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že soud prvního stupně správně a úplně zjistil skutkový stav věci, při hodnocení důkazů postupoval v souladu s ustanovením §132 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a nepochybil ani při právním posouzení věci. Přitakal soudu prvního stupně v jeho závěru, že na provedení úhrady úroků z běžného účtu úpadkyně (rozuměj z kontokorentního úvěru vedeného na běžném účtu úpadkyně) měla žalovaná právo, i když „příslušné orgány“ úpadkyně nevyslovily s takovou transakcí souhlas nebo k ní přímo nedaly pokyn. Odvolací soud dále akcentoval, že všechny finanční prostředky úpadkyně, včetně těch, které získala „na podkladě smlouvy o (kontokorentním) úvěru“, byly shromážděny na běžném účtu, z něhož žalovaná oprávněně (srov. čl. 6 smlouvy o běžném úvěru - správně „smlouvy o běžném účtu“) provedla inkaso úroků.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a co do důvodů na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., jejichž prostřednictvím odvolacímu soudu vytýká, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [odstavec 2 písm. a)], a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [odstavec 2 písm. b)].
Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu dovolatelka spatřuje „v problematice kontokorentního úvěru včetně právního vztahu kontokorentního úvěru k běžnému účtu a ve vztahu k podřízenosti či nadřazenosti smlouvy o kontokorentním úvěru k běžnému účtu při čerpání poskytnutých úvěrových prostředků“. Přitom dovozuje, že „smluvní ujednání a právní vztahy vyplývající ze smlouvy o kontokorentním úvěru jsou specielní při čerpání prostředků z kontokorentního úvěru“ a že „poskytnutý kontokorentní úvěr je oprávněn čerpat pouze klient a ne samotná úvěrující banka“ (není-li takové přímé oprávnění banky sjednáno ve smlouvě o kontokorentním úvěru).
Nesprávnost právního posouzení věci soudy obou stupňů dovolatelka shledává v tom, že podřídily právní vztah kontokorentního úvěru „de facto“ smlouvě o běžném účtu, a stanovily tak oprávnění samotné úvěrující banky disponovat bez příkazu klienta a bez ujednání ve smlouvě o kontokorentním úvěru s finančními prostředky z kontokorentního úvěru, to vše v rozporu s ustanoveními obchodního zákoníku a za neexistence smluvního ujednání ve smlouvě o kontokorentním úvěru. Odvolací soud (i soud prvního stupně) - pokračuje dovolatelka - dále nesprávně ztotožnil „úroky“ s „inkasem prostředků s použitím kontokorentního úvěru vedeného na běžném účtu“.
Naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. podle dovolatelky spočívá v absenci poučení podle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř. a v porušení zásady rovnosti účastníků (vyjádřené v ustanovení §18 odst. 1 o. s. ř.), když „soud umožnil, aby žalovaná měla ve věci úspěch, aniž by musela nést důkazní břemeno“. Dovolatelka odvolacímu soudu rovněž vytýká, že odůvodnění jeho rozhodnutí neodpovídá ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. a je zmatečné, neurčité a nepřezkoumatelné.
Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno v pořadí prvé rozhodnutí soudu prvního stupně.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jehož se žalobkyně výslovně dovolává. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelkou uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.) zásadně právně významným neshledává.
Již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož na to, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto.
Protože od výše uvedeného závěru nemá Nejvyšší soud důvod odchýlit se ani v projednávané věci, jsou pro řešení otázky přípustnosti dovolání právně nevýznamné výhrady akcentující existenci vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Po právní stránce zásadní význam nemá rozhodnutí odvolacího soudu - ve vztahu k ostatním dovolacím argumentům - již proto, že požadavek na peněžité plnění, jak byl vymezen skutkovými tvrzeními obsaženými v žalobě (a v dalších podáních žalobkyně), by - podle přesvědčení Nejvyššího soudu - nemohl obstát ani při akceptaci právního názoru dovolatelky o „neoprávněném nakládání s běžným účtem“, tj. s peněžními prostředky v rámci kontokorentního úvěru vedeného na běžném účtu. Tím, že žalovaná „použila“ k úhradě své pohledávky z úvěru peněžní prostředky z kontokorentního úvěru, totiž u úpadkyně nedošlo ke snížení majetku, ani k jiné majetkové újmě, která by odůvodňovala vznik povinnosti žalované zaplatit do konkursní podstaty úpadkyně žalovanou částku. V důsledku výše popsaného chování žalované totiž mohlo dojít pouze ke změně ve struktuře závazků úpadkyně, která ale sama o sobě majetkovou újmou (ani obohacením se žalované na úkor úpadkyně) není, nehledě k tomu, že žalobkyni jako správkyni konkursní podstaty úpadkyně nic nebránilo, aby v případě nesouhlasu s postupem žalované - v intencích ustanovení §24 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů - popřela (v rozsahu sporné částky) pravost pohledávky žalované z kontokorentního úvěru (v případě, že tato pohledávka byla oprávněnou osobou v konkursu vedeném na majetek úpadkyně přihlášena). Úpadkyně nikdy nebyla majitelkou peněžních prostředků, o jejichž vrácení usiluje, přičemž v rozsahu částky kontokorentního úvěru nešlo ani o pohledávku úpadkyně vůči žalované, pročež není dán žádný právní důvod vzniku povinnosti žalované k peněžnímu plnění ve prospěch úpadkyně (její konkursní podstaty).
K otázce vztahu smlouvy o běžném účtu a smlouvy o kontokorentním úvěru uzavřených mezi úpadkyní a žalovanou se ostatně již vyslovil (v typově shodné skutkové situaci) i Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 9. května 2005, sp. zn. 32 Odo 466/2005, přičemž dospěl k závěru, že žalovaná byla oprávněna i bez výslovného souhlasu (příkazu) „majitele účtu“ ve smlouvě o kontokorentním úvěru použít prostředky „poskytnuté“ bankou touto smlouvou k úhradě svých pohledávek z úvěrů, a to vzhledem k existenci takového souhlasu ve smlouvě o běžném účtu.
Jelikož ani to, že by se Nejvyšší soud v projednávané věci ztotožnil s právním názorem dovolatelky (co do absence oprávnění žalované „inkasovat“ prostředky z kontokorentního úvěru na úhradu svých pohledávek z úvěrů), by nemohlo mít vliv na věcnou správnost rozhodnutí odvolacího soudu, není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalované podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
V Brně 28. června 2005
JUDr. Petr Gemmel,v.r.
předseda senátu