ECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.494.2004.1
sp. zn. 29 Odo 494/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobce JUDr. F. H., advokáta, jako správce konkursní podstaty úpadkyně I. G., a. s., zastoupeného, advokátem, proti žalovanému JUDr. L. K., advokátu, jako správci konkursní podstaty úpadkyně P. I., a. s., o vyloučení věcí z konkursní podstaty, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 55 Cm 323/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. května 2003, č.j. 6 Cmo 98/2002-154, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 16. dubna 2002, č.j. 55 Cm 323/2001-84, uložil žalovanému vyloučit ze soupisu konkursní podstaty úpadkyně P. I., a. s. nemovitosti specifikované ve výroku rozsudku (dále jen „sporné nemovitosti“) a rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku 12.581,- Kč.
Soud prvního stupně dospěl na základě nesporných prohlášení účastníků ke skutkovým závěrům, podle kterých:
1) na majetek dlužnice P. I., a. s. byl usnesením Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 13. září 2000, č.j. 26 K 40/2000-52, prohlášen konkurs a usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20. února 2001, č.j. 94 K 65/99-622, byl prohlášen konkurs i na majetek dlužnice I. G., a. s.;
2) žalovaný sepsal sporné nemovitosti do soupisu konkursní podstaty P. I., a. s. v září 2000 (přesně 18. září 2000), přičemž tytéž nemovitosti sepsal do konkursní podstaty I. G., a. s. rovněž žalobce, a to 31. července 2001;
3) zástavními smlouvami specifikovanými v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně pozdější úpadkyně P. I., a. s. (jako vlastnice a současně zástavní dlužnice) zajistila spornými nemovitostmi splnění pohledávek třetích osob za pozdější úpadkyní I. G., a. s. (za osobní dlužnicí) z úvěrových smluv (konkretizovaných číslem, datem a výší poskytnutého úvěru);
4) pohledávky za osobní dlužnicí ze shora uvedených úvěrových smluv nebyly k datu prohlášení konkursu na její majetek uhrazeny;
5) žalobce vyzval 14. června 2001 žalovaného, aby vyplatil ve prospěch konkursní podstaty úpadkyně I. G., a. s. zajištěné pohledávky nebo aby v téže lhůtě složil cenu věcí (sporných nemovitostí), jimiž jsou tyto pohledávky zajištěny, s tím, že nebude-li ve stanovené lhůtě požadavek splněn, sepíše věci do konkursní podstaty podle ustanovení §27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), přičemž žalovaný této výzvě nevyhověl.
Jelikož mezi účastníky nebyla sporná existence pohledávek třetích osob vůči úpadkyni I. G., a. s., ani existence zástavních smluv, jimiž úpadkyně P. I., a. s. spornými nemovitostmi zajistila jejich splnění, soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný sice nepochybil, když sporné nemovitosti z titulu vlastnického práva jmenované zapsal do konkursní podstaty, nicméně zdůraznil, že nelze přehlédnout existenci ustanovení §27 odst. 5 ZKV, které se vztahuje na všechny osoby, jejichž věci, práva nebo pohledávky zajišťují pohledávky vůči úpadci, nevyjímaje z toho ani osoby, které „jsou v konkursním řízení“. V situaci, kdy žalovaný na výzvu žalobce učiněnou podle tohoto ustanovení „neplnil“, soud prvního stupně uzavřel, že žalobce sporné nemovitosti důvodně sepsal do konkursní podstaty úpadkyně I. G., a. s., a proto sporné nemovitosti z konkursní podstaty úpadkyně P. I., a. s. vyloučil.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 5. května 2003, č.j. 6 Cmo 98/2002-154, řízení o vyloučení 2.537/10.000 budovy č.p. 2001, na parcele č. 36/3, občanská vybavenost, zapsané na listu vlastnictví č. 2143 pro k. ú. K. – H. P., u Katastrálního úřadu v B., vzhledem k zpětvzetí žaloby, zastavil (výrok I.), rozsudek soudu prvního stupně „ve správném znění“, tj., že z konkursní podstaty úpadkyně P. I., a. s. se vylučují sporné nemovitosti, potvrdil (výrok II.) a ve výroku o nákladech řízení jej zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok III.).
V odůvodnění rozsudku odvolací soud, maje žalobu za podanou ve lhůtě určené ustanovením §19 odst. 2 ZKV a vycházeje z toho, že konkurs na obě úpadkyně trvá a že sporné nemovitosti jsou nadále zapsány v konkursních podstatách obou úpadkyň, zejména uvedl, že soud prvního stupně učinil správná skutková zjištění, z nichž při dalších úvahách vycházel.
Za rozhodující pro následné právní posouzení věci odvolací soud považoval, že úpadkyně P. I., a. s. zastavila sporné nemovitosti „k zajištění pohledávek“ peněžních ústavů za úpadkyní I. G., a. s., přičemž „příslušné katastrální úřady“ provedly zápis vkladu zástavních práv do katastru nemovitostí. Odkazuje na data prohlášení konkursu na obě úpadkyně a na skutečnost, že žalovaný na výzvu žalobce učiněnou podle ustanovení §27 odst. 5 ZKV „odmítl plnit“ do konkursní podstaty úpadkyně I. G., a. s., odvolací soud řešil otázku, zda „přednostní právo“ na zapsání sporných nemovitostí má konkursní podstata jejich vlastníka (a současně zástavního dlužníka) nebo konkursní podstata osobního dlužníka.
Odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2002, sp. zn. 29 Cdo 2086/2000 (jde o rozhodnutí uveřejněné pod číslem 27/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), dospěl odvolací soud k závěru, že vzhledem k povaze zástavního práva a jeho uhrazovací funkci musí mít zásadně přednost zpeněžení zastavených nemovitostí v konkursu vedeném na majetek osobního dlužníka, což je „odrazem“ omezení práv zástavního dlužníka (vlastníka zástavy ), k němuž „dobrovolně přistoupil uzavřením zástavní smlouvy“.
Protože soud prvního stupně ve výroku rozsudku nesprávně žalovanému uložil povinnost sporné nemovitosti z konkursní podstaty vyloučit, byť vylučovací žaloba není žalobou na splnění povinnosti, nýbrž jde o zvláštní, v ustanovení §80 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) výslovně neuvedený, druh žaloby a protože rozhodnutí o vylučovací žalobě je rozhodnutím, jehož účinky nastávají bez dalšího jeho právní mocí, potvrdil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně „ve správném znění“, podle něhož se sporné nemovitosti z konkursní podstaty úpadkyně P. I., a. s. vylučují.
Usnesením ze dne 12. června 2003, č.j. 55 Cm 323/2001-155, které nabylo právní moci 9. července 2003, soud prvního stupně znovu rozhodl o náhradě nákladů řízení a žalovanému uložil zaplatit žalobci částku 14.981,- Kč.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a c) o. s. ř. a namítaje existenci dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., tj., že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [odstavec 2 písm. a)] a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [odstavec 2 písmeno b)].
K přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolatel zdůrazňuje, že žalobce „žaloval“ na splnění povinnosti podle ustanovení §80 písm. b) o. s. ř., přičemž tímto žalobním petitem byly soudy obou stupňů vázány, a odvolací soud tak nemohl chybně formulovaný žalobní petit změnit; učinil-li tak, zatížil odvolací řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Pro případ, že by se dovolací soud s výše uvedeným právním názorem dovolatele ohledně přípustnosti dovolání neztotožnil, má dovolatel dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Za otázky zásadního právního významu považuje, zda odvolací soud může měnit rozhodnutí soudu prvního stupně způsobem, který není v občanském soudním řádu výslovně zmíněn a dále „problematiku střetu dvou konkursních podstat za skutečností daných konkrétním případem žalobce a žalovaného, kdy zástavní dlužník je odlišný od dlužníka obligačního“, když druhou z uvedených právních otázek odvolací soud vyřešil v rozporu s hmotným právem, a to zejména v rozporu s ustanovením §1, §2 odst. 3, §6 odst. 1 a 2 ZKV ve spojení s §18 odst. 2 a 3 a §19 odst. 1 a 2 ZKV, a s ustanovením §27 odst. 5 ZKV v návaznosti na ustanovení §352 odst. 2 obchodního zákoníku, respektive na ustanovení §575 odst. 1 občanského zákoníku.
Dovolatel odvolacímu soudu především vytýká, že se nedostatečně vypořádal s tím, zda je v daném případě přípustná žaloba na vyloučení nemovitých věcí z konkursní podstaty úpadkyně P. I., a. s. a zda byly splněny veškeré předpoklady, za nichž může být taková žaloba úspěšná. V této souvislosti zpochybňuje zejména závěr, podle něhož žalobci svědčí právo, které vylučovalo zápis sporných nemovitostí do soupisu konkursní podstaty úpadkyně P. I., a. s. V okamžiku prohlášení konkursu na majetek úpadkyně, ani v okamžiku soupisu sporných nemovitostí do konkursní podstaty - pokračuje dovolatel - neexistoval jediný důvod, pro který by žalovaný musel majetek do konkursní podstaty zapsat s poznámkou dle ustanovení §19 odst. 1 ZKV, čemuž ostatně odpovídá i závěr soudu prvního stupně, že žalovaný nepochybil, jestliže sporné nemovitosti z titulu vlastnického práva do konkursní podstaty sepsal. Proto si žalovaný „nedovedl představit, jak je možné, že mohla být úspěšná žaloba žalobce, když naplnění nezbytné podmínky nenastalo“, tj. když sporné nemovitosti byly žalovaným po právu sepsány do konkursní podstaty úpadkyně P. I., a. s. a nikomu nesvědčilo právo, které by takový zápis vylučovalo.
Dále dovolatel polemizuje se závěrem odvolacího soudu o splnění podmínek, za nichž žalobce postupem podle ustanovení §27 odst. 5 ZKV mohl sporné nemovitosti zapsat do konkursní podstaty úpadkyně I. G., a. s. Akcentuje, že peněžité závazky úpadce je možno plnit pouze postupem podle zákona o konkursu a vyrovnání a pokud žalobce žalovaného vyzval, aby mu poskytl peněžité plnění, popř. vydal věc náležející do konkursní podstaty, šlo o výzvu k právně „nemožnému“ plnění, a rozhodnutí odvolacího soudu je tak v rozporu s ustanovením §20 ZKV.
Podle přesvědčení dovolatele odvolací soud dále bezdůvodně opomenul ustanovení §1 a §2 odst. 3 ZKV, přičemž v rozporu s těmito ustanoveními založil svým rozhodnutím stav, kdy zcela neoprávněně budou ze zpeněžení předmětných nemovitostí žalobcem těžit věřitelé druhé třídy úpadkyně I. G., a. s., a to v rozsahu třiceti procent z výtěžku zpeněžení (po odečtení nákladů), přestože by tato částka měla „správně“ připadnout věřitelům úpadkyně P. I., a. s.
Rozpor právních závěrů odvolacího soudu s hmotným právem dovolatel spatřuje i v tom, že zajišťoval-li by majetek zástavce jsoucího v konkursu pohledávky dvou odlišných obligačních dlužníků (jsoucích rovněž v konkursu) ve prospěch dvou odlišných zástavních věřitelů, potom by zástavní věřitel, u jehož obligačního dlužníka by nedošlo ke zpeněžení zástavy, neměl žádnou naději na uspokojení své pohledávky, když případné úvahy o okamžiku vzniku zástavního práva, nemohou být pro posouzení, v jaké konkursní podstatě má ke zpeněžení zástavy dojít, významné.
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud především zkoumal, zda rozhodnutí odvolacího soudu je ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně měnícím či nikoli, tj., zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Již v usnesení uveřejněném pod číslem 52/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého pro posouzení, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím, není rozhodující, jak jej odvolací soud označil, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně.
Otázku povahy žaloby o vyloučení majetku z konkursní podstaty pak Nejvyšší soud vyřešil v rozhodnutí ze dne 31. srpna 2004, sp. zn. 29 Odo 182/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2004, pod číslem 179, přičemž dovodil, že jde o žalobu určovací, čemuž žalobní petit ukládající žalovanému správci konkursní podstaty, aby „byl povinen vyloučit“ ze soupisu majetku konkursní podstaty určitý majetek, neodpovídá (je nepřesný), s tím, že v takových případech má být správně žalobním petitem požadováno vydání rozhodnutí, jímž se „věc vylučuje ze soupisu majetku konkursní podstaty označeného úpadce“.
Odvolací soud, tím, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil „ve správném znění“, aniž žalobce vyzval k opravě žalobního petitu ve smyslu ustanovení §43 o. s. ř., nevymezil obsah právního vztahu účastníků, ani jejich práva a povinnosti odlišně od soudu prvního stupně, když soudy obou stupňů dospěly ke shodnému závěru, podle něhož sporné nemovitosti nadále nemají být zapsány v konkursní podstatě úpadkyně P. I., a. s., nýbrž v konkursní podstatě úpadkyně I. G., a. s. Přípustnost dovolání tak ustanovením §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. založena není.
Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno v pořadí prvé rozhodnutí soudu prvního stupně.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jehož se žalovaný také dovolává. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu) nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem.
Na závěr zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce (§237 odst. 3 o. s. ř.), lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlédnuto (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132).
Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.) zásadně právně významným neshledává.
Otázku, zda odvolací soud může „změnit“ rozhodnutí soudu prvního stupně způsobem, který není v občanském soudním řádu výslovně zmíněn, tj. v daném případě potvrdit rozhodnutí soudu prvního stupně „ve správném znění“, Nejvyšší soud zodpověděl v již zmíněném rozsudku ze dne 31. srpna 2004, sp. zn. 29 Odo 182/2004, přičemž na v tomto rozhodnutí vysloveném závěru nemá důvodu ničeho měnit. Pokud odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně „potvrdil ve správném znění“, aniž žalobce vyzval k úpravě žalobního petitu ve smyslu ustanovení §43 o. s. ř., lze v jeho postupu spatřovat vadu řízení, která ale nemohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a jejíž existence byla - z hlediska posuzování otázky přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. - bez právního významu.
„Problematiku střetu dvou konkursních podstat“ pak Nejvyšší soud vyřešil v rozsudku uveřejněném pod číslem 27/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž uzavřel, že z povahy zástavního práva plyne, že zpeněžení zástavy v konkursu vedeném na majetek osobního dlužníka, má přednost před jejím zpeněžením v konkursu vedeném na majetek zástavního dlužníka - vlastníka zástavy. Výše uvedený závěr se pak - oproti očekávání dovolatele - plně uplatní i v projednávané věci, ve které je podstatou sporu účastníků, zda sporné nemovitosti mají být zapsány (a následně zpeněženy) v konkursu vedeném na majetek osobního nebo zástavního dlužníka.
Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud neshledává ani v řešení otázky, zda žalobci svědčí právo, které vylučovalo zařazení sporných nemovitostí do soupisu konkursní podstaty úpadkyně P. I., a. s., když žaloba o vyloučení majetku z konkursní podstaty může být úspěšná i tehdy, jestliže právní důvod soupisu později odpadl (shodně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 9/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a závěry přijaté v citovaném rozhodnutí se uplatní i v případě, vzniklo-li osobě, jež se vyloučení věcí z konkursní podstaty domáhá, v době po jejich zápisu do konkursní podstaty příslušného úpadce, k těmto věcem právo, jenž soupis věcí do konkursní podstaty tohoto úpadce vylučuje.
Rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud nepovažuje ani za rozporné s hmotným právem, když výzvě žalobce učiněné ve smyslu ustanovení §27 odst. 5 ZKV mohl žalovaný vyhovět vyloučením sporných nemovitostí ze soupisu konkursní podstaty, a rozpor s ustanoveními §1, §2 odst. 3 a §6 odst. 1 ZKV ve spojení s ustanoveními §18 odst. 2 a 3 a §19 odst. 1 a 2 ZKV při řešení otázky, na níž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, tj., zda má přednost zpeněžení zástavy v konkursu vedeném na majetek osobního či zástavního dlužníka, Nejvyšší soud vyloučil již ve shora zmíněných rozhodnutích.
Na závěru o absenci zásadního právního významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu není způsobilá ničeho změnit ani výhrada dovolatele (uplatněná pouze v teoretické rovině) popisující příklad zajištění pohledávek dvou odlišných obligačních dlužníků (jsoucích v konkursu) ve prospěch dvou odlišných zástavních věřitelů, když právní posouzení věci odvolacím soudem na řešení takové otázky nespočívá.
To, že žalovaný sepsal sporné nemovitosti do konkursní podstaty jako první, tak má vliv pouze na jeho oprávnění věc držet, užívat a požívat její plody a užitky; pro posouzení důvodnosti soupisu těchto věcí do konkursní podstaty je však bez právního významu.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů zásadně právně významným, není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je jako nepřípustné ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 větu první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného byl odmítnuto a žalobci podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady, které by měly jít k tíži druhého účastníka řízení, nevznikly (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 909/2004).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 22. února 2005
JUDr. Petr Gemmel, v.r.
předseda senátu