ECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.501.2003.1
sp. zn. 29 Odo 501/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobkyně H. s. r. o., zastoupené, advokátem, proti žalovanému Ing. V. P., zastoupenému, advokátem, o zaplacení 2,250.000,-, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 6 C 84/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. února 2003, čj. 15 Co 460/2002 - 193, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 rozhodl rozsudkem ze dne 26. září 2002, čj. 6 C 84/2001-158, v předmětné věci, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 2,250.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, kdežto co do zůstatku uplatněné pohledávky ve výši 250.000,- Kč, se žaloba zamítá (první výrok). Dále soud prvního stupně rozhodl, že žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady soudního řízení ve výši 254.707,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku na účet zástupce žalobkyně (druhý výrok).
K odvolání žalované rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. února 2003, čj. 15 Co 460/2002 - 193, že rozsudek soudu prvního stupně se v napadeném vyhovujícím výroku co do částky 2,250.000,- Kč potvrzuje, jinak zůstává nedotčen (první výrok - ve věci samé). Ve druhém výroku rozhodl odvolací soud, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech odvolacího řízení 64.818,50 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku na účet advokáta JUDr. O. K.
Odvolací soud konstatoval, že přezkoumal na základě odvolání rozsudek soudu prvního stupně v jeho napadeném vyhovujícím výroku včetně předcházejícího řízení a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné, přičemž v napadeném zamítavém výroku zůstal rozsudek soudu prvního stupně mimo rámec přezkumné činnosti (tj. nedotčen), když nabyl samostatně právní moci (§206 odst. 2 občanského soudního řádu - zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále též „o. s. ř.“).
Podle názoru odvolacího soudu se nelze ztotožnit s odvolatelem, namítá-li, že se soud prvního stupně nevypořádal dostatečně s jeho občanskoprávní odpovědností. Soud prvního stupně se všemi náležitostmi odpovědnosti žalovaného za škodu dostatečně zabýval (viz str. 10 rozsudku, č. l. 162 spisu). Nadto s touto odpovědností zde splývá odpovědnost žalovaného v rovině trestněprávní, jak byla zjištěna rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. ledna 2000, sp. zn. 57 T 9/99, když pojmové znaky odpovědnosti trestní i občanskoprávní naplnil žalovaný shodně týmž jednáním.
Pokud jde o údajně laxní přístup banky, tj. právního předchůdce žalobkyně, ten byl dostatečně vyjádřen desetiprocentním spoluzaviněním, které soud prvního stupně rovněž vyjádřil v napadeném rozsudku.
Podle mínění odvolacího soudu soud prvního stupně také správně posoudil otázku promlčení. Nelze akceptovat názor odvolatele, že právní předchůdce žalobkyně věděl o způsobené škodě již v r. 1994 při odstoupení od úvěrové smlouvy, když měl poznatky o tom, že žalovaný nemůže poskytnutý úvěr splácet, neboť mu nevyšel záměr stavby hotelu. O škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, se právní předchůdce žalobkyně dozvěděl nejdříve v okamžiku doručení usnesení Krajského obchodního soudu v Praze sp. zn. 94 K 44/97 o zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu na majetek společnosti P., spol. s r. o. Rovněž tak běh promlčecí doby posoudil soud prvního stupně správně, když vycházel z toho, že promlčecí doba neběžela ode dne 7. října 1998, kdy se žalobkyně připojila k trestnímu řízení, do 20. října 2000, kdy jí bylo dodatečně doručeno usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. října 1999 o jejím nepřipuštění jako poškozené k trestnímu řízení. Tento závěr soud prvního stupně - dovozuje odvolací soud - správně opřel o §137 trestního řádu.
Konečně odvolací soud zdůraznil, že překážku věci rozsouzené nezakládá ta skutečnost, že žalovanému byla v souvisejícím trestním řízení v odsuzujícím rozsudku uložena povinnost podle svých sil nahradit způsobenou škodu. Jde jen o omezení v rámci podmíněného odsouzení, které nepředstavuje ani exekuční titul.
Odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně věnoval náležitou pozornost zjištění „skutečného“ stavu věci (§6 o. s. ř.), přičemž se zaměřil na objasnění skutečností, které zůstaly mezi účastníky spornými. Provedené důkazy pak hodnotil v souladu s ustanovením §132 o. s. ř. Odvolatel již neuvedl nic nového, s čím by se soud prvního stupně nevypořádal.
Za této situace odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v jeho napadeném vyhovujícím výroku, včetně výroku o nákladech řízení, jako věcně správný.
Žalovaný podal „proti všem výrokům“ rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Jako důvody dovolání uvádí, že řízení bylo stiženo vadou, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Za otázky zásadního právního významu považuje dovolatel: a) do jaké míry jsou znaky skutkové podstaty trestného činu zároveň okolnostmi významnými pro rozhodnutí o náhradě škody, b) zda se případná výše škody automaticky shoduje s výší nedobytné pohledávky v případě, kdy neexistuje přislíbené zajištění, anebo je případná škoda závislá na hodnotě zajištění a c) kdy počíná běh subjektivní promlčecí lhůty podle občanského zákoníku a kdy dochází k zastavení a pokračování běhu této promlčecí lhůty.
K položené otázce ad a) dovolatel uvádí, že škoda měla vzniknout žalobkyni, resp. její právní předchůdkyni, tím, že poskytla úvěr spol. s r. o. P., za kterou jednal žalovaný, bez řádného zajištění, a tato pohledávka je v současné době nedobytná. Protiprávního jednání se měl žalovaný dopustit způsobem, popsaným ve spisu zn. 57 T 9/99, tj. že uvedl Banku … v omyl o zajištění úvěru, bez něhož by úvěrová smlouva nebyla uzavřena.
Podle názoru dovolatele jsou však předpoklady občanskoprávní odpovědnosti jiné než trestní odpovědnosti.
Dovolatel namítá nedostatek pasivní věcné legitimace s tím, že soudy nezdůvodnily, v čem spatřují jeho protiprávní jednání, popř. porušení právní povinnosti. Soudy v občanskoprávním řízení jsou vázány pouze výrokem o vině, nikoli odůvodněním trestního rozsudku. Rozsah vázanosti rozhodnutím o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal, je tedy dán tím, do jaké míry jsou znaky skutkové podstaty trestného činu zároveň okolnostmi významnými pro rozhodnutí o náhradě škody. Nelze tedy ztotožňovat rozhodnutí o spáchání trestného činu vždy jen se závěrem o protiprávním jednání a toto paušálně použít v občanskoprávním řízení (v této souvislosti se žalovaný dovolává rozhodnutí Nejvyššího soudu R 22/79).
Dovolatel je přesvědčen, že rozsudky soudů obou stupňů jsou nepřezkoumatelné, neboť nelze zjistit, který úkon žalovaného měl být protiprávní. Soudy měly především vyřešit otázku, kdo nese v tomto případě občanskoprávní odpovědnost, protože byť žalovaný jednal jako její statutární orgán, úvěrovou smlouvu uzavřela společnost, a ta byla i způsobilá porušit zákonnou povinnost. Pokud by měla být odpovědna osoba jednající za společnost navenek, pak by to musel zákon speciálně stanovit (viz ustanovení o odpovědnosti statutárních orgánů akciové společnosti). Jinak by ztrácelo na významu rozlišení právnických a fyzických osob.
K otázce ad b), tj. k výši přiznané náhrady škody dovolatel namítá, že pokud soudy dovodily, že žalovaný poškodil věřitele tím, že jej uvedl v omyl ohledně sjednání a vzniku zástavního práva k nemovitosti, nemohly bez dalšího paušálně přiznat žalobkyni náhradu škody ve výši nedobytné pohledávky.
Žalobkyně nikdy nevedla dokazování o tom, jaká je hodnota nemovitostí, které nebyly zastaveny a nikdy neprokazovala výši náhrady škody. Přiznaná výše náhrady škody je zcela nepřezkoumatelná.
V této souvislosti dovolatel soudům vytýká, že se nezabývaly důsledně jeho námitkou, že jde o věc rozsouzenou, protože pravomocná rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 15. 1. 1997 čj. 14 Cm 46/96-20 a Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2000 sp. zn. 57 T 9/99, kterým byla žalovanému podle §59 odst. 2 tr. zák. uložena povinnost nahradit ve zkušební době podle svých sil škodu, která byla trestným činem způsobena, zcela pokrývají nároky žalobkyně jak vůči spol. s r. o. P., tak i vůči žalovanému a jsou překážku toho, aby nárok žalobkyně byl uplatňován znovu.
Dovolatel je toho názoru, že u trestního rozsudku nemůže být sporu o totožnosti věci. Ale i u civilního rozsudku jde o totožnou věc, neboť rozhodující je samo právo a nikoli osoba dlužníka nebo titul, z něhož je právo dovozováno. Právo na úhradu částky 2,500.000,- Kč bylo žalobkyni přiznáno opětovně, sice z jiného titulu a vůči jinému dlužníku, ale jde o stále totéž majetkové právo, které tkví ve zmenšení majetku žalobkyně, a o tom již bylo soudy pravomocně rozhodnuto.
K otázce, položené ad c), dovolatel opakuje své námitky ohledně promlčení nároku a o počátku a stavení promlčecí doby, vznesené v průběhu řízení.
Dovolatel nesouhlasí s tím, že o odpovědnosti žalovaného za škodu se právní předchůdkyně dozvěděla dne 8. 9. 1997, kdy jí bylo doručeno usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ve věci sp. zn. 94 K 44/97 o zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu na majetek spol. s r. o. P.
Podle názoru žalovaného banka postupovala při uplatňování svých nároků velmi laxně a škoda jí vznikla jejím zaviněním. Přestože jednou z podmínek pro poskytnutí úvěru 2,500.000,- Kč bylo předložení dokladu o registraci zástavní smlouvy zajišťující úvěr, banka se spokojila pouze s předložením potvrzeného návrhu na registraci, aniž měla prokázáno, že zástavní smlouva byla skutečně notářem registrována. Již při uzavírání úvěrové smlouvy měla banka k dispozici výpis z obchodního rejstříku společnosti, ze kterého vyplýval nepeněžitý vklad 60.000,- Kč, vycházející z ceny předmětných nemovitostí ve vlastnictví žalovaného, jakož i kupní smlouvu, z níž plynulo, že novým vlastníkem bude Ing. V. P. (žalovaný), nikoli P. spol. s r. o., a přesto připravila úvěrovou smlouvu, kde účelem poskytnutí úvěru byla úhrada kupní ceny podle kupní smlouvy ze dne 24. 7. 1992 a zejména zástavní smlouvu tak, jako by P. spol. s r. o. byla vlastníkem předmětných nemovitostí. Zástavní smlouva pak nemohla být relevantním podkladem pro registraci zástavního práva a pro zápis do evidence (katastru) nemovitostí.
Dovolatel namítá, že z korespondence banky s Ing. V. P., ať už v jeho postavení jednatele anebo majitele nemovitostí, je jednoznačně zřejmé, že již ke dni odstoupení od úvěrové smlouvy v roce 1994 banka věděla, že dlužník – P. spol. s r. o.– nemůže úvěr splácet, protože mu nevyšel záměr stavby hotelu. Banka dále musela vědět, že žalovaný Ing. V. P. jako vlastník a jako jednatel společnosti dlužníka porušil svou povinnost informovat o veškerých skutečnostech rozhodných pro splácení úvěru a nevyřídil vklad zástavní smlouvy do katastru nemovitostí.
Dovolatel dovozuje, že o vzniku škody a o tom, že škodu způsobila P. spol. s r. o. anebo Ing. V. P. věděla banka již v roce 1994. Přesto žalobu na zaplacení dlužné částky (nikoli z titulu náhrady škody) vůči společnosti podala až 18. 8. 1995, trestní oznámení na Ing. V. P. dne 5. 3. 1998 a připojila se k adheznímu řízení s nárokem na náhradu škody až 6. 10. 1999 (téhož dne při hlavním líčení byl nárok odmítnut trestním senátem jako nepřípustný) a teprve dne 7. 11. 2000 podala banka žalobu na náhradu škody ve výši 2,500.000,- Kč proti žalovanému. Ve spise je založeno vnitřní sdělení banky, z něhož se podává, že ke dni 9. 9. 1997 bylo bance zřejmé, že nemůže úspěšně uplatnit výkon rozhodnutí prodejem předmětných nemovitostí, protože nejsou zajištěny ve prospěch banky. Pokud se tudíž banka připojila k trestnímu řízení vůči Ing. V. P. s náhradou škody dne 6. 10. 1999, uplynula subjektivní promlčecí lhůta ke dni „připojení“.
Dovolatel dále poukazuje i na pochybení soudů obou stupňů, pokud dovozují stavení běhu promlčecí doby v období od 6. 10. 1998 do 20. 10. 2000 proto, že žalobkyně jakožto poškozená řádně pokračovala v trestním řízení, přičemž Městský soud v Praze byl povinen doručit žalobkyni (její právní předchůdkyni) usnesení o nepřipuštění k trestnímu řízení, vyhlášené při hlavním líčení dne 6. 10. 1999. Tento právní názor je však v rozporu s tehdy platnou právní úpravou, neboť pokud příslušný krajský soud rozhodl podle §44 odst. 2 trestního řádu, ve znění účinném k 6. 10. 1999, záporně o účasti poškozeného v řízení, nemohl se poškozený proti takovému rozhodnutí bránit ani odvoláním a jestliže bylo o účasti poškozeného rozhodnuto až v hlavním líčení, činilo se tak usnesením do protokolu a takové usnesení se nevyhotovovalo [§55 odst. 1 písm. d), §136 trestního řádu]. Proto nejpozději od 6. 10. 1999 pokračoval běh subjektivní promlčecí lhůty. Dovolatel uzavírá, že od 6. 10. 1999 již žalobkyně v trestním řízení řádně nepokračovala (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu R 22/79) a její nárok na náhradu škody je promlčen.
Dovolatel žádá i odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.
Dovolatel závěrem navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud po zjištění, že podané dovolání splňuje formální a obsahové náležitosti podle zákona (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a §241a odst. 1 o. s. ř.), se nejprve musel zabývat přípustností dovolání, poněvadž dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř.
V posuzovaném případě přichází v úvahu přípustnost dovolání podle odstavce 1 písm. c) cit. ustanovení, jehož se výslovně dovolatel dovolává a prostřednictvím něhož lze napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně [jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a tak tomu v daném případě je]. V takovém případě je dovolání přípustné, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání může být ve smyslu cit. ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní otázky (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
Právní posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušné právní normy práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tudíž o to, zda byla použita správná právní norma a zda byla také správně vyložena.
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), přičemž je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
K první otázce, kterou dovolatel označuje za otázku zásadního právního významu, a kterou formuluje „do jaké míry jsou znaky skutkové podstaty trestného činu zároveň okolnostmi významnými pro rozhodnutí o náhradě škody“, dovolací soud konstatuje, že na řešení této otázky odvolací soud své rozhodnutí nezaložil, když pouze odkázal na skutková zjištění soudu prvního stupně o pravomocném odsouzení žalovaného za trestný čin podvodu a na to, jak se soud prvního stupně v návaznosti na toto skutkové zjištění vypořádal s odpovědností žalovaného za způsobenou škodu (co do všech předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu). Nelze proto dovodit - jak namítal dovolatel - že soudy ztotožnily v daném případě trestněprávní a občanskoprávní odpovědnost.
Ke druhé otázce, kterou jako otázku zásadního právního významu dovolatel formuluje, to jest „zda se případná výše škody automaticky shoduje s výší nedobytné pohledávky v případě, kdy neexistuje přislíbené zajištění, anebo je případná škoda závislá na hodnotě zajištění“, dovolací soud uzavírá, že tuto otázku odvolací soud ve svém rozhodnutí neřešil (dovolatel v odvolání nesprávné stanovení výše škody nenamítal) a takto položená otázka nemá ani nezbytný judikatorní přesah, neboť se týká konkrétních okolností daného případu.
Ani v tomto směru se proto nejedná o otázku zásadního právního významu.
Konečně třetí otázku zásadního právního významu klade dovolatel jako otázku „kdy počíná běh subjektivní promlčecí lhůty podle občanského zákoníku a kdy dochází k zastavení a pokračování běhu této promlčecí lhůty“.
Řešení otázky promlčení co do okamžiku, kdy se poškozený dozvěděl o vzniku škody a kdo za ni odpovídá, jakož i řešení otázky příp. stavení běhu promlčecí doby, je závislé na konkrétních skutkových zjištěních a má tedy význam jen pro projednávanou věc. Proto nemůže jít o otázku zásadního právního významu, která by měla obecný judikatorní význam pro všechny totožné či obdobné případy. Právní závěry odvolacího soudu v otázkách promlčení v daném případě nejsou ani v rozporu s hmotným právem (porov. §106 a §112 obč. zák.).
Výhrada dovolatele (jakkoli nedůvodná), podle které pravomocná rozhodnutí vydaná v trestním řízení jsou překážkou „věci rozsouzené“, není způsobilá přípustnost dovolání založit již proto, že jejím prostřednictvím namítá existenci vady podle ustanovení §229 odst. 2 písm. b) o. s. ř., která – i kdyby byla dána – je pro řešení otázky, zda je dovolání přípustné, bez právního významu.
Pokud dovolatel odvolacímu soudu vytýkal, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], lze tento dovolací důvod uplatnit, jen je-li dovolání přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132).
Ze všech uvedených důvodů dovolací soud uzavřel, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) a odstavec 3 o. s. ř. zásadní význam po právní stránce, a proto dovolání jako nepřípustné odmítl [§218 písm. c) ve vazbě na §243b odst. 5 o. s. ř.].
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 v návaznosti na §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání bylo odmítnuto, přičemž žalobci podle obsahu spisu náklady v řízení o dovolání nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 15. února 2005
JUDr. František Faldyna, C S c. , v. r.
předseda senátu