ECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.528.2003.1
sp. zn. 29 Odo 528/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Pavla Severina a JUDr. Petra Gemmela v konkursní věci dlužnice E. CZ, a. s., o návrhu věřitelek a) B. C. s. r. o., b) Ing. M. H., jako správkyni konkursní podstaty úpadkyně U. b., a. s. „v likvidaci“, c) G. M. B., a. s. d) D. K., e) R.P., a f) G. D., na prohlášení konkursu na majetek dlužnice, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 39 K 74/2001, o dovolání dlužnice proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. ledna 2003, č. j. 2 Ko 90/2002 – 231, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze k odvolání dlužnice usnesením ze dne 27. ledna 2003, č. j. 2 Ko 90/2002 – 231 (dříve žurnalizovaném na č. l. 66), potvrdil usnesení ze dne 28. února 2002, č. j. 39 K 74/2001 – 37, jímž Krajský soud v Praze prohlásil konkurs na majetek dlužnice E.C., a.s. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně v závěru, že dlužnice je v úpadku, ve smyslu ustanovení §1 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), neboť dlouhodobě neplní své splatné závazky vůči více věřitelům.
Proti usnesení odvolacího soudu podala dlužnice včasné dovolání, namítajíc, že soudy obou stupňů měly přihlédnout k její námitce o pouhé přechodnosti doby, po kterou není schopna plnit své závazky, způsobené druhotnou platební neschopností. Dále jim vytýká, že měly přihlédnout k její snaze vyřešit celou záležitost smírně dohodou s věřiteli, s tím, že účelem konkursu není likvidace společnosti, nýbrž vyrovnání splatných závazků. Tento přístup - pokračuje dovolatelka - se uplatňuje např. i v anglo-amerických právních systémech, kde se nehovoří o konkursu, ale o ochraně před věřiteli. V uvedeném spatřuje dovolatelka otázky zásadního právního významu o nichž nebylo dosud „judikováno“. Odtud usuzuje, že řízení trpělo vadami a věc byla nesprávně právně posouzena. Po obsahové stránce tím vystihuje dovolací důvody dle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., jejichž prostřednictvím lze odvolacímu soudu vytýkat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (písmeno a/) a že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (písmeno b/). Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud usnesení soudů obou stupňů zrušil.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o prohlášení konkursu, je nutno poměřovat prostřednictvím ustanovení §237 až §239 o. s. ř.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ a b/, §238, §238a odst. 1 písm. b/ až g/ a §239 o. s. ř. nezakládají přípustnost dovolání proto, že napadené rozhodnutí nelze podřadit žádnému z tam vyjmenovaných případů.
Podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. je dovolání přípustné i proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto ve věci konkursu a vyrovnání. Dle ustanovení §238a odst. 2 o. s. ř. však v takovém případě platí obdobně ustanovení §237 odst. 1 a 3 o. s. ř.
Z uvedeného plyne, že podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. je možné přípustnost dovolání založit jen ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Jinak řečeno, dovolání může být přípustné jen za předpokladu, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené potvrzující rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podmínka, aby šlo o rozhodnutí „ve věci samé“, je v tomto případě splněna (srov. též usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. přitom určuje, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Nejvyšší soud pak ani po zvážení všech kritérií, jejichž prostřednictvím lze usuzovat na zásadní významnost rozhodnutí, napadené rozhodnutí za zásadně významné po právní stránce nepokládá.
Jak Nejvyšší soud uvedl již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod číslem 132 (od jehož závěrů nemá důvodu odchýlit se ani v této věci a na něž v podrobnostech odkazuje), na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ nebo ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., přihlédnuto. Přitom při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Námitka dovolatelky, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tedy přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založit nemůže.
Spatřuje-li dovolatelka (v rovině právního posouzení věci) zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v řešení otázky „pouhé přechodnosti doby, po kterou není schopna platit své splatné závazky“, pak k tomu Nejvyšší soud poznamenává, že závěry odvolacího soudu jsou v daném ohledu v souladu se závěry formulovanými v usnesení Nejvyššího soudu uveřejněném pod číslem 83/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud vysvětlil, že není-li dlužník schopen využít pohledávky, které má za svými dlužníky, k úhradě svých závazků, nepřihlíží se při úvaze o tom, zda dlužník je v úpadku, jelikož má více věřitelů a není schopen po delší dobu plnit své splatné závazky (§1 odst. 2 věta druhá ZKV), ani k výši těchto pohledávek. Tamtéž Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého neplní-li dlužník své splatné závazky po dobu nejméně šesti měsíců, pak ve smyslu ustanovení §1 odst. 2 věty druhé ZKV lze mít zásadně za to, že je neplní „po delší dobu“. Jak se přitom podává z napadeného rozhodnutí, závazky dlužníka, pro něž byl prohlášen konkurs na jeho majetek, jsou všechny po lhůtě splatnosti po dobu delší šesti měsíců, takže v řešení otázky, zda dlužník neplní splatné závazky více věřitelům „po delší dobu“ odpovídá napadené rozhodnutí standardnímu výkladů podanému k této otázce Nejvyšším soudem ve výše označeném rozhodnutí.
V řešení otázky, zda se dlužnice pokoušela o smírné řešení věci s věřiteli, Nejvyšší soud napadené rozhodnutí za zásadně významné po stránce nepokládá, když její zodpovězení nemá žádného vlivu na závěr, zda dlužnice je či není v úpadku; nadto jde o otázku postrádající příslušný judikatorní přesah.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného; Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 14. dubna 2005
JUDr. Zdeněk K r č m á ř, v. r.
předseda senátu