ECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.549.2003.1
sp. zn. 29 Odo 549/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Pavla Severina v právní věci žalobkyně A. P., a.s. v likvidaci, proti žalované S. – P. L. - F, s.r.o., zastoupené, advokátem, o zaplacení částky 2,081.576,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 39 Cm 432/98, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. července 2002, č.j. 5 Cmo 323/2001-96, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze (dále odvolací soud) rozsudkem ze dne 11. července 2002, č.j. 5 Cmo 323/2001-96, potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. dubna 2001, č.j. 39 Cm 432/98-56, v části, která byla napadena odvoláním žalované, tj. ve vyhovujícím výroku ohledně povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 1,381.576,90 Kč s 18,5 % úrokem od 19. června 1998 do zaplacení a ve výroku o nákladech řízení. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení, tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu těchto nákladů.
V předmětné věci se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 2,081.576,90 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že žalovaná částka představuje nezaplacenou část jistiny úvěru ve výši 700.000,- Kč s příslušenstvím a dlužné úroky ve výši 1,381.576,90 Kč podle smlouvy o úvěru, kterou žalobkyně uzavřela se státním podnikem S. s. dne 24. 6. 1993 pod číslem 39/01/93, přičemž celková částka poskytnutého úvěru představovala 19,500.000,- Kč.
Městský soud v Praze žalobě zcela vyhověl, když vyšel ze zjištění, že majetek státního podniku S. s. byl privatizován a jeho nabyvatelem se na základě smlouvy o prodeji podniku číslo 320/93-1 uzavřené dne 31. července 1993 s Fondem … České republiky jako prodávajícím stala obchodní společnost I. S. spol. s r.o., která částečně dluh z úvěrové smlouvy v rozsahu 18,800.000,- Kč uhradila. Následně Fond … České republiky od této kupní smlouvy dne 22. 1. 1996 odstoupil a majetek bývalého státního podniku S. s. vložil 25. 11. 1996 do základního jmění žalované. Žalovaná se tak stala nabyvatelkou tohoto privatizovaného majetku a spolu s ním na ni přešly i závazky s tímto majetkem související podle §15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. a v jejich rámci i závazek zaplatit dluh s výše uvedené úvěrové smlouvy včetně příslušenství.
K odvolání žalované, které bylo zaměřeno pouze do částky 1,381.576,90 Kč představující vyúčtované úroky z prodlení odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, přičemž akceptoval jeho skutkové i právní závěry v tom, že v důsledku vkladu privatizovaného majetku státního podniku S. s. do základního jmění žalované Fondem … České republiky přešly na žalovanou také závazky podle §15 zákona č. 91/1992 Sb. včetně závazku na zaplacení dlužné jistiny úvěru a jejího příslušenství. V tomto směru vycházel z ustanovení §121 odst. 3 občanského zákoníku, podle něhož jsou úroky případně úroky z prodlení příslušenstvím pohledávky a toto příslušenství, pokud není na základě smlouvy či jiné právní skutečnosti odděleno, sdílí právní osud pohledávky.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž se dovolávala dovolacího důvodu dle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), tedy, že rozhodnutí Vrchního soudu v Praze spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítala, že v předmětné věci jde o úhradu závazku vzniklého z činnosti bývalého státního podniku S. s., jehož majetek byl dle vyjádření zakladatele Ministerstva průmyslu a obchodu České republiky a Fondu … České republiky privatizován formou přímých prodejů třem subjektům. Rozdělení majetku mezi tyto tři subjekty není známo, ovšem jedním z nich byla i obchodní společnost I. S. s r.o. a to na základě kupní smlouvy ze dne 31. července 1993 uzavřené s Fondem … České republiky. Na tuto obchodní společnost přešel majetek státního podniku včetně práv a závazků a to včetně závazku ze smlouvy o úvěru, jehož splatnost nastala 20. června 1994. Žalovaná nezpochybnila že je právní nástupkyní S. s. státního podniku v rozsahu nepeněžitého vkladu tvořeného majetkem státního podniku, avšak v omezeném rozsahu vzhledem ke způsobu privatizace. V souvislosti s tím poukazovala na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 2. 2002, č.j. 47 Cm 242/96-147. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje žalovaná v tom, že odvolací soud nesprávně aplikoval §15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. na závazek, který nesouvisí s privatizovaným majetkem, jehož nabyvatelem byla původně obchodní společnost I. S. s.r.o. za situace, kdy tato společnost nebyla jediným nabyvatelem majetku státního podniku S. s. Navrhla proto, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné.
Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť potvrzený rozsudek soudu prvního stupně je prvním rozsudkem tohoto soudu ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu) nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem.
Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce (§237 odst. 3 o. s. ř.), lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto. Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132).
Přezkum výše uvedeného závěru – dle přesvědčení Nejvyššího soudu – především postrádá potřebný judikatorní přesah, když posouzení, zda sporný závazek souvisel s privatizovaným majetkem (rozuměj s majetkem, který byl Fondem … České republiky vložen do základního jmění žalované), má význam právě a jen pro projednávanou věc.
Nejvyšší soud neshledává rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení ani v rozporu s hmotným právem, když ustanovení §15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. výslovně stanoví, že s vlastnickým právem k privatizovanému majetku přecházejí na jeho nabyvatele i jiná práva a závazky související s privatizovaným majetkem, přičemž skutečnost, kolik subjektů privatizovaný majetek nabylo, sama o sobě nevypovídá nic o tom, na který z nich a v jaké výši konkrétní závazek přešel. Výhrada dovolatelky, podle níž nelze „použít“ ustanovení §542 odst. 2 občanského zákoníku (správně ustanovení §524 odst. 2 občanského zákoníku), není způsobilá založit přípustnost dovolání již proto, že na výkladu a aplikaci tohoto ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá.
Protože Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným neshledal (dovolatel ostatně v dovolání ani žádnou právní otázku za zásadně významnou neoznačil), dovolání žalované jako nepřípustné podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 větu první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. ledna 2005
JUDr. František Faldyna, CSc., v.r.
předseda senátu