ECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.619.2003.1
sp. zn. 29 Odo 619/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně Č. k. a., proti žalovaným: 1) J. akciová společnost, 2) P. spol. s r. o. a 3) T., a. s., o zaplacení 232.156,55 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 55 Cm 76/96, o dovolání druhé a třetí žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. listopadu 2002, č. j. 9 Cmo 605/2001 – 98, takto:
I. Dovolání třetí žalované se odmítá.
II. Dovolání druhé žalované se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 13. června 2001, č. j. 55 Cm 76/96 58 (dříve č. l. 38), ve znění opravného usnesení ze dne 23. listopadu 2001, č. j. 55 Cm 76/96 – 89, v předmětné věci, že druhá a třetí žalovaná jsou (jako ručitelky za splnění dluhu první žalovanou) povinny zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 190.820,95 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí s tím, že plněním jedné z nich zaniká v rozsahu plnění povinnost další žalované (výrok I.). Žalobu zamítl v části, v níž směřovala proti první žalované a co do požadavku na zaplacení 41.335,60 Kč a 5% úroku z prodlení z částky 190.820,95 Kč od 1. 6. 1999 do zaplacení, i vůči druhé a třetí žalované.
K odvolání druhé a třetí žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem označeným v záhlaví potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé, s tím, že se vypouští část věty tohoto znění: „… s tím, že plněním jednoho z nich zaniká v rozsahu plnění povinnost dalšího žalovaného“. Odvolací soud po přezkoumání napadené části rozsudku soudu prvního stupně podle §212 o. s. ř. dospěl k závěru, že odvolání nejsou důvodná. V prvé řadě odvolací soud konstatoval, že ve smyslu §205a odst. 1 o. s. ř. se odvolací řízení řídí principem neúplné apelace, takže účastníci nemohou uvádět – se stanovenými výjimkami – nové skutečnosti a navrhovat nové důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně. Proto se odvolací soud podle svého přesvědčení nemohl zabývat novým tvrzením druhé žalované, že žalobkyně postrádá aktivní věcnou legitimaci, když podle §27 odst. 5 ZKV byl k podání žaloby legitimován správce konkursní podstaty první žalované, nikoli věřitel. Odvolací soud se tudíž dále zabýval tím, zda z hlediska účastníky tvrzených skutečností a navržených důkazů byly soudem prvního stupně zjištěny skutečnosti důležité pro rozhodnutí a byl z nich vyvozen správný právní závěr.
Nejprve se odvolací soud zabýval námitkami druhé žalované a shledal je nedůvodnými.
K námitce, že žalobu podal neoprávněný subjekt, neboť v důsledku prohlášení konkursu na majetek první žalované (dlužnice) měla být podána správcem konkursní podstaty (§14 odst. 1 písm. d/ zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání – dále též jen „ZKV“), uvedl, že tato námitka se týká vztahu žalobkyně k první žalované, nemá však význam pro vztah žalobkyně jako věřitelky ke druhé žalované jako zákonnému ručiteli podle §477 odst. 3 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) Cit. ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání neznemožňuje věřiteli podat žalobu proti ručiteli, pouze určuje, že místo úpadce musí podat žalobu správce konkursní podstaty. Dále uvedl, že není žádný právní důvod, pro který by se zákonné ručení podle §477 odst. 3 obch. zák., nemohlo vztahovat i na příslušenství, když se na zákonné ručení podle §312 obch. zák. přiměřeně vztahují ustanovení §305 až 311 obch. zák. K námitce promlčení odvolací soud dovodil, že vymáhaná částka se skládá z jistiny, splatné počínaje I. pololetím roku 1994 a ze splátek úroků, počínaje splatností od 7. 9. 1993. Tříletá promlčecí lhůta tak byla k datu podání žaloby (dne 6. 9. 1996) dodržena, Podle §310 obch. zák. se právo věřitele vůči ručiteli nepromlčí před promlčením nároku vůči dlužníkovi. Z toho důvodu není promlčen ani uplatněný nárok vůči druhé žalované. Námitku, kterou druhá žalovaná zpochybnila aktivní legitimaci K. b. P., s. p. ú., odvolací soud neuznal, když – obdobně jako v jiných sporech o zaplacení úvěrů na trvale se obracející zásoby – bylo podle něj jednoznačně prokázáno postoupení pohledávky (mimo jiné) i na K. b. P., s. p. ú.
V poslední námitce uplatnila druhá žalovaná k eventuálnímu započtení svůj tvrzený nárok na náhradu škody vůči žalobkyni. Podle názoru odvolacího soudu se však majetek druhé žalované nezmenšil, když dosud z titulu svého ručení nic nezaplatila; není tedy dán jeden z předpokladů k náhradě škody – existence škody.
Třetí žalovaná v odvolání namítla, že nemá pasivní věcnou legitimaci, resp. ji ztratila, poněvadž již není ručitelkou, když podnik (jeho část) prodala druhé žalované a ta jej následně prodala první žalované.
K tomu odvolací soud dovodil, že třetí žalovaná sice není ve vztahu k první žalované prodávajícím (ze smlouvy o prodeji podniku) a naopak první žalovaná není vůči třetí žalované kupujícím (ze smlouvy o prodeji podniku), že však tato skutečnost nestačí pro vyvození závěru, že třetí žalovaná již není ručitelem. Právní úprava ručení (§301 a násl. obch. zák.), která podle §312 obch. zák. platí přiměřeně i pro ručení vzniklé ze zákona, nezná způsob zániku ručitelského závazku při změně dlužníka v důsledku přechodu závazku. Pokud by soud pouze z gramatického výkladu §477 odst. 3 obch. zák. dovodil, že třetí žalovaná z důvodu dalšího prodeje podniku přestala být ručitelem, pak by tím takovou neexistující právní normu – podle názoru odvolacího soudu – vytvořil. Takový výklad by byl v rozporu i s účelem právní úpravy zákonného ručení, která přece nemůže ztížit nebo úplně znemožnit věřiteli, aby se domohl uspokojení své pohledávky i tehdy, kdy podnik byl následnými účelovými prodeji převeden nesolventním partnerům. Naopak považuje odvolací soud za logické, že v případě několika prodejů podniku se stávají vedle původního zákonného ručitele další prodávající též ručiteli postupem podle §477 odst. 3 obch. zák. Zdůraznil přitom, že při prodeji podniku nejde o smluvní převzetí dluhu, nýbrž o přechod závazků ze zákona a je proto vyloučeno postupovat v dané věci podle §532 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly dovolání druhá i třetí žalovaná.
Druhá žalovaná má dovolání za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., s tím, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, neboť v němž řešená otázka dosud nebyla rozhodnuta dovolacím soudem, přičemž rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, resp. je v rozporu s hmotným právem. Rozhodnutí je také v rozporu s předpisy práva procesního, když odvolací soud s odkazem na §205a o. s. ř. nepřihlédl k významné námitce dovolatelky, která v odvolacím řízení neuvedla žádné nové skutečnosti a jejíž námitky směřovaly výhradně proti právnímu posouzení soudu prvního stupně.
Dovolatelka s poukazem na skutečnost, že na majetek první žalované byl prohlášen konkurs usnesením Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 27. 4. 1995, č. j. 94 K 40/94 – 126, dovozuje, že podle ustanovení §27 odst. 5 ZKV ve znění novely provedené s účinností od 1. 6. 1996 zákonem č. 94/1996 Sb., která se vztahuje i na řízení již předtím zahájená, pohledávky vůči ručitelům musí uplatnit správce konkursní podstaty. Řízení o těchto nárocích tak nemohlo být zahájeno jinak, než na návrh správce a žaloba měla být zamítnuta pro nedostatek aktivní věcné legitimace žalobkyně. V tomto směru dovolatelka odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdon 1319/96 (jde o rozsudek ze dne 26. 6. 1997, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 1997, pod číslem 71) a sp. zn. 3 Cdon 1338/96 (jde o rozsudek ze dne 27.3.1997, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 1997, pod číslem 21) a dále na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 1998, Cpjn 19/98, uveřejněné pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, bod XXIII. stanoviska. Aktivně věcně legitimován k vymáhání předmětných nároků vůči ručitelům je podle dovolatelky jen správce konkursní podstaty. Pokud jde o otázku promlčení, je dovolatelka toho názoru, že nemohlo-li být v souladu s §14 odst. 1 písm. d) ZKV předmětné řízení zahájeno žalobkyní, nemohlo na základě její žaloby dojít ke stavení, eventuálně přetržení běhu promlčecí doby. Z toho pak podle dovolatelky plyne, že případná pohledávka žalobkyně je navíc i promlčena. Námitku promlčení druhá žalovaná uplatnila, soudy k ní však nepřihlédly. Dovolatelka má za to, že žalobkyně měla svou pohledávku za první žalovanou přihlásit v konkursním řízení, a pokud tak neučinila, zavinila, že se druhá žalovaná nemůže případně domáhat uspokojení své pohledávky za dlužníkem. Na základě toho je dovolatelka přesvědčena, že i její eventuální námitka započtení škody na nároky žalobkyně je namístě. Z uvedených důvodů dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně (v dotčených výrocích), zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Třetí žalovaná v podaném dovolání napadá rozsudek odvolacího soudu s poukazem na ustanovení §237 odst. 1 a 3 a §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. s tím, že nesouhlasí se závěry soudů obou stupňů o povaze ustanovení §476 odst. 1 obch. zák. v rozhodném znění (účinném v době uzavření smluv o prodeji /části/ podniku v roce 1993). Dovozuje, že podstatnou součástí smlouvy o prodeji podniku je i dohoda mezi prodávajícím a kupujícím podle §531 odst. 1 obč. zák. o tom, že kupující přebírá dluh prodávajícího (jen s výjimkou upravenou v §477 odst. 3 obch. zák.), takže jde o smluvní převzetí dluhu. Podle mínění dovolatelky obchodní zákoník v ustanoveních §476 a 477 používá střídavě pojmu „převzetí závazku“ a „přechod závazku“. Pokud se pod pojmem „přechod“ rozumí změna na základě jiné právní skutečnosti než právního úkonu a pod pojmem „převod“ resp. i „převzetí závazku“ změna na základě právního úkonu, pak v daném případě jde o právní úkon převzetí závazku, byť v rámci smlouvy o prodeji (části) podniku. Závazky byly tedy převedeny a následně kupujícím převzaty. Nelze pak souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že na daný případ nelze použít ustanovení §532 obč. zák., který řeší i otázku ručení v případě převzetí dluhu. Dovolatelka uzavírá, že oba soudy věc nesprávně právně posoudily a dovolání by mělo být připuštěno, poněvadž se jedná o otázku zásadního právního významu, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolatelka – třetí žalovaná proto navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně a vrátil věc k dalšímu řízení.
Se zřetelem k bodu 3. článku II. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatoval, že obě dovolání splňují podmínky stanovené zákonem (§240 odst. 1, §241 a §241a odst. 1 o. s. ř.) a poté se zabýval otázkou přípustnosti dovolání, jelikož dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Rozsudek odvolacího soudu je ve vztahu k rozsudku soudu prvního stupně (v napadené části) rozhodnutím potvrzujícím, s formálně nepatrnou změnou, spočívající ve vypuštění části formulace o samostatném společenství, když v daném případě jde mezi zavázanými žalovanými o vztah solidarity. To samo o sobě nic nemění na podstatě rozhodnutí ve věci samé, takže tuto formulační změnu nelze považovat za změnu obsahovou.
Poněvadž dovolání nejsou přípustná podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. (jde o první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé), připadá v úvahu jen přípustnost dovolání podle §237 odst. písm. c) o. s. ř. tj. u potvrzujícího rozsudku – jestliže dovolání není přípustné podle písm. b) – dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Této přípustnosti dovolání se také obě dovolatelky výslovně dovolávají.
Ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. dále určuje, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Otázku, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Teprve vyřeší-li dovolací soud tuto otázku kladně, stává se dovolání přípustným. Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovením §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto. Přitom při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004 pod č. 132, od jehož závěrů nemá důvodu odchýlit se ani v této věci a na něž v podrobnostech odkazuje).
Takto formulované omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v §241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon možnost jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o. s. ř.). Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. na základě argumentů spojovaných s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu Je zjevné, že konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o právo) nemá judikatorní přesah a o rozpor s hmotným právem tu nejde.
Nejvyšší soud pak ani po zvážení všech kritérií, jejichž prostřednictvím lze usuzovat na zásadní významnost rozhodnutí, napadené rozhodnutí ve vztahu k dovolání třetí žalované za zásadně významné po právní stránce nepokládá.
Dovolání třetí žalované záleží v právním posouzení otázky, zda lze použít na daný případ ustanovení §532 obč. zák., které řeší otázku zajištění dluhu při převzetí dluhu a tedy trvání zajištění (zde ručení) v souvislosti se změnou v osobě dlužníka, včetně podmínky souhlasu osob, poskytujících zajištění dluhu.
Řešením otázky, zda závazek prodávajícího ze smlouvy o prodeji podniku, uspokojit věřitele z titulu ručení za splnění převedených závazků (§477 odst. 3 obch. zák.), trvá i v případě, že kupující podnik dále převede, se zabývá již rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 3. 2003, sp. zn. 1 Ko 77/2003, uveřejněný pod číslem 17/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a řeší jej ve prospěch závěru obsaženého v napadeném rozhodnutí. Uveřejnění uvedeného rozhodnutí ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek vydávané Nejvyšším soudem mělo za cíl usměrnit (sjednotit) v žádoucím směru rozhodovací praxi soudů a Nejvyšší soud má závěr vyjádřený v tomto rozhodnutí za již judikatorně ustálený.
Také otázka, zda pro závazky, které přecházejí na prodávajícího na základě smlouvy o prodeji podniku, platí úprava obsažená v §532 obč. zák., je již judikatorně vyřešena, když Nejvyšší soud se k ní vyslovil v rozsudku velkého senátu obchodního kolegia ze dne 5. 10. 2005, č. j. 35 Odo 653/2004-89. Tam dovodil, že „dochází-li v důsledku smlouvy o prodeji podniku k přechodu závazků ze zákona, nelze na takový přechod závazku aplikovat ani ustanovení §532 obč. zák., jelikož toto ustanovení se uplatní pouze při převzetí dluhu na základě dohody s dlužníkem (§531 odst. 1 obč. zák.), a nikoli v případě přechodu závazku, k němuž dochází ze zákona.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení dovolání podaného třetí žalovanou jako nepřípustného; Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl (§243b odst. 5, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Dovolání druhé žalované shledává Nejvyšší soud přípustným podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro řešení otázky věcné legitimace žalobkyně ve vazbě na úpravu obsaženou v §27 odst. 5 ZKV. Další námitky dovolatelky se vztahují ke konkrétním okolnostem daného případu, resp. nepřekračují rámce jeho skutkových okolností a nemají obecný judikatorní přesah a Nejvyšší soud proto pro jejich řešení dovolací přezkum neotevřel.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Druhá žalovaná argumentuje tím, že žaloba měla být zamítnuta pro nedostatek aktivní věcné legitimace žalobkyně, neboť žalobu měl podat správce konkursní podstaty úpadkyně (první žalované).
K tomu je nutno uvést, že ke dni prohlášení konkursu na majetek první žalované (27. 4. 1995) (dlužnice) zákon o konkursu a vyrovnání úpravu obdobnou té, jež se od 1. 6. 1996 nacházela v §27 odst. 5 ZKV, neobsahoval (a bylo tomu tak až do 31. 5.1996).
Přitom podle ustanovení §14 odst. 1 písm. g) ZKV ve znění účinném k 27. 4. 1995 mělo prohlášení konkursu mimo jiné i ten účinek, že nesplatné pohledávky a závazky týkající se podstaty se stávají splatnými.
Novelou provedenou s účinností od 1. 6. 1996 zákonem č. 94/1996 Sb. bylo do zákona o konkursu a vyrovnání vtěleno ustanovení §27 odst. 5, jež určovalo, že od osob, které zajišťují pohledávky vůči úpadci (ručitelé, osobně ručící společníci apod.), si správce vyžádá a vymáhá plnění ve prospěch podstaty; jakmile je toto plnění poskytnuto, stane se pohledávka této osoby pohledávkou v konkursu, aniž by bylo třeba ji přihlásit.
Podle článku V. odst. 1 zákona č. 94/1996 Sb., tento zákon platí i pro řízení zahájená před jeho účinností; právní účinky úkonů, které nastaly dříve, zůstávají zachovány.
Další novelou provedenou s účinností od 1. 4. 1998 zákonem č. 12/1998 Sb. bylo znění §27 odst. 5 ZKV změněno do podoby, podle které od osob, které zajišťují pohledávky vůči úpadci, si správce vyžádá a vymáhá plnění ve prospěch podstaty; jakmile je toto plnění poskytnuto, stane se pohledávka této osoby pohledávkou v konkursu, aniž by bylo třeba ji přihlásit. Ustanovení tohoto odstavce neplatí, jde-li o ručitele.
Podle článku II. bodu 1 zákona č. č. 12/1998 Sb., tento zákon platí i pro řízení zahájená před jeho účinností; právní účinky úkonů, které nastaly dříve, zůstávají zachovány.
K tomu dovolací soud zdůrazňuje, že rozhodná úprava obsažená v ustanovení §27 odst. 5 ZKV, zakládající oprávnění správce konkursní podstaty vymáhat do konkursní podstaty i splnění ručitelského závazku, byla platná a účinná jen po určitou dobu (od 1. 6. 1996 do 1. 4. 1998). Jestliže v daném případě v době prohlášení konkursu dne 27. 4. 1995 dosud nebyla účinnou a na druhé straně přestala být účinnou v důsledku novely, provedené zákonem č. 12/1998 Sb., ještě před skončením tohoto řízení, pak při absenci jiných na věc uplatnitelných přechodných ustanovení v posledně označeném zákonu nutno mít za to, že tato „přechodná“ zákonná úprava ztratila svou účinnost i pro nároky, které jsou (jako neuhrazené) předmětem řízení probíhajících a dosud neskončených. Námitka dovolatelky by měla své opodstatnění, jen kdyby ručitelský závazek v rozhodné době (od 1. 6. 1996 do 1. 4. 1998) splnila jeho zaplacením ve prospěch konkursní podstaty první žalované. To se ovšem nestalo. Tento závěr není ani v rozporu s principem nepozbytí jednou nabytých práv, protože časové ohraničení (omezení) oprávnění, jež měl správce konkursní podstaty, vyplývá ze zákona (z postupu provedených novel zákona). Pokud pak jde o splatnost ručitelského závazku druhé žalované, ta v daném případě nastala v důsledku doručení žaloby ze dne 6. 9. 1996 druhé žalované (k čemuž podle spisu došlo dne 9. 12. 1996).
Zodpovězením otázky aktivní věcné legitimace žalobkyně v rovině právní odpadá důvod zabývat se výhradou dovolatelky ohledně aplikace §205a o. s. ř. v odvolacím řízení. Tvrzená vada (spojovaná s tím, že odvolací soud ponechal stranou odvolací námitku ohledně věcné legitimace žalobkyně) se totiž se zřetelem k výše zaujatému právnímu názoru nemůže prosadit coby vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Další případné vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), se ze spisu nepodávají. Nejvyšší soud proto dovolání druhé žalované, které není důvodné, bez nařízení jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) podle §243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je ve smyslu §243b odst. 5 o. s. ř., v návaznosti na §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. odůvodněn tím, že dovolatelky neměly v dovolacím řízení úspěch, přičemž žalobkyni žádné prokazatelné náklady v tomto řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 15. prosince 2005
JUDr. František F a l d y n a , CSc., v. r.
předseda senátu